Krásné nedělní ráno,
mám pro vás další díl (ne)pravidelného románu na pokračování. Doufám, že se vám bude líbit a nebudete mne proklínat, protože to si prosím schovejte na díl příští, tedy již čtyřicátý 😀 Tam to proklínání totiž bude na místě.
Vaše Sirael
Jak že to zpíval ten anglický brouk McCartney? Včera všechny mé trable se zdály tak vzdálené… Skoro jako by tu píseň napsal o něm. Ironií bylo, že ho o několik let později inspiroval k úplně jiné písni, neméně slavné Let It Be. Kéž by to tenkrát v Chicagu dokázal nechat být. Jenže nedokázal.
Domenico ležel v posteli, pár centimetrů od spící dívky jeho srdci nejbližší. Ve spánku vypadala tak bezbranně a zároveň sexy. Mohl by ji pozorovat klidně celou noc, ale tolik času bohužel neměl. Ještě před svítáním ho čekaly určité povinnosti, které již nemohl déle odkládat. Po Nadiině telefonátu si uvědomil, že jeho krátké okamžiky štěstí jsou definitivně u konce.
S každým dnem, kdy se těšil z Joyceiny společnosti, riziko odhalení vzrůstalo. Jeho sobecké chování bylo neodpustitelné. Bylo načase, aby se zachoval jako Ultrix. Nevadí, že jím už nějakou dobu oficiálně není, vzorce chování mu zůstanou jednou provždy. Ultrix by nikdy nevydával všanc život někoho jiného. Vždy nese následky akce sám, bez ohledu na své city nebo pohodlí.
Tiše se vykradl z ložnice a vešel do obývacího pokoje jejich pronajatého bytu. Bylo to pěkné, útulné místo pro život a Domenico doufal, že se tu Joyce rozhodne nějaký čas zůstat i bez něj. Zaplatil pronájem na rok dopředu a s realitkou se dohodl, že případné prodloužení smlouvy bude hrazeno také z jeho účtu. Joyce nebude mít s bydlením žádné starosti. Nepřítomně pohladil vějíř pohozený na konferenčním stolku. Joyce si ho koupila hned druhý den po jejich příjezdu do Florencie. Toužila po nějakém malém suvenýru a nechtěla jeho koupi odkládat, kdyby museli náhle odcestovat.
Zítra touhle dobou opustí jejich hnízdo naposledy. Jen samotná myšlenka na to mu způsobila bolest, jako kdyby si prudkým pádem vyrazil dech. Ještě že se až do konce svých dní nemusí nadechnout, protože toho pravděpodobně nebude schopen. Budoucnost bez Joyce pro něj dosud byla jedna velká neznámá. Díky králi a Ravličovi snad ale nebude mít příliš dlouhého trvání.
Zakázal si na tohle teď myslet. Bude se věnovat praktickým věcem, které musí vyřešit dřív, než definitivně opustí Itálii. Navíc plánoval udělat dnešní večer speciálním – v žádném případě nedopustí, aby na něj vzpomínala ve špatném světle. Tedy, nejspíš se o něm ze začátku nebude vyjadřovat právě lichotivě, ale za nějaký čas snad… Na jeho tváři se zcela neočekávaně objevil úsměv, když si v duchu představil její reakci, až se vzpamatuje z prvotního šoku. Její slovník byl překvapivě plný šťavnatých výrazů a jen bůh ví, kde se je naučila. Jednou se jí na to sice ptal, ale odmítla mu odpovědět. Vůbec nepochyboval o tom, že řada z těchto výrazů bude brzy směřovat i na jeho adresu.
V zásuvce pracovního stolu v rohu místnosti našel list dopisního papíru a obyčejnou tužku. Musí nechat své ledové královně instrukce na večer. Během chvíle zaplnilo jeho elegantní, ostré písmo větší část papíru. Možná by se v budoucnu mohl věnovat kariéře písaře. Přeložil vzkaz na polovinu a opřel ho o čínskou vázu s bílými růžemi. Tady ho Joyce spolehlivě najde.
Už dále nemohl otálet s odchodem, východ slunce se nebezpečně blížil. Navíc tady už nebyl co platný. Teď už jen navštívit Enza, informovat Lucu a připravit vše na dokonalý, poslední večer.
⭐ ⭐ ⭐
Hnala se lesem stále vpřed, aniž by vnímala omrzlé větvičky stromů šlehající ji do tváře nebo sněhové závěje, do kterých občas zapadla až po kolena. Nechtěla se zastavit, dokud nebude dostatečně daleko od muže, o němž si myslela, že by právě s ním mohla strávit zbytek své existence. Bohužel se ukázalo, že šílenství zvané touha po krvi je silnější než jakékoliv city. Bylo jí z toho na nic, možná ještě víc než z toho, že ho opouští. To bylo totiž její dobrovolné rozhodnutí, na rozdíl od toho být stvořením noci.
