Krásné páteční ráno,

hlásím se s dalším dílem TN a již se těším na vaše komentáře Pěkný víkend,

Vaše Sirael

Královský dvůr ve Vyšgorodu bylo přísně střežené, pečlivě utajované místo uprostřed pustiny, ale v případě potřeby bylo na dostřel od letiště, které bylo královským kdykoliv k dispozici. Zároveň to bylo místo s největším výskytem jedinců Domenicovy rasy na světě a naopak s nejmenším počtem lidí na metr čtvereční. Bývalý Ultrix tohle společenství snobů a králových nohsledů neměl rád, ale vzhledem k povaze své funkce se tu byl nucen zdržovat poměrně často.

A nyní tu byl opět, černá ovce mezi poddanými, sám proti všem. Nebylo úniku, namířil si to přímo k hlavní bráně celého komplexu, který se navenek tvářil jako univerzitní městečko. Když už se do toho dal, ať je to s plnou parádou. A ať to mám brzy za sebou, pomyslel si.

Nechali ho dojít až k ozdobně kovanému mřížoví brány, aniž by se ho někdo pokusil zastavit. Domenico věděl, že ho pozorně sledují, Kdyby se o cokoli pokusil – ale upřímně ho nenapadalo nic, co by to mohlo být – během pár vteřin by jeho bratři ve zbrani zasáhli jako dobře sehraná popravčí četa. Možná by jich při tom vzal pár sebou, ale určitě by nevyhrál. Jeho existence by skončila teď a tady – Joyce by se s největší pravděpodobností nikdy nedozvěděla, co se mu stalo.

„Vítej, Domenico,“ Nadia se objevila dřív, než ho v nose stihla zaštípat nezaměnitelná vůně marocké máty.

„Pořád se lepšíš,“ pochválil ji místo pozdravu.

„Ne. To se jen ty nekoncentruješ.“ Byla stejně krásná a nebezpečná jako vždy. Její tmavé, silně nalíčené oči planuly tak jasně, jako kdyby se v nich odráželo slunce.

„Předpokládám, že jsi má vstupenka ke králi, maestra.“

„Nadělal sis svým chováním mnoho nepřátel,“ neopověděla přímo, ale otevřela bránu, aby mohl vstoupit na posvátné území.

„Často nemá člověk většího nepřítele než sebe samého.“ Následoval ji do nitra fiktivního kampusu.

„Cicero byl moudrý muž, ale mně se víc líbí Franklinovo „Miluj své nepřátele, protože ti připomínají tvé chyby.“ Významně na něj pohlédla. Domenico se ušklíbl, ale už nic neřekl. Pokračovali pomalou lidskou rychlostí a nevšímali si udivených pohledů všech, které potkali. Oba byli veřejně známé osobnosti – minimálně v jejich světě – a tak byli na pozornost zvyklí. Ani jeden z nich si však plně neuvědomoval, co pro svou společnost znamená. Pro drtivou většinu upíří populace nebyli jen Domenico a Nadia; byli ztělesněním spravedlnosti, staletími ověřenou a respektovanou autoritou, ale také katy, nelítostnou trestající rukou královského dvora. Oba v černém, beze zbraní, přesto nebezpeční víc než zbytek světa se svými jadernými pumami a tanky.

„Doufám, že si převezmeš svou funkci zpět. Nesnáším, když na mě takhle civí.“

Domenico se uchechtl. „Tvoje amira ti nestačí?“

Střelila po něm rychlým, postranním pohledem. „A víš, co ještě nesnáším?“

„Ano, omlouvám se.“ Jeho výraz však vůbec nebyl kajícný. Dobře věděl, že Nadia bere svou víru velmi vážně, ale on už dávno přestal věřit všemu, včetně pohádkovým příběhům zvané Korán a Bible.

Došli k hlavní budově, která zčásti připomínala katedrálu a zčásti monumentální hrad. Tohle bylo sídlo krále upírů, nejděsivější stavba v širokém okolí, s tmavými, zabarvenými okny vykládanými uměleckou mozaikou a impozantními vstupními dveřmi. Za nimi se pak nacházela rozlehlá hala vykládaná mramorem a zlatem. Absence stříbra zde byla samozřejmá, ve výzdobě se uplatnily jen neškodné prvky z neutrálních kovů a nerostů.

Většina lidí a upírů sem vstupovala s určitou posvátnou úctou. Domenico přelétl prostor očima, ale žádný zásadní dojem to v něm nezanechalo. Už tu byl mnohokrát – zpravidla oslavován jako hrdina, dnes poprvé jako odpadlík, černá ovce upíří společnosti.

