Přeji pěkný nedělní podvečer,

tak a konečně publikuji třicátý díl. Že mi to tentokrát trvalo. Nicméně nejsem s dílem úplně spokojena. Možná je to tím, že občas je zapotřebí napsat takovou část románu, kdy si autor připravuje půdu pro další zvrat nebo zápletku, a já právě v takové fázi jsem.

Ve Třpytu se schyluje k zajímavým zvratům – a vy je stále můžete ovlivňovat svými komentáři. Takže Vás prosím o připomínky a nápady, především ke Gaby a Yenn.

Děkuji a přeji pěkné počtení,

Vaše Sirael

Yennefer seděla na střeše motelu a pozorovala temnou oblohu nad sebou. Brzy se začne rozednívat. Hvězdy vyblednou a stanou se pro lidské oko neviditelné, protože je oslepí slunce, životodárný obr, který zastíní vše ostatní. Ale bez slunce by to nešlo.

S muži je to stejné. Respektive s jedním. Přivlastnil si její život zcela neprávem, a přesto bez něj už nedokáže existovat. Má ve svých tepnách jeho krev, jeho DNA. Zkrátka je s ním spojená navěky. A milování s ním je jako droga.

Zvláštní. Nikdy nechtěla nic podobného dopustit. Muž v jejím druhém životě neměl místo. Teď je družkou divokého dánského válečníka, který nemá o civilizovaném způsobu života ani tušení. Páni. To už je i na ni trochu moc.

„Yenn?“ Jeho hrubý hlas ji vytrhl z myšlenek.

„Hm?“ Nedokázala se mu po tom všem, co spolu dělali, podívat do očí.

„Za chvíli bude svítat. Půjdeš do pokoje?“ Shlížel na ni ze své výšky, dlouhé nezkrotné vlasy rozpuštěné jako nějaký pohanský bůh.

„No asi bych měla. Pokud nechci vyzkoušet, jak se cítí živá pochodeň.“

„To ti nedovolím. Vzplanout můžeš jediným způsobem, což mimochodem velmi rád zařídím.“ Podal jí ruku a pomohl jí vstát.

„Díky. Nejen za tohle.“ Lehce se při těch slovech začervenala.

Chytil ji za bradu a donutil ji tak, aby se na něj podívala. „Za to se neděkuje. To se oplácí.“

Příslib v jeho slovech způsobil, že po něm znovu zatoužila. Bezva. Tohle bude velmi dlouhý den. A ne že by jí to extra vadilo.

⭐ ⭐ ⭐

Její mozek se snažil zpracovat informaci, kterou právě obdržel, ale příliš se mu to nedařilo. V prvním okamžiku jí dokonce zavelel zeptat se Cože?, ale její srdce ji včas zarazilo. Nemůže být vůči němu hrubá, protože on jí zrovna vyznal lásku.

Vyznal lásku.

Tohle už její levá hemisféra dekódovala správně. Domenico-ji-miluje. Ji, Joyce Fieldsovou, bezvýznamnou holku z Chicaga, kterou potkal teprve nedávno.

„To nedává smysl,“ dokončila svou myšlenku nahlas. Kruci. Tohle si nezasloužil.

„Láska nemusí dávat smysl, Joy. Láska prostě je a buď ji přijmeš, nebo ji odmítneš.“ A on věděl už dopředu, že Joyce zvolí druhou možnost. Alespoň tak usuzoval z jejího výrazu. Očividně ji jeho spontánní vyznání lásky nepotěšilo. A kterou ano? Všechny po tobě touží, Nico. Všechny touží po vyhnanci, po vyděděnci, po hledaném číslo jedna. Vždyť jsi přece výhodná partie.

Dívala se do jeho černých, hlubokých očí a připadala si jako idiot. Určitě čekal, že mu odpoví, že ho taky miluje nebo něco na ten způsob, a ona místo toho začala rozebírat otázku hodnou filosofů. Možná bys mohla napsat do nějaké poradny pro náctileté a popsat jim svou situaci. Anebo bys mu už konečně mohla říct, že ho taky miluješ a padnout mu do náruče.

„Já – nikdy jsem nebyla zamilovaná, Domenico, takže si nejsem úplně jistá, že je to ono, ale taky tě miluju.“ Na Oscara to nebylo, ale aspoň ji nezradil hlas.

„Pojď ke mně,“ jemně ji k sobě přivinul. Jednou rukou ji svíral okolo pasu, druhou ruku měl zabořenou v jejích hedvábných vlasech. „Děkuji, Joy.“ Za lásku, za naději, za světlo. I kdyby to všechno mělo trvat jen krátce.

„Mám pocit, jako bych padala dolů z velké výšky.“ Zavrtala se hlouběji do jeho kabátu, hledajíc u něj bezpečí a ochranu.

