Vážené a milé čtenářky,

po krátké odmlce je tu další díl Třpytu noci. Vím, že jsem slibovala delší, ale nezadařilo se tak, jak jsem předpokládala. Přesto vám předkládám díl, o němž si myslím, že patří k tomu lepšímu v této sérii.

Děkuji za vaše komenty.

Vaše Sirael

„Chtělo by to baterku,“ Joyce vešla za Fabbrisem do temné haly domu a málem klopýtla o práh. „Nebo svíčku. Cokoliv.“

„Posvítím vám mobilem. A pro jistotu mi podejte ruku, povedu vás.“ Natáhl k ní ruku dlaní vzhůru v očekávání, že ucukne. Dívka však důvěřivě vložila svou teplou ruku do jeho ledové a zlehka ji stiskla.

„Věříte mi?“ Zeptal se jí podruhé během několika málo hodin.

„Věřím, že mě nenecháte spadnout,“ odpověděla vyhýbavě.

„Joyce, věříte mi jako člověku? Víte, jak to myslím,“ dodal rychle, když si uvědomil, jak to vyznělo. Potřeboval to slyšet, potřeboval si být jistý, že dělá správnou věc. Připadal si jako blázen, se kterým se svět náhle zatočil, nahoře bylo dole a dole bylo nahoře. Její ruka byla tak jemná a křehká v jeho dlani, její tep pulzoval teď i jeho tělem, její vůně mu zatemnila mysl a její oči vypálily věčný cejch do jeho nehybného srdce. Kým byla, že tohle dokázala? Jeho spása či jeho pád?

„Ještě se to učím, Domenico. Znám vás jen pár dní a vy jste pokaždé jiný.“ Hledala ta pravá slova, která by vystihla její myšlenky. Nechtěla se ho nijak dotknout, ale zároveň mu nehodlala lhát. Domenico byl příliš složitý na to, aby ho během tak krátké chvíle pochopila. A tomu, co její mysl nechápala, instinktivně odmítala důvěřovat.

„Jiný? Popište to.“ Světlo mobilu ozářilo jeho tvář a Joyce spatřila zvláštní svit v jeho temných očích. Stál blízko, blíž, než si myslela. V jeho případě zcela selhávaly její ochranné zdi, pečlivě budované a vždy účinné. Stále svíral její ruku ve své, ale ani ji nenapadlo se z jeho stisku vymanit. Očima ji přikoval na místě, dech se jí krátil a stával se mělčím, srdce zběsile tlouklo a krev jí vibrovala od tepen až po poslední, nejjemnější vlásečnici v těle. Toužila vyslovit jeho jméno, cítila, jak se jí jednotlivé slabiky chvějí na rtech, ale nedokázala je přetvořit do hlásek. Tohle byl ráj, tohle bylo peklo.

Displej mobilu potemněl a kouzlo okamžiku se začalo vytrácet. Joyce neviděla víc než jeho  tmavý obrys rýsující se proti zabedněnému oknu, s nímž si naštěstí pro ni nedal někdo mnoho práce. Větší část bednění se uvolnila a propouštěla do haly nepatrný proužek světla zvenčí, kterého si předtím nevšimla.

Domenico v duchu jadrně zaklel, ale mobil podruhé nerozsvítil. Atmosféra se změnila, její tep se opět blížil normálu a dech se vrátil na stálých sedmnáct za minutu. Šílenství noci bylo nenávratně pryč a nemělo cenu se jej snažit zadržet či uměle křísit.

„Můžeme si udělat táborák přímo tady, ale navrhuji najít krb.“

„Nezkusíme nejdřív pojistky?“ V polovině věty jí selhal hlas a musela si odkašlat.

„Později. Může trvat i hodinu, než je tady najdu. Pojďme tudy, cítím stopy ohně.“ Pomalu ji za sebou vedl do levé části domu.

„Jak dlouho tady nikdo nebyl?“ Na rty se jí drala celá řada otázek, ale neodvážila se je vyslovit nahlas.

„Dobré tři měsíce. Ale poslední návštěva oheň nerozdělávala. Takže pokud jste se ptala na tohle,“ pohlédl jejím směrem, „cítím popel, který tu leží asi čtyři měsíce.“

„Já – nechtěla jsem-, “ zakoktala se. Jak to jen dělá? Zase ji prokoukl.

