Milé čtenářky,
sice jsem to nestihla na den přesně, ale do tohoto týdne se ještě vlezu 🙂 Další pokračování Třpytu je tu a já vám přeji příjemnou zábavu.
Vaše Sirael
P.S.: Doufám ve vaše komentáře 🙂
Bjarne se opřel o stěnu domu a vyčkával. Yennefer se statečně držela za ním po celou dobu, kdy zběsilým tempem křižoval ulice a střechy města ve snaze ji unavit. Zdá se, že když si něco umane, nedokáže ji nic zastavit.
Ucítil ji nebezpečně blízko. Stála na střeše domu v jeho bezprostřední blízkosti a hledala ho. Je jen otázkou několika vteřin, než zachytí jeho pach. Dobrá, nastal čas další konfrontace. Prudce se vymrštil, odrazil se o protější stěnu a dokonalým saltem přemístil své urostlé tělo na střechu domu. Miloval ten pocit, když mu adrenalin proudil žilami a on doslova cítil, jak do sebe narážejí molekuly jeho krve v touze po pohybu.
„Chceš se rvát? Laskaví ti málo nakopali zadek?“ Yennefer stála před ním, široce rozkročená, připravena zaútočit.
Dán lehce naklonil hlavu doprava a prohlížel si upírku, jakoby ji viděl poprvé. Škoda, že je tak zatvrzelá, co se krve a mužů týče. Věčná škoda.
„Chci, abys přestala potlačovat svou přirozenost.“
„Náš druh není přirozený. A jestli si to myslíš, měl jsi zůstat u Ravliče.“
„Nemyslím jenom tohle. Přestaň si hrát na to, že tě nezajímají muži.“ Přistoupil k ní blíž, aniž by uhnul pohledem.
„Do toho ti nic není,“ odsekla zvýšeným hlasem. Jakým právem si dovoluje mluvit s ní o jejím soukromí? Nervózním pohybem si zastrčila uvolněný pramen blond vlasů za ucho a přešlápla z nohy na nohu. Život v lidském světě se na ní podepsal víc, než si myslela.
„Máš pravdu, není to můj byznys.“ Ale byl bych rád, kdyby byl.
„Tak se do toho zatraceně nepleť.“ Obrátila se na patě a chystala se rozběhnout pryč. Ať klidně tohle hloupé město vysaje do posledního člověka, už s ním neztratí ani minutu. Co nejrychleji najde Gaby a Gerasima a přidá se k nim.
„Ne tak rychle.“ Jednou rukou ji chytil pod krkem a druhou jí znehybnil levačku. Obličej měl těsně přitisknutý k její tváři a jejich vlasy se ve větru noci smísily. „Nebojuj se mnou, Yenn. Nejsem tvůj nepřítel, i když si to myslíš.“
„Nech mě jít. Nechci s tebou mít nic společného.“
„Smůla. Něco jsme spolu prožili a bůhví proč nás to spoutalo dohromady. Už se mě nikdy nezbavíš.“
Byl tak blízko a jeho zhrublý hlas jí zněl přímo do ucha. Už podruhé se přistihla, že jí jeho bezprostřední blízkost není nepříjemná. Nejraději by si za to nafackovala.
„Podvol se tomu, Yenn.“ Žízeň po krvi a touha po jejím těle mu téměř zatemnila mysl. Ačkoli sám nechápal, co se děje, rozhodl se, že tomu nechá volný průchod.
„Pusť mě, Bjarne.“ Její vlastní hlas ji téměř zradil. Nedokáže odolávat věčně. Protože ho chtěla. Poprvé od chvíle, kdy zavraždila nevěrného manžela, zatoužila po mužském objetí.
Jakoby tu změnu vycítil, sklonil se k Yennině šíji a zanořil své špičáky do její jemné kůže.
