Hezký pondělní podvečer,

dnes jsem si pro Vás nachystala překvápko 🙂 Dopsala jsem další díl, takže tady je. 

Díky za každý komentář či zpětnou vazbu.

Vaše Sirael

 

O tři týdny později – Itálie, únor 2011

Joyce stála před otevřenou vestavěnou šatní skříní a nerozhodně se probírala ramínky. Nikdy dřív neměla problém vybrat si něco na sebe a do deseti minut být připravená vyrazit. Kamkoliv. Jenže Luca jí situaci značně ztížil – rozšířil její šatník astronomickou rychlostí o tolik kousků, že je všechny ještě ani nestihla provětrat. A to se neodvážila ani pomyslet na přetékající botník v předsíni. Luca byl megaloman. Megaloman se zatraceně dobrým vkusem a přesvědčovacím talentem.

Vlkodlak však nebyl jediný, kdo ji rozmazloval. Domenico ji sice nepodporoval materiálně, protože mu to zakázala v okamžiku, kdy jí předal novou kreditní kartu a obnovil přístup k jejím účtům v USA, zato jí povzbuzoval ve všem, co se rozhodla podniknout. A že toho byla spousta.

Během posledních dvou týdnů jejich uspořádání dne a noci nabylo jakéhosi pravidelného režimu, který přestavoval kompromis mezi nočním a denním rytmem člověka a upíra. Joyce tak každý den vstávala po poledni, odpoledne se věnovala sama sobě a po západu slunce trávila čas s Domenicem. Jejich společný čas končil těsně před svítáním, kdy si oba odcházeli odpočinout – Joyce do svého pokoje a Domenico do sklepení jejich pronajatého domu.

Zabydleli se téměř ve středu města v historické části poblíž Palazzo Vecchio. Domenico trval na tom, že si musí vychutnat jedinečnou atmosféru, a toho docílí jedině tehdy, když budou bydlet právě tady. Vytrvale odmítal domečky na předměstí, které mu předhazovala realitní makléřka, vhodné jako bydlení pro mladý pár. Joyce polohou domu zpočátku nebyla nadšená, protože jim pod okny neustále proudily davy hlučných turistů a ona kvůli nim nemohla v klidu spát, ale zhruba po týdnu si na okolní vjemy zvykla a svůj názor přehodnotila. Navíc bylo velice příjemné, že se v přízemí jejich domu nacházela vynikající restaurace. Joyce tak mohla každý den ochutnat jinou italskou specialitu, aniž by musela vyjít z domu. Její pohyb po městě se totiž neobešel bez určitých opatření, která si Domenico vymínil.

Většinou ji po odpoledních pochůzkách městem doprovázel Luca. Jeho přítomnost byla pro Joyce osvěžující a mnohdy inspirativní. Vlkodlak byl příjemný, vždy dobře naladěný společník, a jeho dohled jí ani v nejmenším nevadil.Večer se o ni staral sám Domenico, což bylo pochopitelně ještě lepší. Někdy se potloukali Florencií, jindy zašli do divadla nebo do kina anebo prostě zůstali doma a věnovali se sami sobě. Takové noci měla nejraději. Prostě jen seděli u krbu, povídali si a užívali si vzájemné blízkosti.

Už věděla, že její city jsou hlubší a stálejší, než byly před odjezdem do Evropy. Z původního zmatku a pobláznění vyklíčilo cosi, co se nepodobalo ničemu, co dosud ve svém životě cítila. Bylo to krásné, něžné a zároveň povznášející. A především to bylo vzájemné. O tom nebylo pochyb. Už ji netrápilo, proč si zvolil zrovna ji. Přijala jeho volbu jako fakt a smířila se s možnými důsledky.

„Fieldsová, už zase sníš?“ Luca vpadl do její ložnice bez zaklepání. Polekaně sebou trhla a zamračila se na něj.

„Co takhle klepat packou, hm?“

„Přežitek. Vezmi si na sebe ty fialové šaty. Dnes tě vezmu někam, kde jsi ještě nebyla.“

„To může být spousta míst vzhledem k tomu, že jsem tu teprve tři týdny,“ pozdvihla obočí, aby naznačila lehkou nedůvěru.

