Pěkné odpoledne přeji,

neděle je tu a další díl TN již čeká na Vaše komentáře 🙂

Co se dnešní závěrečné scény týče – popravdě chystala jsem se na něco většího, ale schovám to na příště 🙂 stále doufám, že příště bude za týden, ale zatím se nedaří.

Takže komentujte a pište nápady, bedlivě web sleduji 😀

Vaše Sirael

„Přítelkyně?!“ Zopakovala Gaby potřetí a v jejím výrazu se zračily obavy smíšené s překvapením. „Zdá se, že mi něco uniklo.“

Joyce rozpřáhla ruce v obranném gestu. „Není to tak, jak si myslíš, Gaby.“

„Ne? A jak tedy?“ Upírka pohodila hřívou svých fialových vlasů. „Vidím, jak se na tebe dívá, Joyce. Nejsem slepá.“

Dívka zavrtěla hlavou. „To je jen jako,“ zašeptala, ale přesto si nemohla být jista, kolik upírů ji slyšelo.

„Fajn. Vidím, že to máte vymyšlené. Ale řekni tomu svému upírovi, aby to nedával tak okatě najevo.“

„Co?“ Teď pro změnu nechápala Joyce. „Gaby, mezi námi nic není.“

„Ha – ha. Lepší vtip jsem za posledních padesát let neslyšela.“ Výmluvným pohledem se zadívala na přítelkyni.

„Jak tě mám přesvědčit?“ Joyce začínala ztrácet trpělivost.

„Nijak. Mě totiž nepřesvědčíš. Ale klidně to můžeš zase večer zkusit.“ Gaby odplula elegantním upířím krokem do kuchyně. Joyce a Connor, jediní lidé v domě, osaměli.

„Dnes bude ve sklepě přelidněno,“ podotkl Connor a automatickým gestem si posunul brýle na nose.

„Kdepak přelidněno. Přeupírováno,“ Joyce neskrývala podrážděný tón. Zlobilo ji, že jí kamarádka nevěřila. A zlobil ji také Fabbris. Neměl sem co tahat svou ex. A Storm? Ta ji přímo dováděla k zuřivosti. Ona moc dobře ví, co byla zač. Rozhodně nestála o důvěrný rozhovor nad kávou o Domenicových preferencích ve vztahu. Zvlášť, když je žádný vztah k sobě nepoutal.

„Dáš si snídani nebo si půjdeš ještě lehnout?“ Connor se snažil být ve všech situacích dobrý hostitel.

„Snídani. Nezamhouřila bych oka, když vím, že je tady.“ Rozmrzele sešla ze schodů a zamířila do kuchyně.

„Na denním světle jsi před ní v bezpečí. A pochybuji, že by Domenico dopustil, aby utekla ze sklepení.“ Otevřel dveře ledničky a začal skládat jednotlivé suroviny na stůl.

„Co myslíš, že s ní mají v plánu?“

„Snad ji nelituješ? Předpokládám, že ji zkusí vyměnit za Yennefer. Byl by to logický tah.“

„Na logiku je ještě trochu brzy.“ Vzhlédla k hodinám, které ukazovaly půl osmé. Za malou chvíli konečně vyjde slunce a stvoření noci ulehnou k odpočinku. Ale bude to platit i pro společnost v útrobách tohoto domu? Joyce si tím nebyla zcela jista. Byl jen jediný způsob, jak to zjistit.

„Connore, nemáš nějaký jahodový džus? Mám na něj hroznou chuť.“ Usmála se sladce na jedinou lidskou bytost ve své blízkosti. Samozřejmě, že věděla, že celé balení jahodových džusů je v komoře na druhé straně domu. A věděla také, že Connor je natolik bezelstný, aby neprohlédl její pravý záměr.

„Jistě. Dojdu pro něj.“ Mladý muž se vzdálil z místnosti. Joyce okamžitě vyskočila ze židle a přesunula se ke dveřím do sklepa. Rychle je otevřela a sestoupila na první schod sklepení.

Paprsek denního světla prosycený slunečním svitem všechny přítomné upíry na krátkou chvíli oslepil. Dveře se schodištěm však byly naštěstí v takovém úhlu, že nikdo z přítomných upírů nebyl zasažen. Jakmile byl vchod do sklepa opět bezpečně uzavřen, objevila se vedle Joyce Gaby. Než však stačila cokoli říct, prořízl chladný vzduch sklepení autoritativní hlas Ultrixe.