„Se mnou nikdy nespadneš. Tedy pokud nebudeš chtít,“ dodal. Evidentně narážel na jejich bleskový odchod tenkrát z univerzity.

Zavrtěla nesouhlasně hlavou a spokojeně vzdychla. Už nikdy ho nechtěla pustit. Je její. Její nebezpečný milenec s temnou minulostí a o nic světlejší budoucností, kterou s ním hodlá sdílet.

⭐ ⭐ ⭐

„En-ten-tý-ky,“ Storm seděla u baru a rozpočítávala prázdné koktejlové sklenky, které představovaly možné způsoby řešení její současné situace. Buďto jí Nadia zařídí audienci u krále anebo ji Domenico ukousne hlavu. No, možná ji zrovna nezabije takhle, ale nějak podobně určitě ano, pokud ona zabije tu lidskou holku. Možná ji roztrhá na kusy nebo ji pohřbí zaživa do betonu. Každopádně to bude bolet. A hodně.

Jejich nehynoucí láska je pryč, tudíž se nemůže spoléhat na to, že by ji jen tak nechal jít, až mu Joyce zemře v náručí. Ach jo. Bude ji muset odstranit nějak na dálku, protože jinak nemá šanci se k ní dostat. Třeba by mohla zkusit otrávené jablko. Koneckonců Joyce vypadá trochu jako Sněhurka od Disneyho. Jen kdyby se na scéně neobjevil princ. Záchrana v tomto případě není na programu.

Stop. Tohle není její styl. Jestli to musí udělat, udělá to pořádně. Pěkně zblízka, aby si ji u toho Nico mohl dobře prohlédnout a vryl si ten obraz do paměti. Jeho utrpení bude jejím zadostiučiněním, až bude sama umírat jeho rukou. To je ono. Přesně tak to provede.

„Ještě jedno martini,“ mrkla na barmana a zapálila si cigaretu. Už věděla, kde k tomu dojde. Stačí určit kdy.

⭐ ⭐ ⭐

„Měli bychom jít. Určitě je ti zima.“ Domenico se starostlivě díval do tváře té, kterou miloval. Modré oči měla doširoka otevřené, tváře a nos zčervenalé chladným počasím. Přesto pomalu zavrtěla hlavou.

Kdyby to bylo možné, zastavila by v tomto okamžiku čas. Teď a tady, jen oni dva. Navždy. Už ani den navíc, její tělo musí přestat stárnout. Jestli s ním chce strávit nějaký čas, bude nutné ho přesvědčit o její proměně. V opačném případě ji po pár letech opustí, protože vedle něj bude prostě stará. Paradox. Bude působit staře vedle pětisetletého upíra. Kdyby si to přečetla někde v knize, nejspíš by se tomu zasmála.  Jenže teď to prožívá na vlastní kůži a může potvrdit, že taková psina to tedy není.

„Můžeme se sem vrátit zítra. Najdeme si hotel a odpočineš si. Musíš být unavená, cara.“ Jeho vemlouvavý hlas ji konejšil a rozčiloval zároveň.  Jestli má o ni takový strach, měl by se postarat o její bezpečí. Definitivně. Nahlas však nic neřekla. Už si s tím připadala jako ohraná deska. Musí se řídit tím, co sama sobě slíbila – neohlížet se na důsledky a vychutnávat přítomnost.

„Doufám, že dolů půjdeme po svých,“ poznamenala při posledním pohledu dolů na zářící město.

„Nechceš zažít nejlepší skok svého života?“ Dobíral si ji jemně.

„Děkuji, nemám zájem.“

„V tom případě tě zase ponesu. Za chvíli jsme dole.“ Nečekal na její souhlas a vzal ji do náručí. Dvakrát devět vteřin jim stačilo na to, aby stanuli před podstavcem Sochy. Tam Domenico svou vyvolenou postavil na nohy a poněkud nemotorně jí uhladil rozcuchané pramínky vlasů. Joyce se na něj usmála a upravila mu límec kabátu.

„Teď jsme jako ze škatulky, drahá slečno Fieldsová. Můžeme se vrhnout do víru velkoměsta.“

„Nedbalá elegance Vám sluší, pane Fabrrisi. Jak dlouho v New Yorku zůstaneme?“

„Jak dlouho budete chtít. Ale navrhoval bych i jiné možnosti.“ Někde dál od Laskavých a Chicaga.

„Poslouchám.“

„Evropa?“

„Itálie?“ Joyce se rozzářila jako sluníčko.

„Itálie.“

⭐ ⭐ ⭐

Connor Reed seděl ve své knihovně, obklopen svazky knih a hromadou papírů. Právě pracoval na své nejnovější studii o Woodstocku a hippies, kterou měl odevzdat za tři dny. Psaní mu však vůbec nešlo od ruky, téma ho nebavilo a raději by se věnoval svému soukromému výzkumu díla Karla Marxe. To byl docela jiný šálek čaje. Connor jím byl doslova posedlý.