„Jsem přesvědčen o tom, že se ti to bude líbit. Stejně jako ty boty od Paciottiho, cos včera tak odmítala.“

Vrhla na něj zničující pohled. „Ty boty jsou možná krásné, ale moje nohy už teď odumírají.“

„Pro krásu se musí trpět, anděli. A už se konečně obleč nebo nikdy nevyrazíme.“ Zavřel za sebou dveře a ponechal ji o samotě s jejím šatníkem.

„Tak fajn,“ rezignovala a vytáhla z útrob skříně fialové nadýchané šaty ze šifonu.

⭐ ⭐ ⭐

„Ty mě vedeš do taneční školy?“ Joyce nemohla uvěřit svým očím. Copak ještě nepochopil, že cokoli, co souvisí s pohybem, jde mimo ni? I chůze na trochu vyšších podpatcích jí dělala problémy.

„Říkal jsem si, že trocha grácie by ti neuškodila. Na to, jak jsi štíhlá, jsi překvapivě, ehm, neohrabaná.“ Chvilku mu trvalo, než si vzpomněl na výraz v angličtině, kterým by ji příliš neurazil.

„Ano, to přesně jsem. Tudíž se tvého plánu nehodlám zúčastnit.“ Obrátila se čelem vzad a nasedla do jejich SUV. Lucovi nezbývalo nic jiného, než ji následovat. Zaujal místo řidiče, ale nenastartoval. Namísto toho klidně seděl a díval se před sebe.

„Ale no tak, přece mě nebudeš nutit,“ zkusila ho obměkčit.

„Nebudu, protože ty tam půjdeš dobrovolně.“ Jeho sebejistý tón ji opět podráždil. „Nechceš přece, abych tě považoval za zbabělce.“

„Jedna nula pro tebe,“ poznamenala pochmurně. Kruci. Copak byla tak průhledná? Zaútočit na její pýchu byla jasná podpásovka.

„A už vůbec nechceš, aby si to myslel Domenico,“ přisadil si Luca.

„O ničem z toho mu vyprávět nebudeš,“ zavrčela.

„Máš pravdu, nebudu. Pod podmínkou, že teď zvedneš své americké pozadí a půjdeš se tam minimálně podívat.“

Joyce vydala neartikulovaný zvuk a vystoupila z auta. Luca ji okamžitě následoval s potutelným úsměvem na rtech.

Taneční škola madam Lucrezie sídlila v prvním patře omšelého domu na rohu Via Magenta. Joyce stoupala po kamenných ošlapaných schodech a snažila se nepanikařit. Tanec a ladné pohyby pro ni byly noční můrou už od školních let. Neměla potřebný smysl pro rytmus a už vůbec ne cit pro hudbu jako takovou.  Její ojedinělé pokusy o tanec končily vždy fiaskem a pošlapanýma nohama na obou stranách. V posledních letech se pro jistotu všem akcím, kde tanec hrozil, obloukem vyhýbala. A teď jde dobrovolně do taneční školy. Úžasné.

V prvním patře ji Luca předběhl, aby jí galantně otevřel těžké, dvoukřídlé dveře do tanečního sálu. Joyce se tak naskytl pohled do rozlehlé, světlé místnosti se zrcadly a baletní tyčí podél nejdelší stěny. Protější zeď zabíralo šest velkých oken, která byla i přes nepříznivé počasí pootevřena. Dlouhé, zářivě bílé záclony se vlnily ve větru a dodávaly místnosti snový nádech. Joyce zůstala stát na prahu, okouzlena zvláštním prostředím, kde si připadala jako naprostý vetřelec.

„To je ona?“ Zpoza dveří se ozvala skřípavá, lámaná angličtina. Za okamžik se ve dveřích objevila malá dáma s dřevěnou hůlkou a pokrouceným prstem ukazovala na Joyce.

No nazdar.

