Pěkné nedělní odpoledne přeji,
po neplánované půlroční pauze jsem zase zpět a v plné síle 🙂 V současné době jsem již zapracovaná, přestěhovaná a připravená opět každý týden připravovat nový díl aktuálního románu na pokračování. Musím říct, že mi pauza prospěla, neboť jsem si ujasnila další vývoj Třpytu noci a všech jeho postav. Doufám, že se vám další díly budou líbit přinejmenším stejně jako ty staré nebo ještě víc 🙂
Dnešní a následující dva díly jsou ještě poměrně akční, ale pak se nám příběh krapet zlomí a přehoupneme se do jeho druhé poloviny, kde dojde konečně i na nějakou tu romantiku. Komentáře jsou samozřejmě vaše a já už se nemůžu dočkat na vaše reakce.
Vaše Sirael
Kdyby Joyce Fieldsová patřila mezi hysterické a neurotické ženské, naordinoval by jí Fabbris hodinku denně v přítomnosti specialisty na klid, doktora Connora Reeda. Naneštěstí však byla Joyce pouze tvrdohlavá, a s tím by ani Connor nejspíš nic nesvedl. Na ženskou umíněnost totiž dosud nikdo nevymyslel lék. Ale až se to někomu podaří, Domenico mu srdečně pogratuluje.
„Dnešní noc bude dlouhá, předpokládám,“ Connor seděl za stolem ve své pracovně a pátravým pohledem si měřil upíra před sebou.
„Stejně jako ta předchozí, příteli.“ Domenico se jediným, okem téměř nepostřehnutelným pohybem posadil do křesla naproti Connorovi a rukama pevně sevřel dřevěná opěradla. Po probdělém dni se cítil unavený a starší minimálně o deset let, ale pořád byl silnější a rychlejší než dobrá polovina světové upíří populace.
„Samozřejmě máš plán.“
Domenico přikývl. „Děravý jako pravý ementál. Ať žije improvizace.“
„Co potřebuješ ode mě?“
Tvůj klid a sebeovládání. „Stále to samé. Bezpečné útočiště. Nechám tu pro jistotu Gaby. Je mladá, ale i tak je to lepší než nic.“
„Doufám, že se vám podaří dostat Yennefer zpět.“
„Já také.“ Domenico se zvedl k odchodu.
„Carpe noctem. Příteli,“ dodal Connor a stiskl Fabbrisovu nabízenou pravici.
⭐ ⭐ ⭐
Bjarne vyrazil hned, jak to bylo možné. Jeho první úkol – dostat se nepozorovaně z vily – se ukázal jako nejjednodušší úkol na světě. Laskaví se zřejmě rozhodli, že si na Ultrixovu partu počkají raději v pohodlí hotelu a nebudou se neustále potulovat po nocích. Jejich hloupost.
Neměl příliš mnoho času, ale několik nezbytných koleček kolem města si nemohl odpustit. Kdyby z něj Ravlič ucítil byť jen závan oliv nebo mořské soli, skončila by jeho záchranná mise ještě dřív, než by stihl říct jediné slovo na svou obranu. Předpokládal, že jeho smrt do Fabbrisova plánu nijak nezapadala. Nebo v to alespoň doufal.
Dorazil k Maynardu o chvíli dřív, než byl s Ultrixem domluven. Uvítací výbor Laskavých na něj udeřil dobrých tři sta metrů od hlavního vchodu hotelu, ale Bjarne něco podobného očekával. Laskaví byli v pohotovosti. Tušili, že se dnes v noci něco chystá.
„Tak kohopak to k nám čerti nesou, hm?“ Vysoký upír tmavé pleti si seveřana pohrdavě měřil a zároveň mu bránil v dalším postupu.
„Ravlič mě očekává,“ odpověděl mu Bjarne bez váhání. Sebejisté vystupování mu v této ošemetné situaci mohlo jedině prospět.
„Jasně. A já jsem Harry Potter.“
Upíři kolem Bjarneho se dali do smíchu.
