Přeji pěkné dopoledne,

další neděle je tu a s ní i nové pokračování TN. Nebudu vás tedy příliš zdržovat od čtení, jen zdůrazním, že nového dílu se dočkáte zřejmě opět až za 14 dní. Vydržte! Máte se na co těšit.

A nezapomeňte na komentáře 😀 dívám se sem několikrát denně.

Vaše Sirael

Pět dní.

Pouhých pět dní mu trvalo, než dokázal dát Fabbrisovi šach. Předpokládal, že to bude snadné, ale že to bude tak snadné, s tím rozhodně nepočítal. Protože jestli tohle není šach, co jiného to tedy je? Jedna z nich v jeho rukou. Jasný triumf.

Pět dní. Pro někoho dlouhá doba, pro někoho naopak jen pouhé zrnko v písku věčnosti. On byl ten druhý případ. Dokázal by si s Ultrixem hrát roky, aniž by ho to omrzelo, ale zábava u něj byla až na druhém místě. Na prvním, tak jako dosud vždy, stály vyšší cíle Laskavých, jejichž duchovním otcem byl.

A navíc zde vstoupil do hry člověk. V takovém případě je rychlé jednání na místě. U lidí totiž nikdy nevíte, jestli přežijí další noc.

„Co myslíš, Yennefer, za jak dlouho se tu objeví Fabbris, až se dozví o tom, že jsi mým čestným hostem?“ Obrátil se ke své nové zajatkyni s neproniknutelným výrazem ve tváři.

„Už to dávno ví. A vidíte ho snad někde?“ Odsekla Yennefer s pohledem zarytým do země.

„Roberto?“ Ante obrátil pozornost ke svému podřízenému. Tohle mu bude muset vysvětlit.

„Nebyla sama,“ řekl Roberto neochotně. „Dva utekli.“

„Tady vidíte, Bjarne, že ani tak zkušený upír není dokonalý.“

Bjarne poslušně kývl hlavou, za to Roberto pevně stiskl čelisti, div mu nepraskly. Napětí v místnosti bylo téměř hmatatelné, ale Ravlič jakoby si ničeho nevšiml. Klidně pokračoval.

„Dobrá, dobrá. Roberto, posil ostrahu. Pokud se tu Fabbris skutečně objeví, musíme ho náležitě přivítat. Ale pozor! Nikdo mu nesmí zkřivit ani jediný vlásek. To nechte na mě.“

„A co s touhle?“ Roberto ukázal na Yennefer.

„Zavři ji do sklepa. A nech ji pořádně hlídat.“ Ante přistoupil až k upírce. „Jistě nám budeš ještě k užitku, viď, Yennefer?“

Ještě než ji Roberto odvedl, vrhla na přítomné upíry nenávistný pohled. Nevynechala ani Bjarneho, aby nevzbudila podezření. Jak se mu tak rychle podařilo vetřít se do Ravličovy přízně? Není nakonec jen obyčejný zrádce, který prozradil Laskavým jejich následující kroky? I to bylo možné. Neměla žádnou záruku, že to tak není. A pokud věděla, neměl ji ani Domenico.

„Hezká, že?“ Prohodil Ante směrem k Bjarnemu, když opět osaměli.

„Ujde.“

„Bude vaše, pokud splníte úkol, který jsem vám dal. Informace, mladíku, jsou totiž to nejcennější, co můžeme mít.“

„Ano, pane.“ Bjarne opět přikývl.

„Můžete jít. Zítra večer si znovu pohovoříme.“

Dán se uklonil a vyšel z místnosti. Ante se vrátil do své klubovky a jak bylo jeho zvykem, propletl své pavoučí prsty a podepřel si jimi bradu. Co jsi zač, Bjarne Hansene? Tváříš se jako jeden z nás, ale přesto jím nejsi. Prověřím tě tak tvrdě, jak jen to bude možné. A Fabbrisova malá přítelkyně mi v tom pomůže.

⭐ ⭐ ⭐

Joyce, Connor a Gaby seděli v malém obývacím pokoji kolem pohovky, na které odpočíval unavený a zubožený Gerasimo. Stříbro a následný útěk jej oslabily natolik, že jedině čerstvá krev by mu dokázala pomoci obnovit ztracené síly v rozumném časovém úseku. Connor i Joyce se ochotně nabídli, ale Gerasimo oba slušně odmítl. Schopnost regenerace byla u upíra jeho věku celkem vysoká, rozhodl se tedy raději den dva počkat, aniž by musel využívat své lidské spojence.