„Joyce, domnívám se, že je na čase, abychom přestali s touhle šarádou. Chcete-li se na něco zeptat, tak se zeptejte. Chcete-li se podívat, třeba na moji jizvu, tak se podívejte. Nemusíte brát neustále ohledy na mé city, Joyce. Nejsem na to zvyklý. A navíc to vždycky poznám.“ Od rychlého staccata přešel téměř do sametového silenzia. „Slibujete?“ Prosím.

Ouč. Nevědomky se kousala do spodního rtu. Proč mi tohle děláš, Domenico? Zaúpěla v duchu.

„Joyce, slibujete?“ Naléhal.

Ruku na srdce, mohla ho odmítnout? „Slibuji.“

„Dobře. To bychom měli. Teď oheň.“

Slepě ho následovala tmou do nitra domu. Co jí to jen připomínalo? Ten způsob, kterým ji vedl, jakoby každou vteřinou mohla zmizet, jakoby byla křehčí než nejdražší porcelán? A náhle, tak jako padají hvězdy, věděla. Byla Christinou, mladou a dosud nevinnou, a Domenico – Domenico byl jejím andělem. Andělem temnoty. Vábil ji svým hlasem stejně jako fantom opery svou nezkušenou žačku a ona se mu podobně jako Christine nevzpírala. Ještě teď se jí podlamovala kolena z jeho palčivého pohledu. Nepochybovala o tom, že ji zhypnotizoval nebo tak něco. Ať jí nikdo netvrdí, že upíři tuhle schopnost nemají.

„Jsme tu. Dovedu vás ke krbu.“

„Fajn. Nevidím vůbec nic.“ Frustrující.

„Tady,“ rozsvítil displej mobilu, „vemte si ho.“ Neochotně pustil její ruku, aby se mohla věnovat rozdělávání ohně.

„Nevzali jsme sebou zapalovač,“ poklekla na kamennou podlahu a dala se do práce. Pod jejíma rukama vmžiku vyrostla malá hranička.

„Zkusím nějaký najít.“

„To je poprvé, co lituji, že jsem nekuřák,“ povzdechla si.

„Jen klid, někde tady určitě bude, cítím plyn. Nikdy jsem nepochopil, co lidé na cigaretách mají.“

„Nikdy jste to nezkoušel?“ Hranička dříví se lehce zbortila a Joyce k ní vyslala znepokojený pohled. Jen jestli ji Domenico nepřecenil.

„Nějak jsem neměl chuť zkoušet, jestli mám jako fénix schopnost zrodit se znovu z popela,“ zažertoval a  zamířil na druhou stranu místnosti, kde zahlédl hledaný předmět. S obezřetností svého druhu podal ošidnou věcičku Joyce, která zapalovač okamžitě použila k zapálení vedle se povalujících novin. Naštěstí fungoval. Za okamžik už plameny olizovaly dřevěné třísky a místnost zalila teplá, oranžová zář. Joyce beze slova vrátila Domenicovi vypůjčený mobil a poprvé se rozhlédla po nevelké kuchyni ve venkovském stylu.

Kamenná podlaha byla pokryta drobnou vrstvou prachu a špíny, kterou na svých botách přinesly zvenčí. Kuchyňská linka v úsporném provedení zabírala dobrou čtvrtinu místnosti. Pánve a další kuchyňské náčiní z nerezové oceli, visící od stropu ve volném prostoru, odrážely světlo ohně a dodávaly strohé místnosti na útulnosti. Tři kusy nábytku, stůl a dvě židle z dubového dřeva, stály na druhé straně pod oknem.

„Pro dnešek nám tohle bude muset stačit. Zítra si můžete dům prohlédnout celý a zabydlet se v některém pokoji nahoře.“ Domenico se nenuceně opíral o kuchyňskou linku, ačkoliv jeho tělo bylo napjaté jako struna. Na dívku u ohně viděl z profilu. Černé vlasy jí zpola zakrývaly tvář a plameny jim dodávaly nadpozemského lesku. Zatoužil je promnout v prstech a nasát jejich citrusovou vůni zblízka.

„V pořádku. Tohle bude pro začátek dobré.“ Otočila se čelem k němu a pousmála se, aby mu dala najevo, že je spokojená. Pravda, spát na tvrdé podlaze nebude právě pohodlné, ale Domenico udělal vše, co bylo v jeho silách. Nehodlala si stěžovat nebo být nevděčná. Neměla to zkrátka v povaze.