„Fajn. Tak mě doveď k Brumbálovi,“ odvětil bez mrknutí oka. To, že byl dánský viking a žil na venkově, neznamenalo, že neměl přístup k internetu.
Než mu stačil kdokoli ze skupiny Laskavých odpovědět, objevil se před ním Claus v šedém obleku a bílé košili. S modrou kravatou a kulatými brýlemi Bjarnemu silně připomínal jednoho nejmenovaného německého politika z dob druhé světové války. Mezi ostatními Laskavými, oblečenými převážně v kůži a dalších podobných materiálech, které si upíři zcela nepochopitelně oblíbili, působil zvláštním, až nepatřičným dojmem.
„Hansene,“ štěkl svým nepříjemným hlasem, „tady jste.“
„K službám,“ Bjarne sklonil hlavu, aby ji vzápětí opět zvedl a setkal se tak s udiveným pohledem snědého upíra. Přátelsky na něj mrkl, jakoby se znali odjakživa.
„Nechte toho šaškování a pojďte se mnou.“ Claus vyrazil k Maynardu, aniž by věnoval pozornost komukoliv z okolo stojících upírů. Bjarne jej poslušně následoval. Jeho vnitřní instinkt mu napovídal, že s Clausem si není radno zahrávat. Tenhle upír možná nebyl cvičeným vojákem, tak jako Roberto, ale Dán si byl více než jistý, že by mu netrvalo zlikvidovat nepřítele déle jak deset vteřin.
„Ante bude mít radost, že jste se vrátil.“
„Neexistuje důvod, proč by tomu mělo být jinak.“ Bjarne srovnal s Clausem krok a do Maynardu už vstupovali bok po boku.
„To je jedině dobře, mladý příteli. Laskaví mezi sebou nesnesou oportunisty a zrádce.“
To je dobré vědět, pomyslel si Bjarne, ale nahlas nic neřekl.
„Něco nového ohledně naší finské princezny?“ Nastoupili do výtahu a Claus zmáčkl tlačítko číslo pět.
„Promiňte, Clausi, ale myslím, že tohle by měl jako první slyšet náš pán.“
„Ah, samozřejmě. Pokud je to tak důležité. Víte, Hansene, našeho vůdce se nevyplácí zdržovat hloupostmi.“
„To není ten případ. Ale i tak vám moc děkuji za radu. Zařídím se podle ní, až budu mít pro Ravliče další hloupost.“ Bjarne nasadil ten nejzdvořilejší úsměv, jakého mohl být dánský viking schopen.
Claus jeho úsměv opětoval, ale v porovnání s mladším upírem působil škrobeným dojmem. Moc dobře pochopil, co mu chtěl Hansen naznačit a pranic se mu to nelíbilo. Jen málo upírů mělo přímý přístup k Ravličovi. A jen málo z nich bylo mladších čtyři sta let. Nemluvě o tom, že se tu Hansen objevil teprve včera a už si nárokuje postavení, na němž mnozí Laskaví pracují celé roky i desetiletí. Ale pokud s tím nemá problém Ante, pak mu nezbývá nic jiného než Dána akceptovat.
Výtah zastavil a Claus pokynul svému společníkovi, aby vystoupil jako první.
Jak šlechetné, pomyslel si Bjarne a vzápětí stanul přede dveřmi pokoje čísla 523.
Tak a je to tady.
⭐ ⭐ ⭐
Ante již několik minut seděl zcela nehnut nad rozehranou šachovou partií. Jeho dlouhé, štíhlé prsty sem tam letmo zavadily o křišťálovou figurku jezdce, ale pokaždé se stáhl zpátky, jakoby ho kus chladného, elegantně vybroušeného kamene popálil. Ne, takhle to není správně, uvažoval v duchu. Jeho král sice nebyl v nejmenším nebezpečí, ba právě naopak. Anteho královna směle dotírala na soupeřovy nejdůležitější figury, šach – mat byl téměř na spadnutí. Přesto však nebyl vůbec spokojen. Musí existovat i jiné řešení. Takové, které by naplnilo jeho představu o dokonalém vítězství.