Věděla přesně, kam teď půjde. Na světě bylo jen jediné místo, na něž měla lidské vzpomínky. Po téměř sedmdesáti letech toulání po světě se vrátí domů. Do Krakova.
⭐ ⭐ ⭐
„Čekal jsem, že se ještě dnes zastavíš.“
Domenico vešel do Enzova sklepení a našel opata ve stejné pozici, v níž jej opustil, tedy s tlustou malovanou kronikou na stole a husím brkem v ruce.
„Děláš vůbec něco jiného?“ Zeptal se ho a ukázal na rozdělaný obrázek svatého Vavřince, ochránce před požáry.
„Trpělivost je znakem pokory, Domenico. A my jsme na rozdíl od lidí vybaveni všemi předpoklady k tomu, abychom ji pečlivě trénovali.“
„Dnes svou pokoru prověřím na maximum. Musím odejít, Enzo. Odejít od Joyce.“ Přešel místnost třemi dlouhými kroky a rukou si prohrábl krátké vlasy. „Včera mi volala Nadia. Situace se vyostřila, král si usmyslel, že mě přiměje k návratu ke dvoru. Je to zlé.“
Opat vzhlédl od rozdělané práce. „Víš, že řešení existuje.“
„Proměna ji před královskými neochrání,“ odmítl ostře.
„Ale dá jí alespoň šanci.“
„Když zmizím, Ostap ji nechá na pokoji. Nadia se o to postará.“
Skeptický pohled starého muže jej připravil o další slova. Ne, Nadia plní své slovo za všech okolností. V dobrém i zlém. Zavrtěl odmítavě hlavou. S touhle myšlenkou se nesmíří.
„Domenico, neschovávej hlavu do písku. Udělal jsem, oč jsi mě žádal. Chceš slyšet výsledek?“
„Prosím,“ unaveně mávl rukou, „poslouchám tě.“
„Nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by se víc hodil pro náš způsob života. Joyce je k tomu doslova předurčena. Rodinné vazby na bodu mrazu, žádný osobní život kromě tebe. Navíc bys jí proměnou nabídl šanci se bránit. Nemusela by zemřít jako bezmocný člověk.“
Já tohle všechno vím, proto jsem si ji tenkrát vybral. Kéž bych to nikdy neudělal. Nahlas se však situaci pokusil zlehčit. „Nežádal jsem tě o crash testy, Enzo.“
„Chtěl jsi odpovědi. Tady je máš. Víc pro tebe momentálně udělat nemohu.“
„Děkuji. Přesto – mohl bys dát na Joyce pozor? Až tady nebudu?“ V jeho hlase bylo tolik bolesti, až to opata překvapilo. Nikdy svého přítele v takovém stavu neviděl.
„Samozřejmě, udělám, co bude v mých silách, můj synu.“ Muži se poprvé a naposledy objali.
„Kam půjdeš?“
Domenico se křivě pousmál. „Na královský dvůr, kam jinam.“
⭐ ⭐ ⭐
Netečně pohlédla na ciferník velkých hodin, ačkoli přesně věděla, kolik právě je. Naposledy zkontrolovala čas před čtyřmi sekundami a třemi setinami. Ještě devět hodin, než bude moci vyrazit na lov. Jenže tentokrát nebude lovit lidi, ale neposlušnou blond upírku, která se vzepřela jejímu rozkazu.
Nadia si upravila černý šátek, skrývající její ebenové vlasy. Marně skrývala svou nervozitu, pramenící z obav o Domenicův život. Zbytečně ho vystavila nebezpečí, aby dosáhla svého. Samozřejmě – je to bývalý Ultrix, umí se bránit. Ale Nadia tušila, že by pro tu dívku klidně zemřel, jen aby ona byla v bezpečí. Láska dělá z lidí často hlupáky. Možná to platí i o upírech.
Kdyby alespoň mohla běžet. Ale byl den, matný kotouč za mlhovou clonou visel na obloze a bránil jí vyjít z domu. Musí vyčkat do soumraku a pak okamžitě vyrazí na letiště. Letadlem bude ve Florencii za šest a půl hodiny. Snad to bude dost rychle na to, aby zabránila nejhoršímu.
⭐ ⭐ ⭐
„Vážně nejsem vůbec pyšný na to, že už podruhé v jednom dni vyhledáváš mou společnost. A ještě k tomu v mé ložnici.“ Lucův tón naprosto popíral obsah jeho slov.