Jejich oči se setkaly a na pár sekund zaklesly do sebe. Joyce dostihl známý pocit nedostatku kyslíku. Přesně tak se cítila ten první večer v parku, když ji zachránil před jistým pádem. Ještě teď cítila jeho ruce na svých bocích a pevné, pružné tělo za sebou. Do tváří jí stoupl ruměnec a Joyce odvrátila pohled. Co si o jejím chování pomyslí? Červená se jako nějaká puberťačka.

Domenico však pouze přikývl. Ačkoliv si to často přál, číst ženské myšlenky nedokázal. „Půjdu teď na chvíli ven. Ale vrátím se brzy,“ dodal, když zahlédl stín, který jí přelétl přes obličej. „V domě jste v naprostém bezpečí.“

Ale já ne. Potřeboval být chvíli o samotě, aby uklidnil své rozbouřené smysly. A při té příležitosti si trochu zaloví v okolním lese. Nedostatek potravy mu intenzivní kontakt s Joyce příliš neusnadňoval. Jeho dokonalé sebeovládání doznávalo v její společnosti vážných trhlin a riskovat další noc bez krve bylo příliš lehkovážné.

„Do půl hodiny jsem zpět,“ s těmi slovy zmizel v temnotě a Joyce osaměla.

⭐ ⭐ ⭐

Ledový vítr sebou přinesl mráz a čistou, jasnou oblohu bez mráčku. Ostře vykrojený srpek měsíce společně s hvězdami ozařoval zasněženou krajinu a postříbřil každý centimetr země. Domenico se po ní pohyboval rychle a tiše, zmrzlý sníh pod jeho nohama nevydal jediný zvuk. Pro obyčejné lidské oko se proměnil v sotva postřehnutelný temný stín mezi stromy.

Počasí jakoby odráželo jeho myšlenky. Byly náhle jasné a průzračné jako křišťál. Ještě nikdy si nebyl ničím tak jistý.

Miluje ji.

Zatraceně. S vypětím všech sil se v poslední nanosekundě vyhnul vzrostlé borovici.

Lepší chvíli sis vážně nemohl vybrat, Domenico.

Pokračoval v běhu, ale jeho soustředění bylo totam. Najednou mu i tak automatická činnost jako byl běh, dělala vážné problémy. Věděl to už nějakou dobu, ale teprve teď to dokázal pojmenovat.

Miluje ji.

Miluje dívku z masa a kostí.

Jedna část jeho osobnosti překypovala štěstím, druhá se rozpadala v prach. Dokázal milovat i přesto, čím byl. Miloval a nesměl milovat. Miloval a nebyl milován. A i kdyby milován byl, existovalo tolik překážek, že to nemohlo nikdy dopadnout dobře. Nesmí, nemůže Joyce milovat, ale může sotva probuzené city odsoudit k zániku? Může sám sobě poručit a odejít? Ne, to nedokáže. Zůstane a bude čelit následkům. I kdyby měla být jeho láska neopětována, schopnost cítit a milovat patřila k zázrakům, které se neodmítají.

Zastavil se a vzhlédl k obloze. Hvězdy na něj shlížely v němém souznění a odrážely se v jeho černých očích. Dej mi znamení. Dej mi znamení, že je to tak správně. Nebeská tělesa však mlčela a Domenico se od nich po pár minutách odvrátil, aby se věnoval lovu. V jeho nitru stále vřely nově objevené emoce a potřeba sehnat potravu ho obtěžovala. Nicméně musel doplnit síly, a tak skolil nic netušícího jelena. Dal si přitom dobrý pozor, aby se od zvířete nezašpinil. Těžko by Joyce vysvětloval, proč má bílou košili od krve a hlíny.

Vrátil se do domu přesně, jak slíbil. Joyce ho ušetřila toho, čeho se nejvíc bál – vyhýbavých pohledů, narážek na to, kde byl a co tam dělal. Nikdy by jí pravdu dobrovolně neprozradil. Když však vešel do tepla kuchyně, našel Joyce svinutou v klubíčku poblíž krbu, s Connorovou bundou pod hlavou. Tiše a pravidelně oddechovala. Domenico ji drahnou dobu pozoroval a pak si opatrně lehl vedle ní. Instinktivně se o něj opřela zády.

Co jsem ti to jen provedl, miláčku? Měl bych ti vložit do ruky kůl a nastavit svou hruď, abys to skoncovala. Protože já ti nemohu přinést nic dobrého.

Objal ji jednou rukou a měkce zabořil nos do jejích vlasů.

Tohle byl ráj, tohle bylo peklo.