Pěkný nedělní večer přeji,

ani tuto neděli vás neochudím o další pokračování Třpytu noci. Sedmnáctý díl nám symbolicky uzavírá první část příběhu a zároveň otvírá část druhou – tu, na niž se všichni těšíme. Komentáře jsou opět vaše. 

P.S.: Jak probíhají přípravy na Vánoce? Už máte všechny dárky?

Vaše Sirael

„Je čas,“ Domenico se zastavil a v jeho ruce se bleskově objevil Stormin mobilní telefon. Jen doufal, že odsud bude mít signál. Trojice nočních predátorů se právě nacházela v zalesněné části Humboldtova parku v centru města. Ultrix by si raději vybral jiné místo na zastávku potřebou k tak důležitému rozhovoru, ale neměl na výběr. Jeho hodinky ukazovaly půl šesté, tedy čas, na kterém se dohodli společně s Hansenem.

„Hej. Nedovolila jsem ti to.“ Zaprotestovala Storm.

„Nejsi v pozici, kdy by sis mohla diktovat podmínky.“ Narážel tím především na její nepříliš ladnou pozici na Gerasimově rameni.

„Nevolej dlouho. Všechny  volné minuty jsem vyplýtvala na tebe.“

Ignoroval její poznámku a v kontaktech vyhledal Ravliče. Kdyby byl člověk, zhluboka by vydechl, aby uvolnil napětí, které se v jeho těle za posledních dvacet čtyři hodin nashromáždilo. Ale byl pouhou napodobeninou člověka, a tak se pouze odvrátil od svého doprovodu a zmáčkl zelené tlačítko pro vytáčení.

Domenico Fabbris pro tento okamžik zcela zmizel.  Zbyla tu jen jeho vnější schránka, tvrdý pohled a pevně sevřené čelisti patřily Ultrixovi. Tohle byla jeho práce, jeho úkol a jeho cíl. Dovede naplánovanou akci do konce, ať už bude Ravlič na jeho nabídku reagovat jakkoli. Ultrix neznal slova  jako porážka, vzdát se, spokojit se s polovičním úspěchem. On tu byl ten, kdo z boje vždy odchází jako poslední.

Telefon opakovaně vyzváněl, ale na druhém konci zřejmě nebyl nikdo, kdo by jej vzal. Fabbrise nářek křehkého přístroje doháněl k šílenství. Od čeho mají lidé, respektive upíři, telefon, když ho nezvedají?

„Zapomínáš na jeden fakt, Nico. Ante se mnou asi nebude chtít mluvit.“

„Zatraceně, Storm, nemůžeš být alespoň jednou zticha? Pokračujeme dál. Zavolám, až budeme blíž.“ Zasunul telefon do kapsy kabátu a vyrazil.

Hlídač Humboldtova parku pak už jen zahlédl dva rozmazané stíny pohybující se rychlostí světla. Pro jistotu si protřel obě oči, ale když znovu vzhlédl, byly pryč.

⭐ ⭐ ⭐

Okolí vily se zdálo bezpečné, ale Bjarne po zážitcích z Maynardu zůstával maximálně opatrný. Kroužili s Yennefer kolem domu tak dlouho, dokud s jistotou nepoznali pach jediného přítomného upíra. Gaby. Yennefer se nemohla dočkat, až kamarádku zase uvidí.

Po vzájemné dohodě beze slov se rozhodli pro zadní vchod. Ještě než Bjarne stačil vzít za kliku, otevřely se dveře dokořán.

„Yenn!“ Gaby se vrhla na blondýnu a prudce ji objala. „Věděla jsem, že to zvládnete.“

„To Bjarne. Vytáhl mě z pekla.“ Yennefer se vděčně ohlédla po svém zachránci.

„Pojďme dovnitř,“ odvětil Dán a postrčil ženy do útrob domu. „Není bezpečné postávat v otevřených dveřích.“ Zavřel za nimi a vydal se do přední části domu. V hale narazil na Connora.

„Ultrix se ještě nevrátil?“ Zeptal se, ačkoli znal už předem odpověď.

