Zdravím řídnoucí fanklub TN 🙂
tak je tu neděle a s ní další díl. Máte radost? Já ano, protože tentokrát to vypadalo bledě (v práci to bylo krapet náročnější). Takže přeji příjemné čtení a díky za komentáře.
P.S.: Ante Ravlič doporučuje k poslechu sonátu Alla Turca od Mozarta.
Vaše Sirael
Hluboký pohled jejích modrých očí ho držel v šachu. Svatá prostoto, pomyslel si, když si uvědomil, co s ním tahle žena dokáže. Měl by prosit všechny svaté, aby mu zabránili udělat nějakou hloupost., které by se jejím vlivem mohl lehce dopustit.
„Prosím, Domenico,“ oslovila ho znovu tiše.
Teprve teď si plně uvědomil, co po něm žádá. Se všemi důsledky.
„Ne.“ Znělo to dostatečně tvrdě?
„Já si to přeju. Nemyslíš, že tohle je moje rozhodnutí?“
„Nemyslím. Sama se totiž proměnit nemůžeš. Potřebuješ k tomu moji maličkost, která k tomu není svolná.“
„Může to udělat jiný – upír,“ dodala po krátkém zaváhání.
„Neudělá to žádný upír,“ zahřměl Domenico temně. „A jestli se o to jen pokusí, roztrhám ho na kusy. Je to jasné?“
Joyce pod náporem chladné síly rotující sklepením přimhouřila oči. Páni, už ho tu máme zase. Nesmiřitelný Ultrix. Hrát si na hodného mu tedy dlouho nevydrželo. „Jsi paličatý.“
„Nápodobně. Ještě něco?“ Doufal, že ji svou příkrostí odradil od dalšího smlouvání.
„Proč to děláš? Nenapadlo tě, že by sis ušetřil spoustu práce, kdybych byla jako ty?“
„Joy,“ pohladil ji po tváři, „neproměňuji lidi jen proto, abych měl méně práce. A tím spíš bych to neudělal tobě, mia cara. Chci, abys zůstala člověkem, pokud to bude možné. Chci slyšet tep tvého srdce, chci cítit tvůj dech na své kůži, chci vnímat tvou kolující krev. Rozumíš mi?“
Ach ne. Vždycky ji ukonejší hezkými slovíčky a ona mu na to pokaždé skočí. Určitě používá nějaký druh hypnózy, jinak si to neumí vysvětlit. Silné a soběstačné ženy přece mužům nepodléhají. „Fajn. Tentokrát jsi vyhrál. Ale příště to zkusím znovu.“ Obrátila se k odchodu.
„Joy?“
„Ano?“
„To nebyla hypnóza. To bylo mé osobní kouzlo.“
Odpověděla mu hlasitým prásknutím dveřmi.
⭐ ⭐ ⭐
Gerasimo se odvrátil od malého pódia, kde se Gaby právě pokoušela o karaoke písně Lucky od Britney Spears, a vrhl podezřívavý pohled na mladého upíra, který před chvílí u baru prohlašoval, že král zbavil Fabbrise funkce Ultrixe. Samozřejmě počítal s tím, že se to může stát. Riskovali příliš mnoho na to, aby jejich počínání zůstalo královským utajeno. Přesto ho překvapila rychlost, s jakou rozhodnutí přišlo. Král si se vším obvykle dával načas. Bude to muset Nicovi oznámit. A to co nejdřív.
Zůstal ještě nějakou dobu na svém místě, aby nevzbudil pozornost upírů okolo, a pak se vytratil zadním východem do prostoru za kasinem. Byl dost daleko na to, aby ho nikdo neslyšel, a zároveň tak blízko, aby ho Gaby dokázala hravě najít. Vytočil Nicovo telefonní číslo a vyčkával.