„Hm, vybral bych si příhodnější místo a čas, ale nemám na výběr.“ Domenico seděl na parapetu okna, nohy v tureckém sedu přitaženy těsně k sobě. Lucova ložnice nebylo zrovna místo, které chtěl někdy navštívit, tím méně, když Luca ležel v posteli.
„Nepůjdeš dál?“
„Ten škádlivý tón si schovej pro nějakého chlupáče. Mám problém.“ Domenico zvážněl. „Odcházím.“
„To je mi jasné, že nezůstaneš do rána.“
„Odcházím natrvalo. Sám,“ zdůraznil upír. „Řekněme, že mě volají povinnosti. Podrobnosti znát nepotřebuješ. Bude to tak pro tebe lepší.“
„Moment, vampiro. A co Joycelynn?“
„Proto jsem tady. Od zítřka,“ Domenico na něj ukázal prstem, „jsi zodpovědný za všechno, co se jí stane.“
„Zlomíš jí srdce, víš o tom? Za to já zodpovědný nebudu.“ Luca se v posteli posadil. Plně chápal vážnost situace.
Domenico svěsil hlavu, pohled svých černých očí upíral do luxusního perského koberce barvy krve. „Nedokážu vzdorovat celému světu. Chápeš to? Nemůžu. Joyce beze mě bude lépe. Nejsem pro ni ten správný muž.“
„A vysvětlíš jí to?“
V pokoji se rozhostilo výmluvné ticho.
„Takže ne,“ vlkodlak nespokojeně mlaskl. „Ale ona si to zaslouží. Přinejmenším tohle. Jinak si bude až do konce života myslet, že udělala nějakou chybu. Že už ji nemiluješ.“
„Miluji ji víc, než si dovedeš představit. A právě proto tohle nedokážu.“ Domenico přehodil nohy přes parapet okna.
„Počkej, ksakru.“ Luca vyskočil zpod přikrývky, ale to už byl Domenico jen černým stínem dole na ulici.
⭐ ⭐ ⭐
Joyce vstala pozdě.
Hrozitánsky pozdě, a to i na nové italské poměry. Sotva se vymotala z přikrývky, přepadla ji silná bolest hlavy. Výborně. Dnešní den začíná opravdu skvěle. Promnula si oči a šnečím tempem zamířila do koupelny. Cestou minula obývací pokoj, do něhož jen zběžně nahlédla.
Moment. Zastavila se na místě a vrátila se o krok zpět. Co je to u těch bílých růží?
Přeložený list papíru s jejím jménem navrch na ni zapůsobil zlověstným dojmem. Domenico jí obvykle vzkazy nenechával, musí tedy jít o něco naléhavého. Přesto vyčkávala, s pohledem pevně upřeným na papír, jako kdyby jej pouhou myšlenkou mohla nechat zmizet. Třeba až se vrátí z koupelny… Nebuď hloupá, napomenula sama sebe a přinutila se vzít papír do ruky. Nic horšího než taneční vystoupení ti nehrozí.
Buongiorno mia cara,
doufám, že jsi se vyspala do růžova, protože Tě dnes čeká náročný den a ještě náročnější noc.
Než si tě ale vpodvečer vyzvednu, mám pro Tebe jeden úkol. Můžeš si vzít na pomoc Lucu, protože tohle bude oříšek i pro něj. A teď to přijde: dnešní akce si žádá náležitý dress code v podobě velké večerní. Ale pozor! Šaty musí být zároveň dost teplé, abys mi neumrzla (víš, že jako topení příliš spolehlivě nefunguji).
Co na to říkáš? A prosím, nedávej mi košem, bellezza. Dnešní večer bude stát za to.
Slibuji.
D. F. F.
Při čtení se jí na tváři pomalu rozhostil úsměv. To je ale intrikán, takhle si s ní zahrávat. Dobře, ty tajnůstkářský D. F. F., já tvou výzvu přijímám.
⭐ ⭐ ⭐
Luca otálel ve dveřích svého bytu, napůl ustrojen k odchodu. Za deset minut by měl být u Joyce, aby ji odvezl k madam Lucrezii. Jindy by už byl dávno na cestě, aby svou chráněnku mohl peskovat za další ryze americky nevkusný model, ale dnes setkání s Joyce vědomě odkládal. Jak se jí podívá do očí, aniž by na něm okamžitě nepoznala, že se něco děje? Nikdy nebyl dobrý herec, jeho výraz ho vždy prozradil. Nakonec přece jen s těžkým srdcem vyrazil, protože by se po něm beztak sháněla. Tohle bude skutečně těžké. Ale to ještě netušil jak moc.
Ještě než stačil zaklepat na dveře, otevřela mu rozesmátá a s rozzářenýma očima. „Houstone, máme problém!“
No, evidentně jich máme víc, pomyslel si Luca a vstoupil do jámy lvové.

Napsat komentář