„Král na nás již čeká.“ Nadia zamířila rovnou do soukromých královských komnat ve druhém patře. To bylo dobré; Domenico doufal v osobní audienci bez účasti dalších vysoce postavených královských již od počátku své cesty.

„Nebudu ti tentokrát dávat žádné rady, drahý. Už nejsi mým žákem. Ostatně máš svou hlavu.“ Její poslední slova byla podbarvena vyčítavým tónem.

Domenico pouze přikývl na souhlas. Ne, žádné rady nepotřeboval. Jeho mysl nikdy nebyla soustředěnější a srdce klidnější. Má-li ochutnat smrt z rukou svého krále, pak ji přijme bez váhání. Položil ruku na kliku a naposledy pohlédl Nadie do tváře, ale nedokázal z ní nic vyčíst. Pak pohled pomalu odvrátil a sebejistým krokem vstoupil do královy komnaty.

⭐ ⭐ ⭐

„Můžeš se stranit lidí a klidně mě můžeš poslat do háje, ale nepůjdeš spát o hladu.“ Yennefer vtrhla do Joyceina pokoje s tácem plným jídla, které lákavě vonělo, a ani se neobtěžovala zaklepat. Již dopředu totiž znala odpověď – nebyla tu dnes poprvé.

Zpod deky se ozvalo teatrální povzdechnutí. Proč ji ksakru nenechají na pokoji? Yenn už tu byla minimálně třikrát a Luca – to už přestala po pátém vyrušení počítat. Jsou všichni nesmrtelní tak otravní?

Ne, odpověděla si sama. Gerasimo ji nevyrušil ani jednou a Domenico, ten by se držel zdvořile stranou, dokud by ho nepožádala, aby ji přišel utěšit. Jenže to nemohla udělat, neboť on byl příčinou jejího smutku. Byla to paradoxní situace. Toužila se mu svěřit, postěžovat si a popovídat si s ním – o něm. Tak to dopadá, když vás opustí vaše spřízněná duše. Najednou přijdete o milence i přítele zároveň.

„Neodejdu, dokud to nesníš.“ Upírka zněla rozhodněji než kdykoliv jindy.

„Pak tu budeš stát celou noc.“

„Beztak nemám nic lepšího na práci. Jednu noc mohu obětovat.“

„Nebudou tě postrádat na natáčení Jak se staví sen?“

„Zásah. Na to, že je ti tak bídně, to nebyl úplně špatný pokus o vtip.“

„Vždycky jsem si myslela, že Gaby byla ta otravná. Asi jsem se mýlila.“ Joyce měla stále hlavu pod peřinou. Rozhodně se nevzdá jako první.

„Kdyby tady byla Gaby, už bys na sobě neměla tu duchnu.“ Yennefer netrpělivě podupávala nohou.

„Jenže tady není. A ty jsi moc měkká na to, abys to udělala.“ Věděla, že si teď skutečně zahrává s ohněm, což v ní poprvé od rozloučení s Domenicem vykřesalo alespoň nepatrnou jiskru nějakého citu vyjma smutku.

„Dobrá,“ upírka promluvila pomalu, jako by přemýšlela. „Řekla sis o to.“ Než Joyce stihla dekódovat obsah sdělení, už byla její peřina na druhé straně pokoje, úhledně složená v křesle.

„Hele!“ Dívka vyskočila z postele jako blesk. „Tohle jsme si nedomluvily.“

„Hele, ona žije.“ Yenn se zasmála a znovu vzala do ruky tác s večeří, který před okamžikem odložila. „Teď už tomu jídlu neunikneš.“

Joyce rezignovaně pokrčila rameny. „Doufám, že to alespoň vařil Jamie Oliver.“

⭐ ⭐ ⭐

Soukromá komnata krále Ostapa ze všeho nejvíc připomínala středověkou hradní síň. Rozlehlý prostor bez známek jakéhokoliv pohodlí v sobě odrážel tvrdou osobnost svého obyvatele. Domenico znal svého krále dobře. Navenek působil slabým, nerozhodným dojmem, ale někde v jeho jádru tušil pravý opak. Nebude to jednoduchý rozhovor, ale s tím ani nepočítal.

„Nevděčný syn se navrací domů?“ Ostapův hlas proťal nehybný vzduch jako švihnutí bičem. Domenico však krále nikde neviděl.

„Pokouší se o to,“ odpověděl tiše.

