Renčina červená knihovna

Tenhle blog vznikl jako takový elektronický čtenářský deník, kde jsem se dělila o své názory na čtenářský zážitek z knih tzv. červené knihovny. Veškerá sláva nepatřila jen mně, moc mi pomáhaly Jahu, Arlene, Sirael, Kometa a další… …a teď vstává z popela. Držte palce.

Zajímavost

—comming soon—

Román Pýcha a předsudek – 1. díl

„počátky ženského romanopisectví“

jane-austen-bw6-small.jpgMilé čtenářky a čtenáři Renčiny červené knihovny,

právě se začítáte do prvních řádků nového miniseriálu o románu Pýcha a předsudek. Kolik bude dílů, to se mě neptejte… asi tolik, kolik zvládnu vytvořit a o kolik bude zájem. Jako velká fanynka Jane Austenové a vůbec britské literatury 19. století budu k danému tématu a dané době možná trochu nekritická, ale věřím, že tento nedostatek mi snad odpustíte (případně mě sepsujete v komentářích).

V prvním díle nás čeká krátká exkurze do dějin ženské literatury. Pravda, je to poněkud obšírný začátek, vezmu-li v úvahu, že vás chci blíže seznámit pouze s jedním románem, ale komplexní pohled určitě nemůže být na škodu, obzvlášť pokud osvětlí leccos z Janiny tvorby a života. A to už je pádný důvod, no ne?

Počátky ženského romanopisectví

V poslední čtvrtině 18. století, tedy v době, kdy Austenová vyrůstala, se postupně začal stabilizovat trh s literaturou psanou ženami. Už se asi nedozvíme, kolik úsilí a odříkání ženy stálo, než si vydobyly sice společensky opovrhovanou, ale tolerovanou možnost svá díla publikovat, jisté však je, že nikdy předtím nebyly jejich šance v tomto ohledu příznivější než na konci 18. století.

Za první ženu, která byla schopna uživit se svou literární tvorbou, je dnes považována Aphra Behnová (asi 1640 – 1689), ale průkopnicemi v tomto směru byly zejména spisovatelky stejně staré nebo o jednu generaci starší, než byla Austenová: Frances Burneyová, Charlotte Smithová, Maria Edgeworthová, Ann Radcliffová, Elizabeth Inchbaldová a další. Jejich vztah k literární tvorbě byl už povětšinou profesionální a jako autorky svého času populárních románů si dokázaly zajistit také finanční nezávislost. Tyto spisovatelky byly ve své době možná nejznámější, ale rozhodně nezůstaly ve svém tvůrčím úsilí osamoceny. Počet literárně činných, dnes většinou bezejmenných, žen po celé 18. století rychle narůstal, a jak vyplývá ze zjištění Judith Phillips Stantonové, od roku 1760 se v každém desetiletí zvýšil dokonce o celých 50%. Za hlavní důvod této publikační exploze lze považovat zejména potřebu žen disponovat svými vlastními penězi.

Až do konce 18. století byl literární svět doménou mužů, a ti, podporováni míněním většinové společnosti, se svého výsadního postavení nechtěli jen tak vzdát; ženy spisovatelky pro ně představovaly nevítanou konkurenci. Podle tehdejší morálky navíc jakákoliv spojitost ženy se světem obchodu ohrožovala její dobrou pověst, společenské postavení a někdy i čest celé rodiny. Vdané ženy musely čelit také právním překážkám, protože v tomto rodinném stavu jakoby z hlediska práva neexistovaly, nemohly vlastnit majetek ani podepisovat smlouvy, smlouvy s nakladatelem nevyjímaje. Kvůli všem těmto předsudkům proto mnohé autorky své pohlaví tajily a knihy vydávaly anonymně nebo pod mužskými pseudonymy; pokud však jejich dílo slavilo mezi čtenáři úspěch, některé z nich se později k autorství přihlásily.

Austenová se k autorství svých románů nikdy veřejně nepřiznala, přestože si její knihy brzy po vydání našly poměrně velké množství příznivců. Z jejích dopisů je zřejmé, že si anonymity velmi cenila a dbala na to, aby se o jejím literárním nadání nikdo kromě nejbližší rodiny a přátel nedozvěděl. Jedním z důvodů mohl být bez pochyby ohled na rodinu, která sice nebyla nikterak majetná, avšak požívala jistou společenskou vážnost zejména díky příbuzenským vztahům s okolní šlechtou. Jak však podotýká R.W. Chapman, rozhodujícím motivem pro utajování totožnosti určitě nebyla skutečnost, že Jane Austenová byla žena. V době, kdy začaly vycházet její romány, tedy po roce 1811, nebyla literatura psaná ženami už ničím výjimečným a navíc ve prospěch Chapmanova tvrzení hovoří také titulní stránka prvního vydání románu Sense and Sensibility, kde se autorství přisuzuje jakési ,,Lady” .

A aby toho nebylo napoprvé moc, o této ,,Lady“ si více řekneme až v druhém díle.

Bibliografie a reference:
FERGUS, Jan. Jane Austen : A Literary Life. Houndmills : Macmillan Press Ltd, 1991. xii, 201 s. Macmillan Literary Lives.

Jane Austen’s Letters. Collected and edited by Deirdre Le Faye. 3rd edition. Oxford : Oxford University Press, 1997. xxviii, 643 s.

TOMALIN, Claire. Jane Austen : A Life. London : Penguin Books, 1998. xiv, 358 s.

4 komentáře: „Román Pýcha a předsudek – 1. díl“

  1. Bronze1 avatar
    Bronze1

    Hmm, co dodat. Je to zajímavé. A docela se těším na příběh o Lady.

  2. jahu avatar
    jahu

    Přiznám, trošku jsem měla obavu se do článku začíst, ale nakonec jsem první díl zhltla s chutí. I když jsou to knižní fakta, je to vycucnuto šikovně a čtivě. Já jsem zatím spokojená a dávám za jedna (tedy známka ve škole, ne hvězdička…)

  3. Janka avatar
    Janka

    Ahoj, je to záslužná práce i když jak se říká první vlaštovka jaro nedělá – takže s hodnocením si počkám na další díl:-))). Pro inspiraci bych autorce doporučila kapitolu z týkající se JA z knihy Paula Johnsona Tvůrci (nedávno vyšla). Docela zajímavě se tam věnuje postavení ženy (spisovatelky) v tehdejší společnosti

  4. renka avatar

    Tak vám představuji první díl povídání o Jane Austenové a její nesmrtelné Pýše a předsudku. Autorkou je Carisa, a vy mi napište, jak se vám první díl seriálu líbí. Druhý bude brzy následovat.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Biography

Archiv

Napiš mi

Březen 2026
Po Út St Čt So Ne
 1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031