Vážené čtenářky,

po čtrnáctidenní pauze je tu další pokračování TN. Doufám, že se bude líbit 🙂 Těším se na vaše názory a komentáře, především co se konce dílu týče. Máte to v rukou!

Vaše Sirael

P.S.: Capccio gonna (z italštiny) – tvrdohlavá ženská

Ne? „Venku mrzne, až praští. Navíc to není bezpečné, Joyce.“

„Mráz mi nevadí. A co by se mi mohlo stát, když budu s vámi?“

Zdálo se mu to nebo na něj opravdu mrkla? „Nemůžu lovit a zároveň na vás dávat pozor.“ Marně se snažil přijít na lepší argument, ale dívka odmítala uhnout očima a osvobodit ho tak ze svého vlivu.

„Vy to zvládnete, Domenico. Já vám důvěřuji.“ Zvedla se z matrace a natáhla se pro bundu. „Obávám se, že jsem váš kabát nechala v kuchyni.“

Obáváš se? Já se také obávám, ale něčeho úplně jiného. „Existuje nějaká šance, že byste si to rozmyslela?“

„Ani ta nejmenší.“ Zapnula si bundu až po bradu a vyrazila z místnosti. Domenico, stále na matraci, si napůl v zoufalém, napůl v pobaveném gestu přejel rukama po obličeji a zavrtěl hlavou.

„Já jdu, Domenico,“ ozvalo se odněkud zdola.

„Capaccio gonna.“ Vstal a upíří rychlostí zdolal schody. Objevil se před ní přesně v okamžiku, kdy chtěla otevřít dveře a vyjít do chladné noci.

„Zatraceně,“ vyjekla a přitiskla si ruku na srdce, protože reálně hrozilo, že jí vyskočí z hrudi. „Tohle-už-nikdy-nedělejte.“

Tlumeně se zasmál. „To samé platí pro vás.“

Zamračila se na něj, jak nejvíc uměla.

„Netušil jsem, že tohle někdy řeknu, ale takhle vám to nesluší, Joyce.“ Nečekal na její reakci a otevřel dveře.

„Moment. Vy jdete ven jen v košili?“ Zarazila se na prahu a na okamžik zapomněla hrát uraženou.

„Můžu jít klidně i bez košile.“ Zazubil se. „Ještě pořád jste si to nerozmyslela?“

Aniž by odpověděla, protáhla se kolem něj ven z domu. Rázovala dlouhými kroky po pěšině, kterou v noci upravil, a ani se neohlédla. Věděla, že kdyby chtěl, dostihl by ji bez sebemenší námahy během vteřiny. Stejně jako odpoledne jí pod nohama křupal sníh, se sluncem se však vytratil její optimismus a zbyla pouze tichá odevzdanost. Ve svitu hvězd neměla problém s orientací v krajině, ostatně šla pořád rovně k autu, ačkoliv jí nebylo jasné, co tam bude dělat, až tam dojde. Impulzivně ukročila doleva. A ještě jednou. V první chvíli jí noha sjela do závěje a Joyce tak tak udržela rovnováhu. Po prvním zdárně překonaném metru se již cítila jistěji, přizpůsobila své kroky namrzlému sněhu a její chůze připomínala svou pružností divokou šelmu. Půjde tam, kam ji nohy ponesou. Ať si Domenico klidně zůstane v domě, beztak ji sebou nechtěl.

„Joyce?“ Blížil se k ní lidskou rychlostí a dával si záležet, aby jeho přítomnost zaznamenala v dostatečném předstihu. „Omlouvám se. Spletl jsem se. Sluší vám to, i když se mračíte.“ Srovnal s ní krok a brodil se sněhem po jejím boku.

„Tímhle tempem si uženete zápal plic,“ pokračoval ve svém monologu. „Kam máte namířeno? Dům je na druhou stranu.“

Náhle se zastavil a ostře na něj pohlédla. Jeho tvář byla zčásti skryta ve stínu, přesto viděla, že ji pozoruje. Znejistěla. Chtěla mu říct tolik věcí. Chtěla být nepříjemná. Chtěla – co vlastně chtěla? Chtěla ho políbit.

„Joyce?“ Přistoupil těsně k ní a jeho ruce ji sevřely těsně nad lokty.

„Asi jsem se zbláznila,“ vydechla tiše, jakoby ji mohl slyšet někdo další.

„Občas sice pochybuji o vašem pudu sebezáchovy, ale blázen nejste.“ I on mluvil tiše.