Nálada v pokoji byla ponurá – všichni byli myšlenkami s Yennefer, o níž neměli žádné zprávy. Žije ještě? Co s ní má Ravlič v plánu? A uvidí ji ještě někdy? Nejistota teď byla jejich nejhorším nepřítelem.

Joyce se schoulila v křesle u krbu a očima sledovala žhavé uhlíky, které Connor před chvílí prohrábl, aby se v místnosti alespoň trochu oteplilo. Cítila se mizerně – všechno, co se upírům v jejím okolí stalo, byla její chyba. Všechno mohlo být o tolik jednodušší, kdyby včera zůstala doma, jak jí Yennefer kladla na srdce. Teď byl její život v ohrožení – a Fabbrisův také. Stále viděla před očima jeho výraz těsně předtím, než se vytratil do temné noci. Kdyby jej měla popsat slovy, nedokázala by to. Ale její srdce mu porozumělo víc než dobře.

Musí myslet na něco jiného, jinak se zcela určitě zblázní. Vrátila se v myšlenkách o několik minut vpřed, než ji a Domenica vyrušil hluk zdola, do chvíle, kdy ji držel v objetí a nevypadalo to, že by ji chtěl pustit. Co jim v tom okamžiku chybělo? Flirtovali spolu jako muž a žena a oběma to naprosto vyhovovalo. Joyce se dokonce po dlouhé době cítila opět šťastná. Tedy pokud se dá štěstí popsat jako pocit, kdy vám v břiše poletuje celé hejno motýlů.

Je sobecká, když v takové chvíli, jako je tato, myslí na své štěstí? Nejspíš ano, ale pořád bylo lepší rozebírat své nevhodné chování než se užírat strachem a obavami. Co si asi o její změně chování myslel Domenico? Nejspíš ho, stejně jako sama sebe, pořádně zaskočila. Soudě však podle jeho reakce, rozhodně ho svým laškováním neurazila. Pravděpodobně byl na takové situace zvyklý, přece jen byl upírem už nějakých pět set let a za tu dobu mu k nohám padlo jistě mnoho žen. Určitě její hru ani nebral vážně, protože byla člověk. A brala ji vůbec vážně ona?

Domenico byl nepopiratelně nejvíc sexy upír, jakého kdy viděla. To byl neoddiskutovatelný fakt. Co upír, nejvíc sexy muž, jakého kdy viděla, opravila se okamžitě. A ona byla jen obyčejná holka z vesnice, takže zcela mimo jeho ligu. Ale vždyť na tom beztak nezáleží – byl to jen takový flirt, nic, co by stálo za řeč. Ona k němu naprosto nic necítila – snad kromě občasného vzteku. A on na tom nebude jinak.

„Měla bys jít spát, Joyce.“ Connor jí položil starostlivě ruku na rameno. Vděčně k němu vzhlédla, ale zavrtěla hlavou.

„Nedokázala bych usnout, ale děkuji ti.“

„Tak ti alespoň přinesu deku.“ Connor se tiše vzdálil a zanechal Joyce opět jejím myšlenkám.

⭐ ⭐ ⭐

Domenico vyběhl z domu, aniž by měl nějaký konkrétní plán. Běžel tiše jako kočka přes střechy chicagských domů směrem k hotelu Maynard a hlavou se mu míhaly obrazy událostí posledních pěti dní.

Pět dní. Pro někoho dlouhá doba, pro někoho naopak jen pouhopouhý okamžik. On byl ten druhý případ. I když ve společnosti Joyce Fieldsové mu těchto pět dní připadalo jako celá věčnost.

Odsunul myšlenky na Joyce stranou a soustředil se na svůj nynější úkol – zjistit, co se stalo s Yennefer. Ravlič ji nezabije, tím si byl jistý. Byla pro něj mnohem cennější živá, ať už jako zdroj informací nebo prostředek k vyjednávání. Možná se spoléhal na to, že ji někdo z Ultrixova okolí přijde zachránit. V tom se však Ravlič ošklivě přepočítal. Domenico nehodlal riskovat žádnou nesmyslnou záchrannou akci, protože dostat se do hotelu plného Laskavých bylo zkrátka nemožné. Jeho domněnka se potvrdila o několik minut později, když zjistil, že se k Maynardu nedokáže nepozorovaně přiblížit ani na pět set metrů. Všude na střechách vyčkávali Laskaví a ostražitě monitorovali okolí.

