Zdravím všechny čtenářky RČK v novém roce!

Samozřejmě, že jsem si dala (opět) předsevzetí, které se týká i TN. Takže taky jsou první plody 🙂

Přeji pěkné počtení a předem děkuji za (jistě hojné) komentáře.

Vaše Sirael

Možná to přece jen nebyl dobrý nápad.

Gaby postávala před Connorovým domem již dobrých patnáct minut a nedokázala se přimět zaklepat. Změna, kterou pod vlivem staré obětavé sousedky udělala, byla výrazná. Ne, výrazná nebylo to správné slovo. Obrovská. To je ono. Connor bude v lepším případě pouze v šoku. V tom horším ji vůbec nepozná.

Samozřejmě, že se vzhledem ke své podstatě neviděla v zrcadle, ale i tak dovedla posoudit zásah paní Tattleové v dostatečné míře. Najednou měla pocit lehkosti, jaký už léta nezažila. Vlasy byly nenávratně pryč, znovu už nenarostou. A barva, ta byla také jiná. Konečky vlasů, dříve rudo-fialové, teď zářily teplým odstínem tmavě hnědé. Takhle nějak vypadala před svou proměnou. Obyčejná mexická dívka s hezkými, ovšem nijak výraznými rysy.

Nakonec přece jen sebrala odvahu a zlehka stiskla zvonek po levé straně dveří. Domem se rozezněl příjemný, ač lehce vtíravý hlas zvonkohry. Gaby okamžitě napadlo, že tohle nebyla Connorova práce. Nejspíš po matčině odjezdu zapomněl přenastavit melodii. Anebo mu to, vzhledem k minimálním návštěvám z okolí, nepřipadalo podstatné.

Za dvacet vteřin se její idol a trapitel zároveň objevil ve dveřích. Okamžitě očima spočinul na jejích vlasech, což znamenalo, že změna musela být na první pohled do očí bijící. Jinak si jeho pohled vysvětlit nemohla.

„Gaby? Jsi to ještě pořád ty?“

„Jsem. Dokonce v originálním balení z roku 1939.“ Zakřenila se na něj tak, aby nemohl o její totožnosti pochybovat. Connor se zasmál a vtáhl ji do dveří.

„Nepotřebuješ pozvání, takže jsi to ty. Co tě to napadlo?“

Gaby trochu napomohla fyzikálním zákonům a skončila s rukama kolem jeho krku, těsně přitisknutá k jeho štíhlým bokům. „Chtěla jsem být zase jednou sama sebou. Nelíbí?“

„Naopak. Takhle jsi tak nějak skutečnější. Nevím, jak bych to řekl lépe.“

Stydlivě sklopila oči, aby vzápětí škádlivě přiblížila své rty k těm jeho. „Chtěla jsem být víc jako ty,“ zašeptala.

„Gaby, miláčku, líbila ses mi i jako divoženka. Vždycky se mi budeš líbit.“

„A budeš mě mít i vždycky rád?“

Connor se zatvářil na oko vážně. „To bude nejspíš problém. Vždycky je při tvém stavu poněkud široký pojem.“

„Ty víš, jak to myslím.“

„Vím. Samozřejmě, že budu. A teď mi prosím sundej brýle. Nemusely by skončit dobře.“

„Já jsem ale slušná mexická dívka, pane Reede,“ se smíchem mu sundala brýle a opatrně je položila na stolek v předsíni.

„A já slušný americký vědec, který hodlá zkoumat upíří reflexy v nestandardních situacích.“

„Ach tak. V tom případě tedy pojďme zkoumat.“

⭐ ⭐ ⭐

Domenico se s elegancí sobě vlastní řítil temnou lednovou nocí, jedna florentská střecha střídala druhou, aniž by se každé z nich dotkl více než jedním skokem. Byly čtyři hodiny ráno a Joyce už odpočívala ve své posteli. Nyní byl čas na jiné záležitosti, i když i tahle konkrétní věc s ní úzce souvisela. Jeho existence se zkrátka odvíjela od jejího bytí a nebytí. Nebylo úniku.