„Sissignora,“ odpověděl Luca a nemilosrdně postrčil Joyce přes práh. „Tak si to spolu pěkně užijte. Vyzvednu tě za hodinu.“ Dřív, než stačila jakkoli zareagovat, zavřely se za ním s definitivní platností dveře.

„Tak, bambola (panenko), ty jsi prý ladná jako slon v porcelánu. Jak to mohla tvá madre (matka) dopustit?“ Vrásčitá tvář madam Lucrezie nepůsobila právě laskavým dojmem. Podle ní bylo zanedbané vzdělání v oblasti tance téměř zločin, z nějž vinila všechny od nevědomých matek po státní vzdělávací instituce od Aljašky po Nový Zéland.

„Nemám ráda tanec,“ osmělila se Joyce k tichému protestu, okamžitě však poznala, že udělala chybu.

„Každý má rád danza (tanec). I ty budeš mít,“ pronesla stará dáma s jistotou profesionála. Za celých třicet čtyři let její školu ještě neopustila žačka, která by si neosvojila alespoň základy společenských styků.

Protože ona je nejlepší učitelkou tance v celé Itálii.

⭐ ⭐ ⭐

Bjarne zaparkoval svůj land rover a vystoupil do tmy dánské noci. Jeho dům se utápěl v temnotě, žádné okno nezářilo tlumeným nažloutlým světlem. Že by Yenn nebyla doma? Lehkým krokem zdolal krátkou vzdálenost ke dveřím a pomalu otevřel. Sice v okolí necítil žádný cizí pach, přesto však zůstával opatrný a vždy ve střehu.

Obývací pokoj byl prázdný. Doslova.

 Ačkoli viděl ve tmě stejně dobře jako kočka, automaticky sáhl po vypínači, aby se přesvědčil, zda ho nešálí zrak. Během vteřiny zalilo pokoj měkké světlo žárovky.

Dobrá zpráva byla, že oči mu slouží výborně. Ta špatná, že jeho nábytek byl pryč.

„Yenn?!“

„Ahoj zlato.“ Blondýna se objevila na prahu pokoje s nevinným úsměvem na rtech. „Jak to šlo?“

„Yenn?“ Nezmohl se na nic jiného, jen bezradně obhlížel prázdnou místnost.

„Aha, ty asi myslíš tohle,“ mávla rukou do prostoru, „říkala jsem si, že by to chtělo malou změnu.“

„Kde je MŮJ nábytek?“

„Nemyslíš,že na něm trochu moc lpíš?“

„Už to nebudu opakovat.“

„No dobře,“ úsměv jí zmizel ze rtů jako mávnutím kouzelného proutku a nahradil jej lehce znuděný výraz. „Všechno jsem odnesla do stodoly. Myslela jsem, že bys ocenil něco novějšího a vkusnějšího.“

„Věř mi, že kdybych mohl dostat infarkt, už se tu svíjím na zemi.“ Jeho výraz ji ubezpečil, že to míní naprosto vážně.

„Naštěstí k tomu dojít nemůže. Takže,“ přiblížila se k němu a objala ho rukama kolem krku, „kde je tady nejbližší IKEA?“

⭐ ⭐ ⭐

Jakmile za Joyce zapadly těžké dveře, opřela se o jejich rám a úlevně vydechla. Páni, tohle byla nejdelší hodina jejího života. Madam Lucrezie jí dala pořádně zabrat, a to ji ani nenutila k přílišnému pohybu. Úvodní hodina byla zaměřena spíše na chování ve společnosti a držení těla. Podle přísné učitelky měla nehezký a mužský postoj, na kterém budou muset zapracovat.

Luca na ni čekal před vchodem, se samolibým úsměvem na tváři a vyhaslou cigaretou v koutku úst. Přistoupila k němu a bez varování mu cigaretu vytrhla. Nesnášela, když v její společnosti kouřil, a on to věděl. Podezírala ho, že ji chce dnes skutečně vytočit.

„Přežilas,“ konstatoval suše, ale bylo na něm vidět, že se výborně baví.