„Kruci,“ zaklel Domenico tiše nad svou bezmocí. Nemohl vůbec nic dělat, jen čekat. Snad Bjarne – ale na toho se nemohl příliš spoléhat. Vlastně ho vůbec neznal a ani nevěděl, zda se mu podařilo projít přes Ravličův uvítací výbor. Všechno je špatně a je to jeho vina. Vymyslel tenhle plán a ohrozil své přátele – a Joyce. Teď to musí nějak napravit. Prostě musí.

Přeskočil několik střech a dostal se do zad dvojici upírů. Několik metrů před nimi se zastavil, doširoka rozkročen, s rukama založenýma na hrudi a se sebevědomým výrazem ve tváři, a čekal, až si ho všimnou. Jejich reakce byla na jeho vkus příliš pomalá, ale hodnotit řadové Laskavé náleželo do kompetencí někoho jiného. Jeho kompetence, co se nepřátel týče, byly zcela jiného rázu.

„Zdravím,“ oslovil je přátelsky a ve stejném okamžiku mistrně uhnul před jejich výpady. „Přišel jsem si jen přátelsky promluvit, nemusíte se kvůli mně obtěžovat s tím tělocvikem.“

„Ale my s tebou mluvit nechceme,“ odsekl vysoký upír tmavé pleti a vycenil svůj bílý chrup.

„Za to by vás Ravlič nepochválil,“ Domenico zavrtěl hlavou. „Mám pro něj totiž vzkaz.“

„Co kdybys mu to řekl sám? Nejsme žádní poštovní holubi.“ Následovala další série výpadů ze strany Laskavých, Fabbris se však pokaždé jen mihl vzduchem a hravě unikl.

„Dobrá, zábava skončila. A teď vážně. Vyřiďte Ravličovi, že jsem ochotný vyjednávat.“

„Vůdce nikdy s nikým nevyjednává,“ zasyčel druhý upír se silným francouzským přízvukem.

„Tak s tím začne. Nebo jestli chcete další pokus,“ navrhl jim Fabbris s lehkým pokrčením ramen.

Laskaví si vyměnili rychlý pohled a vrhli se vpřed. Domenico však něco podobného čekal, nedalo mu tedy moc práce opět uniknout a přitom oběma upírům uštědřit dobře mířenou ránu. Kdy už konečně pochopí, že proti němu nemají žádnou šanci?

„Je mi líto, pánové, ale můj čas je drahý. Takže naposledy. Vyměním Joyce za Yennefer. Doufám, že to vůdci vyřídíte.“ Dřív, než se po něm stihli znovu ohnat, skočil z okraje střechy do černé temnoty pod sebou a vydal se ke svému současnému domovu.

⭐ ⭐ ⭐

Storm, napůl šílená vzteky, rázovala chodbami Maynardu a vrážela do neznámých Laskavých. Nikdo se však proti jejímu chování neohradil, všichni totiž věděli, že zkřížit cestu Ravličově favoritce se nevyplácí. To, že byla momentálně v nemilosti, netušil kromě ní, Anteho a toho Dána zatím nikdo. A tak to mělo zůstat i nadále.

Došla do svého pokoje a hlučně za sebou zabouchla dveře. Pak otevřela okno a zcela proti svému zvyku se ostře nadechla ledového vzduchu. Ne, ještě tak docela být člověkem nezapomněla. Drahnou chvíli zůstala stát na místě a se zavřenýma očima vnímala bodavé jehličky mrazu na své pokožce. Jak dlouho tohle neudělala? Rok? Dva?

Dokud byla s Domenicem, všímala si takových obyčejných věcí mnohem víc. Měla radost z úplňku, obdivovala hvězdnatou oblohu, vážila si každé noci, kterou mohla po jeho boku prožít. To on jí ukazoval krásy světa, společně s ním procestovala Ameriku, Asii i Afriku. S ním jí její nový život po životě připadal jako dar, požehnání, kterého by se mělo naplno využít. Ale od té doby, co zůstala sama, zcela v sobě veškerou radost ze života zadusila. Byla už jen upír, tvrdý, nelítostný tvor, předurčený k zabíjení. Storm Järvinenová, tak jak ji Nico znal, zemřela podruhé.

