Přeji pěkné listopadové dopoledne,

hlásím se s dalším dílem TN. Doufám, že mi odpustíte dlouhé čekání a čtení si užijete.

Opět vás poprosím o komentáře 🙂

Vaše Sirael

Cesta domů jim autem trvala jen pár minut. Joyce byla celou dobu nezvykle zticha, zamyšleně pozorovala noční ruch v historickém jádru města a nevědomky si na palci pravé ruky odlupovala červený lak na nehty. Nervozita z ní přímo sálala a její žaludek nebyl daleko od toho, aby se pokusil o přemet vzad. Jak že se tomu říká? Hejno motýlů? Měla spíš pocit, že se jedná o stádo buvolů. Rozzuřených buvolů.

Domenico se na řízení černého SUV nesoustředil o nic víc než na hvězdy na noční obloze. Jeho schopnosti Ultrixe (ex Ultrixe, jak si hořce uvědomil) mu dovolovaly sledovat daleko zajímavější věci, než byly dopravní značky. Například krásné ženy. A že měl jednu takovou zrovna vedle sebe. Jen kdyby nebyla tak rozčilená. Nepravidelný, rychlý tep jejího srdce vnímal téměř jako svůj vlastní. V uších mu šuměla její krev a na svých rtech cítil teplý vzduch, který vydechovala. Svým způsobem to bylo sexy. Jen kdyby zároveň nevnímal zvláštní pachuť strachu mísící se s pocitem provinilosti. Nejpodivnější na tom však bylo, že téměř nedokázal rozlišit, která z těch emocí patří jemu. Možná obě.

Když zastavili, naklonila Joyce hlavu jeho směrem, ale do očí se mu nepodívala. Sebedůvěra z ní vyprchala stejně jako sklenka červeného. „Děkuji za hezký večer.“

„Měla bys poděkovat Lucovi. Ale mimochodem, večer ještě nekončí.“ Natočil se k ní a jednou rukou ji pohladil po tváři.

„Obvykle schůzka končí polibkem u dveří,“ odvážila se mu oponovat a na rtech jí zahrál krátký úsměv.

„Takové schůzky nemám rád. Raději se tiše vytrácím za svítání.“ Mluvil tiše a jeho sametový hlas na ni působil uklidňujícím dojmem. Nervozita z ní pomalu opadala a vystřídalo ji mnohem příjemnější očekávání.

„Trochu troufalé, nemyslíš?“

„Možná, ale netvrď mi, že se ti to nelíbí.“ Jiskřičky v jeho očích byly jasným znakem toho, že se baví.

„To jsem neřekla.“ Cudně sklopila oči, ale on její hru dokonale přečetl. Ženské zbraně pro něj nebyly ničím novým.

„Takže líbí. Tušil jsem to.“

„Jsi pořád tak samolibý?“

„Jenom když jsem s tebou.“ Doposud se mu podařilo zachovat vážný výraz, ale Joyce se již nebezpečně zvedaly koutky úst ve špatně skrývaném úsměvu.

„Tak pojď, jdeme domů,“ vyzval ji a vystoupil z auta svým typicky ultra rychlým způsobem. Než stihla jakkoli zareagovat, už otevíral dveře na straně spolujezdce.

„Tohle tě baví, že?“ Neodpustila si malé rýpnutí.

„Ani nevíš jak. Ale některé věci mě baví ještě víc.“ Jeho lišácký výraz byl zpět.

„Asi bych tě teď měla vybídnout, abys mi o nich vyprávěl.“

„Správně, mia cara. Vidím, že umění konverzace ovládáš dokonale.“

„Některé věci ovládám ještě lépe,“ oplatila mu stejnou mincí a vystoupila s jeho pomocí z auta. Domenico tlumeně hvízdl, ale víc už její slova nekomentoval. Zdá se, že tenhle večer bude zajímavější, než předpokládal.

⭐ ⭐ ⭐

Lehké zaklepání na dveře vytrhlo Gaby z letargie, které podlehla u sledování sto třicátého pátého dílu Esmeraldy. Donutila se vstát z pohovky v Joyceině bývalém obývacím pokoji a jít otevřít. Nemusela využívat svých zostřených smyslů, aby věděla, kdo je za dveřmi. Tahle totiž ťukala jediná osoba v okolí.

