Hezký květnový večer,

konečně jsem dopsala závěrečný díl první části Třpytu noci, nebo chcete-li prvního oddílu knihy. Snad se Vám bude líbit 🙂

Vaše Sirael

„Nezavěšujte prosím, volaný účastník právě hovoří,“ ozvalo se ze sluchátka snad popáté. To mají na královském dvoře jen jednu zpropadenou linku? Ante praštil sluchátkem o vidlici telefonu a zaujal v křesle pózu Rodinova Myslitele.

„Jiné číslo jsem bohužel nesehnal,“ Claus stál v rohu místnosti a doslova se krčil před svým vládcem. Ravlič měl od útoku v Maynardu velice mizernou náladu a Claus byl nucen ji po celou dobu snášet.

„Pitomče. Jsi neschopný jako všichni ostatní. Divím se sám sobě, že už jsem tě dávno nevyměnil.“

To by mě vážně zajímalo za koho, pomyslel si Claus v duchu, ale nahlas nic neřekl. Věrných Laskavých ubývalo – alespoň těch s mozkem. Většina jejich stoupenců byla banda slaboduchých, kteří nedokázali udržet své potřeby na uzdě.

„Uděláme nábor, Clausi. Připrav pár hesel. Zburcujeme tu spící část upíří populace, která už nepodléhá králi. Jdi. Hned.“

Ravličův zástupce věděl, kdy je dobré svého vůdce uposlechnout. Okamžitě zmizel z místnosti, jakoby tam ani nikdy nebyl.

„Tak naposledy, králi.“ Ante zvedl sluchátko a vytočil číslo, které znal už zpaměti.

„Haló?“ Ozvalo se z druhé strany.

„Tady Ante Ravlič, vrchní velitel Laskavých. Chci mluvit s králem.“

Výmluvné ticho bylo dostatečnou odpovědí, zda se dovolal správně. Že by Claus přece jen za něco stál?

„Předám váš vzkaz. Nezavěšujte.“

Ante slyšel, jak poslíček odběhl. Nezavěsí. Na tuhle chvíli se připravoval dost dlouho na to, aby to teď vzdal.

„Haló? Přepojím vás.“

„Děkuji,“ odpověděl zdvořile, jako by se od něj očekávalo zachování bontonu. Trvalo jen kratičký okamžik, než se frekvence dechu na druhé straně linky změnila a Ante měl konečně možnost hovořit s vrchním představitelem všeho, čím pohrdal.

„Tady Ostap VI. Co chcete, Ravliči?“

„Především vás pozdravit, králi. Nebo se to snad nesmí?“

„Přejděte k věci, nemám na vás celý den.“ Jindy nejistý král zněl rázně a sebejistě.

„Dobrá, jak chcete. Gratuluji vám ke ztrátě vašeho nejlepšího vojáka. Ten italský mnich měl v sobě potenciál.“

„Fabbris selhal,“ procedil Ostap skrz špičáky.

„Tak bych to nenazval. Spíš konečně pochopil, že se dá žít i bez krále. A brzy to pochopí i zbytek vašich poddaných. Těšíte se?“

„Jste blázen.“

„Na rozdíl od vás se těším výbornému psychickému i fyzickému zdraví, pane králi. Pokud to dokážete, zapamatujte si prosím jedno: válka právě začala. Nashledanou.“

⭐ ⭐ ⭐

„Nejraději bych letěla hned.“ Joyce sebou plácla na lůžko v pokoji hotelu s naprosto nemožným názvem Sametová noc. Skončili zde ne zcela dobrovolně, protože většina lepších a stylovějších hotelů měla plně obsazené kapacity. Na druhou stranu byla Sametová noc určitě pohodlnější než opuštěný dům kdesi ve wisconsinské divočině.

„Pozítří. Musím zařídit pár věcí, než se s Amerikou na nějaký čas rozloučíme.“ Domenico si s despektem prohlížel svůj kabát, který mu půjčil Connor. Jeho výměna bude jednou z nich.