Nakonec táhl královnou. Křehká figurka, umně vytvarovaná do ženské podoby, vydala čistý, vysoký tón, když se střetla se svým protivníkem – pozlacenou figurkou soupeřova krále.
„Šach – mat, Domenico. Škoda, že jsi nebyl tak dobrý, jak jsem doufal.“ Ante upravil všechny figurky do základního postavení. Šachy ho většinu jeho dlouhého života uklidňovaly a pomáhaly mu srovnat si myšlenky. Ne však v tomto případě.
Yennefer za Joyce. Takový nesmysl. Proč by Fabbris něco takového dělal? Jakýpak háček jeho nabídka má? Obávaný Ultrix byl přece znám jako milovník smrtelníků. Nikdy by neobětoval nevinnou lidskou dívku za stvoření noci. Ani za svou dlouholetou přítelkyni. Tahle nabídka není konečná, tím si byl Ravlič jist.
Snad mu jeho nový přítel Bjarne poví víc. Ante cítil jeho nervozitu – stál za dveřmi společně s Clausem jako nějaký ustrašený školák. Prověrka, kterou si pro něj Ante připravil, ukáže, zda jeho strach pramení jednoduše z přítomnosti starších a mocnějších nebo z nějakého jiného důvodu.
Počkal, dokud Claus tiše nezaklepal na dveře, a teprve pak dal najevo, že si je vědom svých hostů. S nic neříkajícím výrazem otevřel dveře a vyzval oba upíry, aby vstoupili.
„Vidím, že je na tebe spolehnutí, můj mladý příteli. Nebo je to jen vidina odměny, co tě přimělo vyhledat mě tak brzy od našeho posledního setkání?“
„Odměna není důležitá – tedy ne v tomto případě. Mám informace. Sledoval jsem Storm, přesně podle vašich instrukcí.“ Bjarne doufal, že to znělo dostatečně podlézavě. Neměl s podobným jednáním zkušenosti. Vždy se zodpovídal jen sám sobě a nikomu jinému.
„Děkuji, Clausi, už můžeš odejít. Náš host již určitě příště najde cestu sám.“ Ravlič dal svému pobočníkovi jasně najevo, že ho již nebude potřebovat. Claus se beze slova odporoučel.
„Tak,“ Ravlič ukázal ke dvěma koženým klubovkám, „na to se posadíme.“
Bjarne poslechl. Dnešní večer mu nápadně připomínal ten včerejší. Jeden podstatný rozdíl však našel hned vzápětí: včera riskoval pouze svou vlastní existenci, dnes šlo především o Yennefer. Jestli nezapůsobí dostatečně důvěryhodně, mohou se s tímto světem rozloučit oba.
„Máš mou naprostou pozornost, Bjarne.“ Ravlič propletl prsty v oblíbeném gestu a upřeně hleděl na svého hosta. Dán toužil udělat něco, čím by rozbil onu podobu s minulým večerem, ale nenapadlo ho nic jiného, než rovnou vyrukovat se svým poselstvím.
„Fabbris má Storm.“
Strohé prohlášení vyvedlo letitého upíra na okamžik z míry natolik, že neovládl svůj pečlivě nacvičený neutrální výraz a odkryl tak emoce skrývající se obvykle hluboko pod povrchem. Neuběhlo však ani několik vteřin a Ravlič se tvářil opět normálně. Bjarne byl ovšem s jeho reakcí spokojen.
„Jak?“ Zeptal se nevzrušeným tónem, jakoby ho to vlastně vůbec nezajímalo. Opak byl pravdou. Přímo hořel zvědavostí zjistit, jestli ho ta prohnaná blondýna zradila nebo zda doplatila na bezbřehou důvěru ve Fabbrisovu nehynoucí lásku. Ať tak či tak, bude mu chybět.
„Naletěla mu. Slíbil jí, že se k ní vrátí.“ Bjarne usoudil, že nebude na škodu Fabbrisův příběh ještě trochu vylepšit.
