Krásnou neděli přeji,

další díl TN je tady. Doufám, že se Vám bude líbit a odměníte mne nějakým povzbuzujícím komentářem 🙂

Vaše Sirael

„Máš to tady vážně – hezké,“ poznamenala Yennefer a prsty přejela po zaprášené poličce s knihami. Strávila v Bjarneho příbytku přesně dvě minuty a osm vteřin a už ji napadlo osmnáct věcí, které bude zapotřebí změnit či upravit. První z nich byl jednoznačně všudypřítomný prach. Nebyl sice několik dní doma, ale i tak ho množství prachu usvědčovalo z toho, že úklidu moc nedal.

„Počítám s tím, že se tu budeš chtít trochu zabydlet,“ poznamenal, když zachytil její rozpačitý pohled. Jeho dům nebyl velký a nebyl ani nijak luxusní. Všechno zařizoval sám, respektive si skoro všechen nábytek sám vyrobil za dlouhých slunečních dní, kdy byl odkázán na pobyt uvnitř domu. Musel uznat, že ženská ruka zde chyběla. Dosud mu to však nikdy nechybělo. Nejspíš stárne.

„Trochu není to správné slovo.“

„Jen prosím žádnou růžovou.“

„Vypadám snad jako Barbie? Líbí se mi přírodní materiály, takže se nemusíš bát.“ Dala si ruce v bok a rozhlížela se po obývacím pokoji. „Je to tu takové spartánské.“

„Jsem bojovník, ne žádný změkčilý architekt nebo umělec.“

„Já vím. A to se mi líbí,“ mrkla na něj koketně. V okamžiku byl u ní, připraven vyslyšet její tajná přání.

„Myslela jsem si, že první uklidíme,“ zkusila namítnout, ale marně. Už ochutnával její krk a majetnicky přitom vrčel.

„Ještě jsem ti neukázal ložnici. Ale chci tě upozornit, že v té nic měnit nebudeme.“ Popadl ji do náruče, aniž by se vzdálil od její šíje, a odnášel ji do druhého pokoje.

⭐ ⭐ ⭐

„Poletíme ještě dlouho?“ Joyce seděla rovně jako pravítko, v obličeji bledší než čerstvě napadnutý sníh.

Jared se podíval na hodinky. „Ještě deset a půl hodiny. Krasotince se výlet nelíbí?“

„Ale ne,“ odvětila rychle a zhluboka se nadechla. „Jen mi není nejlíp.“

„Letíš poprvé?“

„Hm. A naposledy.“ Bylo jí trapně. Takhle se shodit před vlkodlakem. Vůbec se nemůže divit, že ji Domenico neustále opečovává jako malé dítě.

„Takže žádné manévry, škoda.“ Jaredovi evidentně nebylopo chuti, že se nemůže předvádět.

Aspoň něco je na její nevolnosti dobré. Jeho ego trošku splaskne. To jí hned zvedlo náladu. Žádné parádičky, jen klidný let. Ačkoliv jako klidný by jej označil jen málokdo, sedíte-li vedle někoho jako je Jared.

„Ještě jsi mi neřekla, jak jsi přišla k Fabbrisovi. Předpokládám, že jste se neseznámili v kavárně.“

To tedy ne. Na tváři jí naskočil lehký ruměnec, když si vybavila jejich první setkání v parku. Už tenkrát ji zachránil. Sice jen před pádem na led, ale i to se počítá. Byl tu vždy, kdykoliv ho potřebovala. V tom byl Domenico vážně mistr.

„To je to tak tajné?“ Jared byl neodbytný.

„A co chceš vlastně slyšet?“ Osopila se na něj.

„Hele klídek. Jenom jsem nechtěl, aby tady bylo ticho. Dolovat to z tebe nebudu.“

Joyce se nervózně zavrtěla. Její přehnaná reakce ji samotnou překvapila. „Omlouvám se. Nejsem zvyklá rozebírat své soukromí.“

„Toho jsem si všiml,“ vrhl na ni významný, ublížený pohled. „Takže jak? Hádám, že tě hned na prvním rande ohromil svými super schopnostmi.“

„Ty si nedáš pokoj, co?“ Tentokrát jí na rtech pohrával úsměv. Nesmí ho brát vážně.

„Ne,“ řekl stručně. „Je vidět, že neznáš vlkodlaky.“

„Upíři jsou stejní,“ protočila oči v sloup, když si vzpomněla na zarputilost svých přátel.

„Taky tě neustále nutí dělat něco, co nechceš?“ Krůček po krůčku ji směroval tam, kde ji chtěl mít.

„Svým způsobem,“ potvrdila neochotně.