Domenico to zvedl na druhé zazvonění. „Slyším.“
„Mám něco, co by tě mohlo zajímat. Fabbris už není Ultrix.“ Řekův bezstarostný tón by zmátl každého, kdo by hovor nedopatřením vyslechl. „Vyhláška krále.“
„Jistě.“
Gerasimo si byl jist, že podivný zvuk ve sluchátku nezavinil špatný signál, nýbrž špatná nálada jeho přítele. Možná zuby. „Mohu mluvit s Joyce?“
„Proč?“ Vyštěkl Fabbris prudce.
„Má právo na informace.“
„Myslíš, že bych jí to neřekl?“
„Dnes jsi skutečně milý. Necháš mě s ní promluvit, prosím?“ Nico nejspíš souhlasil, alespoň tak si Gerasimo vyložil zlověstné zavrčení.
„Ano, Gerasimo?“ Joycein hlas byl Řekově uchu o dost příjemnější.
„Kyria Joyce. Jak se Vám vede?“
„Docela dobře. Nestěžuji si.“ Joyce se přitom na Itala naproti sobě zamračila, ale ten jí nevěnoval pozornost. Jeho myšlenky patřily králi.
„Asi si to dovedu představit. Mám pro Vás, zprávu, kyria. Nico už není Ultrixem. Měla byste to vědět pro případ, že byste chtěla vyhledat ochranu královského dvora. Což bych Vám vzhledem k okolnostem nedoporučoval.“
„Chápu,“ i když ji nemohl vidět, pomalu přikývla.
„Tím chci říct, že oficiálně už Vás Nico nechrání. Můžete si vybrat někoho jiného.“
Hodnou chvíli mlčela a vstřebávala informaci, kterou jí právě sdělil. Pak se ostře nadechla, až to v telefonu zapraskalo. „Děkuji za nabídku, pokud jsem to pochopila správně. Ale nikoho jiného nechci.“
„Přesně to jsem chtěl slyšet. Nashledanou, Joyce.“ Gerasimo zavěsil.
„Děkuji.“ Domenico stál na druhé straně místnosti, zády k ní, takže mu neviděla do tváře.
„Není zač. Nepotřebuji ochranu Ultrixe, pokud jsem s tebou.“
„Přesto nás nový Ultrix bude intenzivně hledat. Musíme vyrazit.“
„Budu hotová za pět minut.“
⭐ ⭐ ⭐
Ante Ravlič seděl se zavřenýma očima v hlubokém ušáku a oddával se hudbě linoucí se z gramofonu. Mozartova Alla Turca ho vždycky dokázala uklidnit a nezřídka inspirovat k dalším krokům ve vedení jeho stoupenců. A že by teď nějakou tu inspiraci potřeboval. Požár v hotelu sice nebyl pro Laskavé takovou újmou, jak se zpočátku zdálo, neboť počet obětí nedosáhl ani jedné desítky, přesto však nebyl ničím příjemným a Ante velmi citlivě vnímal každý záchvěv nedůvěry ve vůdce v řadách svých podřízených.
Na každý pád se v tuto chvíli cítil víc než dobře. Fabbris byl oficiálně zbaven funkce, což znamenalo, že upadl do královy nemilosti. Ante si nemohl přát víc. Konečně si mohl s tím italským mnichem vyrovnat účty, aniž by se do toho pletl dvůr a královi nohsledi. Domenico Fabbris už nikoho nezajímá.
Prakticky je to mrtvý muž.
⭐ ⭐ ⭐
Wisconsin. Proč právě tenhle malý, bezvýznamný stát? Nadia se rozhlédla okolo sebe; tohle nebylo prostředí, na jaké byla zvyklá. Lesy a sníh jí byly cizí, mnohem raději měla chladný bílý písek a velký měsíc nad otevřenou pouštní krajinou. Jejím domovem byla Afrika, vyprahlá a žhavá ve dne, úchvatná a nelítostná v noci. Amerika byla možná také taková, ale Nadia nebyla z těch, kdo chtějí procestovat celý svět a objevovat skryté krásy světadílů. Měla na práci mnohem důležitější věci.