„Jistě. A ona přiběhla jako poslušná fena. To mě nepřekvapuje.“
„Fabbris toho přirozeně využil,“ doplnil jej Dán a pokrčil rameny. „Nevím, o co mu jde.“
Ante neodpověděl. Měřil si mladého upíra pohledem a odhadoval, nakolik svou poslední větu myslel vážně. Protože jestli je tu něco jasného, pak jsou to Ultrixovy úmysly. Yennefer za Storm. Teď už tahle rovnice dávala smysl. Dokonalý smysl.
„Čas na odměnu.“ Starší z mužů stál náhle u dveří a gestem ruky pobízel Bjarneho k pohybu.
⭐ ⭐ ⭐
„Ne tak rychle, slečinko.“ Gaby se ležérně opírala o zábradlí v horní části schodiště a bránila tak Joyce v průchodu. Tmavě namalovaná ústa špulila do směšného výrazu, který pokládala za dostatečně ublížený pro roli neinformované přítelkyně. „Dlužíš mi vysvětlení.“
„Víš, že ti to naštvání ani trochu nevěřím?“ Joyce se zastavila několik schodů pod vrcholem schodiště a levou rukou si upravila neposlušný pramen lesklých vlasů.
„Kazíš mi výstup. Nemůžeš alespoň předstírat, že se mě bojíš?“
„Promiň, ale naštvaný upír vypadá úplně jinak.“ Její myšlenky zabloudily k Fabbrisovi. Tak vypadá naštvaný upír.
„Hm. Ale stejně mi to vysvětlení dlužíš.“ Upírka uvolnila Joyce cestu, počkala, až ji předejde a pak ji lidským krokem následovala. Její zvědavost byla zkrátka silnější než pocit ukřivděnosti. Joyce si jí zdánlivě nevšímala a nerušeně pokračovala po chodbě Connorovy vily.
„Gaby?“ Oslovila ji tázavě teprve ve chvíli, kdy za ní dívka proklouzla do knihovny. Moc dobře věděla, o co jí jde, ale nehodlala jí to nijak ulehčit.
„Jen se nedělej, Joyce Fieldsová. Tichá voda břehy mele.“ Gaby se uvelebila na mahagonovém stole mezi svazky a pohrávala si s konečky svých obarvených vlasů. Když Joyce na její slova nijak nereagovala, navázala na svůj monolog. „Co mele! Přímo trhá břehy! Ona sbalí taliána, před kterým se třese půlka upířího světa, a neřekne ani slovo. Ani slovíčko!“
„Už jsou všichni pryč?“ Zeptala se Joyce nevzrušeně.
„Ne. Právě teď nás poslouchá taliánova ex, talián a Gerasimo,“ zazubila se, ačkoliv jí bylo jasné, že si právě u jednoho mocného upíra zadělala na pořádný průšvih. Joyce obrátila oči v sloup a následně Gaby názorně předvedla, že by ji s největší chutí nejraději zaškrtila na místě. To, že ji někdo dává neustále s Fabbrisem dohromady, jí už začínalo lézt na nervy.
„Ven s tím, Joyce. Už byla pusa?“ Gaby, jak mívala ve zvyku, usilovně klátila nohama a naprosto si nevšímala dívčiných výhrůžek. Florentské letopisy, které náhle zasvištěly vzduchem, chytila bez nejmenší námahy. „Beru to jako ano.“
„Ber si to, jak chceš,“ obořila se na ni dívka zprudka. Jak má proboha odpovědět, když ani ona sama neví, jak na tom s Fabbrisem vlastně je? Jednou se k ní chová, jakoby byla jen pěšákem v jeho hře, a podruhé ji svým podmanivým hlasem ubezpečuje o tom, že ona je ten nejdůležitější bod v jeho upířím vesmíru. A k tomu všemu po ní jde jeden obzvlášť nebezpečný upír. No není toho na jednu obyčejnou smrtelnici trochu moc?
Napsat komentář