⭐ ⭐ ⭐
Probudila se krátce po poledni, hladová jako vlk a rozmrzelá z toho, že je v pokoji sama. Oheň v krbu již dávno vyhasl a od pusy jí šla pára. Tak takhle si to tedy nepředstavovala. Výlet do divočiny, prosím, ale trpět zimou a hlady nebude. Jistě, odmítla včerejší Domenicovu nabídku večeře a teď na to doplácí, ale to mu rozhodně říkat nehodlala. Někde v okolí musí být přece civilizace a civilizace znamená potravu. Normální potravu, nikoliv zajíce uloveného v lese. Možná by si mohla půjčit auto – a Domenico by se o tom vůbec nemusel dozvědět.
Domenico, hm… Na tváři se jí objevil úsměv, který i bez možnosti pohlédnout do zrcadla ohodnotila jako přihlouplý a pubertální. Ještě nikdy se takhle kvůli žádnému muži necítila a musela přiznat, že je to velmi příjemný pocit. Včera si ještě nějakou dobu povídali, než mu usnula v náručí. Ačkoli se nedozvěděla nic podstatného o něm, zjistila toho mnoho o sobě. Třeba to, jak moc se do doby, než ho poznala, cítila osamělá. Nikdy si nic takového nepřipouštěla, protože samota byla jejím dlouholetým přítelem. Ale teď, když na ni dýchlo jaro, ledová královna náhle procitla a silná krusta ledu na jejím srdci roztála jako čerstvě padlý sníh.
„Už je to tak, Joyce Fieldsová. Jsi do něj blázen,“ promluvila sama k sobě. „Bláázen,“ zopakovala ještě jednou, protože se jí líbilo, jak to slovo zní. Pak jí hlasitě zakručelo v žaludku. „No jo. Vždyť už jdu.“ Zvedla se z matrace a oblékla na sebe vše, co našla. Její plán byl jednoduchý – najít co nejrychleji něco k snědku.
Vyšla z domu a vydala se vyhrabanou cestou k autu. Bohudíky, že už znovu nesněžilo. Jen těžko by překonávala novou hradbu sněhu, kdyby jí Domenico neposloužil jako živý pluh. Modrá KIA Sportage stála přesně tam, kde ji v den příjezdu odstavili. Joyce si nepamatovala, zda Domenico auto zamkl. To, že neměl klíč, nehrálo roli. Upíří schopnosti byly v tomto případě velice užitečné. Také by se jí líbilo ovládat některé věci pouhou vůlí.
Měla štěstí, auto bylo odemčené. Bez klíčů a svého upířího ochránce ovšem nenastartuje. Nevadí. Pořád má dvě nohy a malá procházka jí udělá dobře. Sáhla po GPS navigaci, aby zjistila svou současnou polohu. Momentálně pouze tušila, že jsou kdesi ve wisconsinské divočině.
⭐ ⭐ ⭐
Blázen. Kdo je blázen? Domenico se zpříma posadil ve své sklepní ložnici a přitom narazil hlavou do nízkého stropu. Zatraceně. Ještěže upíři netrpí na boule. Jinak by určitě jednu měl. A pořádnou.
V hlavě mu stále znělo to slovo. Byl to jen sen nebo tady opravdu někdo mluvil? Nebyl si jist, nicméně v domě nebyl nikdo kromě Joyce.
Moment.
Kde je Joyce?
Ultrix se zaposlouchal do zvuků v domě. Všude bylo absolutní ticho, po jeho lidské společnici jako by se slehla zem. Znervózněl. Kde se toulá? Soustředil se na své smysly a pokusil se prohledat okolí domu, ovšem bez výsledku. Povzdychl si a natáhl se pro svůj mobil, který ležel opodál. Ještě že existují moderní technologie. Ve dne jsou jeho jediným pojítkem s vnějším světem.
