Hezké odpoledne,

konečně zase po delší době přicházím s novým dílem TN. Doufám, že se vám bude líbit a užijete si ho.

Vaše Sirael

Dvacet metrů před vilou Reedových se zastavila. Čistě pro svůj dobrý pocit si rukama uhladila vlasy a zkontrolovala zevnějšek. Nemohla sice použít zrcadlo, což byla další pohroma pro sedmnáctiletou teenagerku, ale na druhou stranu jí mohlo být útěchou, že vždy vypadá jako ze škatulky. Jen ty změny, které na sobě provede, by nemusely být trvalé. Ráda by vyzkoušela třeba jiný účes, ale trochu ji děsila představa, že by po zbytek svého nesmrtelného života chodila po zemi s křivě ustřiženou ofinou.

Zaplašila myšlenky na hlouposti a pokusila se zkoncentrovat. Přece jen se má postavit před Connora – před toho Connora, kterému se omylem vyznala ze svých citů, a pak zbaběle utekla. To jí bylo podobné, zbrklost jí byla vždy vlastní. Nevhodná to vlastnost pro upíra, obzvláště pohybuje-li se ve světě lidí.

Tentokrát se rozhodla vstoupit do domu řádným způsobem. Zhluboka se nadechla a stiskla zvonek umístěný po straně dveří. Vnímala Connora nahoře v patře, jeho tepovou i dechovou frekvenci, které se měnily v závislosti na tom, co právě dělal. Bylo zvláštní vědět, že ho její přítomnost rozrušila, a to ne nepříjemným způsobem. Na pár vteřin si dovolila zavřít oči a vyslovit krátkou modlitbičku, snad aby jí neodmítl hned ve dveřích.

Dveře se s tichým zaskřípěním otevřely.

„Ahoj,“ Connor se zlehka usmíval, takovým tím způsobem, když musíte čelit něčemu neznámému, ale zároveň se od vás očekává, že projevíte špetku nadšení. No, nakonec to mohlo být i horší.

„Ahoj,“ odpověděla mu stejně, krotká jako beránek. Usoudila, že teď by byl její temperament jenom na škodu.

„Pojď dál, prosím,“ ustoupil, aby mohla projít do haly, ne však dost a Gaby se o něj zlehka otřela. Pokusil se nedat najevo, že to s ním lehce otřáslo, ale stejně ji neoklamal.

„Omlouvám se. Jsem sice upír, ale dveřmi procházet nedovedu.“

„Já -,“ náhle nevěděl, co jí na to má říct. „Já vím, co upír dokáže, Gaby. Myslím, že ti něco musím povědět. Půjdeme do knihovny.“

Kývla na souhlas a vydala se po schodech do prvního patra vily. Connor ji tiše následoval, hluboce ponořen v myšlenkách. Byl si jistý, že následující rozhovor jej bude stát spoustu sil, ale zároveň věděl, že jej nemůže déle odkládat. Gaby si nezasloužila, aby ji vodil za nos nebo aby jí nevědomky ublížil.

„Tváříš se vážně,“ konstatovala v knihovně, tváří v tvář muži, kvůli kterému by udělala mnohem větší hlouposti, než běžet během jedné noci do Milwaukee a zpět. „Prosím, pokud musíš naše krátké přátelství ukončit, udělej to rychle.“

Connor zvedl ruce v obranném gestu. „Nic takového nemám v úmyslu. Jen bych ti rád vysvětlil, proč jsem reagoval tak, jak jsem reagoval. Věř mi, že bych to velmi rád vrátil zpět, ale bohužel to není v mých silách.“

„Okej, už mlčím.“ Gaby se svezla do křesla a napjatě ho pozorovala. Zdál se jí napjatý a unavenější, než když ho před pár hodinami opouštěla.Chudáček Connor.

„Gaby, zaprvé musíš vědět, že má reakce nebyla spjata s tebou jako takovou. Tedy ne s tebou jako s Gaby, ale-“, nedokončil větu, protože mu skočila do řeči.

„Jde o mou podstatu, Connore? Jde o to, že ve dne vypadám jako mrtvá a po nocích vysávám tvůj druh? Jen to klidně řekni, neboj se.“

„Tak trochu,“ přiznal pomalu. „Ale je tu ještě něco.“

„Poslouchám.“

„Má matka je stejná jako ty. Pár let už není člověk.“ Ticho, které po jeho prohlášení nastalo, bylo tíživé. Hleděli si navzájem pevně do očí, oba nesví a neschopni dalších slov.

„To jsem nevěděla,“ hlesla Gaby.

„Ani jsi nemohla. Neřekl jsem to nikomu kromě Joyce. A pak o tom ví samozřejmě Domenico.“Connor si náhle připadal o deset let starší. Rozebírat tohle téma pro něj bylo jako projít očistcem.