„Paní Tattleová, dobrý večer.“

„Dobrý večer, děvenko. Pustíš mě dál? Upekla jsem ti dýňový koláč.“ Jako důkaz podstrčila dívce ještě teplý koláč až pod nos. Gaby se z té omamné vůně téměř zatočila hlava.

„Jistě, pojďte dál.“ Odstoupila od dveří, aby její lidská návštěvnice mohla projít i se vzácným sladkým nákladem. Ještě než zavřela dveře, opatrně vykoukla na chodbu a dovolila svým smyslům, aby pročesaly okolí. Nic. Všude byl absolutní klid, stejně jako v posledních dnech. Laskaví se u domu neobjevili od chvíle, co Fabbris s Joyce zmizeli z města. Taky dobře. Alespoň se s nikým nemusí dělit o svůj zákusek. Tím samozřejmě nemyslela paní Tattleovou.

„Ty už zase koukáš na Esmeraldu? Vždyť už jsi to viděla i pozpátku.“ Paní Tattleová se usadila v ušáku a jediným zkušeným pohybem televizního matadora televizi vypnula.

„Připomíná mi to domov,“ pokrčila dívka rameny, ale nijak se na starou paní nezlobila. Popravdě i ona měla dost šťastných konců, které s realitou neměly příliš společného.

Paní Tattleová se na dívku soucitně zadívala. „Dej si kousek koláče, to ti spraví náladu.“

„O tom nepochybuji.“ Gaby se na svou sousedku usmála a zařídila se podle její rady. Ačkoliv necítila chuť koláče, vůně jí to bohatě vynahradila. A ta jemná konzistence, úžasné. Jestli existuje lék na zlomené srdce, pak jsou to božské dezerty paní Tattleové. A to si o téhle stařence myslela až donedávna jen to nejhorší. Teď však dospěla k názoru, že Joyce možná nedokázala správně pěstovat sousedské vztahy.

„Tak a teď mi hezky povyprávěj, co je nového mezi tebou a tvým chlapcem.“

No dobře, v některých věcech měla Joyce pravdu. Ale Gaby její zvědavost nevadila. V současnosti se neměla komu jinému svěřit se svými starostmi – milostnými starostmi. Její vztah s Connorem totiž připomínal víc než co jiného jízdu na horské dráze Kingda Ka v New Jersey, kam ji jednou vzala Yenn. A že to byl pořádný adrenalin.

„Je to pořád stejné. Vždycky to vypadá nadějně – povídáme si, smějeme se, prostě si rozumíme. A pak vždycky jeden z nás něco řekne a najednou je ticho. Myslím, že se s tím nikdy nesmíří.“ Samozřejmě, že neměla na mysli rozdílnost jejich ras, protože paní Tattleová netušila, že její sousedka není tak docela člověk. Gaby to šikovně navlékla tak, aby to vypadalo, že se baví o rozdílnosti povah a charakterů. Což vlastně nebylo daleko od pravdy – tichá a hloubavá povaha Connorova občas přiváděla temperamentní Mexičanku k šílenství. Dle Connorova výrazu mohla soudit, že to u něj nebude jiné. Protiklady se možná přitahují, ale jen do chvíle, než dojde na lámání chleba.

„Já jsem ti říkala, že bys s tím měla něco dělat. Jestli je to takový slušný a tichý chlapec, jak jsi mi ho popsala, tak se tomu vůbec nedivím.“

„Nechci se mu podřizovat. Měl by mě mít rád takovou, jaká jsem.“ Gaby si založila ruce na prsou v obranném gestu. V tomhle ohledu nehodlala ustupovat. Názory paní Tattleové považovala za staromódní.

„Nu, dělej jak myslíš. Ale minimálně ty vlasy by nějakou střídmější úpravu snesly.“

„Ostříhat nebo obarvit?“

„Obojí.“ Stará paní tušila, že vyhrála. „Moc ráda ti s tím pomohu, děvenko.“

⭐ ⭐ ⭐

„Nemohli bychom to odložit na zítra?“ Yennefer se rozvalovala v saténových přikrývkách barvy krve, dobře si vědoma toho, že se na ni její partner dívá. Jakoby mimochodem si protahovala jednotlivé končetiny, přičemž jí hladká peřina sklouzávala stále níž a odhalovala tak všechna její tajemství. Bjarne zlehka zavrčel a jediným pohybem shodil peřinu na zem.

