Milé čtenářky,

velice se omlouvám za „skluz“, který TN opět nabralo. Doufám, že vás alespoň obměkčím pěkným dílem, kde se toho poměrně dost děje. Takže děkuji za trpělivost a tady už je další pokračování.

P.S.: rakas (z finštiny) – drahoušek

Te kuulua minua (z finštiny) – Patříš mi

Vaše Sirael

Přičichla si ke svým vlasům a znechuceně se ušklíbla. Nesnášela zápach spáleniny. Akutně potřebuje sprchu.

Zvedla se z pohovky a vydala se pátrat po koupelně. Šla po čichu, vůně mycích prostředků a soli do koupele byla nezaměnitelná. Cestou zavadila pohledem o svou oběť zhroucenou u dveří. Necítila nic kromě uspokojení. V žilách jí kolovala čerstvá krev tohoto důvěřivého muže a smývala únavu posledních náročných dní. Hluboké šrámy po stříbře už měla téměř zhojené a černé kruhy pod očima zmizely jako mávnutím kouzelného proutku.

Rozsvítila v koupelně a jala se prozkoumávat lahvičky vyrovnané na dvou policích nad umyvadlem. Jednu po druhé brala do rukou a se zavřenýma očima si vychutnávala množství vůní a pachů. Nač spěchat. Do svítání času dost. Natočila si plnou vanu horké vody a vysypala do ní půl balení růžové soli. Neměla ve zvyku na sobě šetřit a nehodlala s tím začínat ani teď. Koneckonců, ten ubožák už sůl do koupele potřebovat nebude.

Stáhla ze sebe špinavé oblečení, které si na sebe už nikdy nevezme, a pak se ponořila do úžasně voňavé koupele. Voda se rázem zbarvila do ruda od krve, jež jí ulpěla na rukou. Jindy si dávala záležet na tom, aby si na lovu náhodou nepokazila účes, ale dnes šla elegance stranou. Stav nouze si žádá své.

Slastně přivřela oči a nechala se kolébat vlnkami, které vytvářela palci u nohou. K absolutní spokojenosti jí chybělo pouze šampaňské. Taky se mohla nejdřív podívat do lednice. Teď už se jí nechtělo.

A ještě něco tu chybělo.

Respektive někdo.

Ale to už se brzy změní, viď, Nico? Však ty se vrátíš, až tě ta husička omrzí. Vždycky ses vrátil. Já dovedu být trpělivá.

A kdyby náhodou ne, dojdu si pro tebe. A tentokrát nebude žádné slitování, rakas Nico.

Te kuulua minua.

Protože princeznám se neodporuje.

⭐ ⭐ ⭐

„Zatraceně, zvoní mi telefon. Hej, Flo, vsaď tohle kolo za mě.“ Vzduchem prolétl zelený žeton a dopadl přímo na vrch hromady zmiňované Florence, asi čtyřicetileté ženy s výrazným make-upem. Gaby se zvedla od stolu s ruletou a vylovila z kapsy mobilní telefon.

„Nazdar, Yenn. Že se taky ozveš.“

„Gaby, taky tě ráda slyším,“ povzdechla blondýna. „Měla jsem moc práce.“

„Nemusíš mi nic vysvětlovat. Je mi jasné, že zkrotit toho Vikinga musí být – náročné.“ Hledala to správné slovo, které by Yennefer patřičně vytočilo.

„Pozor na pusu, Gabrielo. Kde teď jste? Ozval se ti Fabbris?“

„Ve Vegas. Užíváme si nočního života, což vy pravděpodobně taky, jen v jiné formě. A Fabbris se nám ozval včera. Byli v pořádku.“

„Fajn. Poslyš, budu muset končit.“

„To bez tebe nevydrží ani pár minut?“ Gaby obrátila oči v sloup, ale na rtech se jí rýsoval poťouchlý úsměv. Představila si, jak se Yenn právě tváří. Určitě se v duchu častovala nadávkami za to, že ji napadl ten hloupý nápad volat zrovna jí.

„A co vy? Máte se?“ Pokusila se Gaby zachránit situaci.

„Popravdě – nic moc. Bjarne má svou hlavu,“ ozvalo se na druhé straně se špatně skrývanou nelibostí.

Mladší upírka se uchechtla. „A že je to moc pěkná hlava.“

Yennefer zasténala. „Můžeš být někdy vážná?“

„Ne,“ odpověděla upřímně. „Na to mám tebe.“

„Můžu mluvit s Gerasimem?“

„Obávám se, že je příliš zaneprázdněný.“ Sledovala Řeka u pokerového stolu zabraného do hry. Z obou stran byl v obležení postarších upírek. „Asi by neměl radost, že ho rušíš.“

„Kruci, Gaby, proč ti vlastně volám?“

„Abys mi řekla, že mě máš ráda a že se ti stýská?“ V tuhle chvíli nebylo na světě nevinnějšího stvoření.