„A pokouší se o to s pokorou?“ Ostap se objevil dva metry před Fabbrisem. V jeho tváři nebyla patrná jediná emoce. Domenico pod vahou jeho síly proudící v místnosti poklekl na jedno koleno.

„S takovou pokorou, s jakou je schopen.“ Nehodlal se ponížit příliš.

„A co když to nebude stačit? Co když mně to nebude stačit?“ Koncentrace chladné síly nabyla na intenzitě.

Domenico zaskřípal zuby, ale jeho vzdorování bylo marné. I jeho druhé koleno podkleslo a teď před králem nedobrovolně klečel jako nějaká dřevěná loutka s přestřihnutými provázky. Potupa ho zaplavila od hlavy až k patě, ale jeho mysl byla dosud čistá. Tam se Ostap nedostane.

„Vždycky jsi byl paličatý. Ale předpokládám, že to z tebe dělá dobrého Ultrixe. Nadia je také taková.“ Sevření částečně povolilo.

„Žádám znovu o místo Ultrixe.“

„Myslím, že jsi přeskočil jednu část.“ Ostap teď zněl spíše pobaveně než rozzlobeně.

„Ultrix se za své činy neomlouvá. I když nebyly opodstatněné královým příkazem.“ Byl to risk – buď skončí za svá slova na hranici, nebo si znovu vyslouží ostruhy. Obě možnosti byly v tuto chvíli dobrým řešením.

„Cha! Jsi stejně prostořeký jako vždycky. Asi proto jsem tě ještě nedal zničit.“

„Jsem užitečnější ve tvých službách než jako prach.“

„To ano. Jen se mi nelíbí, že si tím jsi tak jistý.“ Ostap si Domenica měřil světlýma, téměř bezbarvýma očima. Již od začátku byl rozhodnutý si tak schopného upíra ponechat, ačkoliv by jeho neposlušnost měla být po zásluze potrestána.

„Ultrix musí vždy znát své možnosti – a cenu,“ dodal tiše.

„Ultrix musí především poslouchat svého krále. Od toho se jeho možnosti a cena odvíjí.“ Ne, tenhle mnich, bláznivě zamilovaný do lidské dívky, nebude mít v tomto rozhovoru poslední slovo. Ať byl jakkoliv cenný, nebude krále své rasy poučovat.

Jakoby Domenico uhodl protivníkovi myšlenky, pouze v odpověď sklonil hlavu. Již nemělo smysl se s králem dohadovat. Řekl, co chtěl, a nyní byl čas na verdikt.

Nepříjemný tlak ve vzduchu povolil. „Od dnešního dne jsi znovu právoplatným vykonavatelem královy vůle. Ale počítej s tím,“ Ostap se krátce odmlčel, „že na tebe budeme dohlížet víc než kdy jindy.“

⭐ ⭐ ⭐

„Víš, stejně o tom všem pochybuju.“ Yennefer a Joyce seděly na balkoně hotelového pokoje a popíjely Rulandské šedé. Dívka byla zabalená do několika dek, zatímco blondýna na sobě měla pouze džíny a krátké tričko. Na začátek března bylo celkem ucházející počasí.

„O čem?“ Joyce si dolila třetí skleničku. Víno na ni mělo uklidňující účinek.

„Žes ho opustila nadobro. Myslím, že to není pravda.“

Vyměnily si zadumaný pohled. „Jak jsi na to přišla?“

„No, asi bys vyváděla víc, kdyby to mělo být definitivní.“

Dívka se krátce zasmála. „Taky tě podezřívám, že pod polštářem schováváš letenku do Dánska.“ Teď už se smály obě dvě.

„Hm, já měřím čas trochu jinak než ty. Takže slovo definitivní je v mém případě asi moc silné.“

„Jo. Já to mám definitivně spočítané.“ Pořád to znělo vesele.

„Takže jaký máš plán? Protože určitě nějaký máš.“

Joyce si pohrávala se sklenkou, aby oddálila odpověď. „Ještě nevím. Jediné, čím jsem si jistá, je to, že ho chci tak nebo tak. Je mi jedno, jestli budu nesmrtelná nebo ne. Sice mi vadí všechny ty lži kolem, ale nedokážu si představit, že strávím zbytek života bez něj.“

„Jak dlouho ho necháš čekat?“

„Nevím. Nejdřív se potřebuji trochu srovnat, zklidnit. Ty poslední dva měsíce byly trochu náročné.“

„Rozumím. Moc jsme ti to neulehčili.“ Yennefer se omluvně usmála. „Vtáhli jsme tě do našeho světa a do našich problémů, aniž by nás zajímalo, jak se s tím vyrovnáš. Neměla jsem za tebou tenkrát chodit.“

„Takhle to nemůžeš brát, Yenn. Kdybys nepřišla, neměla bych dvě úžasné kamarádky a nikdy bych se neseznámila s Domenicem.“

„Ne. Našla by sis někoho normálního a vedla bys nudný, lidský život. To by byla škoda, ne?“ Upírka už se zase usmívala.

