Vážené a milé čtenářky,

dvaadvacátý díl série je konečně zde. Dnes jde spíše o takový spoiler, leccos už snad bude jasnější a příští díl bude čiště o Domovi a Joyce bez zbytečné omáčky okolo. Nejsem si jistá, zda ho dokončím příští neděli, každopádně se budu pilně snažit.

Přeji příjemný start do nového týdne.

Vaše Sirael

Probudila se se zvláštním pocitem ztráty, který nedokázala přesně určit ani pojmenovat. Ležela na kamenné podlaze u krbu, přikrytá dlouhým, černým kabátem, a každý sval v těle ji na tuto skutečnost důrazně upozorňoval. Netroufala si však na nějaké rychlé pohyby, raději ještě zůstala na okamžik ležet a před očima si promítala obrazy včerejšího večera.

Začala shledáním ve vile, plném radosti, napětí a zároveň smutku. Jasně před sebou viděla rozzuřeného seveřana i Domenicův výraz naprosté pokory a smíření. Vnímala jeho zklamání i pocit viny, jako by byly její vlastní. Co jí to jen chtěl říct tím pohledem, který k ní vyslal? Byla to omluva? Prosba? Nedokázala to sdělení rozšifrovat tehdy ani teď, ale už na tom nejspíš nezáleželo. Události se pohnuly dál, minulost již nechali za sebou.

Dlouhá jízda autem a zastávka v bistru pro ni byly podstatně srozumitelnějším materiálem k přemýšlení. Domenico jí toho o sobě chtě nechtě dost prozradil a ona si o něm konečně mohla udělat obrázek. Ne že by si na něj už neudělala názor, ale Ultrix pokaždé svým dalším činem či pouhým slovem rozmetal její představu jako domeček z karet. Ale včera večer jí dovolil nahlédnout tam, kam dosud neměla přístup. Uvolnil se, a během večera se na jeho tváři dokonce několikrát mihl úsměv.

Vybavila si jeho temné oči v chatrném světle displeje a její tělo začalo ihned reagovat. Zpomal, přikazovala svému srdci, to jí však vypovědělo poslušnost a dál pokračovalo ve svém osamělém závodu. Zachumlala se do jeho kabátu a zavřela oči. Nebudu na něj myslet. Nebudu na něj myslet. Čím víc se tomu bránila, tím intenzivněji vnímala jeho vůni, která ulpěla ve vláknech látky a neprodyšně ji obklopila. Bylo tak snadné propadnout jeho kouzlu. V jeho přítomnosti dočista zapomínala na nepřekonatelné rozdíly mezi jejich světy. Možná byl nesmrtelný, tisíckrát silnější a rychlejší než ona, přesto však v jádru zůstával člověkem s obyčejnými lidskými city a potřebami. Slovo upír se jí ve spojení s ním protivilo a odmítala jej používat. Kdy k téhle změně došlo? Přemítala v duchu. Cestou sem, do osamělého zámku na konci světa, nebo už někdy dřív?

Odhodila dlouhý kabát a pomalu se posadila. Záda měla v jednom ohni a každičké místo na těle ji bolelo. Opatrně vstala, dávala přitom pozor, aby se nezamotala do přebytečného oblečení, a rozcvičila si ztuhlé svalstvo. Nesměla se tomu poddávat. Nejlepším lékem na podobné neduhy byl pohyb. Snad by se mohla jít trochu provětrat ven. Nebo by byl Domenico proti? Říkal přece, že jí venku nic nehrozí. Zvlášť za denního světla.

V kuchyni bylo šero, ale podle několika osamocených paprsků, které se draly do místnosti skulinami mezi prkny, usoudila, že zaspala. Pravda, včera usnula hodně pozdě a v posledních dnech toho moc nenaspala, ale i tak ji to zamrzelo. Chtěla dnes stihnout spoustu věcí: zabydlet se v některém z pokojů, zprovoznit elektrické vedení, vyvětrat a zútulnit dům, dát do pořádku sama sebe. Jako první však zatoužila po malé procházce po okolí. Konečně si dům prohlédne celý.

V rychlosti se oblékla, ignorujíc rozbolavělé končetiny, a vyrazila z kuchyně do temné haly. I tady panovala ponurá atmosféra, znásobená velikostí prostoru a minimem ozdob a nábytku. Raději dlouho neotálela a vydala se k východu. Dveře z masivního dřeva se jí podařilo otevřít až na druhý pokus. Zvláštní, když je včera otevíral Domenico, vypadalo to, jako by byly z papíru.

