Vážené čtenářky,

máme tady další neděli a s ní nový díl románu na pokračování. Přeji pěkné počtení 🙂

Vaše Sirael

Jednou z věcí, kterou se ve společnosti Ultrixe naučila, bylo na nic se nevyptávat a poslouchat příkazy. Tedy alespoň v tom případě, kdy jí šlo reálně o život. Nasedla do auta a zabouchla za sebou dveře. Předním sklem vyhlížela se zatajeným dechem na parkoviště, ale jak se dalo předpokládat, neviděla vůbec nic.

Domenico na své straně vozu rovněž zavřel dveře, ale na rozdíl od Joyce zůstal stát venku a očima pozorně pročesával okolí. Někde v temnotě kolem nich byl upír. Jeden. Tím si byl jistý. Mrazivý noční vzduch mu plnil chřípí a jeho smysly s každou uplynulou setinou vteřiny analyzovaly veškeré vjemy z okolí. Cítil přepálený tuk z bistra, směs prachu, nafty a benzinu z blízké dálnice, strach černovlasé dívky v autě.

A ještě něco. Sotva čitelný pach vzdalujícího se nepřítele. Důvěrně známou vůni, kterou nepocítil už léta. Jeho instinkty mu velely rozběhnout se po stopě rozpáleného písku a máty, ale zavčas si uvědomil, že to není možné. Tohle nebyla přátelská návštěva.

Tohle bylo varování. Vrať se dřív, než bude pozdě.

Válka mezi králem a Laskavými tedy vypukla naplno, jinak by za ním neposlali tak významného posla. Uhodli na dvoře jeho úmysl nepřipojit se do bitvy? Nebo byla tahle návštěva ryze soukromého charakteru? Od požáru Maynardu uběhly pouhé čtyři hodiny. Ravlič už teď mohl řádit ve městě, ale Domenico předpokládal, že jeho prvním krokem po Bjarneho zásahu bude shromáždění věrných a vybudování nového sídla jeho organizace. Ravlič se v minulosti nikdy neuchýlil k předem nepromyšleným a do detailu nenaplánovaným akcím. Co se královských týkalo, někdo jim docela dobře mohl dát echo. Upírů bylo v Chicagu, nepočítal-li Laskavé, hned několik desítek. A někteří z nich ovládali telepatii. Všechno byly sice jen jeho dohady, ale nemohl vyloučit žádnou z možností. Opatrnost byla na místě. Minimálně jeden z královských už věděl, co Ultrix podniká. A s kým.

⭐ ⭐ ⭐

„Měli bychom ti obstarat krev. Potřebuješ nabrat sílu.“ Dán se starostlivě skláněl nad vyčerpanou Yennefer. Statečně se s ním pokoušela udržet tempo, ale po několika kilometrech se musela vzdát a citelně zpomalit. Nakonec se zastavila úplně.

„Krevní banky už mají zavřeno,“ zavtipkovala, ale Bjarne zůstával i nadále vážný.

„Jsme ve městě plném lidí, Yenn. Možností je spousta.“

„Jistě. Lidé se k nám ochotně pohrnou s vyhrnutými rukávy.“

„Nebudou mít na výběr. Postarám se o to.“ Tvrdý výraz v jeho očích ji překvapil.

„Ne,“ odmítla rázně jeho návrh. „Nesnížím se na úroveň Laskavých.“

„Ravlič zabíjí pro zábavu a své takzvané vyšší cíle. To nemůžeš srovnávat.“

„Možná ne, ale ve výsledku to vyjde nastejno.“

„Nemusíme hned zabíjet. Dokážeme se přece ovládat,“ snažil se ji přesvědčit a modré oči mu ve tmě slabě zářily.

„Neútočím na lidi. Ber to jako mé poslední slovo. Vím, že tě zdržuji, a nebudu ti mít za zlé, když půjdeme každý svou cestou. Nemáš ke mě žádné závazky.“

„Ale mám. Nevytáhl jsem tě z pekla jen proto, abys padla Ravličovi znovu do rukou. A pokud chceš popírat naši přirozenost, pak ji budeme popírat.“

„Přirozenost? My nejsme přirození, Bjarne. Takhle to příroda nezamýšlela.“

„Ať je to, jak chce, musíme z města. Ravlič teď kašle na Ultrixe a tu holku. Půjde po nás za to, že jsme ho ponížili před vlastními lidmi.“ Otočil se k ní zády a rychlým nervózním gestem si prohrábl vlasy.

Yennefer věděla, co právě prožívá. Touha po krvi se dala přirovnat ke sžíravé, neuhasitelné žízni ve všech buňkách upírova těla. Pro některé z nich bylo těžké odolávat pokušení v blízkosti tolika lidí a seveřan byl zřejmě jedním z nich. Nechtěla domýšlet, jak si svou potravu obvykle obstarával.