„Strašná škoda,“ souhlasila Joyce vesele.

⭐ ⭐ ⭐

První noc opětovně ve funkci Ultrixe neměl Domenico co na práci. Nadia mu víc než ochotně vyklidila pole, ale do Afriky evidentně nespěchala. Záhy si uvědomil, že plurál, který král použil na konci jejich rozhovoru, nejspíš zahrnoval právě ji. Skvěle, odborný dohled bylo přesně to, co potřeboval. Co si Ostap myslel? Že jakmile jako staronový Ultrix opustí dvůr, rozběhne se za svou milou? Možná se měl před králem zmínit, že žádnou milou už nemá.

Potuloval se bezcílně citadelou a nevšímal si přitom známých upírů, které cestou míjel. Někteří se s ním chtěli dát do řeči, ale něco v jeho výrazu je v poslední chvíli varovalo, aby to nedělali. Už to byl zase ten starý dobrý Ultrix, beze stopy lidskosti a jakýkoliv emocí. Uvnitř něj to však stále ještě vřelo; city, které Joyce přivedla k životu, nebylo tak snadné opět pohřbít. Přesto se o to musel alespoň pokusit, jinak přijde i o ten zbytek zdravého rozumu, který se mu bůhví jak podařilo zachránit.

Po jeho boku se objevila Nadia. „Hledala jsem tě.“

Tiše zavrčel. „Nehledala. Šla jsi najisto.“

„Detail. Víc by tě mělo zajímat, že na západě zaznamenali větší pohyb Laskavých. Nejspíš se chystají na návštěvu.“

Domenico se zamračil. „Ravlič je možná šílenec, ale není sebevrah.“

„No, tím už si nejsem tak jistá. Vede je osobně.“

„Prima. Konečně budu mít příležitost utrhnout mu hlavu. Osobně.“

„Ne. Dobře víš, že tvé místo je vedle krále. Jako Ultrix jsi povinován být jeho štítem.“ Nadia se zastavila. Na tváři se jí zračila nevole.

Povzdychl si a zůstal také stát. „Jeho štítem budeš ty. Momentálně se těšíš větší důvěře. Raději mi řekni, kdy dorazí a kolik jich je.“

„Kolem druhé. Nepočítali to přesně, ale něco kolem tří stovek.“ Jakmile domluvila, nesouhlasně stiskla rty do tenké čárky. Náhle dětinsky zalitovala, že to přes její šátek nemůže vidět.

„Fajn. Až přijdou, budeme připraveni. Víš, co máš dělat.“

„Samozřejmě.“ Teď to byla ona, kdo zavrčel. Pak zmizela standardní upíří rychlostí do paláce. Domenico se vydal druhým směrem k hlavní bráně.

⭐ ⭐ ⭐

Zorganizovat obranu dvora bylo snadné. Upíři, jakožto rasa, byli na světě předurčeni k dvěma věcem – k útoku a obraně. Obojí jim šlo stejně dobře. Domenico vyštěkl několik rozkazů na zamračené druhy ve zbrani a sám vylezl na strážní věž, aby měl přehled o tom, co se děje na západě. Byla temná noc, jedna z těch, kdy byl vděčný za svůj ostrý zrak. Měsíc byl právě v novu a mraky se honily po obloze. Čerstvý vítr z jihozápadu k němu zavál pach lihu a švestek. Domenico nakrčil nos. Ravličův pach by poznal kdykoliv a kdekoliv. I když vedle něj stála Nadia se svou pronikavou vůní marocké máty.

„Král si tě žádá. Tady nejsi zapotřebí.“

„Je to rozkaz?“ Netrpělivě povzdechl. Toužil se s Ravličem vypořádat sám, hned a tady. Jakmile odejde do paláce, nejspíš se do boje vůbec nezapojí.

„Ano. Vyjádřil se dost jasně.“

„A ty? Zůstáváš tady?“ V jeho hlase postřehla nelibost.

„Ne. Mám zůstat s tebou.“ Povzbudivě na něj pokývla. „Pokud máme dnes zemřít, pak společně.“

„To zní rozumně, maestra. Tak pojďme na to.“

—————————————————————-

—————————————————————-