„A Itálie je taky jednou z těch věcí?“

„Jarede, myslím, že se mi snažíš něco říct. A popravdě ti to moc nejde.“

„Přiznávám, že holčičí rozhovory a sestry Kardashianovy nejsou moje parketa.“

„Takže ven s tím.“ Ten vlkodlak ji snad ještě začne bavit.

„Okej. Prostě si na Fabbrise dávej bacha. Na to, že už má být pár století pod drnem, je docela fajn, ale pořád je to pijavice a ne kluk pro tebe.“

„Díky mami,“ hlesla Joyce a ponořila se tak hluboko do sedačky, jak jen jí to bezpečnostní pásy dovolily.

„Myslím to vážně, holčičko. Znám upíry moc dobře na to, abych věřil tomu, že jste se poznali úplně náhodou a on se do tebe úplně náhodou zamiloval. Ne že bys nebyla kus, nic proti tobě, ale tohle je Fabbris. On pro svou rasu něco znamená a rasa znamená něco pro něj.“

„Popravdě nevím, jestli ti mám jednu vrazit nebo ti poděkovat.“

„Zkus obojí,“ zazubil se na ni.

„Jarede!“ Okřikla ho rozhořčeně. Co si o sobě ksakru myslí?

„Co zas?“ Hlas mu vyjel o oktávu výš. „Ženská bláznivá, zavři na chvíli pusu a poslouchej, co ti chci říct. Měla bys z toho vycouvat. Jednoduše hoď zpátečku, pošli upíra do háje a najdi si nějakého člověka.“

„Tak dost, psisko. Nikdo se o tvé rady neprosil. Takže děkuju, ale nemám zájem. A doufám, že nemáš vzteklinu, nejsem očkovaná.“ Založila si ruce na prsou a dívala se přímo před sebe. Páni, ten ji ale vytočil! Za to, aby si mohla ulevit, by snad i ten kousanec stál. Její vnitřní hlas ji pochvalně poplácal po rameni. Dobře, Joyce. Nesmíš si od těch supermanů nechat všechno líbit.

„Jak chceš. Až si sundáš ty růžové brýle, dej vědět.“ Jared mluvil skrz pevně semknuté čelisti. Nebylo pro něj lehké se v této situaci ovládnout a zároveň se soustředit na pilotování téměř čtyřtunového kolosu. Na druhou stranu s podobnou reakcí počítal. Asi by se do toho neměl míchat. Ať si ta holčička s Fabbrisem užije. To hezké i zlé.

⭐ ⭐ ⭐

„Sakra, holka, ty máš ale výdrž.“ Barman pozoroval Gaby, jak do sebe klopí jednoho panáka tequily za druhým. Jestli ho nešálil zrak, tohle bylo číslo osm.

„Přála bych si ji nemít,“ odpověděla mu a vděčně mu pokynula, když jí nalil další sklenku.

„Copak, nešťastná láska?“

„Jo. Jak jste to poznal?“

„Kvůli tý potvoře lidi pijou nejvíc. Kdyby neexistovala láska, všechny hospody by zkrachovaly.“ Barman zavrávoral, zřejmě toho vypil tolik jako jeho hosté.

„Vždycky jsem si myslela, že mě se to nemůže stát.“

„To říká každá, slečno. Ale každý se to aspoň jednou v životě stane. Bez toho by to nebyl život.“ Opilecká moudrost z něj přímo sálala.

Na to už Gaby neměla co říct. Hodila do sebe devátého panáka a gestem ruky barmana zarazila. Pitím nic nevyřeší. Vzápětí jí v kapse krátce zavibroval telefon. Někdo jí píše. S krajní opatrností vyndala přístroj z kapsy. Na displeji byla zpráva od neznámého čísla.

„To je od něj?“ Barman s odchodem poněkud otálel. Málokdy měl tak zajímavého hosta.

Gaby souhlasně kývla. Žaludek cítila až v krku a ruka se jí lehce třásla. Connor na ní někde sehnal číslo. Joyce, no jasně.

„Nezbývá vám nic jiného, než to otevřít,“ nabádal ji barman, sám zvědav, jak tohle bude pokračovat. Třeba jí vnutí ještě jednu lahev.

„Nejsem si jistá, že to chci udělat.“ Ne tady, ne teď. „Kolik jsem dlužna?“ Strčila telefon zpátky do kapsy. Přečte si to později, až bude mít klid.

„72 dolarů,“ zamumlal barman neochotně, zklamaný, že přijde o zbytek dramatu.

Gaby mu do ruky vtiskla stodolarovou bankovku. „To je dobrý. A díky za pokec.“ Pak s těžkým srdcem vyklouzla do temné noci a nechala ho tam stát s otevřenou pusou a bankovkou v ruce.

⭐ ⭐ ⭐

„Netušil jsem, že domácí práce můžou být tak vzrušující,“ Bjarne sledoval svou ženu při generálním úklidu jejich společného domu.