Přesto se myšlenky na ni teď snažil vytěsnit. Jeho mysl se zabývala městem pod ním. Florencie – to nebylo jen jeho rodné město. Tady prožil svá nejlepší léta jako mladý mnich v klášteře San Marco, tajně se přátelil s nekonvenčními umělci té doby a přes klášterní zeď si vyměňoval psaníčka s krásnými, lehkovážnými dívkami. Léta však neúprosně plynula, veselí umělci i naivní dívky se již dávno proměnili v prach a odpočívali na místních hřbitovech. Jen on a klášter San Marco tu byli pořád, jako připomínka dávných časů, neotřesitelní ve svých pevných základech. Domenico si povzdechl a střemhlav se jako temný stín vrhl dolů z vrchu baziliky San Lorenzo.

Jeho spěšné kroky mířily ke skryté brance vedoucí do malé klášterní zahrady. Pro obyčejného člověka, který klášter důvěrně neznal, bylo najít tajný vchod téměř nemožné. On měl však výhodu domácího – i po těch pěti stech letech považoval San Marco za svůj jediný domov. A i když tu nebyl už spoustu let, historická zástavba se v centru Florencie výrazně nezměnila. Tiše vklouzl do zahrady a branku za sebou pečlivě zavřel. Žádné svědky nemá zapotřebí.

Zahradu překonal za několik málo vteřin a už sestupoval do podzemí kláštera. I kdyby nebyl tím, čím neodvolatelně byl, světlo by v té černočerné tmě nepotřeboval. Znal tu každý kamínek, každou cihlu, každý výčnělek. Na konci chodby však přece světlo spatřil. Zapálená pochodeň matně osvětlovala poslední sérii schodů a vchod do obytných prostor. Podle vůně pergamenů a čínské tuše, kterou jeho přítel zarytě používal ještě dnes, ačkoliv svět už dávno objevil duběnkový inkoust, poznal, že je Enzo doma.

„Doufal jsem, že se zastavíš, když jsi ve městě.“ Starý opat seděl před otevřenou knihou a pečlivě opisoval jednotlivé znaky. Samozřejmě jako vždy věděl, což Domenica nepřekvapilo.

„Vždycky tě rád vidím.“

„Posaď se, Domenico. Myslím, že si máme co vyprávět. Dlouho jsi tu nebyl.“ Enzo ukázal na stoličku naproti sobě. Spartánsky vybavené sklepení přetékalo knihami a spisy, nikoliv však pohodlím.

„Za to se omlouvám. Situace se trochu zkomplikovala.“ Joyce by asi nebyla nadšená, kdyby slyšela, že o ní hovoří jako o komplikaci. Spoléhal však na Enzův takt a slušné vychování.

„Ravlič, nemýlím-li se. A ještě něco. Respektive někdo.“ Vějířky vrásek v obličeji starého opata se rozevřely jako okvětní plátky růže. „Už bylo načase.“

„Ne, Enzo. Možná to tak vypadá, ale nemohu v tom pokračovat.“ Domenico sklopil hlavu, nedokázal se příteli dívat do očí, které uměly odhalit mnohé v jeho nejhlubším nitru.

„Tys byl vždycky paličatý žák. Vidím, že ti to zůstalo.“

„Ona je člověk,“ vydechl tiše.

„A? Miluješ ji?“

„Ano. Právě proto musím z jejího života zmizet.“

„Nesmysl. Člověk a naše rasa spolu dokážou koexistovat. I v páru. Kdybych tě neznal, řekl bych, že máš strach. Strach ze štěstí.“

Domenico vyskočil ze stoličky a začal přecházet po místnosti. „Nevíš všechno.“

„Tak mi to pověz,“ vyzval ho opat. „Čas nehraje roli, to sám víš.“

„Od začátku jí lžu. Stačí?“

„Rád bych to slyšel celé, abych to mohl posoudit, když dovolíš.“

Mladší z dvojice se zastavil zády k opatovi, jindy vzpřímený postoj nahradila svěšená ramena. „Celé to začalo už minulý rok…“

⭐ ⭐ ⭐

Dostat se do Frederikssundu bylo snadné. Yenn běžela vedle svého partnera a nedívala se vpravo ani vlevo. Kdyby to totiž udělala, musela by čelit Bjarneho ustaraným pohledům, které co chvíli vrhal jejím směrem. Věděla, že si vyčítá, že ji do toho donutil, ale zároveň z něj cítila strach. Otázkou bylo, z čeho jeho strach pramenil. Bál se o ni nebo toho, že nezvládne ošemetnou zkoušku a někoho dnes v noci zabije? Musela se v duchu přiznat, že i ona má strach. Strach z druhé možnosti. Přesto ho mlčky následovala na střechy prvních domů a dál do středu města, kde existovala větší šance, že najdou vhodného dárce.

