„recepce díla Jane Austenové v anglosaském prostředí“

V tomto díle našeho miniseriálu se zaměříme na recepci díla Jane Austenové, respektive románu Pride and Prejudice, v anglosaském prostředí. Protože od smrti Jane Austenové uplynulo už skoro 200 let, rozdělíme si ta dvě dlouhá staletí do tří období, a to nejen z důvodu přehlednosti, ale také podle momentální oblíbenosti Jane Austenové a množství odborných i laických ohlasů.

První kritické ohlasy v letech 1811 – 1821

S trochou nadsázky lze konstatovat, že jedním z prvních nesmlouvavých kritiků románu Pride and Prejudice byla sama Austenová. S ironií sobě vlastní ho krátce po vydání charakterizovala jako ,,too light & bright & sparkling”. Toto satirické konstatování, které svou podstatou vystihuje většinu děl Jane Austenové, tak symbolicky stojí na začátku všech kritických úvah. Než však svůj zájem obrátíme ke kritikám formálním, podíváme se na román Pride and Prejudice nejdříve očima prvních čtenářů.

Přestože Jane Austenová zemřela v mladém věku, prakticky uprostřed tvůrčí práce, nebyla v životě ochuzena o projevy uznání a popularity. Její romány totiž měly u čtenářů velkou odezvu a ještě za jejího života dosáhly poměrně velkého věhlasu. Čtenáři, kteří se rekrutovali převážně z vyšších vrstev obyvatelstva, oceňovali hlavně její humor a smysl pro realistické vidění světa. Většina laických obdivovatelů si cenila Janiny schopnosti, pravdivě a přesně zachytit ve svých románech obyčejný všední život, avšak našli se i tací, kteří Jane Austenovou právě kvůli tomuto odsuzovali. Například lady Darcyová (shoda se jménem pana Darcyho je čistě náhodná) v dopisu z května 1813 konstatuje:

,,‘P & P’ I do not very much like. Want of interest is the fault I can least excuse in works of mere amusement, and however natural the picture of vulgar minds and manners is there given, it is unrelieved by the agreeable contrast of more dignified and refined characters occasionally captivating attention. Some power of new character is, however, ably displayed, and Mr. Bennett’s indifference is in truth not exaggeration.”

Tato reakce nebyla nikterak neobvyklá. Lady Darcyová vlastně jen verbalizovala rozčarování mnoha čtenářů, kteří si přáli, aby literatura představovala šťastnou a veselou alternativu ke skutečnému, často nelehkému životu. Romány Jane Austenové však v očích těchto čtenářů snovou realitu sentimentálních a romantických dílek ohrožovaly, protože zobrazovaly život věrohodně a výstižně. Čtenář devatenáctého století tak byl v nelehké situaci; na jednu stranu se při četbě románů Jane Austenové výborně bavil, na druhou stranu však byl nucen svůj obdiv skrývat, protože měl stále na paměti, že realistické romány nikdy nemohou dosahovat žádoucích uměleckých kvalit.

V případě kritiky zasvěcené a odborné se situace vyvíjela trochu odlišným způsobem. První kritické postřehy ohledně díla Jane Austenové spadají ještě do doby, kdy se postupně formoval a měnil odborný postoj k románu jako poměrně novému žánru na literární scéně. Recenzenti si zvykli pohlížet na romány s jistou mírou despektu; některým svou pozornost věnovali, některým již méně, každopádně však romanopisectví nepovažovali za předmět seriózního zkoumání. Mnozí z kritiků se klonili k názoru, že román má mít především výchovnou a didaktickou funkci. Romány, které nesplňovaly tento “ideál” byly často terčem nevybíravé kritiky, zejména pak ty dobrodružné, gotické a sentimentální.

Románům Jane Austenové jistě nelze přisoudit ani jednu z výše zmíněných charakteristik, v porovnání s ostatní románovou produkcí té doby působí na první pohled spíše nevýrazně. Z prvních ohlasů je také znát jistá bezradnost kritiků, kteří svůj postoj k literárnímu projevu Jane Austenové teprve hledají. Pomineme-li několik krátkých recenzí z literárních časopisů, lze bezpochyby konstatovat, že první skutečně erudovanou kritiku díla Jane Austenové, téměř nezatíženou převládajícími dobovými názory, napsal v roce 1815 až Walter Scott.