„Vždycky jsem tušil, že jsou ženské potvory.“ Pohladil ji po lýtku, ale pak se rychle odtáhl. Tohle bylo nebezpečné. Moc nebezpečné. „Vstávej, Yenn. Nic odkládat rozhodně nebudeme.“ Měl v plánu vzít svou partnerku poprvé na lov – na skutečný lov do nejbližšího města. S ohledem na jejich dohodu ji celé tři týdny do ničeho netlačil, ale teď cítil, že je Yenn připravená. Jeho společnost jí prospěla, lidské zvyky a chování omezila na minimum potřebné pro přežití. Učila se rychle, až ho to samotného překvapilo. A nejenom v této oblasti, což bylo ku prospěchu a zábavě oběma.

„Vážně se nenecháš přemluvit?“ Vztyčila se před ním v celé své kráse a tvářila se jako neviňátko. Bjarne potlačil další zavrčení a vytáhl ji z postele. Yennefer marně potlačovala vítězoslavný úsměv, který se jí dral neodbytně na rty. Nebylo těžké Dána vyprovokovat k akci.

„Netušil jsem, že to někdy řeknu, ale opravdu by mě potěšilo, kdyby ses oblékla, abychom mohli vyrazit.“ Poodstoupil od ní, aby za svou drzost jednu neschytal.

„Fajn. Máš jediné štěstí, žes to takhle zaobalil, jinak bych si to mohla brát osobně.“ Hodila po něm peřinu a začala hledat kalhoty. Někam se během včerejšího večera zatoulaly. Poslední dobou zkrátka neměla čas po sobě rovnat prádlo. Bjarne jí to naštěstí neměl za zlé.

Po pěti minutách byla připravena vyrazit. S vlasy si příliš hlavu nelámala – od té doby, co neměla k dispozici žehličku, nosila zase volně rozpuštěné divoké vlny, které jí nadělila příroda do vínku. Bjarne jí jednou řekl, že vypadá jako lev. Málem mu za to zlomila malíček.

„Plán je ti jasný?“ Zeptal se jí už nejméně po sté.

Yennefer netrpělivě přikývla. Přebrodit vodu – dostat se do Frederikssundu – po střechách přejít do středu města, a tam si vyhlédnout osamělého člověka. S touto částí plánu měla největší problém. Samozřejmě, že to pro ni bude hračka, ale opravdu to chce udělat? Zaútočí na nevinného člověka jenom proto, že si nemůže opatřit krev jiným způsobem? Co na tom, že si to ten člověk nebude vůbec pamatovat. Ona s tím bude muset žít až do konce svých dní.

„Nepřemýšlej o tom. Prostě to udělej, Yenn. Přepni na autopilota.“ Bjarne okamžitě poznal, na co myslí. „Ok?“

„Ok,“ přikývla.

„Tak jdeme na to.“ Rozeběhli se temnou nocí dánským venkovem. S větrem v zádech překonávali metr po metru s ladností jejich druhu vlastní. Vůně vlčího máku a bylinného likéru se vznášela ve vzduchu, stejně jako jejich nevyřčené touhy a přání. Kéž by nikdy nemuseli zastavit. Kéž by mohli jen donekonečna běžet a vychutnávat absolutní svobodu.

⭐ ⭐ ⭐

„Laskavost za laskavost.“

„Tohle slovo už přede mnou nikdy nevyslovuj,“ Storm stiskla upírovo zápětí tak silně, až zašilhal bolestí. Pitomec. Je mu sotva sto padesát a už si na ní dovoluje. Nebo to možná jen nevěděl. Na tom nezáleželo. Na každý pád by on měl být tím, kdo tady má být vděčný. Posloužit princezně je přece otázkou cti. V dobách dávno minulých by se muži přetahovali byť jen o jediný záchvěv její pozornosti. Teď aby i za ty nejmenší služby platila. „Tak co chceš?“

„Malou finanční výpomoc.“ Upír se u stolu směšně krčil v očekávání dalšího princeznina výbuchu.

„Kolik?“ Storm znuděně sáhla do kapsy saka a vylovila štos bankovek. Nadia byla naštěstí více než štědrý sponzor.

„Řekněme dva tisíce euro.“ To už byl muž téměř nalepený na desce stolu.