„Teď ne, Joyce! Vrať se nahoru.“ Copak Connor nemá dost rozumu, aby ji nespouštěl z dohledu? Jahodový džus! Něco takového může napadnout vážně jenom Joyce.

„Ne. Mám právo tu být jako kdokoliv jiný.“ Teprve teď se Joyce rozhlédla po místnosti. Na jedné truhle seděla spoutaná Storm, kterou z každý strany hlídal jeden upír – Domenico a Bjarne. Gerasimo seděl na druhé truhle, i přes svá zranění si toto představení nechtěl nechat ujít. Gaby teď stála před ní v obranné pozici, rozhodnuta nevydat Joyce do rukou žádného upíra, který by právě dostal chuť na trochu čerstvé krve.

Domenico tiše zavrčel. Proč musí být tak tvrdohlavá? „Ohrozila jsi nejen sebe, ale i nás. Odejdi, prosím.“

„Páni. Ten je na tebe ale tvrdý. Ke mě by si nikdy nic takového nedovolil, viď, Nico?“ Storm se upřeně zadívala na Joyce. „Neměla by sis to nechat líbit, drahoušku. Nebo si na to zvykne.“

„Storm? Zmlkni. Nikdo se tě na nic neptal.“ Domenico v kožených rukavicích upravil stříbrný řetízek na upírčiných rukou. Popálená kůže ji nesnesitelně bolela, ale nevydala ani hlásku.

„Zůstanu zde. Chci vědět, co se s ní stane.“ Kývla směrem ke Storm, která se na ni nepřestávala dívat.

„Pokusíme se ji vyměnit za Yennefer. Jestli ji tedy Ravlič bude ještě chtít.“ Odpověděl jí tentokrát Bjarne.

„O tom vážně pochybuji,“ vmísila se Storm opět do hovoru. „Yennefer je pro něj v tuto chvíli mnohem cennější. Je vodítkem tady k tvé lidské -,“ její hlas náhle zdrsněl.

„Mlč!“ Okřikl ji znovu Domenico, až Joyce nadskočila leknutím. Ještě nikdy neviděla Ultrixe v plné síle. Domenico jí zatím odhalil pouze svou laskavější tvář, ale teď byl plně soustředěn na svůj úkol, a tak se tak také choval. V jeho tváři četla vysílení a únavu z toho, že je přes den vzhůru, ale zdálo se, že ho nic nedokáže zlomit. Byl jako skála. Pískovcová skála, vzpomněla si na jejich včerejší rozhovor u krbu.

„Nebo co, Nico? Ukážeš své přítelkyni, jak dokážeš být zlý?“ Storm se očividně bavila.

Domenico v duchu italsky zaklel. Jasně, že jí před Joyce nezakroutí krkem. I když by moc rád. Vlastně by mu to udělalo radost. Ale ukázat Joyce svou pravou upíří podstatu bylo to poslední, co by si přál. Bude na to muset nějak jinak.

„Ne. Prostě tě ovážu rudou mašlí a pošlu tě zpátky tam, odkud jsi přišla. Samozřejmě výměnou za Yenn. Nic nepotěší Ravliče tolik, jako to, že jsi mu opět pokazila plány. A o tom, že tě vymění, vůbec nepochybuji. Ante si na svých domácích mazlíčcích dost zakládá.“

„Tenhle mazlíček už dnes přes prsty dostal,“ okomentoval to suše Bjarne a výmluvně pohlédl na Fabbrise. Ten jen pokrčil rameny.

„To už je jeho věc. Já chci jen zpátky Yennefer. A pokud to nepůjde po dobrém, půjde to po zlém. Storm nám určitě ráda poví vše, co budeme chtít vědět, že Storm?“

„Samozřejmě,“ zapředla seveřanka a spiklenecky mrkla na Joyce, ačkoli by ji nejraději na místě vyškrábala oči. „Ale nejprve tu mám pár tipů pro tvou přítelkyni. Tak za prvé: nikdy mu neříkej, že -,“ začala rychle, ale už nedostala šanci větu dokončit. Domenico ji jednou rukou chytil pevně za krk a téměř ji zvedl z truhly, na níž seděla. Jeho předchozí rozhodnutí, že Storm nijak neublíží, již patřilo minulosti.