„Řekneš mi, jak se to stalo?“ Nechtěla na něj naléhat, ale musela to vědět. Jestli se Connorově matce stalo něco násilného…

Zhluboka se nadechl a dal se do vyprávění příběhu, který už před časem vyslechla Joyce. O nemoci, o záchraně, o životě po životě, který pro svou matku zařídil. O tom, jak je pro něj složité se s tím vším vyrovnat a o jeho ambivalentním vztahu k jedinému blízkému člověku, kterého měl. Když skončil, připadal si prázdný jako vypuštěný míč, skořápka bez obsahu.

„Děkuji,“ řekla a vstala z křesla, aby mu byla blíž. Zastavila se půl metru od něj, v bezpečné zóně a vyčkávala.

Její hlas ho probral z netečnosti. „Za co?“

„Za důvěru. Řekls mi něco, co jsi nemusel, a přesto jsi to udělal. Děkuji.“

„Nebudeš mě soudit za mé názory? Za můj nepříliš tolerantní postoj?“

„Ne. Myslím, že to chápu. Abys věděl, ani já netoužila být tím, čím jsem. Všichni jsme neměli na výběr, Connore.“

„Fabbris mi už něco podobného říkal. Asi jsi to také neměla jednoduché.“

„To ne. Jednou ti to možná povím,“ usmála se na něj.

„Gaby, k tomu, co jsi řekla dnes večer – já jsem prostě zpanikařil.“ Napětí v jeho obličeji povolilo.

Zavrtěla hlavou. „Byla jsem moc impulzivní. Občas říkám to, co si myslím, a pak toho lituji. Neměla jsem to na tebe tak vychrlit.“

„Rád bych tě víc poznal. Předtím na to nebyl moc čas, ale teď-“, nechal větu úmyslně nedokončenou.

„Já – nejspíš se zabydlím v bytě po Joyce. Takže budu nablízku.“

„Fajn. Fajn,“ dodal a na jeho tváři se objevil po dlouhé době úsměv.

⭐⭐⭐

Po jedenáctihodinovém letu Joyce spíš z Jaredova letadla vypadla, než elegantně vystoupila. Žaludek měla jako na vodě a byla celá rozlámaná z dlouhého sezení. Během letu krátce usnula, ale měla dojem, že jí to spíš ublížilo, než pomohlo. Na druhou stranu se však nějakou dobu nemusela věnovat konverzaci s vlkodlačím tyranem vedle sebe. Jared jí sice dal na chvíli pokoj, ale pak to nevydržel a nutil ji do hovoru o banálních věcech, prostě jen tak, aby řeč nestála. Ukecaný vlkodlak. Kdo by to byl řekl.

„Ach, sladká Florencie.“ Jared nevypadal vůbec unaveně. Nespravedlivé. Všichni nesmrtelní vypadají v každé situaci jako filmové hvězdy, zatímco se ona vedle nich cítí jako po flámu.

„Co teď?“ Na nic dalšího se nezmohla.

„Nic. Tvého přítele necháme hezky v bedně a o tebe se zatím postará tady Luca.“ Jared ukázal na nově příchozího muže. Luca byl o něco mladší a vyšší a rozhodně nepůsobil tak arogantním dojmem jako Jared. „Jo a taky patří k nám, kdybys o tom snad pochybovala.“

Senza. Další zablešené psisko.

„Ahoj, rád tě poznávám.“Luca k ní natáhl přátelsky ruku. Jeho angličtina nebyla zrovna nejlepší, ale svým způsobem to bylo docela roztomilé.

„Ahoj. Já jsem Joyce.“ Pro začátek zvolila klid zbraní. Nemusí si rozhádat každého vlkodlaka, kterého potká.

„Myslel jsem si, že by ses třeba chtěla zatím projít po městě. Máme přibližně čtyři hodiny, než se tvůj přítel vzbudí.“ Luca na ni hleděl s upřímným zájmem, bez nejmenší špetky nadřazenosti nebo pohrdání, které cítila z Jaredova vystupování.

„Prima. Ráda se tu trochu porozhlédnu.“

„Máš nějaká zavazadla?“

„Ne, kromě té bedny vzadu,“ odpověděl za ní starší z mužů a neodpustil si uchechtnutí.

„Žádné oblečení? V tom případě už vím, kam půjdeme.“

Joyce si ho změřila nedůvěřivým pohledem.Odkdy se vlkodlaci zajímají o módu? „Já – nemám u sebe moc peněz,“ odpověděla nakonec.

„S tím si nelam hlavu. Fabbris to za tebe určitě rád srovná. A ne že bych tě chtěl urazit, ale ta kabelka je vážně hrozná.“

„Jo, je to gay,“ potvrdil Jared nonšalantně její podezření. „Ale rvát se umí, takže s ním budeš v naprostém bezpečí. Ve všech ohledech,“ dodal významně.