Joyce vyhlédla z okna, ale její mysl se již toulala slunnou Itálií, a tak nevlídnost newyorské uličky příliš nevnímala. Najednou prudce zalapala po dechu a vytřeštila oči. Domenico byl v mžiku u ní, znepokojen její vysokou tepovou frekvencí, odpovídající hranici infarktu myokardu.

„Já nemám pas. Zůstal v Chicagu. Bez něj nikam neletím!“

Tragický výraz v její tváři ho téměř rozesmál. To je přesně ona. Jeho žena pevně zakotvená v realitě, děj se co děj. Kolem ní zuří válka mezi nadpřirozenými bytostmi z románů a ona si láme hlavu s doklady.

„Joyce, vypadám na to, že snad pas mám?“

Zarazila se a nechápavě se na něj zahleděla, jakoby na ni mluvil východním dialektem mandarínštiny. „No, předpokládala jsem, že něco takového máš. Hodně cestuješ a tak.“ Jen co to dořekla, připadala si jako idiot. Dnes už podruhé.

„To sice ano, ale většinu letů neabsolvuju zcela legálně. Denní světlo mi nedělá dobře na pleť, pokud jsi zapomněla.“

Jasně, že nezapomněla. Chodí přece s upírem. Už celé tři dny. „Takže jak poletíme? V rakvi?“ Střelila od boku, napůl vážně, napůl jako vtip. Kdysi to viděla v jednom seriálu.

„Za rakev bych to úplně neoznačil.“ Bože, nechtěl ji vyděsit představou Draculy, ale nebyla daleko od pravdy. „Je to spíš taková krabice. Ty ale poletíš normálně, jen s jednou specializovanou společností.“

„Předpokládám, že to jsou lidé.“ Provrtávala ho pohledem a zkoumala každičký jeho pohyb.

„Ne úplně, ale nemáš se s nimi čeho bát,“ přiznal neochotně.

„Skvěle. Že by vlkodlaci?“ Možná by se neměla tolik dívat na televizi. Třeba by ji pak napadaly méně bizarní představy.

Kdy se naučila číst myšlenky?„Jsou vážně čistotní a nemají blechy.“ Pro jistotu ustoupil, kdyby se ho rozhodla praštit.

„Můžeš mi říct, s kolika dalšími živočišnými druhy se ještě stýkáš?“ Zase ten její tón, který pracovně označil jako Jasně-věřím-ti-že-Santa-Claus-existuje.

„Doufám, že to byla jen řečnická otázka, mia cara.“ Polštář plachtící místností ho nijak nepřekvapil. Elegantně ho chytil a položil na svou postel. Měli totiž oddělená lůžka. „Kdyby ti v noci chyběl, víš, kde ho najdeš.“

„Domenico!“

⭐ ⭐ ⭐

Proč mě to nenapadlo dřív? Connor seděl v křesle a prohlížel si extravagantně vyhlížející dívku před sebou. Hotová studnice vědění. Stačilo se zeptat a do pěti sekund jste měli odpověď. Strýček Google a tetička Wikipedie jsou oproti pamětníkům ve značné nevýhodě.

„Nikdy jsem mezi ně úplně nezapadla. Na můj vkus nosili trochu moc barev,“ prohlásila dívka s fialovočervenými vlasy, jakoby si svou výjimečnost vůbec neuvědomovala.

„Chápu. Taky nejsem ten typ,“ poznamenal Connor, ačkoliv rozdíl mezi nimi byl velký asi jako rozdíl mezi ruským kolem a kolotočem na dětském hřišti.

To se jí na něm líbilo. Ta tichá skromnost, s jakou mluvil, ten klid, který ona postrádala. Možná právě proto jí to k němu táhlo víc, než ke komukoliv jinému, s kým se ve svém krátkém životě dosud setkala. Sama tomu příliš nerozuměla, ale prostě to tak bylo, a ona tomu nehodlala odporovat.

