Vážené a milé čtenářky,

v úvodu bych vám všem ráda popřála krásný nový rok 2012, hodně zdraví, štěstí a především lásky.

Říká se: jak na Nový rok, tak po celý rok. Doufám tedy, že mi zachováte věrnost i do dalších týdnů a budete mě dál svými komentáři pohánět k další tvorbě. Jedním z mých novoročních předsevzetí se týká rovněž psaní, ale až čas ukáže, jestli jsem schopna jej dodržet.

Pour féliciter 2012

P.S.: Díl je maličko kratší, protože jsem se svou šikovností v průběhu týdně vyřadila na tři dny z procesu čtení/psaní.

Vaše Sirael

„Uf,“ Joyce se s námahou narovnala a prohmatávala si ztuhlý krk. „Spala jsem dlouho?“

„Necelou hodinu.“ Nejdelší hodinu v jeho životě.

„Přišla jsem o něco?“ Zvědavě vyhlédla z okénka, ale neproniknutelná tma jí nedovolila prozkoumat blíže krajinu, kterou právě projížděli.

„O nic zásadního. Co byste řekla troše hudby? Láká mě zjistit, jaký měl předchozí majitel vkus.“

„Klidně,“ pokrčila rameny. Neměla v tuto chvíli náladu na povídání a hudba byla pořád lepší než nepřirozené ticho.

Domenico přikývl a pustil cd, které nebohý majitel vozu poslouchal naposledy. Z reproduktorů se ozval sytý hlas Elvise Presleyho a jeho Always on my mind. Joyce sice nebyla žádný hudební znalec, ale tuhle píseň znala až moc dobře. Byl to oblíbený kus její matky. Dívka si téměř neslyšně povzdechla. Fabbris okamžitě zpozoroval změnu v jejím rozpoložení a zaznamenal si to do paměti.

„Nemáte ráda Elvise?“

„Ještě jsem neslyšela o někom, kdo by ho neměl rád,“ odvětila bez bližšího vysvětlení. „Vy ano?“

„Nevzpomínám si. Padesátá léta byla fajn.“ Hovořil uvolněně a jeho oči vyzařovaly klid.

„Znal jste ho? Myslím osobně,“ upřesnila.

„Tak trochu. Setkal jsem se s ním dvakrát v životě.“

Joyce zavrtěla hlavou. Na rtech se jí rýsoval úsměv. „Existuje v historii vůbec nějaká slavná osobnost, se kterou jste se nesetkal?“

„Nějaké by se našly. Třeba Lady Di jsem nikdy nepotkal.“

Píseň skončila, aby vzápětí začala další. Výborně, pomyslela si Joyce, když zazněly úvodní takty Can´t help falling in love. Víc romantiky by tam nebylo? Jako na povel se na předním skle auta zaleskly velké sněhové vločky a každou sekundou jich přibývalo. Domenico spustil stěrače a zpomalil. I v nepříznivém počasí však ovládal auto stejně sebejistě jako předtím.

„Nemáte hlad? Kousek odsud je takové malé bistro.“ Bylo samozřejmostí, že měl danou oblast dokonale zmapovanou.

„Jedné kávě bych se nebránila,“ přikývla s úsměvem, vděčná za neutrální téma. Být teď v nějaké romantické knize, nejspíš by v téhle scéně došlo na pořádně sladké vyznání lásky. Ještě že realita byla o dost syrovější a Domenico byl prakticky uvažující upír.

U dalšího výjezdu zpomalil a sjel z hlavního tahu, po němž se dosud pohybovali. Když zastavil na prázdném parkovišti, osvětleném pouze výlohou bistra U Černé Betty, zářil na palubní desce čas 21.02. Joyce, rozlámaná dlouhou jízdou, pomalu vystoupila z auta a prohlížela si budovu před sebou. Byla to tuctová stavba, jakých bylo kolem dálnic plno. Fabbris se objevil po jejím boku dřív, než stačila udělat jediný krok.

„Není to rasismus?“ Kývla směrem k modrému neonovému nápisu nad vchodem bistra.

„Řekl bych, že je to pojmenované podle Black Betty od Ram Jam.“

Zatvářila se nechápavě.

„Jejich slavný hit,“ dodal na vysvětlenou.

„Ty taky znáte osobně?“

Její tón ho pobavil. Rty se mu zvlnily úsměvem, když jí gestem ruky pobízel k chůzi. Joyce si uvědomila, že to bylo poprvé, co viděla Ultrixe doopravdy se usmát. Zavrtěla hlavou a vyrazila za ním.

