Přeji krásný první svátek vánoční všem věrným čtenářkám,

máme neděli a s ní i nový díl románu na pokračování. Ani mě se však nevyhnul předvánoční shon a vše, co k Vánocům patří, a proto je dnešní díl o malý kousek kratší, než bývá obvyklé. Zato jsem si na něm dala opravdu záležet 🙂

Děkuji za komentáře k předchozímu dílu a i dnes se budu těšit.

Vaše Sirael

Joyce se naposledy rozhlédla po svém luxusním azylu, který jí Connor bez váhání poskytl. Těch několik málo věcí, jež jí patřilo, již měla pečlivě zabaleno v kabelce. Nikdy ji nenapadlo, že bude cestovat tak nalehko. Jenže veškeré její věci zůstaly v bytě v centru města, kam se bez souhlasu svých upířích bodyguardů nedostane. A Domenico nevypadal na to, že by měl právě dnes náladu plnit lidské rozmary a přání.

Cestovat jen s kabelkou a oblečením, které měla zrovna na sobě, se zdálo ničím v porovnání s faktem, že bude cestovat sama s Fabbrisem. Jakoby nestačilo, že se zapletla do upíří války, po níž jí bylo pramálo, teď bude muset čelit bůh ví jak dlouhou dobu těm nejčernějším očím, jaké kdy viděla. Úplně se ho zapomněla zeptat, kam mají namířeno. To je celá ona.

„Joyce? Můžu? Klepal jsem, ale asi jsi neslyšela.“ Connor nesměle nakoukl do pokoje.

„Ah, promiň. Jo, asi jsem neslyšela. Pojď dál.“ Ulevilo se jí, že ji takhle zamyšlenou nepřistihl Fabbris.

„Přinesl jsem ti tohle,“ podával jí pánskou zimní bundu. „Domenico mě požádal, jestli bych pro tebe nenašel něco teplého na sebe. Bude ti nejspíš trochu větší, ale nic jiného nemám.“

„Díky,“ přijala bundu evidentně v rozpacích. „Zřejmě se mě chystá unést někam do hor.“

„Nezmínil se. Ale jsem si jistý, že to má předem promyšlené.“

„Nepochybně.“ Joyce se na Connora posmutněle usmála. „Zůstaneš tady sám. Nemáš strach?“

„Budu v pohodě, nedělej si starosti. Počítám, že Ravlič nemůže být o moc horší než Kleopatra.“

„Je to celé trochu ulítlé, nezdá se ti? Upíři a všechno kolem nich,“ dívka odvrátila pohled. Potřebovala se někomu svěřit a Connor byl jediný člověk, s nímž mohla otevřeně mluvit.

„Jo,“ Connor přikývl, „popírají vše, co víme o světě.“

„Nevím, jestli si na to někdy zvyknu.“

„Nezvykneš, ale časem tě to už nebude tolik udivovat. Vím to z vlastní rodinné zkušenosti.“ Hořkost v jeho hlase se nedala přeslechnout. „Nebudu tě zdržovat. Domenico už na tebe nejspíš čeká dole.“

„Díky, Connore,“ ukázala na bundu. „Za všechno.“

„Za málo. Až budeš zpátky ve městě, rád tě zase uvidím.“

„Dobře. Ozvu se.“ Pokud se do Chicaga ještě někdy vrátí. „Zatím.“

„Zatím.“ Connor se tiše vzdálil a Joyce osaměla. Ne však nadlouho. Do jejího pokoje totiž vtrhla Gaby jako velká voda, následována Yennefer.

„Snad bys neodešla bez rozloučení, Joy.“

„To by mě tedy ani nenapadlo,“ dívka se na své přítelkyně upřímně usmívala, ačkoliv se jí srdce svíralo při myšlence, že je na nějakou dobu opustí. Upírky byly jediné kamarádky, které kdy měla.

„Neloučíme se přece napořád,“ Yennefer se posadila na postel. Stále se cítila unavená, i když proces regenerace v jejím těle započal ihned, jak ji Bjarne osvobodil ze stříbrných řetězů.

„Aby nám ji Fabbris vrátil,“ Gaby zacukalo v koutcích úst.

„Ještě vám bude platit, aby se mě zbavil.“

„No, právě teď už tě netrpělivě očekává u paty schodiště. Slyším ho přešlapovat až sem.“ Yennefer vstala, aby dívku objala. „Opatruj se. Budeš mi moc chybět.“

„Ty mě taky.“ Joyce její objetí nemotorně opětovala. Jakmile ji blondýna pustila, vrhla se na ni Gaby s celým svým elánem a energií.

„Žádný vylomeniny, jasný? A pak nám budeš všechno vyprávět!“

„Gaby, vždyť mě umačkáš.“ Joyce se vymanila z kamarádčina sevření.

