Hezký večer,

dnes trochu netradičně přicházím s dalším dílem Třpytu noci. Doufám, že se Vám bude líbit a že nebudete šetřit komentáři.

Hezký den,

vaše Sirael

„Docela slušné doupě,“ okomentovala Joyce letecký hangár společnosti Denní světlo, vzdálený od New Yorku nějakých 15 mil. Vyrazili hned po setmění, odlet byl plánován na 19.30 a Domenico si chtěl ještě pohovořit s pilotem.

„Nazdárek, upíre.“ Do haly vstoupil rozložitý muž v džínách a flanelové košili. Účes ala Elvis a zarostlá brada dotvářely perfektní vlkodlačí klišé. Kdyby Joyce nebyla vůči podobným typům odolná, nejspíš by se jí pod návalem testosteronu v hangáru podlomila kolena.

„Jarede. Zdravím tě,“ odpověděl Domenico muži na pozdrav, ale ruku mu nepodal. Vlkodlak to zřejmě ani neočekával. Namísto toho sjel Joyce pohledem od hlavy až k patě a uznale zamručel. Fabbris zaujal před dívkou obranný postoj.

„Jen klid. Víš přece, že mám svou Daisy.“ Jared zvedl ruce na důkaz svých čistých úmyslů.

„To jen aby mezi námi bylo jasno.“

„Denní světlo, zapomněls?“ Vlkodlak ukázal na nápis nad sebou. „Navíc mám rád jiné zboží.“

„Pro vás nejsem žádné zboží,“ zpražila ho Joyce pohledem. Domenico jejím směrem zavrtěl hlavou s jasným poselstvím: neprovokovat, kouše.

„Máš pravdu, děvče. Ty v krabici nepoletíš.“ Jared se ošklivě zasmál.

„Dost srandiček. Chci mluvit s pilotem.“

„Právě s ním mluvíš. Vzal jsem si váš let osobně na starost. Máš radost?“

„Divím se sám sobě, ale mám.“ Domenico měl sice výhrady k problematické osobnosti tohohle lykantropa, ale co se týče leteckých dovedností, nemohl Jaredovi nic vytknout. Byl zkušený a dobrý letec, na čemž záleželo v této chvíli nejvíc. Osobní spory musejí jít stranou.

„Jsem poctěn. Takže Itálie, hm? Na líbánky?“

„Do toho ti nic není.“

„Svatá pravda, drahý příteli.“ Z jeho tónu bylo jasné, že Domenico mu není drahý a už vůbec ne přítel. Obchod byl však obchod a jemu záleželo jen na úspěchu jeho společnosti. „Pojďte se mnou. Ukážu vám stroj, se kterým poletíme.“

„Doufám, že je to něco bytelného,“ odvážila se říct Joyce po delší odmlce.

„Se mnou se není čeho bát. Nehavaroval jsem od roku 1973.“ V Jaredově hlase zazněla hrdost.

„To jsem ještě nebyla na světě,“ zamumlala a poslušně následovala oba muže. Prima. Začíná si zvykat na roli benjamínka.

⭐ ⭐ ⭐

V hlavní lodi chrámu svatého Borise a Gleba se na králův rozkaz shromáždila většina příslušníků královského dvora, počínaje zástupci aristokracie a obyčejnými poddanými konče. Nikdo z přítomných, vyjma krále a Nadii, však netušil, proč.

Karmínově červená skla chrámových oken vrhala na přítomné krvavé stíny a dotvářela tak scénu jako vystřiženou z laciné adaptace Stokerova Draculy. Uprostřed této scény stála Nadia ve svém tradičním oděvu, černá šmouha mezi ostatními. Jako kdyby se malíř snažil zamalovat nepovedený tah štětcem. Nadia se tak popravdě mezi vší tou smetánkou cítila. Nepatřičně a nechtěně.

Věděla o tom, že je pro aristokraty trnem v oku, už od dob svého prvního období ve funkci Ultrixe. Většina šlechty pocházela z Evropy, její africký původ a náboženská příslušnost pro ně byla něco exotického a zároveň odpudivého. Což pro výkon ultrixovských povinností nebylo na škodu. Ultrix se s nikým nekamarádí, je odpovědný pouze králi a nikomu jinému. Ultrix je nezávislý a jeho úkolem je především trestat.

Až Domenico změnil chápání této nevděčné funkce. Jeho italský původ a příslušnost k církvi obměkčila srdce aristokratů, kteří k němu vzhlíželi až do nedávné doby jako k hrdinovi rasy. On byl jejich, ona byla na okraji společnosti a mocní se postarali o to, aby tam zůstala. Tím, že ji král povolal zpět a teď je dokonce nutil ji poslouchat, udělal svým pochlebovačům čáru přes rozpočet. Tohle králi jen tak nezapomenou.

