No tak je to tady. Konečně vkládám další díl Třpytu noci. A že mi to trvalo – téměř celý rok. Ráda bych napsala, že se za takovou prodlevu stydím, ale nebylo by to upřímné. Minulý rok byl pro mne úžasný a zároveň svým způsobem naprosto šílený 😀 a na nějaké psaní zkrátka nebyl čas. Takže se to teď pokusím napravit, i když se nemohu zaručit za to, že to bude napravování pravidelné.

Ale teď už dlouho očekávané pokračování 🙂 Přeji pěkné čtení.

Vaše Sirael

Opíral se zády o nejvyšší věž katedrály Santa Maria del Fiore a upíral pohled k východu. Město pod ním, jeho milovaná Florencie, se s půvabem mladé bezstarostné dívky probouzela do nového dne, neupravené dlouhé vlasy rozprostřeny na polštářích z kamenného dláždění a prachu uliček. Ranní rosa smáčela jeho krátce sestřižené tmavé vlasy i snědý obličej, ale jindy pozorný Domenico si ničeho z toho nevšiml. Dnes se plně soustředil na schůzku, kterou si zde smluvil se svým odvěkým protivníkem, aby dávnému nepřátelství konečně učinil přítrž.

S přibývajícím denním světlem zaplavil celou jeho osobnost podivný neklid, chvění, ne nepodobné zimnici. Nebyl to vyloženě nepříjemný pocit, ba právě naopak. Život v temnotě se blížil ke konci a jeho tělo tu nečekanou změnu vítalo. Stihne si však jeho pokožka uvědomit, že je opět vystavena slunečnímu svitu ještě předtím, než shoří a promění se na popel? Dokáže se naposledy zpříma zadívat na zlatý kotouč, aniž by přitom okamžitě oslepl? Bude mu po pěti set letech utrpení dopřán alespoň jediný moment štěstí?

Mračna nad katedrálou nabývala stále jasnějších barev, od tmavě modré až po sytě oranžovou, a ohlašovala tak příchod slunce, krále nebes. Domenico si pravou rukou zaclonil oči a s úžasem pozoroval zázračné zrození nového dne, divadlo, které režírovala sama příroda. Jeho tělem projela vlna vzrušení, touha vyjít slunci vstříc a nečekat, až se ho první tenké paprsky samy dotknou, ale ovládl se a napjatě vyčkával. Slunce se pozvolna vyhouplo nad obzor a započalo svou strmou každodenní pouť po obloze. Domenico, stále ještě ve stínu, odpočítával sekundy, kdy nažloutlé světlo ozáří věž katedrály.

Tři.

Dva.

Jedna.

Teď.

Oranžová zář ho dočista oslepila, celé tělo měl náhle v jednom plameni a před očima mu vybuchl rej jisker.

Takový je tedy pocit nebytí.

Takový je polibek od Joyce Fieldsové.

⭐ ⭐ ⭐

„Mám návrh,“ Bjarne se prudce zastavil, až do něj Yennefer málem narazila. Před půl hodinou opustili otevřenou krajinu a teď se pohybovali setmělými uličkami Bloomingtonu.

„Co je zase?“ Zavrčela a rychlými, úspornými pohyby si upravila účes. Tenhle Dán ji začínal pěkně vytáčet.

„Ta veverka, víš, Yenn, nějak nebyla to pravé. Myslím, že nastal čas ochutnat něco lepšího.“

„Už zase? Mám dojem, že tohle už jsme jednou řešili. A vyřešili.“ Dodala důrazně.

„Ne tak docela.“ Prudkým pohybem ji přirazil zády k cihlové zdi domu a ruce jí přišpendlil vysoko nad hlavu.

„Co to ksakru – ,“ zavrčela a pokusila se z jeho sevření vyprostit.