Bistro U Černé Betty zelo prázdnotou, jak již parkoviště napovídalo. Za pultem znuděně postávala mladá světlovlasá žena a sledovala Oprah Winfreyovou v její show. Své hosty počastovala nevrlým pohledem, jakoby ji vyrušili z nějaké nesmírně důležité činnosti. Joyce zaváhala, zda se rozhodli správně, ale Domenico očividně její obavy nesdílel. Zamířil k odlehlému boxu pro čtyři osoby a pohodlně složil své dlouhé tělo na koženou sedačku. Joyce si sundala bundu a posadila se naproti němu.

„Brej večír,“ blondýna se k nim pomalu dovlekla a připravila si do ruky tužku a notes. „Co to bude, panstvo?“ Přežvykovala tak vehementně, až hrozilo, že jí žvýkačka vypadne z úst.

„Kávu s mlékem, prosím.“

„A pán?“

Joyce na Ultrixe zvědavě pohlédla. Co si asi objedná pětisetletý upír v lidské restauraci?

„Dva sýrové tousty. A můžete nám sebou připravit nějaký balíček?“ Mluvil jako vždy sebejistě a uhlazeně.

„Sýrové menu, šunkové menu-,“ zadeklamovala servírka automaticky, ale Domenico ji přerušil.

„Padesát dolarů.“ Položil pět desetidolarových bankovek na plastový stůl a přisunul je k dívce.

„Zařídím to, pane. Hned jsem zpátky.“ Sebrala peníze téměř s nábožnou úctou a odkráčela do kuchyně. Její předchozí neochota byla rázem tatam.

„To bylo, hm, poučné,“ hledala správné slovo, které by vystihovalo situaci.

„Realita. Každý má svou cenu.“ Sledoval ji svýma temnýma očima. Jeho jizva pod levým okem byla ve světle zářivek jasně patrná. Jindy se pohledu na ni důsledně vyhýbala, nyní však udělala výjimku. Byla tak tenká. Přemýšlela, jak k ní mohl přijít, ale nic jí nenapadlo.

„Jednou vám ten příběh povím,“ neunikl mu její zájem o jeho neobvyklou ozdobu.

„Omlouvám se. Vím, že zírat je neslušné.“ V rychlosti se odvrátila jinam a tváře jí lehce zčervenaly.

„V pořádku, Joyce. Každý chce vědět, jak Ultrix ke své jediné jizvě přišel.“

„Nic mi do toho není.“ Rozpačitě zkoumala své ruce. Její vždy perfektně udržovaná manikúra už by se rozhodně nedala nazvat slovem perfektní.

„Joyce, mě to nevadí. Zasáhl jsem vám do života takovým způsobem, že máte právo na jakoukoli otázku.“ Hovořil laskavě jako ještě nikdy.

„Zvorala jsem to sama. Vy jste mě jen přišel vytáhnout z průšvihu.“

Nebylo od něj fér ponechávat ji v nevědomosti, ale neměl odvahu přiznat se jí ke svému původnímu plánu, kterým ji uvrhl do současné situace. Ne teď, když to mezi nimi poprvé začínalo být hezké. Důvěrné. Až jednou – jednou to bude muset pokazit a vyjít s pravdou na světlo boží. Ale ne dnes. Za téměř pět set let své existence snad neudělal víc sobecké rozhodnutí. Joyce Fieldsová byla alfou i omegou jeho myšlenek.

Servírka přichvátala s kávou a tousty. Nepokrytě se na své hosty usmívala, obzvláště na Fabbrise. Joyce se dokonce zdálo, že na něj blondýna spiklenecky mrkla. Měla sto chutí dívku upozornit, že se chová neslušně, ale to, co se jí dralo na jazyk, zase honem rychle spolkla. On je tu se mnou nebyla právě nejvhodnější formulace vzhledem k tomu, že tu ani jeden z nich neseděl dobrovolně. A navíc to znělo – no, jaksi majetnicky. Musela se tomu v duchu zasmát. Žárlit na Fabbrise by bylo naprosto absurdní. Aniž by mu dál věnovala pozornost, přisunula si k sobě kávu a štědře ji osladila. Život bez cukru si nedovedla představit.

„Ty jsou pro vás,“ vedle kávy se náhle objevil talíř s nedotčenými tousty. Samozřejmě. On potřeboval potravu zcela jiného rázu.

