Dobrý večer,

dnes trochu netradičně při úterku hlásím, že mám dopsaný další díl! A nemohu se o něj s vámi nepodělit 🙂 Sice je trochu kratší, ale o to zásadnější.

Čtěte, komentujte a spekulujte!

Vaše Sirael

Před letištní halou mávl Domenico na prázdný taxík.

„Tak kam to bude?“ Bodrý taxikář se na ně přívětivě usmál. Měl rád turisty, i když tihle na to příliš nevypadali. Žádná zavazadla, jen kabelka. Zvláštní. Ale jemu po tom nic není. New York je město plné divných lidí. Absence zavazadel je to nejmenší.

„K Soše Svobody,“ vyhrkla Joyce dřív, než Domenico stihl zareagovat.

„Jak si přejete.“ Taxík se rozjel směr Manhattan.

„K Soše Svobody?“ Zopakoval po ní tiše.

„Ano. Jsme na výletě, ne? Takže si chci prohlédnout Sochu Svobody.“

Bojovně vysunutá brada ho měla varovat, aby jí neodporoval, ale byl zkrátka nepoučitelný. „Měli bychom si spíš najít hotel.“

„Dnes diktuji pravidla já,“ v modrých očích jí nebezpečně zajiskřilo. Už nejsou v Chicagu. A on není Ultrix. Je načase, aby se jejich vztah posunul na jinou kolej. Ať se mu to líbí nebo ne.

Tohle děvče je pěkně tvrdý oříšek. „V rámci mezí ti to dovolím.“

Ach, jak blahosklonné gesto. „Dovolíš?“

„Ano. Ovšem jen pokud budeš hodná.“ Teď už mu bylo dokonale jasné, že si zahrává s ohněm.A pekelně se u toho bavil.

„Možná jsem tě měla vyměnit za Gerasima.“ Na oko se tvářila vážně, ale oči jí prozradily.

Uvelebil se na sedačce a podíval se z okénka, jakoby ho jejich rozhovor vůbec nezajímal. „Nevěděl jsem, že jsi na starší.“

„Od tebe to sedí,“ usadila ho.

Trefa, to musel uznat. Gerasimo byl oproti němu vcelku mladík. „Jedna nula pro tebe. Ale ne na dlouho, zlato.“

„Okej,“ odvětila s úsměvem.

⭐ ⭐ ⭐

Sbohem, Las Vegas. Gaby se otočila zády k tisícům neonových světel velkoměsta a vycházkovým krokem vyrazila zpět do Chicaga. Zabere jí to sice spoustu času, ale čas je právě to jediné, čeho má dostatek. Procházka dlouhá téměř dva tisíce mil jí prospěje v mnoha směrech – udělá něco pro své dokonalé, nesmrtelné tělo a zároveň u toho může přemýšlet. Což potřebuje jako sůl, jak by řekla Joyce.

Vzpomínka na lidskou přítelkyni vyloudila na její zasmušilé tváři úsměv. Jakpak se asi s Fabbrisem mají? Vsadila by se, že Joyce už toho taliána řádně zkrotila. Stejně jako Yennefer Bjarneho. Ženy mají nakonec vždycky navrch, o tom byla přesvědčena. Alfa samci nemají proti něžnému pohlaví šanci.

Je hezké, že i v tom zmatku a stresu, který prožívali, dokázali navázat vztah. Některým tohle není dopřáno ani v období klidu a nudy.

Jako třeba jí.

Hm.

Po třech kilometrech jí pomalá procházka ulicemi omrzela. Nasadila své tradiční ostré tempo a změnila trasu cesty. Přes střechy domů a lesní stezky ji to vždycky bavilo víc. Beztak všechny cesty vedou do Říma.

Tedy do Chicaga.

⭐ ⭐ ⭐

„Nepřipadá ti to trochu jako klišé? Dvě osudové ženy Domenica Fabbrise, spolu, v osudovém baru,“ Storm se pohodlně rozvalila na čalouněné sedačce a ladně přehodila nohu přes nohu. V jedné ruce držela martini a v druhé cigaretu. Nebyla z těch, co se bojí ohně. Ona ne.