„To, že jsem tě vytáhl z pekla, neznamená, že se ti budu podřizovat, Yenn. Nejsem Fabbris. Možná ho tajně obdivuju – anebo taky ne, ale nejsem on.“

„To mi došlo. A co teď budeš dělat, hm? Najdeš si nějakou nevinnou oběť a dáš si svačinku?“ Touha po krvi je oba doháněla k šílenství. V takové situaci nebyl žádný upír příjemným společníkem.

„Možná. Anebo si dám tebe.“ Přiblížil své tesáky k jejímu krku. Ucukla, ale dobře věděla, že jí to není nic platné. Zkuste utéct hladovému upírovi.

„Jestli to uděláš, zabiješ mě.“

To byla pravda. Neměla v sobě téměř žádnou krev, rozhodně ne lidskou, o kterou by se s ním mohla podělit. „V tom případě se poohlédnu po někom, kdo bude štědřejší. A tebe si pak dám jako zákusek.“

Yenn se zachvěla. Proč jí to připadalo lákavé? Měla by ho od sebe odstrčit a ukázat mu, jak dovede být „sladká“. „Vážně by mě zajímalo, jak to provedeš. Ve chvíli, kdy mě pustíš, spoutám já tebe.“ Sebejistě na něj mrkla. Není tady jediný, kdo má nadlidské schopnosti.

„Hm, Yenn, to znělo skoro koketně,“ zasmál se a nepatrně povolil své sevření. „Kdybych neznal tvou minulost, skoro bych věřil, že v tom byla určitá „nabídka“.“

Ten bastard, pomyslela si vztekle a vší silou ho od sebe odstrčila. Překvapený Dán se ocitl na druhé straně uličky. V posledním okamžiku získal ztracenou rovnováhu a dopadl na obě nohy.

„Nebezpečná. To mám rád.“

„Namyšlený. To ráda nemám,“ oplatila mu stejnou mincí.

„A chytrá.“

„Předvídatelný.“

„Vážně?“ Bjarne vycenil své špičáky a vyrazil vpřed.

Vlevo nebo vpravo? Yennefer vyřešila dilema šalamounky. Horem. Přehoupla se přes něj s elegancí pumy a ani se u toho obrazně řečeno nezadýchala. Rychlá obnova sil po dramatu v hotelu Maynard jí teď hrála do karet. Ačkoliv jí dnes zachránil život, nedává mu to žádné právo jí jej znovu vzít.

„Jsi dobrá,“ ocenil ji.

Pokrčila rameny. „Štěstí začátečníka.“

„Takže teď bychom mohli vyzkoušet tvou rychlost. Uvidíme, jestli mě stihneš zastavit dřív, než najdu nejbližší bistro.“ Otočil se a rozběhl se směrem do nitra města. Yennefer nezbylo nic jiného, než se vydat za ním. Nemožný, tvrdohlavý chlap.

⭐ ⭐ ⭐

Otevři oči, Joyce. Otevři oči.

Uplynulo již patnáct sekund od chvíle, kdy ji Domenico políbil, ale ona dosud nenašla odvahu, aby mu pohlédla do očí.

„Joy, otevři oči.“ Jeho sametový hlas ji pohladil a povzbudil. Přesto jeho požadavku nevyhověla a zarputile zavrtěla hlavou.

„Ale no tak.“ Na Domenicově tváři se objevil lehký úsměv.

„Ne, Domenico. Nenuť mě. Nemůžu se na tebe podívat. Jsem směšná,“ dodala tiše.

„Ne, směšná rozhodně nejsi. Jsi rozkošná.“ Hřbetem ruky ji jemně pohladil po tváři. Joyce zareagovala ostrým nadechnutím. Domenico se okamžitě odtáhl v obavě, že si dovolil příliš. Svým způsobem byl tento dotek intimnější než předchozí polibek.

„Nepřestávej.“ Otevřela oči a ke svému i jeho překvapení ho chytila za ruku.

