Vážené a milé čtenářky,

opět po čtrnácti dnech se hlásím s novým dílem TN. Už to se mnou asi lepší nebude, ale pevně věřím, že se mnou máte trpělivost.

Takže přeji pěkné počtení a prosím o vaše komentáře.

Vaše Sirael

Jakmile vystoupil z auta, okamžitě ji ucítil. Vůně marocké máty byla nezaměnitelná, nemohl se tedy mýlit. Nadia byla nebezpečně blízko. Nebezpečně blízko jeho Joyce.

Bylo by mu milejší, kdyby mu na okénko auta zaťukal Ravlič. S ním by se alespoň mohl pustit do křížku, aniž by trpěl výčitkami svědomí. Ale Nadia? Za prvé ho znala jako své boty – aby ne, když všechno, co ví o boji, se naučil od ní – a za druhé k ní vždy vzhlížel s určitou úctou. Zkrátka nemůže zlomit nos své učitelce. Jeho svědomí se proti něčemu takovému vehementně vzpíralo.

Zabouchl za sebou dveře auta a očima pročesal nejbližší okolí, ale neměl nejmenší šanci ji odhalit. Přesto instinktivně vytušil, že se stáhla, aby mu dala prostor. Znamení, že je tu proto, aby si promluvili, ne bojovali. Dobře, na to rád přistoupí. Obešel auto a otevřel dveře spolujezdce. Joyce mu poděkovala úsměvem. Jakmile byla z auta venku, objal ji kolem ramen a spěšným krokem ji odváděl do letištní haly. Rozhodně nepotřeboval, aby se ty dvě setkaly.

„Najdi nám zatím nějaký spoj. Co nejdál to půjde. Vrátím se a postarám se o auto.“

Trochu ji zmátlo, že ji nechává samotnou, ale neprotestovala. Jen pokrčila rameny a vykročila ke světelné tabuli oznamující přílety a odlety letadel.

Domenico spěšně vyšel z haly, černý kabát těsně u těla, ramena schoulená, jako by mu skutečně byla zima. Mráz, který mu procházel ve vlnách po zádech, však neměla na svědomí tuhá wisconsinská zima, ale nadcházející rozhovor. Teď jde o všechno. Nadia mohla být jejich spása i smrt.

„Nevypadáš jako šťastný muž.“

Otočil se po hlase. Stála přímo za ním, jako vždy celá v černé kůži a s černým závojem přes polovinu obličeje. Nezahalené měla pouze oči a čelo, vlasy ebenové barvy skrývala pod černým průsvitným šátkem se zlatavým lemováním. Její exotický původ byl patrný z každého gesta i pohledu. Nadia zkrátka nebyla typ, který by se dal snadno přehlédnout.

„Nejsem šťastný.“

„Ne? Ale to zamilovaní bývají.“

„Nadio, nebudeme chodit kolem horké kaše. Dobře víš, v jaké jsem situaci. Jako staronový Ultrix bys to měla vědět.“

„Uhádl jsi. Jsem Ultrix, ale jen do té doby, než najdu a vycvičím nového.“

„V tom případě hodně štěstí.“

„Děkuji, Nico. Mám pocit, že ho budu potřebovat. Ale teď pojďme k věci. Přišla jsem ti oficiálně oznámit, že už nejsi Ultrix. Král se na tebe zlobí.“

Vážně? „Dostanu to i písemně?“ Zavtipkoval, i když mu do smíchu rozhodně nebylo.

„Chci, abys věděl, že jsem tvé odvolání navrhla já.“

„Aha. To vysvětluje nezvyklou rychlost rozhodování.“ Mohl tušit, že to král nemá ze své hlavy.

„Měl bys mi za to poděkovat. Zbavila jsem tě povinností. Můžeš si užívat života.“ Sledovala ho černýma očima, tolik podobnýma těm jeho. Vždycky pro něj měla slabost, ale nikdy ne jako žena – milenka. Nico byl něco jako její syn, kterého neměla. Dala mu ze sebe to nejlepší a nečekala nic na oplátku. Tak nějak si alespoň mateřství představovala.

„Pochopil jsem správně, že ode mne dal král ruce pryč?“

„Ano. Nemůžeme si dovolit otevřeně bojovat s Ravličem. Počet jeho stoupenců roste, to víš. Takže žádná nepopulární opatření. Taková je politika.“

„Nesnáším politiku.“ Politika z něj udělala lovnou zvěř. Teď po něm může jít kdokoli. Beztrestně.