„Líbíš se mi,“ vyhrkla bez rozmyslu, aniž by svá slova podrobila předchozímu zkoumání. „Jejda,“ zašeptala, když si uvědomila, co provedla.

Connor neodpověděl. Jen dál tiše seděl ve svém křesle a studoval její obličej. Ve skutečnosti se v jeho mysli odehrával doslova bratrovražedný zápas. Na jednu stranu chtěl vyskočit z křesla a dívku vykázat z domu, jeho druhá polovina však souhlasila jen s první částí plánu – vstát z křesla – a sevřít Gaby v medvědím objetí.

Než se stihl rozhodnout, kterou ze strategií použije, seděla Gaby na okenním parapetu a smutně se na něj dívala. „Omlouvám se. Raději půjdu.“

„Ne!“ Vyrazil za ní, ale už bylo pozdě. Gaby zmizela v temné noci a jemu po ní nezbylo víc než vzpomínky a historicky přesná studie o Woodstocku 1969.

Máš, cos chtěl, pitomče, pomyslel si a hlasitě povzdychl.

⭐ ⭐ ⭐

„Co by sis přál?“ Yennefer se ještě víc přitulila ke svému druhovi, aby mezi nimi nezbyl ani milimetr zbytečně volného místa. Leželi bok po boku v motelovém pokoji, Bjarne ji jednou paží objímal a druhou měl položenou na jejím plochém břiše.

„Přál bych si, abychom se odsud nemuseli nikdy hnout.“

„Ne, vážně. Co by sis přál?“ Zopakovala otázku a pozorně se na něj zadívala.

„Yenn, je to důležité?“

„Ano, pro mě ano.“ Podle jeho vrásky na čele poznala, že se možná neměla vůbec ptát. Ale už bylo pozdě vzít otázku zpátky.

„Moje odpověď se ti nejspíš nebude líbit, Yenn,“ povzdechl. „Chci se vrátit na sever. Amerika mě nudí. A chci se vrátit s tebou.“ Otázka, kterou nevyslovil, se mezi nimi vznášela jako Damoklův meč.

„Nejsem si jistá, že chci to samé.“

„Přesně to jsem si myslel.“ Tentokrát byl jeho povzdech hlubší a delší.

„Takže tohle je konec?“ Zeptala se i přesto, že už znala odpověď.

„Ne, pokud přijmeš to, kým jsi.“

Odvrátila se od něj, nebránil jí. „Ale já nejsem -,“ nedořekla, protože se jí zlomil hlas.

„Sakra, Yenn, a co teda jsi? Člověk? Pořád ti tepe srdce a potřebuješ k životu vzduch? Myslíš, že když se s lidmi kamarádíš, že tím něco změníš?“

„Ne, Bjarne, ale -,“ bránila se chabě, vědoma si toho, že má samozřejmě pravdu.

„Tak to zkus. Odejdi se mnou a zkus žít v souladu s tím, kým jsi.“ Zatraceně, mluvil jako nějaký změkčilý filosof. Tahle ženská ho jednou přivede do hrobu.

„A neříkej, že nevíš nebo něco podobného,“ varoval ji předem.

„Dobře. Odejdu s tebou. Ale pod jednou podmínkou. Nebudeš mě nutit pít od lidí.“ Koneckonců, nemá co ztratit. Zůstala sama – Joyce má Domenica a Gaby si nejspíš užívá pařbu ve Vegas. V Chicagu ji už nic nedrží, je volná. A Bjarne nabízel lákavou alternativu k životu, který by ji čekal zde. Divoká příroda kdesi v Dánsku, hm, to nemusí být špatná dovolená.

„To bych ti pro začátek mohl slíbit,“ přikývl pomalu.

„Ujednáno.“ Usmála se na něj, ale on její úsměv neopětoval.

„Jsi moc špatná obchodnice, Yenn, víš to?“ Jeho výraz jí jasně napověděl, že ho to těší. Dobrá, možná Dánsko nebyla ta správná volba, ale byla odhodlaná čelit jemu i sama sobě, pokud to bude zapotřebí. Však už bylo načase.