„Vy lidi taky nic nevydržíte,“ odfrkla Gaby a přitáhla si Joyce ještě jednou, tentokrát o poznání jemněji. „Dávej na sebe pozor.“

„Vy taky. Doufám, že se brzy sejdeme.“

„Jestli ne, tak si tě najdu. Ultrix neultrix.“

„Abych si já nenašel vás.“ Domenico se objevil na prahu pokoje.

„Sakra, Yenn, tos mě nemohla varovat?“ Rozčilovala se Gaby naoko.

„Nechtěla jsem kazit zábavu.“ Yennefer si vyměnila pohled s Ultrixem. „Dobře se nám o ni starej. Spoléháme na tebe.“

„Stejně jako já na vás. Joyce, můžeme?“

Dívka přikývla a následovala Fabbrise na chodbu. „Mám vás ráda,“ zašeptala ještě směrem k upírkám a pak přijala Domenicovo nabízené rámě. Zavěšeni do sebe sešli schodiště a pokynuli Gerasimovi na pozdrav.

„Nashledanou, slečno Fieldsová. Kdybys nás hledal, Nico, budeme se potulovat v Las Vegas.“

„To jsem si mohl myslet. Sbohem příteli.“

„Nashledanou, Gerasimo.“ Když si Joyce v duchu říkala, že další loučení už nezvládne, Fabbris otevřel hlavní dveře a zkontroloval okolí. Jejich společná cesta mohla začít.

„Budu vás muset chvíli nést, ale slibuji, že to nebude trvat příliš dlouho.“ Domenico po ní střelil pohledem v očekávání protestu.

„Všichni děláme, co musíme. Do toho.“

Nedal na sobě nijak znát, jak se ho dotkla náhlá hořkost v jejím hlase, a jemně ji jednou rukou chytil pod koleny a druhou v kříži. „Kdybyste se mne náhodou chtěla chytit, bylo by to pro vás pohodlnější.“ A pro mě příjemnější.

Ani teď neměla námitek. Domenico nevěděl, zda se má radovat nebo si zoufat. Tahle odevzdanost osudu byla mnohem, mnohem horší než její předchozí tvrdohlavost a neústupnost. Pro tento okamžik se to však rozhodl nekomentovat. Křehké příměří mezi nimi bylo opravdu křehké.

Vyrazili rychlostí přijatelnou pro obě strany po okraji města. Domenico neočekával žádné problémy, přece jen měli díky požáru v Maynardu slušný časový náskok, než se za nimi pustí Ravlič a jeho noshledi, ale přesto zůstával ve střehu. Monitorovat okolí bylo po letech zkušeností jeho druhou přirozeností. Ani dívka v jeho náručí ho nedokázala tohoto zvyku zcela zbavit, ačkoliv si její těsnou blízkost téměř bolestně uvědomoval.

Pro Joyce nebylo cestování po upířím způsobu nijak příjemné. Pevně semkla víčka v momentě, kdy se dal Fabbris do pohybu, a po celou dobu se snažila myslet na něco jiného než na ubíhající krajinu a muže, který ji tak něžně a ochranitelsky tiskl k sobě. Jenže právě z toho důvodu to dost dobře nešlo. Její zdravý rozum ji neustále napomínal, aby se Ultrixovi vzepřela a vrátila se do svého bytu, ke studiu a poklidnému, stereotypnímu životu, na jaký byla dosud zvyklá.

Její srdce však toužilo po něčem jiném. Po dobrodružství. Po příjemném chvění v žaludku, které se dostavilo pokaždé, když se ocitla v Domenicově blízkosti. A po – po tom především – odhalení vlastního skrytého já, které se během posledních dní dralo nezadržitelně na povrch. Už nebyla tou tichou a uzavřenou Joyce Fieldsovou. Stávala se někým jiným a paradoxně se jí tato změna líbila.

Než si stačila uvědomit, že se Fabbris přestal pohybovat, už zase stála nohama na zemi. Otevřela oči a překvapeně zamrkala. Nacházeli se ve vilové čtvrti podobné té Connorově.

„V pořádku?“ Muž po jejím boku si ji starostlivě prohlížel.

„Ano. Kde to jsme?“

„Pořád v Chicagu. Jen je na čase změnit dopravní prostředek.“ Zamířil k nejbližšímu autu, tmavě modré Kie Sportage, a jednoduše otevřel dveře u spolujezdce. „Nastupte si.“

„To je vaše?“ Joyce žasla údivem, nicméně Fabbrise poslechla. Zavřel za ní dveře a obešel auto z druhé strany.

„Teď už ano,“ spiklenecky na ni mrkl a nastartoval.

„Chcete říct, že tohle auto krademe?“

„Jenom si ho vypůjčíme. Zapněte si pás, prosím.“

„Fajn. Máte vůbec řidičák?“ Zatvářila se pochybovačně.