„Ne. Jste oba v pořádku?“ Connor si měřil muže před sebou. Bjarne se mu už od začátku příliš nezamlouval. Narozdíl od Ultrixe tenhle válečník neskrýval svou moc a sílu, naopak ji vystavoval všem na odiv. Skromný a lidský Domenico byl Connorovi podstatně sympatičtější.

„Zatím ano,“ odpověděl Bjarne záhadně a víc si svého hostitele nevšímal. Connor jen pokrčil rameny a odkráčel do knihovny, aby oznámil Joyce, že část výpravy je zpět.

⭐ ⭐ ⭐

S přibývajícím počtem budov a lidí pohybujících se v centru města se Domenicova a Gerasimova cesta postupně přesunula ze země na střechy domů. K Maynardu jim zbývalo posledních pět set metrů, a tak se Fabbris rozhodl, že vůdci Laskavých zavolá, až zaujmou výhodnou pozici s výhledem na hotel. Ladnými skoky překonával propastné hlubiny mezi budovami, následován robustním Řekem se Storm stále přehozenou přes rameno, jehož skoky nebyly sice tak elegantní, ale neméně dlouhé. Letěli vzduchem s přirozeností sobě vlastní a nadcházející noc jim kolovala v žilách jako afrodiziakum.

„Jsme na místě. Dál se zatím pouštět nebudeme.“ Ultrix pohledem zkontroloval stav svých společníků a z kapsy vytáhl mobilní telefon. Tentokrát už to musíš zvednout.

„Točí se mi hlava,“ zakňourala Storm, když ji Gerasimo po dlouhé cestě postavil opět na zem.

„To je dobré znamení, princezno.“

„He?“ Tiskla si spánky, jak jen jí to stříbrný řetízek na rukou dovoloval.

„To je znamení, že je pořád na svém místě,“ vysvětlil jí Řek.

„Zatím. Až mě Nico vydá Ravličovi, bude moje hlava v ohrožení.“

„To by ten bastard musel vědět, k čemu se používá telefon.“ Fabbris svíral mobil tak pevně, až hrozilo, že jej rozdrtí. Jeho plán se začínal hroutit v samém počátku. Co teď? Neměl na výběr z příliš mnoha možností. Životy jeho přátel byly díky němu v sázce a on musel jednat. I kdyby měl do Maynardu nakráčet osobně. Jeho smrt by Ravliče možná na chvíli uspokojila, ale co by se stalo pak, na to ani nechtěl pomýšlet. Joyce. Pořád musel mít na zřeteli především její bezpečí.

„Co je to?“ Storm naklonila hlavu a nasála okolní vzduch.

„Kouř.“ Domenicovy smysly se rázem zostřily do stavu nejvyšší pohotovosti. Rozhlédl se důkladně po okolí a pátral po zdroji zápachu, ale zřejmě se jednalo o požár teprve v zárodku. Nikde neviděl příznačnou zář plamenů ani stoupající dým.

„Myslíš, že -?“ Gerasimo nepřímo naznačil možnost, které se všichni upíři obávali.

„Ne,“ odsekl zprudka Fabbris a potřetí vytáčel Ravličovo číslo.

„To nemá smysl.“ Storm ukazovala směrem k Maynardu. Požár se šířil nejspíše odspoda. Okna v přízemí se pod náporem tlakové vlny roztříštila a všudypřítomné plameny se draly z budovy. Z vrchních pater hromadně vylétaly stíny a mizely do tmy. Laskaví.

„To nedovolím.“ Domenico se chystal ke skoku, Gerasimova ruka na rameni jej však zadržela.

„Je pozdě, Nico. Nemůžeš dělat vůbec nic.“

Chvíli jen tiše pozorovali dílo zkázy. Plameny již olizovaly střechu a hotel Maynard se pomalu stával minulostí. Fabbris zatínal pěsti v němém zoufalství. Neodstrčil od sebe ani Storm, která mu opřela hlavu o rameno. Jeho stav se podobal šoku, do nějž po traumatické události upadají lidé. Jediný rozdíl byl v tom, že Domenicova mysl pracovala i přes zdánlivou nečinnost na plné obrátky. Přišel o Yennefer. O jedinou přítelkyni, kterou kdy měl. Jako Ultrix naprosto selhal. Jako upír – neodvažoval se o sobě uvažovat jako o člověku – zklamal sám sebe i svůj druh. Už nikdy nedokáže pohlédnout králi do očí.