⭐ ⭐ ⭐

„Joyce, jsi si jistá, že tohle opravdu chceš?“

„Jistě. Máš něco proti?“

Opět stáli na vrcholku Sochy Svobody a drželi se za ruce. Dnes tu však byli z jiného důvodu, než byla vyhlídka na město. Z důvodu mnohem hlubšího, a to doslova.

„Nijak výrazně,“ okomentoval to Domenico suše. Popravdě se mu tenhle nápad zrovna nezamlouval. Ale byl ochoten pro Joyce udělat téměř všechno a ona to nějakým způsobem věděla. Potvůrka.

„Prostě jen skočíme dolů,“ nebylo jí jasné, jestli ujišťuje Domenica nebo sebe. Vlastně to bylo naprosto šílené. Skákat ze symbolu Ameriky, 93 metrů hluboko, s možností dopadu buďto na beton nebo do vody. Jedno měkčí než druhé. Chtěla si tím něco dokázat, chtěla tím ukončit jednu etapu svého života. Sbohem, Ameriko. Nazdar, Evropo.

„Až budeš připravena, stačí říct.“ Už aby to měli za sebou. Jeho bambina si taky mohla vybrat něco méně nebezpečného. Mohl ji vzít třeba na centrifugu. Nebo na horskou dráhu.

„Dobrá, tak jdeme na to.“ Tohle že je její hlas?

„Fajn. Chyť se mě tady,“ nasměroval její ruku pod svou levou lopatku, „a tady.“ Druhou ruku jí nasměroval ke svému pasu. „Ať se děje cokoliv, nesmíš se pustit, Joyce. Musíš mi plně důvěřovat.“

„Nezvoní ti telefon?“

„Hm, jo. Chtěl jsem to ignorovat.“ Zalovil v kapse kabátu a vytáhl mobil. „To je Connor.“

„Vezmi to.“

Domenico přikývl. „Connore? Co se děje?“

„Ahoj, Domenico. Nic zásadního. Můžu mluvit s Joyce?“

„Předám.“ Fabbris pokrčil rameny a podal telefon své přítelkyni.

„Ahoj, Connore.“

„Joyce, zdravím. Prosím tě, nemáš číslo na Gaby?“ Connor děkoval bohu za to, že Fabbris nebyl příznivcem videohovorů. Jeho starý telefon tohle naštěstí nezvládal.

„Na Gaby? Jasně, že mám.“ Překvapení v jejím hlase bylo doslova hmatatelné.

„Pošleš mi ho? Potřebuji s ní nutně mluvit.“

Evidentně. „Hned. Ještě něco?“

„Ne, díky. To bude stačit. Opatruj se.“

„Ty taky. Ahoj.“ Zavěsila a předala telefon zpátky Domenicovi. „Vydrž, jen mu pošlu to číslo.“ V rychlosti naťukala zprávu na svém přístroji. Kromě čísla připojila ještě „hodně štěstí“ a zprávu odeslala.

„Myslíš, že oni dva – spolu?“

„A proč ne? Domenico, nebuď takový suchar,“ zpražila ho, ačkoliv sama byla na pochybách. Gaby a Connor jsou hodně zvláštní dvojice, která to nebude mít vůbec lehké.

„Suchar? Kdybych byl suchar-,“ nedokončil, protože mu položila prst na rty.

„Takže kde jsme skončili?“ Ovinula se kolem něj, přesně jak ji předtím žádal, a připravila ho tak o řeč úplně.

„Myslím, že někde tady.“ Pohladil ji po vlasech a pak si přivlastnil její ústa v krátkém polibku. „Připravena?“

„Ne,“ odpověděla popravdě. „Chceš po mně nemožné, Domenico. A na to nebudu nikdy připravena. Proto to teď musím překonat.“

„Všechno je to moje vina,“ zašeptal a pak se s ní vrhl vstříc hlubinám.