„Tady.“ Odpočítala čtyři bankovky v hodnotě pět set euro a hodila mu je přes stůl. „A teď zmiz.“

Mladý upír její výzvu okamžitě uposlechl. Storm se nevesele zasmála a objednala si další sklenku pokývnutím na barmana. Zastávka v Praze měla i svá pozitiva. Češi vás nikdy nenechají sedět na suchu. A obsluha tu také není špatná, musela uznat při pohledu na číšníka, který jí donesl další drink jedovatě růžové barvy. V nápojovém lístku stálo, že se jedná o „ironickou růžovou“, což jí v dané chvíli naprosto vyhovovalo.  Dýka z ryzího stříbra v její příruční tašce byla totiž největší ironií jejího života.

⭐ ⭐ ⭐

„Když jsi se mnou, nepotřebuješ klíče.“ Domenico se dotkl zámku, v němž okamžitě tiše cvaklo. Joyce ho za to zpražila pohledem.

„Nemusíš se předvádět. Někde je tu určitě mám.“ Nervózně prohrabávala kabelku a přitom se mračila na upíra vedle sebe.

„Dámská kabelka je pekelný vynález,“ okomentoval to a vešel do jejich společného bytu.

„Určitě jsi byl i u jejího vzniku,“ neodpustila si rýpnutí. Vzápětí vítězoslavně vylovila klíče a strčila je do zámku. Zamykání upírům už tolik nejde.

„Joyce Fieldsová, víte, že jste velice drzá osoba?“ Najednou stál hned vedle ní, téměř se dotýkali nosy a hleděli si do očí. „Dovol, abych tě poučil. První kabelky se objevily už v Egyptě. Přečti si to na Wikipedii,“ oznámil jí s vážným výrazem ve tváři. Neudržela se a vyprskla smíchy. Když chtěl, byl vážně zábavný společník.

„To není k smíchu, mia cara. Historie módy je zcela vážná věc.“

„Teď mluvíš jako Luca.“

„Zatraceně. Mluvit jako vlkodlak je to poslední, co bych chtěl.“ Poslední slovo mezi nimi zůstalo viset jako skrytá, nevyřčená výzva. Oba si to uvědomili ve stejném okamžiku. Vtip a škádlení nahradilo ne nepříjemné napětí spojené s blízkostí toho druhého. Ten pocit nezakoušeli poprvé, pronásledoval je už od chvíle, kdy spolu strávili poklidné dny ve Wisconsinu.

„Já-,“ pokusila se mu odpovědět, ale Domenico zavrtěl hlavou.

„Povídat si můžeme později.“ Jemně ji chytil jednou rukou za bradu, druhou jí obtočil kolem pasu. Joyce zavřela oči a poddala se tomu, co přijde. Nezklamal ji. Jeho rty se s lehkostí vánku přitiskly na její, jeho stisk na jejích bedrech nepatrně zesílil. Potřeboval ji mít blíž, tak blízko, jak je to jen možné. Nebránila se, i ona po něm téměř bolestně toužila. Líbal ji se zkušeností milence, který ví, jak potěšit ženu, a zároveň s určitou dávkou úcty a respektu. Jeho krásná, křehká žena si zaslouží jen to nejlepší.

Ani jeden z nich nechtěl být tím, kdo polibek ukončí. Nakonec se Domenico neochotně odtáhl, ale jen natolik, aby se jejich rty stále nepatrně dotýkaly. Tentokrát ji nemusel pobízet, aby otevřela oči. Dívala se na něj skrz řasy, nevinně a přitom jako žena, která ví, co chce.

„Chtěl bych, aby tohle trvalo navěky,“ zašeptal. Jeho přízvuk byl silnější než jindy, celou ji zahalil jako nejjemnější hedvábí a zahřál na duši. Přesto se jí do mysli vetřela myšlenka, již záhy řekla nahlas.

„Přesně tak by to mohlo být. Navěky.“

„Ne. Nebylo by to přesně takhle.“ Zavřel oči a povzdechl si.

„Omlouvám se.“ Odtáhla se od něj na délku paže a sundala si kabát.

„Není za co. Asi jsem si neuvědomil, že na to budeme narážet tak často.“

Zavrtěla hlavou v němém protestu. „Existuje jednoduché řešení.“

„Není jednoduché,“ odsekl netrpělivě. „Promiň,“ dodal smířlivějším tónem. „Dokážu pochopit, že vysvětlení ode mne nepřijmeš. Takže ti to vysvětlí někdo jiný. Stejně jsem vás chtěl seznámit.“

„Nějaká další expřítelkyně, o které bych měla vědět?“ Nechtěla, aby to vyznělo tak kousavě, ale nemohla si pomoci.

Vrhl na ni jeden ze svých významných pohledů. „Ne. Dávný přítel.“