„Můžeme si zalovit cestou. V lese,“ dodala důrazně.

„Americkou zvěř jsem ještě neochutnal.“ Ať se snažil sebevíc, moc přesvědčivě to neznělo. Yennefer začala pochybovat o tom, že kývnout na Bjarneho nabídku cestovat společně, byl dobrý nápad. Ačkoliv jí zachránil život, neměla tušení, s kým má tu čest. Každopádně se má ještě na co těšit.

⭐ ⭐ ⭐

„Domenico?“ Zašeptala, jak nejtišeji dovedla. Už ji omrzelo sedět samotnou v autě, zatímco on stojí venku.

Fabbris ji samozřejmě slyšel. Když si byl již naprosto jist, že je jeho osobní Nemesis pryč, otevřel dveře auta a nasedl. Joyce na něj hleděla jako na svatý obrázek v očekávání informací. Škoda, že se na mě takhle nedíváš pořád.

„Byl to upír?“

„S největší pravděpodobností ano,“ řekl pomalu.

„Nevíte to jistě?“

Pochybuješ o mě? „Byl dost daleko na to, abych se mohl zmýlit,“ odpověděl šalamounsky. Přiznat přítomnost upíra a ještě k tomu královského by bylo jako podřezat si pod sebou větev.

„Co teď? Co když nás bude pronásledovat?“

„Myslím, že nebude. Teď zavoláme Gerasimovi, abychom zjistili, jak to vypadá u nich.“ Vytočil číslo a zapnul hlasitý odposlech. Telefon několikrát zazvonil, než ho Řek konečně zvedl. První, co uslyšeli, byla hlasitá, blíže neidentifikovatelná hudba. Vyměnili si udivené pohledy.

„Nico, příteli, jste v pořádku?“

„Ujde to,“ odpověděl mu Fabbris. „Jak jste na tom vy?“

„Jsme s Gaby na cestě do Vegas. Trochu si tu štreku zkracujeme. Představ si, že Gaby ještě nikdy nejela limuzínou. Museli jsme to napravit.“ Gerasimo se téměř omlouval.

Joyce zacukaly koutky úst, jak se snažila potlačit úsměv deroucí se jí nezadržitelně na rty. Ti dva si to zřejmě hodlají pořádně užít. Aspoň někdo.

Domenico její radost nesdílel. Přes tvář mu přelétl temný stín a čelisti měl pevně sevřené. „Víš něco o tom, co podniká Ravlič?“

„Když jsme odjížděli, byl ve městě klid. Žádná zvýšená aktivita.“

„Dobře. Zůstaneme v kontaktu. Dávej pozor na Gaby.“

„Viva Las Vegas!“ Zaslechli dívčin hlas v pozadí.

„Buď opatrný, Nico. Věřím, že víš, co děláš.“

Fabbris zavěsil. Víc slyšet nepotřeboval.

„Nikdy jsem nebyla ve Vegas,“ přerušila Joyce nepříjemné ticho. Vytrhla ho tím z myšlenek nad Gerasimovými posledními slovy.

„Město mnoha tváří a dlouhých nocí.“

„Má Gerasimo nějaký důvod, proč míří zrovna tam?“

Přikývl. „Sídlí tam poměrně velká komunita nezávislých upírů. Určitá část města žije výhradně nočním životem, takže je lehké ztratit se v davu.“

„Casina. Rozumím.“

„Přesně tak. Spousta z nás má také ráda peníze.“

„Vy ne,“ odhadla bez rozmyslu.

„Ne. Já ne.“ Potvrdil a nastartoval auto. „Pojedeme minimálně dvě až tři hodiny. Doporučuji, abyste se prospala.“

⭐ ⭐ ⭐

O půl jedné zastavila modrá Kia Sportage na začátku příjezdové cesty opuštěné usedlosti míli od jezera Wisconsin. Fabbris vystoupil z auta a okamžitě se zabořil po kolena do sněhové závěje, kterou zde nachystala příroda. Tlumeně zaklel. Dál s autem neprojedou, to je jasné. Vrátil se zpátky do vozu a něžně pohlédl na spící dívku vedle sebe. Má ji probudit teď nebo až se vrátí? Jen nerad ji tu nechá o samotě, ale bylo zapotřebí uvolnit cestu k domu aspoň natolik, aby mohli bez problémů projít. Vstup do domu bude pravděpodobně také zablokován. Nakonec se rozhodl ji probudit a seznámit ji s nastalou situací. Nechtěl riskovat, že se probere ve chvíli, kdy bude pryč, a ona udělá ze strachu nějakou hloupost.

„Joyce?“ Jeho ruka se váhavě zastavila centimetr nad jejím levým ramenem. Tolik se jí toužil celou cestu jen letmo, náhodně dotknout, ale teď, když měl konečně příležitost, dostihly jej obavy z její možné reakce. Joyce nebyla typ člověka, který každému hned padne do náruče, to věděl moc dobře.