„Platný ve všech státech USA.“ V jeho očích se objevily čtverácké jiskřičky, které ji jindy tolik rozčilovaly. „Řídím od doby, co Benz v roce 1885 sestrojil první automobil.“

„Ten jste také ukradl?“ Nemohla si odpustit rýpavou poznámku.

„Ne. Benz potřeboval někoho, aby ho vyzkoušel. Pro podobně nebezpečné pokusy v lidské historii nenajdete lepší kandidáty než nesmrtelné.“ Hovořil s lehkostí, ale přesto v jeho tónu bylo něco, co ji přimělo změnit téma.

„Kam máme namířeno?“

„Na sever. Uvidíme, jak daleko stihneme dnes dojet,“ odpověděl vyhýbavě.

Prima, pomyslela si, ale nahlas nic neřekla. Chvíli jen sledovala cestu před sebou. Domenico byl opravdu výborný řidič. Zkušeně se proplétal ulicemi města tak dlouho,  dokud nevyjeli na I-90 směrem na Wisconsin.

„Mlčíte,“ konstatoval, aniž by na ni pohlédl.

„Přemýšlím.“ O sobě. O tobě. O budoucnosti.

„Není vám chladno?“ Sáhl po regulátoru teploty a aniž by čekal na její odpověď, nastavil na automatu dvacet stupňů.

„Díky. Domenico, jak jste to udělal s tím autem?“ Otočila se tváří k němu a zkoumala jeho ostře řezaný profil.

„Jak jsem se do něj dostal? Jsem již staršího data narození, Joyce. Za svůj život jsem se naučil spoustu pouťových triků.“ Nechtěl ji děsit výčtem dalších schopností, které jako upír měl. Už tak jí naháněl strach víc, než si přál, ačkoliv tvrdila pravý opak.

„Umí tyhle triky i ostatní?“ Záměrně vynechala slovo upíři, protože jí neušla Domenicova reakce pokaždé, když to vyslovila. I když se snažil dělat jakoby nic, v jeho očích se vždy mihlo něco, z čeho ji bodlo u srdce.

„Ne všichni. Hodně záleží na stáří, výcviku a vůli.“

„Moc toho o vás nevím, na to, že budeme trávit nějaký čas společně,“ uvažovala nahlas.

Kdo se moc ptá, moc se dozví. „Slibuji, že to napravím.“

„Pro začátek byste mi mohl třeba říct, jak dlouho už jste Ultrixem,“ vyzvídala.

„Vážně vás to zajímá?“

„Do toho, Domenico. Někde začít musíme.“

My jsme ještě nezačali? „Jsem ve funkci od roku 1822.“

„Páni. To už je pěkná řádka let.“

„Sto osmdesát devět,“ pohlédl na ni s nečitelným výrazem ve tváři. Toto číslo pro něj bylo pravděpodobně po dnešní noci konečné. Ale s tím ji nehodlal zatěžovat.

„Jak jste se jím stal? Pokud to tedy není tajemství.“ Její oči vyzařovaly čirý zájem.

„Celé je to o výcviku. A o ambicích.“

„Lákala vás kariéra ve službách krále?“

Bystrá. „I tak by se to dalo říct. Chtěl jsem jen být prospěšný.“

„Pokračujte,“ vyzvala ho.

Dal si s odpovědí načas. Zpomalil a sjel na vedlejší silnici. Všimla si, že pečlivě dodržuje předepsanou rychlost i ostatní předpisy. Dokonce i za volantem působil elegantněji než kdokoliv jiný.

„Jako člověk jsem pro svět nic zásadního nevykonal. Po své přeměně jsem toho mohl najednou udělat tolik.“

„Třeba chránit lidi?“

„Třeba. I když to může znít jako klišé, lidský život je nejvzácnější věcí, kterou znám.“

„Duše,“ zašeptala při vzpomínce na jejich rozhovor u ohně v Connorově obývacím pokoji.

„Ano. Rozdíl mezi mnou a vámi.“

Pomalu zavrtěla hlavou na znamení nesouhlasu. „Jste člověkem mnohem víc, než si myslíte, Domenico. Jinak byste tu teď se mnou nebyl.“

Kéž by, Joyce, kéž by. „Měla byste si trochu odpočinout. Cesta před námi je dlouhá a vy jste toho dnes zažila víc než dost.“

„Fajn.“ Nemohla s ním nesouhlasit. Opravdu se cítila unavená. „Ale tenhle rozhovor ještě neskončil.“ Zachumlala se do Connorovy bundy a opřela si hlavu o chladné sklo okénka. Klidná, vyrovnaná Fabbrisova jízda ji brzy ukolébala ke spánku.

Domenico osaměl se svými tíživými myšlenkami.