Například najít Domenica a nakopat mu zadek. To jediné si totiž zasloužil. Nevycvičila z něj nejlepšího Ultrixe za posledních tisíc let jen proto, aby to zabalil kvůli smrtelnici. Byla si víc než jistá, že ho dokáže přivést k rozumu. A Ostap, to už bude jen třešnička na dortu. Je bezradný jako malé dítě. Stačí její jediné slovo a Domenico bude znovu Ultrixem.
Nasála okolní vzduch a zachytila nejasný závan oliv, který měla tolik ráda. Byli blízko, oba. Nadia se znovu rozeběhla v jejich stopách, ladná a tichá jako puma na lovu.
⭐ ⭐ ⭐
Prvních pět minut jeli v naprostém tichu. Domenico nezapnul rádio ani se jinak nepokoušel o konverzaci a Joyce jeho mlčení respektovala. Tvářil se napjatě, očima neustále pročesával cestu před nimi a v duchu promýšlel všechny možné scénáře příštích hodin. Jasná byla jediná věc – byli a stále budou na útěku. Nejen před Ravličem, ale také před královskými, respektive před Nadiou, jejíž pach zachytil u bistra cestou sem.
Bezvýchodná situace. V duchu jadrně zaklel, když si uvědomil, že Joyce měla svým způsobem pravdu. Kdyby ji proměnil, měli by mnohem větší šanci se z téhle polízanice dostat. Ne že by jim jeho nepřátelé dali pokoj, to ne, ale Joyce by nebyla tolik zranitelná. Lidem stačí tak málo, aby z nich vyprchal život. Ta křehkost je krásná a děsivá zároveň.
„Je ti teplo?“ Zeptal se jí, aby přerušil tok svých negativních myšlenek.
„Jsem v pohodě.“ Nezněla právě přesvědčivě.
„Dojedeme na letiště a tam se rozhodneme co dál. Nemám přehled, kam všude létají.“
„To už jsi říkal,“ jemně mu stiskla ruku na řadící páce.
„Já vím. Jen si to potřebuji ujasnit. Promiň.“
„Jsi nervózní,“ konstatovala s pohledem upřeným mimo něj. Nechtěla, aby viděl, že je na tom podobně.
„Trochu. Poprvé za sto let.“ Zasmál se, ale neznělo to příliš upřímně.
„Dobře to dopadne,“ řekla, aniž by věděla, co tím vlastně myslí. Existovalo tolik možností – pro něj, pro ni, pro oba. A všechny mohly být svým způsobem dobré. Klidně mohla umřít a vlastně by to bylo v naprostém pořádku. Lepší než tahle bezvýchodná situace a věčný útěk.
„Jo. Dobře to dopadne,“ zopakoval po ní a zrychlil.
⭐ ⭐ ⭐
Jeho špičáky nejprve narušily její jemnou pokožku a následně pronikly do svalu pod ní. Ústa mu zaplnila krev s příměsí vůně vlčího máku a on doslova hltat tu dokonalou tekutinu, užíval si každý doušek tepla vlévající se mu do žil a jeho tělo se tetelilo blahem.
Byl v rauši. Do háje.
To znamenalo jediné – nemůže už Yennefer nechat odejít. Nestává se totiž často, aby něčí krev byla pro upíra drogou. Ale když už se to stane, je to vysoce návykové.
Ještě jednou do háje.
Musí přestat, jinak jí ublíží. Myslí mu nejasně proplouvala slova o nedostatku krve v žilách. Už by jí býval pustil, když Yennefer zasténala rozkoší a zadečkem se o něj otřela. Sevřel ji pevněji v náruči a naposledy zhluboka nasál. Pak s nasazením veškerých svých sil odtáhl špičáky od jejího hrdla a otočil ji tváří k sobě. Nebránila se, byla tvárná jako hadrová panenka a téměř nedokázala udržet oči otevřené. Kruci, musí si někde odpočinout a dostat čerstvou krev. A tentokrát lidskou. Nic jiného si jeho žena nezaslouží.
Napsat komentář