Dívka se pohnula a pomalu otevřela oči. „Jsme na místě?“

„Ano. Tedy skoro. Příjezdová cesta je pod sněhem. Postarám se o to. Počkejte tu, dokud se nevrátím.“

„Moment,“ vyhrkla, „nemůžete mě tu nechat samotnou.“

„V autě budete v bezpečí. Kromě nás dvou a zvířat v lese tu nikdo není.“ Mluvil tichým, laskavým tónem.

„Půjdu s vámi.“ Energickým pohybem odepnula bezpečnostní pás a dřív, než ji stačil varovat, otevřela dveře. Do auta vtrhl ledový vítr a vehnal jí slzy do očí. Domenico se přes ni natáhl a dveře zase zavřel.

„Trochu se tam ochladilo.“ Na inteligentní poznámky jsi vážně expert, Domenico.

„Trochu,“ přikývla a horkým dechem si zahřívala prochladlé prsty.

„Nebude mi to trvat dlouho, slibuji.“ Nemohl připustit, aby vystoupila a sledovala ho při odklízení sněhu, při němž se chystal použít své ruce jako vysokorychlostní lopaty. Pro někoho, kdo ještě plně nepřivykl životu s upíry a jejich schopnostmi, to byla poněkud bizarní podívaná.

„Domenico, já – je tu tma.“ Jen, co to vyslovila, dala by si nejraději pořádnou facku. Teď si o ní bude myslet, že se chová jak malé dítě.

„Nechám svítit přední světla. Je to otázka několika minut.“ Strach ze tmy mu nepřipadal vůbec vtipný, natož dětinský. Ve tmě se může skrývat všelicos – třeba on – a proto byl toho mínění, že obávat se temných zákoutí je velice rozumné.

„Dobře,“ kývla už o poznání klidnější. Ve skutečnosti však nebyla klidná ani trochu. Pohledem z okénka zjistila, že parkují na nějaké vedlejší silnici třetí třídy a všude kolem je obklopuje hustý les. Prima. Táboření v přírodě nesnášela.

Domenico vystoupil a dal se do práce. Odhazoval sníh holýma rukama a brzy se v jeho záplavě dočista ztratil. Připadal si jako krtek ve své noře a pocit to nebyl nijak příjemný. Za dvě minuty se dostal k domu, kde uvolnil vchodové dveře a letmo zkontroloval stav domu. Kromě všudypřítomné bílé hmoty nenašel zásadní překážku, proč by se nemohli ihned nastěhovat. Cestou zpátky k autu upravil a zarovnal sníh podél cesty. Výsledkem byla perfektně upravená pěšina, kterou by mu mohli závidět i profesionální zametači sněhu.

„Můžeme vyrazit.“ Nakoukl do auta a vypnul přední světla. Joyce si ulehčeně oddychla a vyskočila ven téměř upíří rychlostí.

„V pořádku?“ Domenico se k ní připojil a navedl ji na upravenou cestu. Dotkli se přitom lokty a dívka k němu instinktivně pozvedla tvář. V naprosté tmě viděla pouze jeho ostrý profil, ale i to jí stačilo k tomu, aby se zklidnila a opět dokázala rozumně uvažovat. Na něco se ptal a nejspíš čeká na odpověď.

„Naprosto.“

„Půjdete sama nebo chcete odnést? Není to daleko.“ Na rozdíl od ní viděl její tvář do nejmenšího detailu. Nebyl si jist, zda je to odměna či trest za jeho nestandardní chování.

„Zvládnu to sama, díky. Potřebuji se rozhýbat.“

V tichosti vedle sebe kráčeli k domu a Fabbris starostlivě střežil každý pohyb, který udělala, připraven ji kdykoliv zachránit před pádem či náhlou ztrátou rovnováhy. Připomnělo mu to jejich první setkání v parku. Od té doby se toho tolik změnilo… Ne, on se změnil. Joyce ho změnila.

Po dvou stech metrech chůze se před nimi začal rýsovat černý obrys domu. Joyce nedokázala určit jeho přesnou velikost ani styl, v jakém byl postaven, ale jedno věděla jistě – tohle byl ten největší dům, jaký kdy viděla.

„Co je to?“

„Původně to měl být golfový klub, ale nedovolili jim vykácet okolní lesy. Teď není ničím.“

„Jste realitní agent, Domenico?“ Zazubila se na něj. Bude bydlet na zámku! Až tohle uslyší Gaby, zezelenají jí vlasy závistí.

„Občas si myslím, že jsem si spletl povolání.“ Profesionální lhář by pro mě bylo to pravé. „Pojďme dovnitř. Obávám se, že elektrické vedení bude mimo provoz, ale s vaší dovedností rozdělat oheň to nebude problém.“