„Dostalas mě,“ zahučela blondýna. „Ale už opravdu musím končit.“

„Ráda jsem tě slyšela. A vyřiď tomu alfa samci, aby se choval slušně. Jinak že si ho podám.“

„Jasně. Gaby?“

„Ano, lásko?“

„Dávej na sebe pozor.“

„Rozkaz. To samé platí i pro tebe.“

Yennefer zavěsila. Gaby schovala mobil zpět do kapsy a rozhlédla se po casinu. „Tak panstvo, jsem celá vaše. Kde mám žetony?“

⭐ ⭐ ⭐

„Je mi zima,“ špitla Joyce, ale stále se odmítala na Fabbrise podívat ze strachu, že řekne nebo udělá nějakou neodpustitelnou hloupost. Už tak lítala v pořádném maléru a rozhodně nepotřebovala další.

Domenico tlumeně zaklel. Teplo bylo jedinou věcí na světě, kterou jí nemohl osobně zajistit. On sám hřál asi tolik jako ledovec na severním pólu a o jeho schopnostech rozdělávat oheň nemohla být řeč. Jestli byli upíři v něčem naprosto nepoužitelní, pak to bylo právě obstarávání tepla.

„Můžu vám donést další dříví,“ nabídl omluvně. Jak romantické. „Budu hned zpátky.“

„Dobře,“ přikývla a než stihla zvednout hlavu, byl už Domenico pryč. Úžasné. Předpokládala, že má přibližně pět vteřin na to, aby si ujasnila, co to dělají.

„Vzal jsem trochu víc, aby to vystačilo na celou noc.“ Poklekl vedle krbu a elegantně, aniž by mu vyklouzlo jediné poleno, srovnal úhlednou hranici dříví.

Tři vteřiny. S jeho rychlostí by měla neoblíbené domácí práce hotové dřív, než by řekla „Ultrix“.

„Přiložím,“ vzala si od něj jedno poleno a opatrně jej hodila do krbu. Poslední, co by si přála, by bylo svého společníka proměnit v hromádku popela.

„Tak to bychom měli,“ trochu nejistě se na ni usmál. Ve vzduchu mezi nimi stále visela nevyřčená otázka. Zůstat či odejít? Naslouchat rozumu či hlasu srdce?

„Zůstaňte.“ Náhle věděla, že takhle je to správně. Že takhle to má být. Možná bude v budoucnu svého rozhodnutí litovat, ale nad tím teď nechtěla přemýšlet.

„Až vám zítra bude kručet v žaludku, budete jiného názoru.“

„Malý půst mi neuškodí.“ A jedna malá lež taky ne. Zítra bude šilhat hlady.

„Jak myslíte, Joyce. Nutit vás nebudu.“

„To bych vám ani neradila,“ odpověděla zpola přísně.

„Ale no tak. Přece byste se na mě nezlobila,“ dobíral si ji s úsměvem.

„Na vás samozřejmě nikdy.“

„To už je lepší,“ zatvářil se spokojeně.

Při pohledu na Domenica se neubránila úsměvu. „Nezranila jsem vaše ego?“

„No, trochu. Ale dokázala jste to rychle napravit.“

Zavrtěla nevěřícně hlavou. Muži a jejich ješitnost.

„Měla byste se smát častěji, Joyce. I kdybych důvodem vašeho úsměvu měl být já.“

„Vy byste se pro mě obětoval?“

Na rty se mu drala nebezpečná slova o tom, co všechno by pro ni s největším potěšením udělal, od záchrany života počínaje, po zlíbání úžasně tvarovaných rtů konče. Naštěstí se včas ovládl a s žádnou z obzvláště živých představ se jí nesvěřil.

„Myslím to vážně, Joyce. Vždyť vás k tomu předurčuje i vaše jméno. Joy – radost.“

Něco ve způsobu, jakým vyslovil zkrácenou podobu jejího jména, ji přimělo odvrátit pohled. Jakoby se s jejím jménem mazlil. Nevěděla, jak by měla správně reagovat. Nebyla na podobnou intimitu zvyklá.

„Nikdo mi takhle neříká.“

„A líbí se vám to?“ Z Domenica vyzařoval upřímný zájem.

„Nevím. Asi ano.“ Sledovala mihotání plamenů v krbu a ptala se sama sebe na to, proč je tak nervózní. Jistě, byla číslem jedna na Ravličově seznamu smrti, další upír ji unesl kamsi do divočiny a rozhodně nestihne úspěšně dokončit další semestr medicíny. Překvapivě ji tohle všechno nechávalo v klidu. Zbýval tedy poslední důvod – tenhle neuvěřitelně přitažlivý upír s uhrančivýma očima. A mohl se jí někdo divit?

„Mě se to líbí. Joy,“ zopakoval ještě jednou pomaleji. „Ani doma vám takhle nikdy neříkali?“

„Ne. Rodiče si potrpěli na přesnost, jestli mi rozumíte. Používali celá jména. Joyce jsem byla pouze pro babičku.“

„Jak vám tedy říkali? Myslel jsem, že Joyce je oficiální.“

„Vážně vás to zajímá, Domenico?“ Ta otázka však byla zbytečná. Stačil jediný pohled, aby poznala, že ano.