Na prahu domu zůstala stát, zcela ochromena pohledem na širé, zasněžené pláně, které se rozprostíraly do dáli. Zalité slunečním světlem vypadaly jako posázené diamanty a Joyce dychtila po tom je sebrat a odnést sebou, aby je viděl i Domenico. Škoda, že přes den musí být uvnitř. Chtěla by se s ním projít po lese, zavěsit se do něj a zapomenout na vše, co je sem přivedlo. Věděla, že mu není lhostejná. Ani on jí. Na to se dostal až příliš blízko. Příliš blízko k jejímu srdci i myšlenkám.

Než obešla celý dům, uběhlo čtvrt hodiny. Její dohady o velikosti domu se vcelku potvrdily, Domenico skutečně vybral hotový zámek. Zvenku dům připomínal architekturu French Quarter v New Orleansu, který onehdy zahlédla v letáčku cestovní agentury a kam okamžitě zatoužila odjet za peníze vydělané obchodováním s krví. Jenže neodjela a už možná nikdy neodjede. Její budoucnost byla nejistá, spjatá s upíry a především s Domenicem. Jen na něm teď bude záležet, kam odcestují, aby se vyhnuli Ravličovi a jeho nohsledům.

Vrátila se do domu, odhodlaná najít pojistky a pokusit se o zázrak v podobě obnovení dodávky elektrického proudu. Kde by tak mohly být? Ve sklepě? Okamžitě tu myšlenku vyhnala z hlavy. Ne, do sklepa tedy nepůjde. Domenico je určitě právě tam. Znovu tutéž chybu nezopakuje. Zkusí je najít jinde. Bloudila potemnělými chodbami v přízemí, míjela prázdné pokoje jeden za druhým a litovala, že si sebou nevzala alespoň zapalovač. Nakonec své úsilí vzdala a vyšla do patra. Snad bude mít větší štěstí při hledání svého nového ubytování. Druhou noc na podlaze v kuchyni by zvolila pouze v případě, že by zbytek domu nenabízel nic lepšího. A to se jí vzhledem k reprezentativnímu vzhledu budovy nechtělo věřit.

V prvním patře nebylo o nic víc světla než dole, naopak. Otevírala jedny dveře po druhých, dokud v levém křídle nenarazila na prostory určené pro návštěvníky, kteří nikdy nedorazili. Pokoje se od sebe příliš nelišily, pro lepší orientaci si tedy vybrala ten na konci chodby a pustila se do práce. Nejprve otevřela okno, všudypřítomná vlhkost a pach neobydlených místností jí až příliš připomínaly, že je v celém domě úplně sama pouze s mužem odpočívajícím ve sklepě. Odstranila z nábytku bílou plachtu a vrátila se do kuchyně pro zapalovač, trochu dříví a noviny. Pak v pokoji rozdělala oheň a zavřela okno. Matraci  z postele po menším zápasu umístila ke krbu a spokojeně se rozhlédla. Do večera času dost, než půjde spát, bude v pokoji krásně teplo a matrace vyschne. Pak jí zakručelo v žaludku a dívka si uvědomila, že od včerejší večeře nic nejedla. Matně si vzpomínala, že Domenico vzal z auta sáček z bistra. Nejspíš ho odložil někde v kuchyni.

Skromně poobědvala a znovu vyšla ven. Mrzlo až praštělo, ale byla myšlenkami natolik jinde, že nepříjemný chlad zakusující se do pokožky ignorovala. Sníh jí vesele křupal pod nohama a ubezpečoval ji o tom, že tohle je realita. Nesnila, skutečně kráčela v pustině kdesi ve Wisconsinu a vážně se zaobírala úvahami o muži, jehož znala pouze pár dní a přitom celou věčnost. Teprve teď sebrala střípky odvahy a podívala se pravdě do očí. Tak takové to tedy je mít někoho rád? To zvláštní chvění okolo žaludku, zrychlený pulz a horkost ve tvářích připomínající horečku? Neschopnost dívat se jinam, když ji hypnotizoval očima, touha vyslovit jeho jméno a vychutnávat jeho zvuk? Joyce, co jsi to jen provedla? Možná se k tobě chová hezky a dává ti najevo určité sympatie, ale vážně si myslíš, že bys ho mohla zajímat i jinak? Domenico není tvůj spolužák z univerzity, není obyčejným mužem, se kterým bys mohla jít do kina nebo na sklenku vína.