„Měli bychom se vrátit do vily. Tady jsme zbyteční.“

„Běž napřed, Gerasimo.“

„Nedělej nic, čeho bys později litoval.“ S těmi slovy se Řek otočil k odchodu.

„Co teď bude se mnou, když už ti nejsem k užitku?“ Ještě tu byla Storm.

„Nechám tě jít pod podmínkou, že už mi dáš konečně pokoj,“ promluvil bez špetky emocí v hlase.

Storm na něj upřela své uhrančivé oči, ale Nico její zájem neopětoval. „Dobře víš, že to nejde. Nedokážu bez tebe žít.“

„A nedokážeš žít se mnou.“

„To je lež. Nebyla jsem to já, kdo utekl do Japonska.“

„Přinutilas mě k tomu. Nech mě být, Storm. Chci být sám.“ Odstrčil ji od sebe.

„Jak můžeš, Nico,“ štkala, „jak můžeš být takový? Proč mi nedáš druhou šanci?“ Stála tam proti němu, ozářená plameny, s rozcuchanými vlasy a tvářemi umazanými od krvavých slz. Storm si vždycky uměla vybrat scénu.

„Druhou? Nespočítal bych tvé druhé šance, drahá. Jdi. Jsi volná.“ V obličeji se mu nepohnul jediný sval. Cítil, že se propadá do hluboké letargie a lhostejnosti.

„Ne. Nebudu volná, dokud nebudeš zase můj.“

„Je mi tě líto, Storm.“

„Litovat bude ta lidská holka. Zařídím, aby proklínala den, kdy ses jí připletl do cesty,“ syčela nenávistně. Maska kajícné přítelkyně byla tatam.

„To už jsem udělal za tebe. Můžeš být v klidu.“

„Chudáčku. Aspoň víš, jaké to je. Asi ji nezabiju. To by bylo příliš rychlé a snadné. Trpěl bys jen chvíli, než bys našel další dámu v nesnázích. Takhle tě to bude užírat den po dni, týden za týdnem, měsíc za měsícem. Jako mě.“

„Zřejmě si jiný osud nezasloužíme.“

„Mluv za sebe, Nico. Ty jsi ten, který nás k němu odsoudil.“

„Už jdi.“ Zoufale toužil po samotě.

Storm přikývla. „Víš, kde mě najdeš.“ Najednou byla pryč.

⭐ ⭐ ⭐

Ve vile na okraji města vládl čilý ruch. Zatímco se Joyce a Gaby věnovaly zesláblé Yennefer dole ve sklepě, proměnil se obývací pokoj v ryze pánskou místnost. Bjarne neklidně přecházel po pokoji, aniž by se alespoň na krátký okamžik zastavil. Gerasimo a Connor jej sledovali s napětím, které však ani jeden nedával navenek nijak najevo. Connor se nenuceně opíral o rám dveří vedoucích na chodbu a Řek se usadil na pohovce. Všichni tři měli však jedno společné – čekali na Ultrixův návrat.

„Co ho zdrželo?“ Zeptal se už po šesté Bjarne a nepřátelsky pohlédl na Gerasima.

„Nic, co by tě mělo zajímat.“ Fabbris vešel do místnosti a zastavil se přímo naproti Dánovi. Když chtěl, dokázal svou přítomnost na nezbytně dlouhou dobu před ostatními upíry utajit. Být Ultrixem mělo občas i své výhody.

Než stihl kdokoli z nich zareagovat, přirazil Bjarne Domenica ke zdi. Fabbris se očividně nebránil, nebylo těžké odhadnout, jak by Hansen dopadl, kdyby Ultrix jeho výpad vyblokoval. To už u dvojice byl Gerasimo a železným stiskem své pravice drtil Bjarneho rameno.

„Pust ho, Gerasimo. Nepotřebuji chůvu. Taky tě rád vidím, Bjarne. Jestli se ti něco nelíbí, můžeme to vyřídit venku. Nedovolím, abys v tomto domě poškodil byť jedinou věc.“

Bjarne neodpovídal. Jen dál hleděl mocnějšímu upírovi upřeně do očí.