„Nejspíš ti tu žádná žena nikdy neuklízela, tak proto,“ ušklíbla se na něj Yennefer. Zároveň jí jeho slova polichotila.

„To je sice pravda, ale žádná jiná žena mě nikdy tak nevzrušovala.“

„Lichotníku. Vsadím se, žes měl spoustu žen.“ Yenn otírala prachovkou jednu polici za druhou a provokativně se u toho vrtěla. Možná by ten úklid přece jen mohla udělat jindy.

„Zas tolik jich nebylo. Yenn, myslím, že bys tu prachovku teď měla odložit.“ Bjarne vstal a přešel ke dveřím.

„No sice jsem chtěla ještě něco poklidit,“ začala dělat drahoty, aby zvýšila napětí.

„Na to bude čas později, Yenn. Máme návštěvu.“ V okamžiku, kdy to dořekl, vyrazil nevítaný host dveře z pantů.

„Tys někoho zval?“ Rychle zamrkala, odhodila prachovku a zaujala bojový postoj vedle svého partnera. Co to jako má být?

Bjarne vyrazil s válečným pokřikem ze dveří. V jeho domě se nikdo prát nebude. A tím míň Laskaví. Ti mu nesmí přes práh. Setrvačností srazil prvního útočníka a vytlačil jej až na trávník před domem. Druhý muž na něj skočil zezadu, ale to už tu byla Yenn, aby se do toho rázně vložila. Ravlič je tedy vážně podceňuje. Kdyby na ně poslal celou armádu svých poskoků, alespoň by mu to polichotilo.

Pravý hák, levý hák, pořádná rána na solar a pro jistotu ještě jedna do týla. Když s nimi skončili, vyměnili si významný pohled. Co teď?

„Navrhuju tyhle dárečky poslat zpět odesílateli. Co myslíš?“ Bjarne došel do přístavku pro kus pořádného provazu. Stříbrný řetěz byl nedostatkové zboží.

„Ravlič nás má zřejmě v oblibě.“ Yennefer se dala do pečlivého svazování jednoho z Laskavých. „Jak dlouho je ten provaz zdrží?“

„Dost dlouho na to, abychom se jich zbavili. Odvezu je na letiště do Beldringe a odešlu je expres do Chicaga. Vlci budou mít radost.“ Bjarnemu se při zmínce o vlkodlacích zablesklo v očích.

„Dobře. Vrať se brzy nebo svůj dům nepoznáš.“

„Vrátím, ale kvůli domu to nebude.“ Příslib v jeho hlase byl více než hmatatelný.

„Počkám na tebe v posteli.“

⭐ ⭐ ⭐

Gaby vyrazila z baru rychlým krokem, telefon s nepřečtenou zprávou ji pálil v kapse větrovky. Potřebovala najít nějaké klidné místo, kde by se mohla oddávat svému žalu. V Milwaukee však byla poprvé a vůbec netušila, kde se právě nachází. Nakonec zakotvila na opuštěném fotbalovém hřišti v areálu místní střední školy.

Vybrala si nejvýše položené místo na tribuně, odkud měla přehled na celý trávník. Jako kdyby na tom záleželo – ona nikdy nebude fandit svému klukovi ve finále, ani nebude dělat roztleskávačku. Vylovila z kapsy mobil a upřeně se na něj zahleděla. A nejspíš nebude ani Connorovi rovnat knihy v knihovně. Takhle bídně jí ještě nikdy nebylo. Nikdy se necítila tak osaměle.

Tak jo, jednou si to stejně přečíst musí. Rozklikla zprávu na svém Blackberry a pohroužila se do textu. „Gaby, zaskočila jsi mě. Omlouvám se. Něco takového jsem vážně nečekal. Prosím, vrať se, abychom si o tom mohli promluvit. Nechci to řešit přes sms. Nenech mne čekat. C.“

Uíííí. Gaby nabrala do plic tolik vzduchu, že by při výdechu mohla směle konkurovat Papinově hrnci. On-jí-chce-vidět. Skoro tomu nemohla uvěřit. Dává jí ještě šanci. Žádné zavržení se tentokrát nekoná. Ještě jednou uííí. Když vyrazí teď, může být do hodiny v Chicagu.

Vrchní sedadla tribuny přeskočila s takovou vervou, že zcela jistě překonala olympijský rekord ve skoku do výšky.

⭐ ⭐ ⭐

Jakmile dosedla kola letadla na pevnou zem, probudil se Domenico z letargie. Ačkoliv bylo krátce po poledni, nikdy se necítil lépe.

Byl doma.

A teď si mohou doopravdy začít hrát – ať už s Ravličem nebo kterýmkoli jiným upírem, který by mu chtěl vzít Joyce.

Domácí hřiště totiž skýtá vždycky spoustu výhod.

A on je umí zatraceně dobře využít.