„Dám ti radu, Nico. Seber svou ženu a někde se ukryjte. Někde daleko od dvora a od Chicaga. Užívejte si dny a týdny, které Vám osud dopřeje. Protože lidský život jednou skončí a ty tu budeš dál. Ty tu budeš navždy.“

⭐ ⭐ ⭐

Seděli v letadle do New Yorku. Joyce vedle něj odpočívala se zavřenýma očima, s jednou rukou položenou na jeho. Vkládala do něj tolik důvěry, ale copak si to zasloužil? Nadia mu to sice neřekla přímo, ale ani nemusela. V jeho světě už neznamenal vůbec nic. Nula. Zero. Přehrával si jejich krátký rozhovor v hlavě, dokud mu nesvitlo.

Zatraceně, ona má pravdu. Tedy alespoň částečně. Musí zmizet někam hodně daleko, někam, kde se ztratí v davu. Nebo někam do divočiny. Zkrátka pryč odsud. Joyce už se v Chicagu nesmí nikdy objevit.

Co se týče jeho, je situace podobná. S tím rozdílem, že jemu dav ani divočina nepomůže. Před svou rasou se neskryje ani na opuštěném ostrově. Pro něj existuje jen jedna možnost – zmizet definitivně.

Jakmile si uvědomil, co musí udělat, zmocnil se ho pocit klidu a rovnováhy. Dopraví ji do bezpečí a pak vyklidí pole. Bez něj se bude mít mnohem lépe. Pro Ravliče ztratí atraktivitu a král na ni během týdne zapomene. Ano, to je to nejlepší, co pro ni může udělat. Zpackal toho už dost, teď je načase přestat myslet na sebe a napravit, co se dá.

I když to znamená, že ji ztratí.

I když to znamená, že on zemře, aby ona mohla žít.

⭐ ⭐ ⭐

„Nikdy jsem v New Yorku nebyla.“

Po dvou a půl hodinách letu vystoupili z letadla a procházeli rušnou halou Letiště J. F. Kennedyho. Domenico vedl Joyce jako zkušený cestovatel, kterým bezpochyby byl. Kličkovali mezi davy lidí čekajících na svůj let a tvářili se jako obyčejní turisté.

„Podle mě není o co stát. Kromě Sochy Svobody je to jen hromada betonu a lidí na jednom místě.“

„Máš raději Evropu, je to tak?“

Pohlédl na ni černýma očima  a pak se usmál. „Je to tak. Starý kontinent má něco do sebe. Něco, co Americe chybí.“

„Historie?“

„Ta taky. Všechno je tu poměrně nové. Ale nemůžeš dát na názor někoho, kdo je starší než většina staveb v Americe.“ Usmál se ještě jednou a jeho jindy tvrdé rysy trochu změkly. Z jeho tváře se vytratila určitá zarputilost a ostražitost, charakteristická pro Chicago. Skutečná podstata Domenica Fabbrise se k její radosti drala na povrch.

„Zdržíme se tu dlouho?“

„Jak dlouho budeš chtít. S penězi si nemusíme dělat starosti.“

„Fajn.“ Náhle se zastavila na místě. „Domenico?“

„Ano?“ Zastavil se dva kroky před ní a otočil se k ní čelem. Byla tak rozkošná v té červené zimní bundě. Jako když ji nesčetněkrát sledoval při jejích nočních procházkách do supermarketu. Ale její oči byly jiné. Hlubší, ustaranější. Okolní svět sledovaly s nedůvěrou, vyhlížely číhající skryté nebezpečí. Tohle si zavinil ty.

„Vrátím se ještě někdy domů?“

„Ne,“ odpověděl po krátkém zaváhání.

„Dobře. Jen jsem to chtěla vědět.“ Její hlas zněl zdánlivě normálně, až nebezpečně klidně. Ale jeho neoklamala. Slyšel to nepatrné zachvění, lehký výdech, do nějž vložila veškeré zklamání.

„Joyce?“

„To nic. Pojďme. New York nečeká.“ Usmála se o trochu víc zářivěji, než jí byl ochoten uvěřit, a vyrazila halou k východu.