„Joyce, okamžitě se vrať nahoru.“ Fabbrisův hlas byl tvrdý, nesmlouvavý. Teď nebyl vhodný čas na to, aby si hrál na džentlmena. V sázce je příliš mnoho, i kdyby se na něj Joyce měla zlobit celý příští týden, musí ji dostat do bezpečí denního světla.

„Ne, Domenico! Pusť ji.“ Udělala krok dopředu, ale narazila do Gaby. Copak se proti ní všichni upíři spolčili? Jak by bylo báječné, kdyby byla stejně silná jako oni a mohla se jim postavit jako rovnocenný soupeř! Pro ten skvělý pocit by klidně obětovala i svou duši.

„Gaby, víte, co máte dělat,“ kývl Domenico velitelsky na dívku.

„Promiň, Joyce, vážně za to nemůžu.“ Gaby ji bleskově popadla, otevřela dveře a vystrčila ji do kuchyně. Pak za ní stejně rychle zavřela a Joyce slyšela, jak zastrčila závoru. Výborně. „To ti nezapomenu, Gabrielo Alvarezová!“ Křikla za ní vztekle a kopla do dveří.

„Tady máš ten džus,“ ozval se Connor za jejími zády, jako by se nic nestalo.

„Díky,“ hlesla a nakopla dveře od sklepa pro jistotu ještě jednou.

⭐ ⭐ ⭐

„Vážně mě dojímá vaše péče o mě, ale ocenila bych, kdybychom se mohli chvíli prospat.“ Storm se rozhlédla po přítomných upírech. Mohlo být už poledne a všichni byli dosud vzhůru. Nejhůř to snášela Gaby. Ve svém relativně nízkém věku potřebovala zoufale doplnit síly. Gerasimo na tom byl podobně.

„Ty spát nebudeš a tím pádem ani já. Ostatní si mohou odpočinout,“ rozhodl Domenico.

„A bylo by možné sundat tu harpyji z mé truhly?“ Gaby ukázala na Storm.

„Jsi druhá na seznamu,“ oznámila jí blondýna suše a obrátila svůj pohled k Nicovi. „Nebudeš hájit mou čest?“

„Tvou čest? Prosím tě, Storm, nesnaž se vtipkovat. Nemám na žerty náladu.“ Domenico ji nepříliš šetrně postavil na nohy a nasměroval ji do kouta. „Uspořádáme si piknik na zemi, co ty na to?“

„Jako za starých časů?“ Nehezky se zasmála. „Co by na to řekla Joyce, že se důvěrně stýkáš se svou bývalou?“

„Myslím, že jsem tě velice důrazně upozornil na to, že o Joyce se s tebou bavit nebudu.“

„Také mám ten dojem,“ teatrálně si prohmatávala pohmožděný krk. V tuto chvíli jí nezbývalo nic jiného, než hrát podle jeho pravidel. Stříbrný řetízek na rukou jí s každou další minutou ubíral cenné síly. Proti Ultrixovi neměla sebemenší šanci, i když i na něm začínalo být vidět, že toho má dost. Už měli přinejmenším pět hodin spát.

„Posaď se, den je dlouhý.“ Počkal, dokud neusedla a pak složil své dlouhé tělo naproti ní.

„Fajn, takže na sebe budeme koukat a čekat, až zapadne slunce?“ Ačkoli to řekla otráveným tónem, nikdy si nepřála nic tolik jako právě tohle. Celých pět hodin bude v Nicově bezprostřední blízkosti, bude s ním opět mluvit a zcela určitě ho přesvědčí, že to je přece ona, jeho Storm, kterou stále miluje a která je mu osudem určena. Její mysl nemocná láskou si nepřipouštěla, že by to mohlo dopadnout jinak. Ona má všechny zbraně ve svých rukou a nebude váhat je použít.

„Tak nějak. Chci vědět pár věcí.“ Domenico se odmlčel a na okamžik se zadíval jinam. „Storm, neexistuje nic, co by tě odradilo od práce pro Ravliče? A rozmysli si to dobře. Víš, že umím být štědrý.“

„Už je to tady, že? Cítíš se vinný, i když jsi mi na tom hřišti tvrdil něco jiného. Nedokážeš snést, že se musíš postavit někomu, s kým jsi měl tolik společného.“

„Je to přinejmenším zvláštní, nezdá se ti?“

„Zdá. Ale my nemusíme stát proti sobě, Nico. Nikdy jsme nemuseli.“ Mluvila tichým, podmanivým hlasem. Dostane ho zpět a nezáleží na tom, co jí to bude stát.