Teprve po smrti Jane Austenové si i někteří další kritici začali uvědomovat jedinečnost jejího stylu, všímali si však i nedostatků. V březnu 1818 například uvádí neznámý recenzent v časopisu British Critic, že Jane Austenové chybí představivost, a proto je odkázána ,,exlusively on experience”. Zároveň však oceňuje její ironický nadhled, jenž je jí prostředkem pro jemnou kritiku lidských pošetilostí. O dva měsíce později pak recenzent z Edinburgh Review and Literary Miscellany nesouhlasí s tvrzením svého kolegy a naopak přiznává Austenové ,,exhaustless invention”.

V lednu 1821 se v The Quarterly Review objevil dlouhý článek o Jane Austenové, jehož autorem byl Richard Whately . Pokud až do této chvíle pochyby a opatrnost bránily mnohým kritikům v upřímném ocenění literárního talentu této spisovatelky, vydáním Whatelyho článku se vše změnilo. V porovnání s jeho promyšleným a neotřele stylizovaným vyznáním z obdivu k této ženě působí téměř všechny předešlé recenze nepřesvědčivě a vágně. Whately svým článkem udal tón pro další kritické práce zabývající se Austenovou a navíc s konečnou platností deklaroval, že románový žánr má své nezpochybnitelné místo v literatuře. Whately Austenovou přirovnal k velkým spisovatelským osobnostem, jako byl Shakespeare nebo Homér, čímž román de facto prohlásil za legitimní objekt seriózního bádání. Na románech Jane Austenové prokázal, že beletrie může být poutavá, aniž by nutně šokovala, a poučná, aniž by nutně moralizovala.

Kritické ohlasy v letech 1821 – 1940

Ačkoliv se na základě předchozích odstavců může zdát, že Jane Austenová byla středem pozornosti mnoha kritiků 19. století, je to jen klamné zdání. Až do roku 1870, kdy se na trh dostala její první biografie z pera Jamese Edwarda Austen-Leigha, se její dílo potýkalo spíše s nezájmem kritiků. Jak uvádí B.C. Southam, k datu vydání biografie máme dnes k dispozici pouze dvanáct soudobých recenzí a zpráv, méně než padesát článků, kde je o Jane Austenové alespoň drobná zmínka, a z toho pouhých šest, které o ní pojednávají výhradně.

Mezi populární a vyhledávané spisovatele nepatřila Jane Austenová přinejmenším až do roku 1870. Po první vlně čtenářského zájmu, která opadla brzy po její smrti, totiž následovalo období relativního útlumu. Nelze se však divit; čtenářům se ve třicátých a čtyřicátých letech 19. století otevíral úplně nový svět literatury plné velkých citů, silných osobností a pohnutých osudů, kterou ztělesňovali spisovatelé jako Scott, sestry Brontëovy, Dickens, Thackeray, Eliotová a další. V porovnání s nimi se Jane Austenová mohla soudobým čtenářům jevit jen jako provinční a nepříliš vzdělaná spisovatelka pevně spjatá se svou dobou. Navíc její úsporný a odlehčený způsob psaní spolu s ostrovtipem znamenaly ve viktoriánském období spíše nevýhodu. Na skutečnost, že Austenová byla všímavou a nekompromisní kritičkou společenské morálky a mravů stejně jako velcí viktoriánští spisovatelé, upozornil ve své eseji až Richard Simpson v roce 1870 . Snad z toho důvodu, že se ve svých románech vědomě vyhýbala problémům anglické chudiny a zcela ignorovala aktuální celospolečenská témata, zůstal tento aspekt jejího spisovatelského talentu neodhalen více než padesát let.

Příznivci Jane Austenové z řad anonymních kritiků se však s takovou přezíravostí nemohli smířit a snažili se čtenáře s touto spisovatelkou seznámit. V období do roku 1870 se tak čas od času v různých periodikách objevovaly nadšené a oslavné články, bohužel často povrchní a nepůvodní. Soustřeďovaly se především na obsah Janiných románů, případně reprodukovaly názory Scottovy a Whatelyovy; žádný nový kritický pohled na dílo Jane Austenové nenabízely.