„Joyce Fieldsová, kde ksakru jsi?“
V telefonu to zapraskalo a pak uslyšel krátké vydechnutí. „Je krásný zimní den. Neměl bys náhodou v tuhle dobu spát?“
„Myslím, že moc dobře víš, že zvládnu být vzhůru,“ připomněl jí jejich nedávné setkání ve sklepě Connorova domu. Vsadil by se, že se právě roztomile červená.
„Už ti někdo někdy řekl, že jsi protivný upír?“ Teprve když to vyslovila, uvědomila si, jak směšně to zní.
Protivný upír? Povytáhl obočí a zadusil smích, který se mu dral na rty. To jsi to tedy dopracoval, Domenico. „Zpět k tématu. Kde jsi?“
„Na procházce,“ odvětila vzdorovitě. A vlastně mu ani nelhala. Z auta si půjčila navigaci a podle jejích pokynů se vydala k nejbližšímu městečku. Tři celá devět kilometrů ujde i jako netrénovaný chodec bez větších problémů a zpátky se bude vracet s plným žaludkem.
„Joy, doufám, že nevyvádíš nějakou hloupost. Nejraději bych si pro tebe zašel osobně, ale z určitých objektivních důvodů to není možné.“
Naštěstí to není možné. „A právě z těch objektivních důvodů jsem v bezpečí i před Laskavými, tvojí bývalou přítelkyní i tím, co nás sledovalo včera.“ To znělo logicky, ne?
„Joy, já nežertuji. Vrať se prosím zpět.“
„Je mi líto, Domenico. Vrátím se, až mi nebude kručet v žaludku.“
Ušetřil si kázání o tom, že včera mohla mít výtečnou večeři. Stejně by si tím nijak nepomohl. „Dávej na sebe prosím pozor. Až se vrátíš, sejdi za mnou dolů.“ Dokud ji nebude mít opět pod dohledem, nedokáže už znovu usnout. Taková je tedy láska.
„Slibuji.“ Překvapena jeho kapitulací i ona zmírnila svůj tón.
„Záleží mi na tobě, Joy. Právě proto budu někdy nesnesitelně ochranitelský a majetnický.“ Vážně originální vyznání.
„Děkuju. To mi ještě nikdo neřekl.“
„Budu ti to říkat tak často, až ti to půjde na nervy. Tak zatím, mia cara.“
„Zatím, Domenico.“
⭐ ⭐ ⭐
Do městečka Whitewater došla za necelou hodinu. Brzy poznala, že jejím největším nepřítelem nebude vzdálenost, ale mráz, který jí štípal do tváře a celou procházku jí značně znepříjemnil. Nicméně ji ani jednou nenapadlo se vrátit zpět k Domenicovi. Hlad byl příliš silným hnacím motorem.
Netrvalo dlouho než narazila na první obchod s potravinami. Jakmile do něj vstoupila, bezmyšlenkovitě naházela do nákupního košíku vše, co jí přišlo pod ruku a nevyžadovalo tepelnou úpravu. Teprve pak pomyslela na peníze. Měla by mít u sebe nějaké drobné… Zalovila v kapse u bundy. Tři dolary a padesát centů. To je zatraceně málo, pokud se chce pořádně najíst.
„Prosím vás, berete kreditní karty?“ Zeptala se prodavačky u pokladny.
„Jistě,“ odsekla jí asi pětačtyřicetiletá žena neochotně. Copak jsou nějaký zapadákov uprostřed národního parku Spojených států amerických?
„Fajn. To je moc fajn.“ Joyce zaplatila za nákup, k němuž přihodila dvě igelitové tašky, a jen co opustila obchod, pustila se do sýrové bagety, kterou následovala čokoládová tyčinka a hlt coca-coly. Teprve pak se cítila spokojeně, připravena vydat se na zpáteční cestu.
Po dvou kilometrech začala uvažovat nad možnou chybou, jíž se omylem dopustila. Zaplatila kreditkou. A kreditky jsou vysledovatelné. Pokud Laskaví sledují pohyb její karty, pak dnes v noci nejsou v bezpečí. Musí se na to zeptat Domenica dřív, než bude pozdě. Přidala do kroku a za slabých čtyřicet minut stanula před „jejich“ domem.