„Chci se o vás dozvědět víc.“ Nejlépe všechno.

„Joycelynn,“ povzdechla. „Hrozné, že?“

„Hrozné určitě ne. Ale Joy je stále nejlepší.“

„Aby ne, když to napadlo zrovna vás.“

„Napadá mě spousta věcí, Joy.“ Spousta pěkných věcí.

„Začínám být zvědavá.“

„To byl také účel.“

„A prozradíte mi nějaký váš nápad?“ Koketa! Skoro se nepoznávala.

Rád bych ti i nějaký předvedl v praxi. „Z jakého soudky by měl být?“

Jejda. Tohle začínalo být nebezpečné. „To nechám na vás.“

Chyba, Joy. „Můj poslední nápad se vám nejspíš nebude líbit,“ varoval ji.

„Teď, když jste to nakousl, není cesty zpět.“ Příliš pozdě si uvědomila,, že mluvit s upírem o kousání není právě vhodné. Domenicův výraz se však nezměnil.

„Dobrá. Nesmíte se na mě ovšem zlobit, slibujete?“

„Slibuji.“ Rozhodla se, že tentokrát přistoupí na jeho hru. Byl zábavným a vtipným společníkem a ona mu důvěřovala. Složil své dlouhé nohy do tureckého sedu a upravil si límec košile. Neušlo jí, že tak zmenšil vzdálenost mezi nimi na pouhých pár centimetrů. Kdyby to udělal kdokoliv jiný, nepochybně by se odsunula dozadu. V jeho případě zůstala na svém místě a s napětím očekávala, až promluví.

„Pokud vám budu říkat Joy, nějak mi k tomu nesedí vykání.“ Teď dostanu facku, pomyslel si a byl na to připraven.

„Troufalost vám tedy nechybí, Domenico.“

„Mimo jiné.“

Neubránila se úsměvu. Sebevědomí určitě ne. „Vlastně proč ne.“

„Přiznám se, že jsem netušil, že to bude tak snadné, má sněhová královno.“

„Mít po ruce sněhovou kouli, přísahám, že už ji máš na obličeji.“ Naznačila rukou imaginární hod.

„To by ses nejdřív musela trefit,“ v rychlosti ji chytil za prsty a chvíli si její ruku zaujatě prohlížel. „Hm, pravá. Bál jsem se, že máš obě levé.“

„Domenico!“ Jemně se mu vymanila a založila si ruce na prsou. „Pleteš si tykání s drzostí.“

„Nemohl jsem odolat, odpusť. Ve tvé společnosti mi odolávání celkově dělá dost zásadní problém.“

„Odolávání? Čemu, prosím tě, odoláváš?“ A jsme zase na tenkém ledě, Joyce, ozval se varovný hlásek v její hlavě.

„No přece tobě.“ Tvým rtům, tvým očím, tvé jemné pleti – ne, Domenico, nerozmazávej to.

„Nemělo by to být spíš naopak? Ty jsi tady ten výjimečný Ultrix.“ Nedala na sobě znát, jak moc ji jeho slova rozhodila.

„Ne. Už jsem ti říkal, že lidé jsou pro mě ti cennější, vzácnější. To ty jsi pro mě výjimečná, Joy.“

„Jsem zranitelná. Slabá. Stárnu. Co je na tom tak cenného?“

„To už jsem ti jednou také říkal.“ Byl náhle vážný, všechen vtip a nadsázka se ztratily do neznáma. Atmosféra v pokoji se citelně změnila.

„Duše,“ zašeptala.

„Když se ti podívám do očí,“ jemně ji jednou rukou chytil za bradu a natočil si ji tak, aby neměla kam uhnout pohledem, „vidím ji. Ale nedokážu v ní číst. To je výsada lidí a já o ni přišel.“

Zalapala po dechu, protože se několikrát zapomněla nadechnout.. Nedostatek kyslíku jí v jasném uvažování příliš nepomohl. Srdce jí tepalo ve zběsilém rytmu, systola a diastola se téměř spojily v jedinou linii. Nemohla to nijak ovlivnit. Její tělo ji zradilo.

Slyšel. Cítil. Toužil. Potřeboval víc. Nikdy si nepřál nic tolik jako tohle. Instinktivně se k ní naklonil, ale nepolíbil ji. Pečlivě prozkoumal její tvář a prstem přejel po pootevřených višňových rtech. Přivřené modré oči se ve světle ohně třpytily jako noc a vyzývaly ho k polibku.

„Joy,“ zašeptal a pak se jejich rty konečně setkaly.

Zavřela oči úplně a poddala se jeho vedení. Tlak jeho měkkých rtů byl minimální, dával jí šanci kdykoliv polibek přerušit. Líbilo se jí, že jí ponechal možnost volby, ačkoliv už byla rozhodnuta předem. Tenhle polibek se nikdy nestane předmětem jejích výčitek. Tenhle polibek bude tou nejúžasnější věcí v jejím dosavadním životě.