„Kdybyste jen tušil, co se mi teď honí hlavou, Domenico, neodporoval byste mi.“

„Rozhodně vám nebudu odporovat v tom, co byste teď případně ráda udělala.“

Už zase! On to ví, zaúpěla v duchu. Copak byla vážně tak průhledná? Cítila se náhle tak směšná a naivní, až ji z toho bodlo u srdce. Určitě se jí vskrytu vysmívá, i když se tváří jako ten nejchápavější muž na planetě.

„Řekl jsem snad něco nevhodného?“ Všiml si změny v jejím výrazu.

„Ne, Domenico. To já.“ Odvrátila se od něj, neschopna dál snášet jeho hluboký pohled. „To já,“ zopakovala téměř neslyšně.

„Nesmysl, má sněhová královno.“

„Sněhová královno?“ Zadívala se na něj se směsí rozpaků a překvapení.

„No, ehm, vlastně jsem si ji vždycky takhle nějak představoval.“ Další inteligentní příspěvek do diskuze, příteli.

„Nebyla sněhová královna zlá?“

„Byla,“ odpověděl upřímně. „Ale tak jsem to nemyslel.“

„Pokračujte,“ vybídla ho, bavíc se jeho zjevnou nejistotou.

„Já jen – připomínáte mi ji svým chováním, Joyce. Ne vždycky, ale občas mám ten pocit,že byste byla nejraději někde hodně daleko. Ode mě, od lidí obecně. Možná se pletu, ale vám samota vyhovuje.“ Pohladil ji po předloktí a pak ji váhavě pustil. Věděl, že za tohle si pochvalu nezaslouží.

„Páni, nechcete se živit jako psycholog? Docela vám to jde.“ Neurazila se. Nemohla. Odhadl ji správně. Až na jediné – už nikdy nechtěla být daleko od něj. To mu však prozradit nehodlala.

„Pět set let je dlouhá doba. I když je pravda, že mě lidé i po té době dokáží překvapit.“ Obzvláště ženy.

Na okamžik zůstali stát zcela tiše, pohrouženi do vlastních myšlenek a úvah. Příroda kolem nich jakoby respektovala jejich rozhodnutí, a dokonce i lehký mrazivý vánek ustal úplně. Jen hvězdy a měsíc na nebi byly svědkem této snové scény a svým mléčným svitem zalévaly muže a ženu, dvě osamělé duše v pusté krajině, dvě proměnné v jedné rovnici, která nemá řešení.

„Nebýt člověkem, vydržela bych tu věčně,“ prolomila posvátné ticho.

„Kdybyste nebyla člověkem, nikdy bychom se nesetkali. Leda byste byla zlobivá upírka.“ V očích mu rošťácky zajiskřilo.

„To si dovedu představit,“ řekla naoko vážně, ale vzápětí se jí na tváři objevil široký úsměv. „Musel byste mne naučit slušnému chování.“

„V takovém případě většinou první jednám a teprve pak se ptám. Ale u vás bych udělal výjimku.“

„Beru to jako kompliment.“

„Mám vás raději jako člověka, Joyce.“

„Bylo by pro vás výhodnější, kdybych nebyla tak zranitelná. Třeba teď. Mohli bychom lovit společně. Nemusel byste mi shánět jídlo, protože bych si ho dokázala obstarat sama. A v neposlední řadě bych mohla venku chodit jen v tričku a neklepala bych se jako ratlík.“

„Já jsem vás varoval. Tak pojďte, v rychlosti něco chytím a půjdeme zpátky do tepla.“

„Jsem zvědavá, jak to chcete provést. Všechno vám vyplaším.“ Mířili k lesu a nechávali za sebou ve sněhu hluboké stopy.

„Posadím vás na strom,“ prohlásil zcela vážně.

„To ať vás ani nenapadne, Domenico,“ pohrozila mu prstem. „Víte, že nesnáším výšky.“

„Vím. Právě pro to by to bylo zábavné.“

Zase si z ní utahuje. Počkej, Domenico! Bleskově se sehla a do pravé ruky si nabrala plnou hrst zmrzlého sněhu. Rozpřáhla se a zasáhla ho přímo do ramene. Zavýskla radostí, i když jí bylo jasné, že o jejím počínání musel moc dobře vědět od samého počátku. Mohl se sněhové kouli elegantně vyhnout, ale rozhodl se, že jí nebude kazit zábavu. Vrhl na ni zamračený pohled, prozradily ho však koutky úst, které mu cukaly v touze se hlasitě rozesmát.