Okej, holka, to zvládneš, ujišťovala sama sebe, když sestupovala do sklepení. Neměla představu, kde přesně Domenica najde, ale nejasně tušila, že on si najde ji.
„Kde jsi byla tak dlouho?“ Objevil se těsně před ní, až leknutím téměř naskočila. Málem už zapomněla, jak tenhle muž dokáže působit hrozivě. Na sobě měl svůj černý kabát a v očích se mu nebezpečně blýskalo. Tohle nebyl včerejší Domenico, který jí šeptal sladká slovíčka u krbu. Tohle byl Ultrix v plné parádě.
„Zašla jsem na menší nákup. Ne že bych pohrdala pečeným zajícem nebo veverkou, ale jídlo z obchodu je přece jen o něco lákavější.“
„Joyce, vím, že tohle nejsou ideální podmínky pro člověka, ale nesmíš se zbytečně vystavovat nebezpečí. Sama ses už přesvědčila, že Ravličovi neslouží jen upíři. Nesnesl bych, kdyby se ti něco stalo, a já bych ti nemohl být nablízku. Ani nevíš, jak je to frustrující, sedět přes den ve sklepě a čekat, až se setmí, abych mohl vylézt.“
„Omlouvám se.“ Náhle si připadala hloupá a omezená. Samozřejmě, že všechno co dělal, dělal pro její bezpečí a ne ze svého rozmaru. „Zaplatila jsem kreditkou,“ vyhrkla překotně. Tatam byl její plán takticky vyzvědět, zda jsou v ohrožení, musela mu to říct hned. „Může nás podle toho Ravlič najít?“
„Nevím,“ odpověděl popravdě. „Myslím, že ne, ale přesto není bezpečné tu zůstávat další noc. Až se setmí, vyrazíme dál. Zhruba půl hodiny odsud je letiště. Až tam dorazíme, rozhodneme se, co dál.“
„Dobře. Domenico, já-,“ hlas se jí zadrhával v hrdle, „vážně se omlouvám. V tu chvíli mě to vůbec nenapadlo. Nevím, na co jsem myslela.“
„Neomlouvej se, Joy. Stejně bychom brzy vyrazili dál. Musíme ti zajistit větší pohodlí. Nemůžeš být dlouho v zimě a bez jídla, na rozdíl ode mne.“
„Jsem pro tebe přítěží.“ Když viděla, že otevírá ústa v němém protestu, rychle pokračovala. „Přiznej to, Domenico. Starat se o člověka nepatří do tvé pracovní náplně. Nejsem natolik pitomá, aby mi nedošlo, že tohle Ultrix obvykle nedělá.“
Oběma rukama ji uchopil nad lokty, jakoby se s ní chystal zatřást. Namísto toho ji něžně objal a přivoněl k jejím vlasům. „Tohle už nikdy neříkej. Nejsi obyčejný člověk. A já se o tebe budu starat už navždy. Slyšíš, Joy? Nikdy tě neopustím.“
Při konejšivém zvuku jeho hlasu zavřela oči a podvolila se jeho objetí. Ani na moment nezapochybovala o jeho slovech. Přesto si vedle něj připadala tak malá, bezvýznamná a křehká. Jako porcelánová panenka vedle rytíře v zářivém brnění.
„Proměň mě, Domenico. Chci být jako ty.“
Okamžitě se napjal, připraven ji od sebe odstrčit. „Nesmysl. Už jednou jsem ti to vysvětlil. Vzpomínáš?“
Jistě, že si vzpomínala. Ale svůj názor nezměnila. „Proměň mě.“ Zadívala se mu do černých, bezedných očí. „Jestli to má být navěky, musíš to udělat. Teď.“
Napsat komentář