„Tam,“ Bjarne se zastavil na místě a ukazoval přes malé náměstí. Yenn zachytila lidský pach. Byl to muž, něco kolem třiceti. Nevoněl právě nejlíp. Nejspíš měl v krvi dost alkoholu na to, aby to opilo i upíra.

„Aspoň si nebude nic pamatovat.“ Jako kdyby jí četl myšlenky.

„Hm,“ nedokázala to patřičně ocenit.

„Darovanému koni na zuby nekoukej. Jsi připravená?“ Šlehl po ní rychlým pohledem, evidentně nespokojen s tím, že ho nepochválila za dobrý výběr.

„Nikdy nebudu připravená,“ odsekla, ale to už odrazem překonala další střechu a blížila se k opilému muži. Bjarne vyrazil okamžitě za ní.

Oba se před nic netušícího muže snesli jako andělé zkázy, tak tiše, že je nezaregistroval až do chvíle, kdy stáli těsně u něj a on se setkal s jejich dravými pohledy. Než si stihl uvědomit, že je něco v nepořádku, už ho Bjarne držel s rukama za zády a nabízel ho své partnerce jako netradiční pozornost.

„Chtěl jsem ti dopřát belgické pralinky, ale měli jenom tohle,“ zavtipkoval do prázdna. Yennefer ho však neposlouchala. Byla plně zaujata pohledem do mužových očí, prohlížela si je ze všech úhlů a hledala v nich něco, co by ji odradilo od toho, co se chystala udělat. Vnímala tep jeho srdce, krev bouřící v žilách, sladkou a zároveň štiplavou. Toužila po naplnění, které jí Bjarne dát nedokázal, po euforii, kterou vyvolávala jedině čerstvá, teplá krev. To pokušení bylo stejně silné jako její zásady. Ale teď tu nebyl nikdo, kvůli komu by zásady dodržovala, naopak. Cítila, že je Bjarne vzrušený, chtěl ji vidět, jak se krmí z tohoto muže, chtěl ji vidět s krví na ostrých tesácích. Musela se rozhodnout – buď odejde, nebo využije svou šanci a naplní své potřeby.

„Co jsi zač?“ Opilci bylo sotva rozumět, ale Yennefer ho slyšela naprosto jasně. Odpověď byla překvapivě snadná.

„Jsem člověk, min ven. Člověk jako ty.“ S tím se otočila k dvojici mužů zády a odkráčela do temné noci.

⭐ ⭐ ⭐

„… a teď jsme tady. Chci, aby se Joyce usadila, aby byla šťastná. A později snad i šťastná beze mne.“ Domenico dopověděl svůj příběh a otočil se čelem k opatovi, do očí se mu však nepodíval.

„Pozoruhodný příběh, vskutku. Něco je v něm ale špatně.“

Bývalý Ultrix se pokřiveně usmál. „Tos mi nepověděl nic nového.“

„Ještě jsem ti neřekl, co je špatně. Mládí je tak netrpělivé.“ Opat pečlivě vykreslil tuší velké tiskací I do knihy před sebou.

„Omlouvám se. Poslouchám.“

„To je málo. Musíš pochopit. A ty jsi evidentně nepochopil.“

„Mluvíš v hádankách, Enzo. Na tohle nemám čas.“ Domenico se chystal k odchodu, ale úcta ke starému muži mu takto nedovolila odejít.

„Alespoň tě to donutí přemýšlet. Zastav se zase zítra. A vezmi sebou Joyce. Rád tu výjimečnou mladou dámu poznám.“

⭐ ⭐ ⭐

„Co po mně zase chceš, Nadio?“ Ostap byl se sklonkem noci unavený a nevrlý. V trůnním sále zbyli jen oni dva, zbytek dvora se spolu s královnou již odebral k dennímu odpočinku.