„Kdyby tě nechránila tvá vlkodlačí kůže, věř mi, že pro tebe by to tak dobře nedopadlo.“

„Prosím, můj americký anděli, nebuď na mě krutá. Za odměnu jsem pro tebe a Domenica na dnešní večer zarezervoval stůl v restauraci s výhledem na kostel San Lorenzo.“

Joyce se zahleděla do dálky. „Předpokládám, že ty červené.“ Nemusela víc říkat, aby okamžitě pochopil.

„Červené a ty stříbrné botky od Ferragama. Budeš dokonalá.“

⭐ ⭐ ⭐

Kdy se to stalo? Domenico seděl v restauraci naproti nádherné ženě a marně ve svých vzpomínkách na uplynulé dny pátral po okamžiku, kdy se z nejisté dívky v péřovce vylíhl tenhle nádherný, exotický motýl. Joyce byla v dlouhých večerních šatech karmínové barvy k nepřehlédnutí. Černé lesklé vlasy měla hladce sčesané podél obličeje a výrazná rtěnka ladící se šaty doplňovala její dokonalý vzhled. V zánovním obleku od Raplha Laurena se vedle ní Domenico cítil poněkud ošuměle. Chvíli váhal, zda se mu ta proměna líbí. Přece jen měl rád Joy takovou, jakou ji poznal tenkrát v parku. Ale nakonec usoudil, že tohle byl jen přirozený vývoj mladé ženy, která začíná konečně žít sama pro sebe, nikoliv pro svá studia a svou rodinu, s níž toho neměla kromě krve příliš společného.

„Jsi dnes zamlklý, Domenico,“ prolomila dlouhé ticho panující u jejich stolu. Pousmál se a pohlédl zpříma do jejích očí, které se nikterak nezměnily. Ačkoli v poslední době víc sledovala módní trendy a dávala si záležet na tom, aby jí ladila kabelka s lodičkami, pořád to byla ta starostlivá a vnímavá dívka z Chicaga.

„Jen jsem uvažoval nad tvým studiem. Měla bys v něm pokračovat,“ zareagoval pohotově.

„Taky mě to napadlo. Ale začátek letního semestru jsem už propásla. Takže nejdříve v říjnu. Do té doby bych si alespoň mohla zlepšit italštinu.“

„Nemáš snad dobrého učitele?“ Naklonil se k ní přes stůl a provokativně ji zlehka pohladil po tváři. Okamžitě ucítil, jak ztuhla. I přesto, že spolu již strávili tolik času, dosud si nezvykla na letmé dotyky, kterými ji rád škádlil na veřejnosti.

„Nemohl by sis to nechat na doma?“ sykla tiše, aby ji nikdo jiný neslyšel.

„Dejme tomu, že mohl, mia cara,“ šibalsky se mu zablýsklo v černých očích, „ale počítej s tím, že se mě až do svítání nezbavíš.“

„To zní jako příslib, Domenico.“ Při těch slovech se mírně začervenala.

„To byl příslib. A ty víš, že já své sliby plním.“ Nejraději by ji popadl do náruče a odnesl ji někam, kde spolu budou konečně sami. Ale věděl, že na Joyce musí pomalu. V čase, který si v jejím životě pro sebe vymezil, nesmí dojít k žádnému nedorozumění nebo hádkám. Chtěl, aby si ho pamatovala jako čestného muže, který ji nade všechno miloval.

„Tak snad abychom zaplatili,“ nechtěla vypadat netrpělivě, ale copak se jeho pohledu dalo odolat? Sklopila oči a pozorně si prohlížela své ruce, jakoby je nikdy předtím neviděla. Bože, nesuď mě přísně.

Domenico zachoval vážný výraz i přesto, že ho to stálo značné úsilí. Úžasná. Roztomilá. A zároveň neuvěřitelně sexy. Jestli dnes v noci neztratí hlavu, pak si zaslouží svatozář.

„Už ti někdo řekl, že provokovat upíra je nebezpečné?“

Pohlédla mu zpříma do očí, její obvyklý ostych byl ten tam. „Už ti někdo řekl, že provokovat ženu je víc než nebezpečné?“