Domenico zavrtěl hlavou. „Tak jednoduché to není.“

„Ale je. Stačí, když necháš tu holku na pokoji. Nech ji Ravličovi a všichni budou spokojení.“

„Víš, co po mě žádáš? Měl bych obětovat lidský život jen proto, aby byli všichni spokojení?“ Hlas mu přeskočil rozčilením. „A to nemluvím o tom, že ta holka je má přítelkyně.“ Kéž by, blesklo mu hlavou v zápětí.

„To nemůžeš myslet vážně, Nico. Ona je člověk.“

„Vážně? Toho jsem si nevšiml.“

„Přitahuje tě její krev, nic jiného. Prostě jsi moc dlouho neměl čerstvou krev,“ snažila se najít vysvětlení, které by vylučovalo možnost, že by mohl miloval někoho jiného než ji.

„Ne, Storm. V tom to není.“

„Pak není nic, co by mě přimělo odejít od Laskavých.“ Ne, ještě neprohrála. S tím se zkrátka nehodlala smířit.

„Jsi pořád stejně tvrdohlavá. Dobrá, takže tě vyměním. Neber to osobně, ale u Yennefer se nemusím obávat, že mi vrazí kůl do srdce.“

„Nico, já – nikdy bych ti nedokázala ublížit.“

„Jistě.“ Dotkl se prsty tenké jizvy pod svým levým okem. „Necháme to být, Storm. Oba jsme si vybrali svůj osud.“

„Ne. Já jsem si vybrala tebe, Nico. Kdy už to konečně pochopíš?“ Propadala zoufalství. Jestli ho o své lásce nepřesvědčí do setmění, pak už nebude mít příležitost. Nepochybovala o tom, že jakmile se dostane do rukou Antemu, budou její dny na tomto světě sečteny.

„K tomu se už nebudeme vracet, Storm. Je to pryč a ty to moc dobře víš. Vyříkali jsme si to snad tisíckrát. Jsem upír, nemám duši a mé srdce se zastavilo před čtyři sta padesáti dvěma lety, ale přesto všechno nedokážu žít ve vztahu, kde je jeden majetkem toho druhého.“

„Bylo nám spolu tak dobře,“ zašeptala po chvíli do ticha a sklonila hlavu, aby neviděl její krvavé slzy.

⭐ ⭐ ⭐

Tak takhle tedy ne.

Tak se k ní žádný upír chovat nebude. I kdyby to měl byl samotný král.

Joyce přecházela po knihovně a v duchu se zabývala scénou ve sklepě, které byla svědkem. On ji vyhodil! On ji prostě zcela jednoduše vyhodil! Jako by do toho neměla co mluvit. Hlavně, že ji nutí hrát divadélko pro svou ex. Typický chlap. K ničemu se nedokáže postavit čelem.

Huh, a to mu včera málem uvěřila tu pohádku o hodném upírovi. Pískovcová skála, pche! To tak! Byl Ultrixem tělem i duší, a to jí nikdo nevymluví. Ta autorita, chlad a síla, co kolem něj vířila v místnosti – už jí bylo jasné, čím působil na ostatní upíry a nutil je tak k poslušnosti. Brr, otřásla se, tohle nebylo nic pro ni. Mohl být atraktivní, jak chtěl, ale ona se na něj už ani nepodívá. Nepotřebuje si komplikovat život aférkou s upírem, který je, co se chladu týče, výkonnější než její mrazák.

A s Gaby si to také vyřídí. Jednala sice na jeho rozkaz, ale to nevadí. A když už budou v tom družném rozhovoru, musí jí vysvětlit, co proboha myslela tím, že vidí, jak se na ni Fabbris dívá. Nejspíš měla halucinace z nedostatku krve. Jinak si to Joyce nedokázala vyložit. Domenico se na ni totiž určitě nijak nedíval. Toho by si musela všimnout.

Zklamaně dosedla na zelenou pohovku u okna a podepřela si bradu oběma rukama. Začínala pochybovat, že má ve svém životě alespoň sebenepatrnější nárok na trochu štěstí. Nebuď sentimentální, Joyce Fieldsová, štěstí neexistuje, napomenula se v duchu a obrátila hlavu k oknu. Slunce stálo vysoko na obloze a nemilosrdně odměřovalo čas, kdy je v relativním bezpečí. Jestlipak jsou ještě vzhůru?