Zastavila se a nastavila tvář slunečním paprskům. Ta stará dobrá Joyce uvnitř jí varovala, že i krátký pobyt na slunci může uškodit její pleti, její nové já však tuhle přehnanou opatrnost zavrhlo. Proč by si nemohla užít svou chvíli štěstí po jeho boku? Proč by měla odmítat svůj osud? Až tohle šílenství skončí a povinnosti ho odvolají jinam, bude dost času na výčitky a slzy, které jednoho dne zkrátka musejí přijít. Pak může být zase opatrná a zásadová, vždy příkladná dcera a studentka.

Pak.

Ale ne teď.

⭐ ⭐ ⭐

Obvykle jako první otevřel oči a zkontroloval okolí, dnes je však nechal zavřené a vychutnával si vůni citrusů a zvuk lehkých kroků někde nad sebou.

Joyce.

Jeho Joyce.

Nemohl se dočkat, až ji znovu uvidí. Vyskočil na nohy a otřepal se jako pes, aby se zbavil všech nečistot. Bílá košile na podlaze sklepení utrpěla poměrně velkou škodu, ale nedalo se nic dělat. Až se nad jejich hlavami přežene největší bouře, zastaví se někde v supermarketu a nakoupí pro oba vše potřebné.

Opustil sklepení a neomylně zamířil do horního patra. Výhodou jeho zbystřených smyslů bylo především to, že vždy přesně věděl, kde se lidé v jeho blízkosti nacházejí. Ozvy dívčina srdce pro něj představovaly maják ve temnotě. Přede dveřmi pokoje na konci chodby se zastavil a zaváhal. Přešlápl z nohy na nohu jako nejistý školák před dveřmi ředitelny a pak tiše zaklepal. Připadal si náhle směšný a příliš lidský na to, aby to byl stále on.

Joyce otevřela a usmála se na něj nejistým úsměvem. Jeho pochybnosti rázem zmizely.

„Dobrý večer. Smím dál?“

Sametový hlas ji pohladil po duši. „Dobrý večer, Domenico.“ Ustoupila dál do místnosti, aby mohl projít.Víc nebylo třeba dodávat.

„Dobrá práce.“ Rozhlédl se po pokoji a zavřel za sebou dveře.

„Není to špatné.“ Posadila se na matraci ke krbu a očima ho vyzvala, aby se neostýchal a posadil se k ní. V pokoji ostatně nebyly žádné židle a Joyce to svým způsobem vítala.

„Jak bylo venku?“ Zeptal se, když se uvelebil na druhém konci matrace, dál od krbu.

Věděl, tak jako vždy. „Ideální počasí na výlet do přírody.“

„Došla jste daleko?“

„Nijak zvlášť. Domenico, včera jste po mě chtěl, abych byla upřímná. Jak jste poznal, že jsem byla pryč?“ Vydržela jeho pohled, dokud sám očima neuhnul.

„Přemýšlejte, Joyce.“ Zpola se usmíval. Bavil se.

„Nevím. Slyšel jste mě odcházet?“

„Ne. Tentokrát jsem spal bez toho, abych byl celý den na stráži. Zkuste to jinak.“ Líbilo se mu, jak semkla obočí v hlubokém zamyšlení.

„Cítíte ze mě čerstvý vzduch?“ Moc téhle možnosti nevěřila, ale jakmile šlo o Domenica, bylo možné všechno.

„Hm. Voníte po sněhu a borovicích.“ A po citrusech, strachu a touze.

„Připomínám vám vánoční stromeček? Budu se to snažit brát jako kompliment.“ Usmála se na něj a odhalila tak dvě řady bílých zubů. Pohledu jeho hlubokých očí se však pro jistotu vyhla.

„Obvykle voníte jinak, proto jsem si toho všiml.“

„A jak?“

Jako svahy pomerančovníků na Sicílii v parném odpoledni, jako svěží rána mezi citronovníky v Kalábrii, jako večery v limetkových sadech na jihu Itálie. „Po citrusech. Voníte po ovoci.“

„Prima. Mohla jsem dopadnout hůř.“ Cítila, že k tomu nemá co dodat.

„Nemáte hlad?“

„Slyšíte, jak mi kručí v žaludku?“

„Napadlo mě, že bych se mohl poohlédnout v lese po nějakém zajíci nebo králíkovi. Zítra budete mít hlad zaručeně.“

„Půjdete lovit?“ V očích jí nebezpečně zasvítilo.

„Měl jsem to v úmyslu,“ odpověděl opatrně. Už teď začínal svého rozhodnutí litovat, protože přesně věděl, co bude následovat.

„A mohla bych jít s vámi?“