„Už vám někdy někdo řekl, že jste potvora?“ Lenivým pohybem hrábl do závěje a ze sněhu uplácal kouli. „Být vámi, nestál bych na místě.“

„Trefíte se do mě, i když uhnu. Nehrajete fér.“

„Kdybych nehrál fér, už by z vás byl sněhulák, miláčku.“

„Vy!“ Hodila po něm další dvě koule, tentokrát však Fabbris hbitě uhnul a sám Joyce zasypal ledovou salvou.

„Vždyť to říkám!“ Rozčilovala se a Domenico se očividně skvěle bavil.

„Jste úžasná, když se zlobíte. Nemůžete pak po mě chtít, abych na vás byl hodný. Připravil bych se tím o spoustu zábavy.“

Výhrůžně na něj zavrčela a dobře mířenou ranou ho zasáhla přímo do obličeje. Tady máš, Domenico. Prvotní euforii ovšem vzápětí vystřídal strach. Nepřehnala to? Fabbris se přestal smát a změřil si ji přísným pohledem.

„Joyce Fieldsová! Tohle si odskáčete!“ Vážný výraz mu vydržel přesně pět vteřin. Pak se zlomil v záchvatu upřímného smíchu. Takhle se nenasmál celou věčnost.

Dívka na něj chvíli nechápavě hleděla. Co se mu stalo? Chechtal se tu jako blázen a sníh mu ještě odkapával z vlasů, zatímco ona tu mrzla a na celé situaci neshledávala nic vtipného.

Její nechápavý výraz ho pobavil ještě víc. To už Joyce nevydržela a přidala se k němu. Smála se od srdce stejně jako on a užívala si pocitu sounáležitosti, který byl mezi nimi nový.

„Netušila jsem, že jsem tak vtipná společnice,“ setřela si slzu a zamrkala. Hned na to dvakrát za sebou kýchla. Ach ne.

„Promiňte, Joyce. Nemám rozum. Vezmu vás zpět. Hned.“

„Ale ještě jsme nic neulovili.“ Zatvářila se nešťastně, až mu jí bylo líto.

„Teď ulovím já vás.“ Než stihla jakkoli zareagovat, držel ji v náručí. „Musíte se rychle dostat do tepla nebo prochladnete.“

„Můžu protestovat?“ Způsob, jakým se uvelebila v jeho náruči však vypovídal o něčem jiném.

„Můžete. Ale nebude vám to nic platné.“ Vyrazil se svým nákladem po sněhové pláni, plně soustředěn na to, aby Joyce zajistil co největší pohodlí. Zastavil se až u dveří, spokojen s časem i tím, že si dívka ani jednou nepostěžovala. Kdyby mu celým tělem nevibroval její tep, snad by si myslel, že zemřela.

„Odtud už to zvládnu sama. Nebo hodláte ty dveře vykopnout?“

Byla živá. Na jeho vkus možná až moc.

„Ne. Ukážu vám jeden ze svých triků.“ Zkoncentroval svou sílu do jednoho bodu a dveře se s cvaknutím otevřely dokořán.

„Okej, vzdávám se.“ Konsternovaně povzdychla.

Tiše se uchechtl a odnášel ji po schodech nahoru. Trik s dveřmi zopakoval i u jejího pokoje. Mohl ji sice postavit na zem, ale mnohem lákavější mu přišlo položit ji na matraci ke krbu.

„Nejsem nevěsta, Domenico,“ žertovala, když ji přenášel přes práh.

„A chtěla byste jí být?“ Jejich oči se na vteřinu setkaly. Joyce podvědomě vycítila, že to nebylo tak docela míněno jako vtip, a jeho pohled jí to potvrdil. Neodpověděla.

Fabbris ji zlehka položil na matraci a jeho ruce zůstaly na jejím těle o tři vteřiny déle, než bylo nutné. Pokud si toho Joyce všimla, nijak to nekomentovala.

„Přece jen bych měl jít něco chytit,“ hlas mu zhrubl touhou. Nepřál si nic víc, než položit se vedle ní a ztratit se ve vůni jejích vlasů a jemné pokožky. Vymazat okolní svět a zůstat tu navždy.

Sledovala ho přivřenýma očima a zvažovala, zda ho má zastavit. Co si počne s králíkem? Nebyla právě excelentní kuchařka a navíc se jí jen z té představy dělalo zle. Byl tu však ještě jiný důvod pro to, aby neodcházel. Jen co ji ta myšlenka napadla, musela odvrátit pohled dřív, než by si to z jejího výrazu přečetl.

„Nebo mám raději zůstat?“

Pozdě.