Nadia naproti ní zamyšleně hleděla do sklenky s čerstvou krví. Alkohol ani cigarety neschvalovala, ale u Storm byla zvyklá na ledajaké zvláštnosti. Finská princezna byla vždycky rebel a její pověst se plně shodovala s jejím jménem.

„Mám ráda klišé.“

„Jo, vypadáš na to. Ten šátek a to okolo,“ zamávala rukou s cigaretou kolem svého obličeje, až se její tvář na okamžik ztratila v oblaku dýmu.

„Pozor, princezno. Víš, že na tohle jsem háklivá.“

„Jasně. Ultrixovské manýry. Jakmile s tím jednou začneš, už se toho nikdy nezbavíš.“

„Na to bys měla být zvyklá,“ usadila ji Nadia.

„Jsem. Asi proto tu s tebou sedím. Vlastně pořád nevím, co tímhle setkáním sleduješ.“

„Ne? Myslela jsem si, že jsi chytřejší. Tak já ti to povím. Potřebuji, aby Nico dostal rozum.“

„A já bych to měla zařídit?“ Storm vyprskla smíchy, až se její martini nebezpečně naklonilo.

„Vidíš tu snad někoho jiného?“ Už ji takhle hra unavovala. Nikdy nebyla „povídací“ typ. „Chci od tebe, abys nás zbavila té holky. Nico je Ultrix. Pravý Ultrix. Odmítám cvičit někoho jiného.“

„Fanatiku. Mně je jedno, kdo bude Ultrixem. A co se týče té lidské žáby, už jsem to zkoušela. Hlídá si ji. Nedostanu se přes něj.“ Ostrý potah z cigarety.

„Ve svém zájmu budeš muset něco vymyslet. Nerada bych totiž králi hlásila tvé malé prohřešky.“

„Nadio, už ti někdo řekl, že jsi mrcha?“ Storm zůstávala i přes vyhrocenost situace stále klidná. Martini na ni mělo blahodárný účinek.

„Ano. Můj muž.“

Sakra. Každý znal příběh Nadiina manžela. Respektive jeho konec. To už je pořádná motivace.

„Spoléhám na tebe.“ Nadia odložila sklenku a měla se k odchodu.

„Počkej. Do kdy mám čas na rozmyšlenou?“

„Právě vypršel.“

Storm by přísahala, že se Nadia pod černým šátkem usmála. A nebyl to hezký úsměv. Dobrá, odstraní Nicovu vyvolenou z cesty. Sice s ní pak nejméně dvě století nepromluví, ale po jejím paktování s Laskavými na tom nejsou o moc lépe. Zítra se do toho pustí. Teď si v klidu dopije svůj drink.

⭐ ⭐ ⭐

„Páni. Je tak – obrovská.“ Joyce zakláněla hlavu, aby dohlédla na vrchol monumentu. „Myslíš, že bychom mohli nahoru?“

„Záleží na tom, jestli máš odvahu porušit pár zákazů.“ Domenica Socha Svobody nezajímala. Jeho objektem zájmu byla dívka vedle něj, ledová královna s uhrančivýma očima barvy letní oblohy.

„Zákazů? Ono se tam nesmí?“

„Kdybys chtěla až nahoru, musela by ses registrovat dlouho dopředu. Což si myslím, neudělala.“

Vrhla po něm postranní pohled. „Jaksi jsem netušila, že skončím v New Yorku.“

„No právě. Ale od toho jsem tu já, abych to za tebe vyřešil.“

Vejtaha. „Jak? Vezmeš mě na záda a vyletíš tam jako Superman?“ Neubránila se při té představě úsměvu.

„Zčásti. Mezi mnou a Supermanem je totiž jeden velký rozdíl – umím se vkusně oblékat.“ A zkus říct, že to není pravda, Joyce Fieldsová.