„Díky.“ Jídlo vypadalo lákavě, servírka si s ním dala zřejmě mnohem víc práce než s její kávou. Hladově se zakousla do toustu. Jak mohl vědět, že má ráda sýrové?

„Možná byste mi mohl popsat váš současný plán, zatímco budu jíst.“ Znělo to spíš jako otázka než pobídka. Měl Ultrix vůbec nějaký plán? Bála se zeptat přímo, přestože nesnášela nejistotu.

Utíkat. Skrýt se. Před Ravličem, před králem. Před celým světem. „Pojedeme ještě nějakou dobu na sever. Znám tam jeden dům, už je nějaký čas na prodej. Je to samota, takže se nemusíme obávat všetečných sousedů. A v tomhle počasí ani náhodných kupců.“

No, to nevypadá tak zle. „Jak dlouho tam chcete zůstat?“

„Podle zpráv zvenčí.“ Položil na stůl svůj mobilní telefon. „Gerasimo nás bude informovat o všem, co Ravlič podnikne.“ A nejen on. Až se o událostech dnešní noci dozví na královském dvoře, může očekávat striktní rozkazy přímo od krále. Rozkazy, které nehodlal splnit.

„Máte představu, co teď Laskaví podniknou?“ Skoncovala s prvním toustem a pustila se do druhého.

„Den dva jim bude trvat, než se dají zase dohromady. Pak se pustí po naší stopě.“ A mezitím doplní síly postupným vyhlazováním zdrojů v Chicagu a okolí. Bylo toho tolik, co jí nemohl a nechtěl říci. Nepochybně by trvala na tom, aby jí odvezl zpátky do města a chránil ostatní, což z jeho strany nepřicházelo v úvahu. Rozhodl o svém osudu v okamžiku, kdy opustil Connorovu vilu s Joyce v náručí. Nebylo cesty zpět. Ultrix již přestal být Ultrixem.

Než mu mohla odpovědět, objevila se u nich znovu servírka s papírovým sáčkem vonícím po slanině, sýru a čerstvém pečivu. „Bude vám to takto vyhovovat?“ Zašvitořila na Fabbrise, až Joyce málem vyprskla smíchy.

„Naprosto, děkuji. Rádi bychom zaplatili.“

„Započítala jsem vám to do ceny,“ dívka ukázala na sáček s jídlem, jakoby se jednalo o poklad. „Kdybyste chtěli ještě něco, stačí říct.“ Odcupitala zpátky k pultu a Oprah.

„Působíte takhle na každou?“ Přemáhala smích. „Vždyť si kvůli vám chudák málem překousla jazyk.“

„Tentokrát jsem v tom nevinně,“ zvedl ruce do vzduchu, jakoby se vzdával. „Žádné vedlejší schopnosti ani nic podobného.“ Zajiskřilo mu v očích.

„Jasně. Máma měla pravdu,“ řekla se smíchem.

„V tom, že jsou všichni upíři neodolatelní?“

„Ne. V tom, že jsou všichni muži lháři.“ Dopila kávu a odložila hrnek.

Paní Fieldsová musí být velmi moudrá žena. „Jeden lhář vás teď vezme na projížďku. Můžeme vyrazit?“

Joyce přikývla a oblékla si bundu. Společně vyšli na parkoviště a zamířili k autu.

„Domenico?“ Dívka otevřela dveře od auta a přes střechu pohlédla na svého spolujezdce. „Nemyslela jsem to tak. Tedy – nechtěla jsem říct, že jste lhář.“ Jeho oči se setkaly s jejími. Dosud nepřestalo sněžit a oběma na hlavách a ramenou ulpívaly obrovské bílé vločky. Pomyslela si, že musí vypadat jako idiot, zatímco on si tam jen tak stojí a vypadá jako bůh. Život zkrátka není fér.

Vydržel by se na ni dívat věčně. Ve světle vycházejícím z bistra mu silně připomněla, jak moc se podobá Marii Frederice, pruské princezně a pozdější bavorské královně. Jen její oči měly jiný odstín – chladnější, nebezpečnější a svůdnější. Být člověkem – ne, dost. On není člověk a nikdy jím už být nemůže.

Existovaly však chvíle, kdy za to byl vděčný. Jako právě teď. Cítil, jak se mu ježí chloupky v týle.

„Do auta. Nejsme tu sami.“