„Miluju tě,“ zašeptal a vyrazil za ní.

⭐ ⭐ ⭐

Yennefer s námahou otevřela oči a pomalu si v hlavě dávala dohromady jednotlivé dílky skládačky. Vzpomínala si na jeho tvrdé rty přisáté k jejím, na jejich těla téměř zaklesnutá do sebe. Pane bože. A na jeho špičáky hluboko v ní. Kdyby neležela, určitě by se jí z toho zatočila hlava a podlomila kolena jako nezkušené školačce. Směšné. Přesněji řečeno, ona byla směšná.

Rozhlédla se kolem sebe. Ležela na něčem měkkém v pokoji, který měl to nejlepší už dávno za sebou. Kam ji to odvlekl? Pokusila se vstát, ale nohy ji neposlouchaly. Potřebuje krev. Okamžitě. Jakmile na to pomyslela, hrdlo jí sevřela palčivá touha po životodárné tekutině. Zavětřila – lidé byli tak blízko a zároveň tak daleko. Nedostane se k nim včas. Zemře bolestí v nějakém levném motelu u silnice, který je rájem šlapek a jejich zákazníků. Jak prozaické.

Právě, když se smířila se svým osudem, otevřely se dveře pokoje a do místnosti dvakrát dva metry vstoupil Bjarne. Rychle zkontrolovat pohledem její stav a klekl si vedle ní.

„Tady jsi, ty bastarde.“

„Taky tě rád vidím, Yenn. Na, vezmi si,“ nabídl jí své zápěstí. „Mám dost pro oba.“ Na okamžik si myslel, že odmítne, ale nebyla ve stavu, aby se s ním přela. Chytila se ho oběma rukama a rychle kousla. Jak hltala teplo z jeho žil, šířil se jeho tělem pocit naprosté spokojenosti. Mezi dvěma jedinci jejich druhu neexistovalo nic intimnějšího.

Jakmile skončila, olízla dvě malé ranky na jeho zápěstí, aby se rychleji zacelily. Pak se od něj pokusila odtáhnout, ale nedovolil jí to.

„Počkej,“ přejel jí dvěma prsty po rtech, „očistím tě.“ Než se stačila ohradit, skláněl se nad ní a jazykem jí olízl zasychající kapku své krve. Tělem mu projelo čisté, nefalšované vzrušení.

„Klídek, Dáne.“ Usadila ho a mezi své rty a jeho jazyk vklínila ruku.

„Na střeše jsi nebyla proti,“ připomněl jí jejich předchozí polibek.

„Neměla jsem na vybranou.“

„A teď máš?“ Olízl jí ukazováček a očima se propaloval do jejích.

„Víc, než si myslíš.“ Dovolila mu, aby si lehl vedle ní, a pak si ho přitáhla v těšném objetí. „A právě jsem si vybrala.“

⭐ ⭐ ⭐

„Co teď budeš dělat, Gerasimo?“ Seděli spolu u baru a popíjeli Mexican runner. Jejich mise v boji proti Laskavým skončila Fabbrisovým odvoláním. Najednou neměli žádný úkol, nic určitého, co by měli udělat, o co se postarat. Zpátky do typického života znuděných nesmrtelných.

„Nejspíš se vrátím na jih, do Řecka. Začíná se mi stýskat po moři. A co ty?“

„Já nevím,“ Gaby pokrčila rameny a zadívala se na dno své skleničky. Neříkala tak docela pravdu a nechtěla, aby to na ní Gerasimo poznal. Jednu věc by totiž udělala moc ráda, ale nebyla si jistá, že je to správné.

„Nechceš jet se mnou? Poznat svět?“

„Děkuji, jsi moc hodný, ale zůstanu v Americe.“ Respektive v Chicagu. „Omluvíš mě? Půjdu se trochu provětrat na vzduch.“

„Jistě.“ Změřil si ji pohledem, ale tvářila se vesele jako vždy. Že měla něco za lubem, však bylo víc než jasné.

Vyšla z baru a nadechla se svěžího nočního vzduchu. Má nebo nemá? Zavřela na vteřinu oči a hluboce se soustředila. Vybavila si jeho pohlednou tvář a sexy hlas, kterým by jí klidně mohl předčítat telefonní seznam a ona by mu s nadšením naslouchala celou noc.

Musí to udělat.

Musí to alespoň zkusit.