„Takhle to přece nemůžeme nechat. Viděl jsi tohle?“ Nadia držela v levé ruce lesklý plakát s mnohoznačným heslem „Laskavost není zločin“.

„Ano, viděl,“ král se ještě víc zachmuřil. „Ale viděla jsi sama. Ravlič má podporu i tady na dvoře.“

„A já se ani nedivím. Náš král totiž není král!“ Dřív, než její hlas umlkl, svíral Ostap její krk v drtivém sevření.

„Mohla bys to prosím, zopakovat?“

Nadia nevydala jediný zvuk, přesto věděl, že jí způsobuje bolest. „Už nikdy nic podobného nevyslovuj. To, že jsi Ultrix, neznamená, že tě nemohu zabít. I když by to byla škoda. Na špinavou práci jsi celkem dobrá.“ Prudce ji od sebe odstrčil, až padla na kolena. Rukama si svírala krk, pohled upřený k zemi.

„Jsem slabý král, protože mi to vyhovuje, ne protože jím skutečně jsem.“ Ostap si urovnal na hlavě korunu, které se mu při demonstraci síly nachýlila na stranu. „Necháš Ravliče na pokoji. Místo něj mi přivedeš Domenica. Je načase, aby se naučil poslouchat svého pána.“

⭐ ⭐ ⭐

„Ne a ne a ne.“ Joyce schovala hlavu pod peřinu. „A vypadni s tím cigárem,“ zamumlala ještě, než se definitivně ztratila v chumlu smaragdového saténu.

„Vztekání ti nepomůže.“ Luca se nonšalantně opíral o zárubně dveří, v bílém obleku a s elegantní špičkou mezi ukazovákem a prostředníkem vypadal jako pravý italský mafián.

„A co chceš dělat? Pochybuju, že mě vytáhneš z postele.“ Nadzdvihla peřinu a vyplázla na něj jazyk.

„Až dokouřím cigaretu. Takovou lahůdku bych netípl ani kvůli tobě, můj americký anděli,“ labužnicky vyfoukl oblak modrého kouře a ústy z něj vytvořil kolečka.

„To neuděláš.“

„Vsadíme se?“

Joyce se zahrabala ještě hlouběji. „Varuju tě. Nemám toho moc na sobě.“

„Z toho bych takový strach neměl. Ale nejsem klidný při představě, že o tom budeš u večeře vykládat upírovi.“

„Uhodl jsi. A vykreslím mu to se všemi detaily. Možná si dokonce vymyslím něco navíc. Jsem si jistá, že by nejdřív jednal a pak teprve ověřoval.“

„Fajn, vyhrála jsi. Ale madam Lucrezie bude zklamaná, když nepřijdeš.“

„Nezkoušej to hrát na city.“

Luca se zazubil. Špičkování s Joyce ho nepřestávalo ani po třech týdnech bavit. „Tak už pojď, nebudu tě přemlouvat celý den.“

O hodinu později už Joyce stála uprostřed tanečního sálu a znepokojeně hleděla na madam Lucrezii. Stará dáma dnes přitvrdila, chtěla po Joyce, aby se naučila základní kroky valčíku a přitom se soustředila na správné držení těla. Nemožné. Jestli odejde z hodiny pouze s vymknutým kotníkem, bude to zázrak. V horším případě to odnese jiná kost, respektive kosti.

„Šup, šup, nemáme na to celý den,“ povzbuzovala ji učitelka. Joyce se váhavě dala do pohybu, k elegantnímu postoji to však mělo daleko. Zaskřípala zuby a zkusila to znovu. Při pomyšlení, že dnes bude na světě o jednoho vlkodlaka méně, však u ní nastalo určité zlepšení.

„Dobrá, bambola, a teď ti k tomu pustíme hudbu.“ Učitelka se odbelhala ke starému gramofonu a za okamžik už místnost naplnil zvuk Straussova valčíku. Joyce se kousla do rtu. Za tohle budeš pykat, Luco di Stéfano.

Malá jazyková nápověda:

min ven (z dánštiny) – můj příteli

bambola (z italštiny) – panenka