A koneckonců ona taky ne. Byla bojovník, ne řečník.

„Dnešním dnem vstoupila naše rasa do války. Laskaví nám dali jasně najevo, že nehodlají respektovat vládu našeho krále,“ udělala dramatickou odmlku a zadívala se na Ostapa, který se krčil před oltářem, opět nerozhodný a nesamostatný, „a chtějí sami převzít moc. Ravlič touží po krvi, po té lidské i naší.“

„Co my s tím? Ravlič si možná troufne na lidi, ale na nás ne. Nemáme s tím nic společného.“ Nikolay Pavlov, hlava jedné z předních rodin, vystoupil z řady a opovržlivě si Nadiu prohlížel, jakoby ji nikdy předtím neviděl. Nebo nechtěl vidět.

„Ráda bych ti připomněla, že lidé jsou naše potrava.“ Zastrašovat ji tedy rozhodně nebude.

„Lidí je na světě dost. Ať si Ravlič poslouží, jestli má zájem. Já sám bych popravdě občas taky uvítal změnu.“ Daniil Volkov podpořil svého odvěkého rivala a část shromážděných začala kývat hlavou.

No výborně. Proč se vlastně snaží, když je to všem ukradené? Klidně ať se Ravlič roztahuje a terorizuje lidi. Dokud nesáhne na majetek a práva šlechty, nikdo ho přes prsty neklepne.

Nikdo kromě ní.

⭐ ⭐ ⭐

„Tak do bedny, upíre.“ Jared nadzvedl víko bytelné borovicové bedny o rozměrech dvakrát dva metry. „Větší pohodlí ti bohužel dopřát nemůžu.“ Na jeho tváři bylo evidentně vidět, jak moc ho to mrzí.

„Joyce, pojď sem.“ Domenico si ji přitáhl k sobě a políbil na ústa. „Uvidíme se za pár hodin. Moc ho neprovokuj a všechno bude v pořádku.“

„Umím se o sebe postarat, Domenico.“

„No právě.“

Odměnila ho skeptickým pohledem. „Díky za důvěru.“

„Promiň,“ usmál se na ni, „ale znám tě natolik, abych věděl, co se může přihodit.“

„Raději už běž.“ Oplatila mu úsměv a vystoupila z nákladového prostoru letadla.

„Tudy, madam,“ Jared ji nasměroval ke kabině letadla. „Už jsi někdy pilotovala letadlo?“

„J-a-r-e-d-e,“ zavrčel Fabbris, „něco jsem ti řekl.“

Vlkodlak nevěnoval Domenicovi pozornost, jen mu za zády ukázal vztyčený prostředníček, aby mu názorně předvedl, co si o jeho slovech myslí.

Bezva. Ital pokrčil rameny a složil své tělo do bedny. Jedinou útěchou mu byla skutečnost, že to uvnitř vonělo čerstvým dřevem.

„Létám vždycky sám. Nemám rád, když mi do řízení někdo kecá.“ Jared pomohl Joyce nastoupit a zabouchl za ní dveře kabiny. Pak obešel letadlo a vyhoupl se do sedadla určeného pro kapitána.

„Já ti do toho určitě mluvit nebudu,“ ujistila ho Joyce a s jistými obavami v očích sledovala jeho přípravy k letu. Jared na ni nepůsobil právě důvěryhodným dojmem, ale doufala, že Domenico ví, co dělá. On je sice nesmrtelný, ale takovou výhodu nemají na palubě všichni.

„Takže upír, hm?“

Pro jistotu se zdržela komentáře. Nehodlala riskovat kousnutí ještě před vzlétnutím.

„V létě to má určitě výhodu, ale v zimě?“ Jared pokračoval ve svém monologu a očividně mu bylo úplně jedno, že mu Joyce neodpovídá. „Jak se ti to vlastně stalo?“

„Co konkrétně myslíš? Jak se mi stalo, že chodím s Domenicem, nebo jak se mi stalo to, že sedím vedle drzého vlkodlaka?“

„Oukej, jedna nula pro tebe. Ale být tebou, poslouchám svého upíra a moc mě neprovokuju.“

„Ještě jsem provokovat nezačala.“ Už měla dost samolibých chlapů s egem až ke stropu. Copak se jich nikdy nezbaví?