Z nemnoha čtenářských ohlasů, které máme dnes k dispozici, má většina podobu krátkých poznámek, a to ještě často vzniklých z nepochopení. Za zmínku však jistě stojí názorová výměna mezi romantiky, do které se krátce zapojili také Coleridge, Wordsworth a Southey. Southey obdivoval hlavně ,,passages of finer feeling”, k témuž názoru se přikláněl i Coleridge. Wordsworth zase oceňoval věrnost, s jakou Austenová ve svých románech zachytila skutečný život, avšak vytýkal jí nedostatek představivosti. K dílu Jane Austenové se kriticky vyjádřila i Charlotte Brontëová, autorka Jany Eyreové, podle níž románu Pride and Prejudice chybí poezie.

V roce 1870 byla na trh uvedena první skutečně obsáhlá biografie Jane Austenové, kterou napsal její synovec James Edward Austen-Leigh. Vydání této biografie vyvolalo nečekaný nárůst zájmu o osobu Jane Austenové a její dílo. The Memoir of Jane Austen neušel pozornosti mnoha recenzentů. Editoři nejrůznějších periodik totiž vycítili, že podrobnoti o životě polozapomenuté spisovatelky nenechají čtenáře lhostejné, obzvlášť pokud ji obdivují i někteří přední spisovatelé a kritici. A žádný ze čtenářů jistě nebyl zklamán představou, kterou si na základě této biografie mohl vytvořit. James Edward Austen-Leigh totiž Jane Austenovou popsal jako neprovdanou skromnou ženu, která nadevše milovala svou početnou rodinu a psaní se věnovala výhradně v krátkých chvílích volna mezi vykonáváním domácích prací a ošetřováním nemohoucí matky. V souladu se soudobými představami o morálce představil Jane Austenovou jako příkladnou viktoriánskou ženu, obětavou, skromnou a bez ambicí. Vytvořil tak mýtus, který v povědomí veřejnosti přetrvává dodnes a který nevyvrátily ani vědecky podložené studie poslední doby.

Po vydání biografie se stala Jane Austenová doslova ze dne na den slavnou spisovatelkou. Už na konci 19. století začalo mnoho čtenářů Jane Austenovou vnímat jako autorku, která je jim důvěrně známá, která si místo pouhého obdivu zaslouží spíše jejich lásku a zbožňování. Janeites, jak se těmto nekritickým obdivovatelům později začalo přezdívat, bránili často jakékoliv konstruktivní kritice Jane Austenové ve snaze ochránit svou ,,Aunt Jane” před nepřejícím okolím. V uctívání Jane Austenové byli mnohdy tak odhodlaní a urputní, že si díky nim tato spisovatelka vysloužila nejednu výsměšnou poznámku. V roce 1905 popsal Henry James kult kolem Jane Austenové jako ,,a beguiled infatuation, a sentimentalized vision” a obvinil ,,the body of publishers, editors, illustrators, producers of the pleasant twaddle of magazines” z udržování a propagace tohoto kultu, protože ,,“dear,“ our dear, everybody’s dear, Jane” se osvědčila jako dobře zpeněžitelný artikl. Zároveň však Austenovou považoval za spisovatelku, která tvořila jen tak mimoděk, nevědoma si svého umění a jeho geneze.

Zatímco hodnocení Henryho Jamese je svým charakterem stále ještě pouhým vyjádřením osobního názoru, reakcí na soudobé literární dění, právě první desetiletí 20. století je svědkem procesu, kdy se spolu s ustavením anglické literární kritiky jako akademické disciplíny postupně utváří i odborný kritický postoj k dílu Jane Austenové.

Kritické ohlasy od čtyřicátých let 20. století až po současnost

Do čtyřicátých let 20. století vstoupila Jane Austenová jako spisovatelka, jejíž dílo se těšilo dobré pověsti. Dokonce i sentimentální nadšení zanícených příznivců Jane Austenové posloužilo dobré věci, protože díky jejich působení vycházela stále nová a nová vydání Janiných románů. Za první obsáhlou odbornou studii o díle Jane Austenové je považována práce Mary Lascellesové Jane Austen and her Art z roku 1939, která de facto odstartovala seriózní vědeckou kritiku dominující posledním šedesáti sedmdesáti rokům, pěstovanou převážně na akademické půdě.