Co naplat, hippies budou muset počkat. Connor zavřel dva silné svazky moderních dějin USA a vstal od stolu, aby je uklidil na patřičné místo ve své rozsáhlé knihovně. V tom okamžiku spatřil periferním viděním rychlý pohyb za oknem, sotva postřehnutelné kmitnutí, kterého by si většina lidí ani nevšimla. Jenže to by nesměl být zvyklý na podobné návštěvy. Kdo to bude tentokrát? Nájemný zabiják nebo přítel?

Přistoupil opatrně k oknu a vyhlédl ven do tmy. Nečekal, že někoho uvidí, dokud se ten dotyčný sám nerozhodne, že hrát na schovku už ho nebaví. Tak už to s většinou upírů chodilo. Telefonicky se ohlašovala pouze jeho matka a Domenico Fabbris. Tudíž tyhle dva mohl rovnou vyloučit. Connor zatáhl závěsy a dál se klidně věnoval své činnosti. Nemá cenu stát u okna a marně čekat na nějaký signál.

Uběhlo dvacet minut a pořád se nic nedělo. Tenhle jedinec je obzvláště vytrvalý, napadlo Connora, když katalogizoval svazky v knihovně. Z toho usoudil, že by se mohlo jednat o ženu. Ve stvořeních opačného pohlaví se sice příliš nevyznal, ale s jejich základními povahovými znaky byl obeznámen. A nerozhodnost byla podle něj jedním z nich.

Po další čtvrthodině už to nevydržel a vrátil se k oknu. Jakkoliv to bylo nebezpečné, rozhodl se jej otevřít a totožnost návštěvníka konečně odhalit.  Popadl kliku a rázně otevřel. Nemělo cenu pokoušet se překvapit upíra.

A přece ho překvapil.

Respektive ji.

Seděla na úzké římse v úrovni půdy a klátila nohama. Zřejmě ji vyrušil z nějakého důležitého myšlenkového pochodu, protože jí chvilku trvalo, než zjistila, že už není sama. Pohlédla na něj se směsicí zmatku a překvapení, které se rázem proměnily v šok a zahanbení.

Panenko skákavá, to je ale polízanice! Gaby div nespadla z úzké římsy. Takhle si tedy jejich opětovné setkání nepředstavovala. Mělo to být patřičně náhodné, možná trošku romantické a kýčovité, ale rozhodně to nemělo být trapné. Což nesporně bylo.

„Ahoj Gaby,“ pozdravil ji Connor naprosto nevzrušeným hlasem, jakoby mu na domě vysedávaly dívky dnes a denně.

„Ahoj Connore,“ zamávala mu rozpačitě s temným ruměncem ve tvářích.

„Rád tě zase vidím. Nechceš zajít dovnitř?“ Gestem ruky ji pozval dál.

„Jo, to by bylo fajn.“ Ladně vyskočila na nohy a z vrchní římsy se snesla na jeho úroveň. Connor odstoupil od okna, aby jí udělal místo a Gaby vedle něj přistála ladně jako baletka ruského národního divadla.

„Čemu vděčím za tvou návštěvu? Vedl ji k pohovce a sám se uvelebil v křesle.

„Říkala jsem si, že je čas tě zkontrolovat. Ravlič, Laskaví, ty jako člověk s vazbami na Fabbrise, však víš.“ Horečně přemýšlela, jak by své neohlášené entreé na scénu ospravedlnila.

„Rozumím a děkuji. Nikdo naštěstí nic nezkusil.“ Po jeho odpovědi se v knihovně rozhostilo trapné ticho.

„A jinak se máš fajn?“ Zkusila znovu navázat hovor. Tahle situaci jí nebyla úplně příjemná. Seděla tu se svým idolem a očividně si neměli o čem povídat.

„Až na jednu bláznivou esej to ujde. A ty?“

„Tak průměrně. Bez ostatních je to trochu nuda. O čem ta esej je?“

„Děti květin. Woodstock 1969.“

Gaby se doslova rozsvítily oči. „Woodstock byl boží!“

Connor přimhouřil oči, protože vycítil příležitost. „Počkej, tys tam byla?“

„No jasně! Myslíš, že bych si něco takového mohla nechat ujít?“ Gaby se plácla do čela. „Jimi Hendrix, Janis Joplin a The Who na jedný bedně. Senzace!“ Samým nadšením nadskakovala na pohovce a vůbec si nevšimla Connorova výrazu, který se rapidně změnil. „Ale trávu jsem neměla, přísahám! Nechtěla jsem dopadnout jako ta děcka všude kolem.“

„To ti  jedině schvaluju.“ Connor poposedl v křesle. „Gaby, co děláš dnes večer?“