„Nechci ti ublížit, Joy.“ Hleděl na jejich spojené ruce se směsicí zmatku a něhy, jakoby se sám sebe ptal, jak je tohle vůbec možné.

„Neublížíš. Můžeš být silný, jak chceš, ale nikdy bys mi neublížil. Na to se umíš příliš ovládat.“

„To jsem si také myslel. Až do jisté doby.“ Volnou rukou si prohrábl své nakrátko střižené vlasy. „Do doby než jsem tě poznal.“

Svým způsobem jí to polichotilo. Nemohla o sobě právě říci, že by byla lamačkou mužských srdcí, natož že by nějakého muže dokázala vyvést z míry. A Domenico ještě k tomu nebyl obyčejný muž, nýbrž pět set let stará nadpřirozená bytost. To už je tedy něco.

Jako by věděl, o čem Joyce přemýšlí, zeptal se: „Jak se ti to povedlo, maličká? Takhle mě trápit.“ Svá slova zmírnil lehce pokřiveným úsměvem.

„Víš, co se říká: kam čert nemůže, nastrčí ženu.“

„Tak s tím nemohu nic jiného než souhlasit.“

„Máš na mysli svou ex-přítelkyni?“ Obraz pomstychtivé Storm byl stále ještě příliš živý.

„No, popravdě jsem teď myslel tebe, ale Storm také není rozhodně žádný andílek.“ V očích mu šelmovsky zajiskřilo.

„Domenico! Přece mě s ní nemůžeš srovnávat. Taková…,“ Joyce nedokončila.

Ital se zazubil. „Tichá voda, Joy.“

„Ale,“ pustila jeho ruku a na truc od něj odvrátila pohled.

„Vždyť to říkám.“ Něžně ji pohladil po rameni. „Já tě znám, Joy. Přede mnou se nemusíš uzavírat. Já tě znám.“

⭐ ⭐ ⭐

„Já to nechápu. Ne-chá-pu.“ Ostap VI. přešel již pošestnácté svou komnatu, aby se zastavil u okna z tmavého tvrzeného skla a pohlédl ven, jakoby tím mohl změnit nastalou situaci.

„Kdyby Vaše veličenstvo dovolilo -,“ návštěvnice se zlehka uklonila, „měla bych návrh, jak to celé smést ze stolu.“

„Já to zkrátka nechápu,“ opakoval král, aniž by jí věnoval pozornost.

„Musíme Ultrixe odvolat.“ Zvýšila nepatrně hlas.

„Odvolat? Odvolat Domenica?“

„Je evidentně nezpůsobilý dál vykonávat službu pro královský dvůr. Víceméně tu kvůli němu máme válku.“

Král se na svou návštěvnici poprvé pozorně zadíval. „Ty ho přece znáš. Nadio, víš, že není blázen.“

„Pane, už si tím nejsem tak jista. Znávala jsem Domenica, to ano. Ale změnil se. Ona ho změnila.“

„Ona! Zase ona! Co je nám po nějaké smrtelnici, která bude žít ještě pár desítek let a pak zemře na rakovinu nebo na nějakou jinou lidskou nemoc! My tu budeme dál. Copak si tohle Ultrix neuvědomuje?“

Nadia neodpověděla. Měla krále přesně tam, kde chtěla.

„Ty to chápeš, Nadio?“

„Nikoliv, můj pane,“ zalhala. Kdo jiný než právě ona by měl vědět, kam až může vášeň k ženě muže zahnat a čeho je pro ni schopen se vzdát.

„Dobrá. Odvoláme Ultrixe. A ty budeš ta, kdo mu to oznámí.“ Ostap si zamnul spokojeně ruce nad tím, jak ošemetný problém snadno vyřešil.

„Vaše Veličenstvo,“ Nadia se poklonila a opustila místnost. Vůně marocké máty a rozpáleného písku se však ještě nějaký čas vznášela ve vzduchu a připomínala tak králi jeho poslední rozhodnutí.