V letech šedesátých se zájem kritiků obrací hlavně k jazykovým a stylistickým aspektům románů Jane Austenové, k jejich narativní technice. V sedmdesátých letech 20. století se kritika zaměřila více na tématické a historické aspekty románu Pride and Prejudice a od konce sedmdesátých let 20. století je kritika románů Jane Austenové formována také feminizmem. Feministická kritika díla Jane Austenové paradoxně vyvolala zájem i o autorky dosud nepříliš známé nebo opomíjené. Tím, že se snažila pochopit tvorbu Austenové prostřednictvím poznání jejího života, povahy, intelektu, zájmů, vzdělání i soudobých literárních trendů a institucí, vynesla na světlo také autorky, které by jinak zůstaly zapomenuty. V důsledku feministického přístupu ke kritice tak byla Austenová uvedena do nových zajímavých kontextů a souvislostí, přičemž i vztah kritiků k dalším autorkám prošel změnami.

Recepce tvorby Jane Austenové se v posledních deseti patnácti letech vyznačuje zejména různorodostí. Pokračuje feministicky laděný proud kritiky, který se nově soustřeďuje mimo jiné na tělesné projevy lásky a sexuální touhy v dílech Jane Austenové. Robert Polhemus např. ve své práci Erotic Faith: Being in Love from Jane Austen to D.H. Lawrence (1990) konstatuje, že román Pride and Prejudice pojednává převážně o tajemství erotické moci žen, a upozorňuje zejména na vypjatou sexuální vnímavost Elizabeth Bennetové.
Zájem o tělo a jeho prožitky byl inspirací také pro úzce specializované analýzy týkající se ženám vyhrazených, případně zapovězených prostor v domě. Ve studii nazvané Gendering Rooms: Domestic Architecture and Literary Acts (1993) Cynthia Wallová uvádí, že na konci 18. století byl vnitřek domu rozdělen na mužskou část, tedy ,,dining room”, a ženskou část, tedy ,,drawing room”. Román Pride and Prejudice podle ní popisuje neustálou snahu hlavních hrdinů o vymezení, zachování a ochranu těchto mužských a ženských teritorií. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století se objevilo také mnoho kritických prací zaměřených na problematiku třídní příslušnosti v románech Jane Austenové.

V tomto díle jsem se pokusila podat ucelený, byť velmi stručný přehled dějin recepce díla Jane Austenové v anglosaském prostředí. Má zjištění lze zjednodušeně shrnout do jednoho základního postřehu: ať už byl úhel pohledu na dílo Jane Austenové jakýkoliv, jedno měly všechny společné. Žádný z nich totiž nenabídl konečné a univerzální hodnocení tvorby této spisovatelky, naopak se většinou stal východiskem pro další kritická stanoviska a nové metodologie. V románech Jane Austenové je stále co objevovat, a to lze samo o sobě považovat za nejlepší měřítko jejich kvality.
O popularitě tvorby Jane Austenové však nesvědčí jenom zájem odborníků, ale také zájem filmařů. Ohromného diváckého úspěchu dosáhla jak šestidílná série z roku 1995 natočená a pojmenovaná podle románu Pride and Prejudice, tak stejnojmenný film, který byl uveden do kin v roce 2005. To dokazuje jediné, že svět Jane Austenové, ,,this little bit (two inches wide) of Ivory”, na kterém pracovala téměř před dvěma sty lety ,,with so fine a brush” , je pro dnešní čtenářské, potažmo divácké publikum stále přitažlivý a živoucí.

Příště se seznámíme s českou recepcí díla Jane Austenové.

Bibliografie

Jane Austen in Context. Edited by Janet Todd. 1st edition. Cambridge : Cambridge University Press, 2005. xxx, 467 s. The Cambridge Edition of the Works of Jane Austen.

Jane Austen’s Letters. Collected and edited by Deirdre Le Faye. 3rd edition. Oxford : Oxford University Press, 1997. xxviii, 643 s.

Jane Austen: The Critical Heritage Vol 1. Edited and contributed by B.C. Southam. London : Routledge, 1995. x, 276 s.

Jane Austen: The Critical Heritage Vol 2. Edited and contributed by B.C. Southam. London : Routledge, 1995. xi, 308 s.

LANGLAND, Elizabeth. Pride and Prejudice: Jane Austen and Her Readers. In LAMBDIN, Laura Cooner, LAMBDIN, Robert Thomas. A Companion to Jane Austen Studies. London : Greenwood Press, 2000. s. 41-56.

Obrázek převzatý z:

www.geocities.com/Hollywood/Cinema/1280/pp_pair1.jpg