„Co kdybys nám nejdřív řekl, o co jde?“ Navrhl Řek. I když Domenica předtím poslechl, pořád byl připraven srovnat seveřana do latě.

„Bjarne? Domenico. Co to má znamenat?“ Yennefer se objevila ve dveřích a těkala pohledem z jednoho na druhého. Za ní vykukovala Gaby a o pár vteřin později se k ním přidala i Joyce.

„Co to má znamenat? Že nás tam málem nechal umřít! Poslal jsi mě tam a pak se na nás vykašlal! Kde jsi, ksakru, celou dobu byl?“ Bjarne obnažil tesáky a přitlačil Fabbrise ještě víc ke stěně.

„Bjarne!“ Yennefer postoupila dál do místnosti. „Okamžitě ho pust.“

„Mohl jsem si myslet, že se ho budeš zastávat,“ procedil skrz zuby, ale udělal, co chtěla. Domenico si urovnal klopy kabátu.

„Máš plné právo vyčítat mi, co se stalo. Selhal jsem.“

„Ne. Hansen nedodržel domluvený čas,“ vložil se do toho Gerasimo, kterému pomalu začínalo svítat.

„Nebylo by lepší vysvětlit nám všechno od začátku? Kde se stala chyba?“ Gaby už vůbec nic nechápala. Yennefer jim sice ve sklepení ve zkratce pověděla o jejich šíleném útěku z Maynardu, ale evidentně došlo k dalším událostem, o kterých nevěděla ani ona.

Domenico se poprvé odvážil pohlédnout jejím směrem. Nejprve mlčky poděkoval Gaby za dobrou připomínku a poté se odvážil vyhledat očima Joyce. Nemohl si v této vypjaté chvíli dovolit ztrátu koncentrace, ale musel se ujistit, že ho Joyce po vyslechnutých obviněních nezavrhla. Nezáleželo mu na tom, co si myslí Hansen, dokonce ani Connor nebo Gerasimo, záleželo mu jedině na Joyce. Jestli se chtěl před někým ospravedlnit, pak to byla ona.

„Fajn. Setkal jsem se s Ravličem a řekl mu o únosu Storm,“ pustil se Bjarne neochotně do vyprávění. Stručně shrnul, jak osvobodil Yennefer a přemohl Ravliče.

„Tak to bychom měli. Příčina požáru objasněna. A zároveň už víme, proč ses nedovolal Ravličovi.“ Poslední Gerasimova slova byla určena Fabbrisovi. „Jednoduché jako facka.“

„Výborně. Takže za všechno můžu vlastně já.“

„Zachránil jsi Yenn, a to je hlavní. Teď se ale musíme zaměřit na další postup. Ravlič, předpokládám, žije.“

„Ano,“ potvrdil Bjarne a složil paže na prsou v obranném gestu.

„Ten požár ho nejspíš pořádně naštval,“ ozvala se Gaby.

„Půjde po nás. Po všech. Tohle je prakticky vyhlášení války mezi dvorem a Laskavými. Musíme odsud urychleně zmizet.“ Domenico nad tím uvažoval již cestou do vily.

„S tebou nikam nejdu.“

„Nápodobně, Dáne. Rozdělíme se.“ Ultrix byl zpět. „Já zůstanu s Joyce. Gaby a Gerasimo, vy půjdete společně. Yenn, zvládneš to sama?“

„Ne. Jde se mnou.“ Hansenův autoritativní tón nepřipouštěl odpor.

Domenico se obrátil k blondýně. „Je to na tobě.“

„V pořádku. Nemusíš si o mě dělat starosti.“

„Kdy vyrážíme?“ Gaby nešťastně pohlédla na Joyce. Nechtěla se s přítelkyní rozloučit a nechat ji na pospas Italovi.

„Ihned.“

Upíři se dali do pohybu. Nebylo zapotřebí velkých příprav, přesto však nemohli vyrazit okamžitě. Domenico přistoupil k Joyce.

„Důvěřujete mi?“

Dívka přikývla.

„Se mnou máte největší šanci. Udělám všechno pro to, abych vás dostal do bezpečí.“

„Já vím, Domenico. Půjdu se připravit.“ Věnovala mu povzbudivý úsměv.

„Děkuju,“ zašeptal. Za vše.