⭐ ⭐ ⭐

Bjarne se probudil pět minut před západem slunce. Vždycky dokázal odhadnout přesný čas východu a západu, aniž by se díval na oblohu nebo na hodinky. Instinkt. Okamžitě se zorientoval, kde je, a rozrazil dveře rustikální skříně, kam se před několika hodinami uchýlil. Fabbris se Storm stále seděli naproti sobě, jak je viděl naposledy. Oba se zdáli unavenější, ale také klidnější. Gaby s Gerasimem se dosud neprobudili.

„Pověz mi něco. Zapáchají všichni Dánové tak jako ty?“ Storm sotva udržela otevřené oči, pod kterými se jí rýsovaly černé kruhy.

„Jsou všichni Švédové tak arogantní jako ty?“ Oplatil jí stejnou mincí.

„Nejsem Švédka. Jsem finská princezna,“ ohradila se chabě.

„Geografii si necháme na jindy.“ Domenico se těžce zvedl ze země. I na něm bylo znát, že ho celodenní bdění vyčerpalo. „Máme před sebou důležitý úkol. Bjarne, musíš se zbavit našich pachů a vrátit se k Ravličovi. Budeme tě tam ještě potřebovat.“

„Prozradím ho. Ante ho zabije.“ Storm se také začala zvedat, ale Fabbris jí položil ruku na rameno a posadil ji zpět. Neprotestovala. Stříbro ji zbavilo veškeré síly.

„Zmizíš dřív, než ji vrátíme,“ ujistil Bjarneho. „Až budeš u Ravliče, pokus se dostat co nejblíž Yennefer. Můj plán nemusí vyjít a pak bude nutné improvizovat. Jdu nahoru. Až se vzbudí Gerasimo, můžeš vyrazit. Dáme ti potřebný náskok.“

„Dobrá. Myslím, že se k Yennefer dostanu bez problému.“ Vzpomněl si na dvojsmyslná Ravličova slova o jeho odměně, pokud zjistí něco zásadního při sledování Storm. Kývl na Domenica a zaujal jeho místo naproti blondýně.

Fabbris vyšel ze sklepa a v kuchyni se na pár sekund zastavil, aby se zaposlouchal do zvuků v domě. Connora lokalizoval v jeho pracovně. Joyce byla v obývacím pokoji. Potřeboval mluvit s oběma, ale nejlépe s každým zvlášť. Jako první se rozhodl podstoupit těžší z obou rozhovorů, a tak se vydal do obývacího pokoje.

Joyce seděla před televizí a znuděně přepínala z jednoho programu na druhý. Domenico ji chvíli pozoroval ode dveří do místnosti, aniž by o něm věděla. Bylo to neslušné, ale nemohl si pomoci. I když měla na sobě jen obyčejné triko a džíny, vypadala tak nějak jinak, než většina dívek v jejím věku. Vyzařovalo z ní něco víc – rozhodnost, cílevědomost, přímočarost. Působila na víc než na svých jednadvacet.

„Kdysi jsem tenhle film viděl. Není špatný.“

Ani k němu neotočila hlavu, jen stiskla tlačítko na dálkovém ovládání a televizi vypnula. „Něco, co bych měla vědět? Nebo nemám nárok na informace?“

A je to tady. „Do půl hodiny jsme pryč. Pokusíme se Yennefer přivést zpět.“

„Fajn.“ Vstala z pohovky a postavila se proti němu. „Ještě něco?“

„Joyce.“ Přistoupil k ní blíž. „Nechtěl jsem být ráno nepříjemný, ale jinak byste neposlechla.“

„To máte pravdu. Neposlechla.“

Pravdomluvná je, to jí musí nechat. „Bylo od vás nerozvážné vůbec otevírat dveře. Bylo štěstí, že slunce nikoho přímo nezasáhlo.“

„Omlouvám se, Domenico. V tu chvíli jsem si neuvědomila, že -,“ hledala vhodná slova.

Že jsi někoho mohla spálit na popel? „Že je to nebezpečné?“

„Ano. Zkrátka jsem chtěla být v obraze.“

Stále ten úsečný tón. Je na něj očividně naštvaná, ale teď s tím nic neprovede. „Promluvíme si, až se vrátím, ano? A neodmítejte mě, Joyce.“

„Dobrá. Hodně štěstí.“ Krátce na něj pohlédla a kývla na pozdrav.

„Díky. Budeme ho potřebovat.“