„Dobře, to ti nemůžu upřít. Takže až nahoru?“

„Dokud neřekneš dost.“ Bez varování ji popadl kolem pasu a rozběhl se s ní závratnou rychlostí k památníku. Dívka jen tiše zaúpěla. V žádném případě nechtěla dát najevo své obavy, kterých valem přibývalo. Musí to vydržet. Za ten pohled shora to určitě stojí.

Pro Domenica neznamenal výstup na devadesát tři metrů vysoký monument téměř žádnou námahu. Jeho tělo bylo stavěné na zátěž tisíckrát větší, než byl tento mírný výšlap. Doslova cítil, jak jeho buňky dychtí po pohybu, po napětí ve svalech a pnutí ve šlachách. Jestli bylo na jeho existenci něco dobrého, pak nepochybně právě tohle.

Podstavec Sochy zdolali za neuvěřitelných devět sekund. Fabbris s opatrností sobě vlastní postavil Joyce na nohy, ale jejího objetí se úplně nevzdal. „V pořádku? Budeš chtít ještě výš?“

Z pohledu na osvětlené město pod ní se jí zatočila hlava. A to byli sotva v polovině. „Jasně. Kam až to půjde.“

Rozkošně odhodlaná. „Pevně se drž, jdeme na to.“ Znovu jemně uchopil svůj křehký náklad a dal se do běhu. Tentokrát mu téměř stejná vzdálenost trvala o vteřinu déle. Nejspíš už stárne.

Stanuli na vrcholu – v čelence slavné Sochy Svobody. Joyce se zprvu bála otevřít oči, pak ale přece jen našla odvahu a shlédla do hloubky pod sebou. Neuvěřitelné. Chtěla Domenicovi říct, že nic úžasnějšího nikdy neviděla, ale nebyla toho schopna. New York byl jednoduše nádherný.

„Líbí?“ Sledoval její nadšený výraz a pro jednou byl sám se sebou spokojený.

„Já – děkuju, Domenico. Tohle je prostě naprosto – dokonalé.“

„Musím přiznat, že i mě se to docela líbí. Ale dokonalé to rozhodně není. Protože ty jsi dokonalá.“ Jemně ji otočil čelem k sobě. „V mé době by ti padali muži k nohám a každý jen trochu schopný malíř by tě chtěl portrétovat. Města a budovy nejsou nic proti tvým očím, mia carra. To si navždy zapamatuj.“

„Domenico,“ na tvářích se jí objevil zrádný ruměnec. Jestli ji někdo dokázal přivést do rozpaků, byl to tenhle vysoký Ital.

„Ale tvé oči jsou zároveň chladné, Joy. I přesto, co už máme za sebou, pořád se přede mnou schováváš. Byl bych rád, kdybys mě pustila dál.“ Mluvil tiše, s ústy nebezpečně blízko jejího ucha. Mazlivá angličtina s nádechem slunné Itálie rozechvívala každou částečku jejího těla.

„Není to pro mě jednoduché, Domenico. Dostal jsi mě do složité situace.“

„Přiznávám,“ souhlasil pokorně, „ale na svou obhajobu musím uvést, že jsem to neměl tak docela v úmyslu.“

Bože, jestli bude pokračovat, nejspíš dostanu infarkt. Srdce jí bušilo jako splašené a ne a ne se uklidnit. A nejhorší na tom bylo, že ON slyšel každý úder, každý nádech. Tohle bylo jediné, co jí na upírech vadilo. Vždycky přesně věděli, co prožíváte. Možná lépe než vy sami.

„Slib mi, že odteď budeš upřímná. A budeš si užívat toho, co ti nabízím.“ Jeho černé oči se vpíjely do jejích a nenechávaly jí žádný prostor.

„Dobrá,“ nervózně si olízla rty, neuvědomujíc si plně dosah toho, co právě udělala.

Následující slova vyřkl tak tiše, že mu je ze rtů málem odnesl vítr.

„Miluji tě, Joy Fieldsová. Miluji tě.“