Na to Joyce neměla co říct. Luca se na ni usmíval jako sluníčko a čekal na její rozkazy. Zřejmě se nemohl dočkat, až ji oblékne od hlavy k patě. Která žena by tomuhle mohla odolat?

⭐ ⭐ ⭐

Slunce zapadne za pět, čtyři, tři, dva, jedna. Teď.

Kontejner z borovicového dřeva se s hlasitým praskáním rozlomil na tisíc drobných třísek, které se rozlétly po celém hangáru. Uprostřed toho nepořádku se tyčil Domenico v neodmyslitelném černém kabátě a bílé košili. Jeho pohled byl ostražitý, přesto však jeho výraz prozrazoval jistou euforii. Doma je doma.

„Původně jsem tu krabici chtěl ještě na něco použít,“ zabručel Jared nevrle. Joyce stála vedle něj a se zatajeným dechem pozorovala svého muže. I kdyby neznala jeho tajemství, nikdy by neuvěřila tomu, že je obyčejný smrtelník. Domenico byl nebezpečný, takovým tím sexy způsobem, ze kterého se ženám podlamují kolena. Jasně, pomyslela si, možná je to klišé, ale nemohla si pomoct.

„Za ten nepořádek se omlouvám.“ Vystoupil ze zbytků svého vězení a došel až k nim. „Všechno v pořádku, mia cara?“

„Ano,“ odpověděla stručně, protože nedůvěřovala svému hlasu.

„Máš jiné šaty,“ poznamenal vzápětí a ihned se obrátil k mladšímu vlkodlakovi. „To ty?“

„Líbí?“ Luca se už zase usmíval od ucha k uchu. Jeho výraz se vlastně nezměnil od chvíle, kdy jeho zlatá kreditka poprvé toho památného odpoledne projela pokladnou luxusního butiku na hlavní nákupní tepně Florencie.

„Joyce by se mi líbila i v pytli od brambor, ale když už ses do toho vložil, není to špatné.“

„On za to nemůže, zlato, nezlob se na něj,“ Luca se obrátil k Joyce a jemně pohladil skvostnou látku jejího nového kabátu. „Upíři módě nikdy nerozuměli.“

„Což nám slouží ke cti,“ utnul Fabbris debatu. „Vyrovnáme se později, přátelé. Já a má žena teď máme na práci důležitější věci. Třeba najít dům.“ Významně na oba pohlédl a pak nabídl Joyce rámě.

„Někdy si myslím, že by naše druhy měli víc spolupracovat,“ zabrblal Luca, když s Jaredem osaměli. Druhý vlkodlak jen zavrtěl hlavou.

„Nemůžeš popřít, že má styl.“

„Radši tady pořádně ukliď. Pan Božský upír nám tu pěkně nadělal.“

⭐ ⭐ ⭐

„Doufám, že to pro tebe bylo snesitelné.“ Kráčeli společně k autu, které Domenico zamluvil v půjčovně. Joyce souhlasně přikývla. Kufr tmavého SUV, plný nového oblečení a bot, byl toho dostatečným důkazem.

„Domenico, nemám u sebe teď moc peněz, ale-,“ nedořekla, protože ji gestem ruky zastavil.

„V pořádku. Vyrovnáme se později, až budeš mít přístup do banky. Zatím své karty nepoužívej. Zařídím nám nové.“

„Dobře, rozumím.  Doklady taky?“

„Ano. Naše pravá totožnost by měla zůstat co nejdéle utajena. Nebo alespoň tvá.“ On se může skrývat leda tak před úřady.Pozornosti nočních tvorů beztak neunikne.

„Neměla bych si změnit účes nebo tak něco?“ Joyce si prohlížela svůj odraz v bočním zrcátku. „Obvykle se to tak dělá, ne?“

„Toužíš po změně?“ Pousmál se jejímu zápalu. „Myslím, že to není nutné. A navíc se mi líbíš takhle. Asi bych si nezvykl na blondýnu.“

„Děkuji. Možná se zeptám Lucy, co teď letí.“

Nastoupili do auta a Domenico nastartoval. „Předběžně jsem nám zajistil hotel a zítra se půjdeme podívat na několik domů.“

„Prima. Takže se tu usadíme na delší dobu?“

„Mám to v plánu.“ Rozjeli se vstříc Florencii, pomalu se zbarvující do oranžova umělým osvětlením. Prvních pár minut hleděla Joyce okouzleně z okna, pak však přes veškerou snahu udržet oči otevřené, usnula. Domenico ji něžně objal okolo ramen a políbil na temeno hlavy.

Ano, měl spoustu plánů, co se Joy týkalo. To, že v nich on sám osobně nefiguroval, bylo vedlejší.