„Asi už chápu, co na tobě ta italská fajnovka vidí.“

„Budeme pokračovat v konverzaci po celou dobu letu nebo se taky budeš někdy soustředit na řízení?“

„Tak to zase prrr, slečinko. Jestli se ti něco nelíbí, můžeš si zůstat v Americe.“ Jared se k ní sklonil a zkušenými a rychlými pohyby rukou ji důkladně připoutal. Pak to samé udělal u sebe a mávl z okénka na další muže, kteří se mezitím v hangáru objevili. Startovací procedura mohla začít.

⭐ ⭐ ⭐

U Starýho kojota nebyla nijak vyhledávaná restaurace. Byl to spíš bar, kde se scházely starší ročníky nad skleničkou alkoholu a přitom debatovali o sportu nebo politice. Mezi starousedlíky proto Gaby působila jako exotický papoušek mezi městskými vrabčáky. Seděla na baru a zamyšleně se dívala na dno třetí sklenice piva. Poprvé zalitovala, že se její živočišný druh nemůže opít. Klopit do sebe jednu dávku za druhou a nic z toho nemít, to je vážně pech. Obzvláště když se opít prostě potřebujete.

Od chvíle, co utekla z Connorova domu, se potloukala v okolí Chicaga. Nevydržela na jednom místě, neustále střídala pomalou chůzi s během, až se dostala do devadesát mil vzdáleného Milwaukee a zapadla do prvního baru, který se cestou nabízel. Vděčně přijala barovou stoličku a vychlazené pivo, které jí přihrál přičinlivý barman. Sama totiž nebyla schopna přemýšlet a jen těžko by se zmohla na nějakou rozumnou objednávku.

Mozek jí naprosto vypověděl službu. Jediné, co fungovalo, byla paměť – bohužel – která jí stále dokola nabízela obrázek Connorova překvapeného, napůl nesouhlasného výrazu, když mu prozradila své tajemství. No, alespoň si to mohla pořádně vychutnat se vším všudy. A rozhodně nemohla pochybovat o tom, jaký názor má na celou věc on. Škoda, vždycky toužila ležet ve svém pokojíčku a zapisovat si do deníčku něco ve stylu má mě rád – nemá mě rád. Jenže pak ji kousl ten starý pošuk a převrátil jí život naruby.

Nemá mě rád.

To bylo jasné jak facka. Jasné jako tequilla, kterou si teď objedná. A nejlépe celou lahev.

⭐ ⭐ ⭐

Domenico se v prostoru dvakrát dva metry snažil zaujmout co nejpohodlnější pozici, ale jeho ego tak jako tak došlo úhony. I kdyby měl k dispozici celý obývák, nic by to nezměnilo na skutečnosti, že musí být zavřený v nákladovém prostoru, zatímco Jared si užívá společnosti jeho milé. A to ho doslova žralo zaživa.

Ty žárlíš, ozval se mu v hlavě posměšný hlásek. Žárlíš jako obyčejný smrtelník.

A co jako, chtělo se mu odseknout, ale pak si uvědomil, že jeho alter ego má vlastně pravdu. Neměl s touhle zelenookou příšerou zvanou žárlivost téměř žádné zkušenosti. Storm v něm vzbuzovala širokou škálu pocitů, ale tenhle mezi nimi nikdy nebyl.

Takže si to shrňme, ozvalo se znovu, tvou holku právě teď balí vlkodlak, prcháš před smečkou upírů a v blízké budoucnosti se chystáš spáchat sebevraždu. Páni, to je silná káva dokonce i na něj. Jo a zapomněl jsem zmínit, že trčíš v krabici jako odložené zboží.

Díky za bilanci, odpověděl sám sobě nabručeně. Vytáhl z kapsy mobilní telefon a v rychlosti naťukal Joyce smsku. Jak to s ním jde? Kdybys hledala azyl, ještě mi tu trochu místa zbylo.

Odpověď přišla po dlouhých dvou minutách. Ukrutně dlouhých dvou minutách. Jsem v pořádku. Je to náfuka, ale asi ví, co dělá. Aneb jak elegantně odmítnout jedenáctihodinový let v krabici. To už by i ta rakev byla stylovější. Vůbec to Joyce neměl za zlé.

Jedenáct hodin sám se svým svědomím. Úžasné. Spousta času v nevhodnou dobu.Uff. Ale měl by ho nějak účelně využít. Třeba promyslet, jak zabezpečit Joyce spokojený život po tom, co už tu nebude, aby ji chránil. Musí být nesobecký, musí jí dopřát vše, co si zaslouží. Svým způsobem se pro něj obětovala – opustila svůj domov, svá studia, svou rodinu. Vlastně ani nevěděl, jestli nějakou rodinu má. Tolik se toho o ní musí ještě dozvědět, než bude pozdě.

A ona se některé věci musí dozvědět o něm.