A teď, když viděla Nica s tou černovlasou holkou, se cítila, jakoby umírala potřetí. Ale k tomu nedojde, rozhodla se a zavřela okno. Nevzdá se Nica bez boje. Ta malá lidská chudinka ještě pozná, že se nevyplatí míchat mezi ní a Nica.

A co se týče Ravliče, ten ať si o ní myslí, co chce. Klidně by ho při první příležitosti zradila a jestli to neví, tak je naprostý blázen. A pokud to ví a nechává jí svobodu pohybu, pak je ještě větší.

⭐ ⭐ ⭐

Joyce v obývacím pokoji brzy osaměla. Gaby odvedla Gerasima do sklepa a Connor dle vlastních slov také „vyklidil pole“. Zabalila se do deky, kterou jí její nový lidský přítel starostlivě donesl a čekala na Domenica. Předtím, než půjde spát, musí ho bezpodmínečně vidět.

Sklouzla z křesla a poklekla přímo u krbu. Pokusila se svých dechem přivést k životu několik zbylých doutnajících uhlíků, ale její snaha vyšla naprázdno. O kolik jednodušší by bylo udržovat otevřený oheň, pomyslela si, ale brala ohledy na upíry v domě, pro než byl oheň smrtící.

V pokoji se citelně ochladilo a na náladě jí nepřidala ani tma a ticho, které v domě panovalo. Přiložila do krbu několik třísek a pomocí podpalovače je zapálila. V duchu se omluvila Gaby i Gerasimovi, ale ve sklepě byli v naprostém bezpečí. Tenhle malý ohníček nemohl nikomu ublížit.

„Díváte se ráda do plamenů?“ Ozval se kdesi za ní tiše Domenicův hlas.

Joyce sebou polekaně trhla a rychle se otočila. „Neslyšela jsem vás přijít.“

„Nechtěl jsem vás vylekat, ale byla jste plně zaujata dřívím.“

„Máte nějaké nové zprávy? Víte, co je s Yennefer?“ Jeho poznámku raději přešla bez komentáře. Teď museli vyřešit důležitější věci.

Domenico odložil kabát, vypůjčený od Connora, a došel až ke krbu. Tam své dlouhé tělo složil tak, aby na něj nevylétla ani jedna jiskra, a v přiměřené vzdálenosti od Joyce. „Nedostal jsem se až k Maynardu, Ravlič tam má všude spoustu lidí. Ale vím, že Yennefer žije.“ Vyslal k Joyce povzbudivý pohled. „Je pro něj příliš cenná, než aby jí bezmyšlenkovitě ublížil. Ravlič je krutý, ale také inteligentní. Dokáže využít situace. A o tom chci s vámi mluvit.“

„Pokračujte.“ Vyzvala ho pohledem přímo upřeným do jeho černých očí, v nichž se teď odrážely ohnivé plamínky z krbu.

„Poslal jsem Ravličovi vzkaz po jeho podřízených. Nabídl jsem mu vyměnit Yennefer za vás. Samozřejmě k tomu nikdy nedojde.“ Dodal ihned, aby ho nepochopila špatně.

„Chcete ho vylákat?“

„Spíš mu naznačit, že je pro mě Yenn důležitá. I když to on nepochybně dobře ví.“

„Moc se o ni bojím. Kdyby se jí něco stalo, neodpustila bych si ten hloupý výlet na univerzitu. Kvůli tomu tohle všechno začalo.“ Joyce sklopila hlavu, a ztratila tak s Domenicem oční kontakt.

„Už si to nevyčítejte. Neříkám, že to nebyla hloupost, ale nemá cenu trápit se nad něčím, co už nemůžeme změnit. Měla byste si jít odpočinout. Vůbec nedodržujete pravidelný denní režim.“

Joyce zarazilo, že si něčeho takového vůbec všiml. „Překvapujete mě, Domenico.“

„Vy mě rovněž. Nikdy bych do vás neřekl, že umíte rozdělat oheň.“

Okamžik zvažovala, zda ji škádlí nebo to myslí vážně, a pak se rozhodla pro druhou možnost. Seděl zcela uvolněně a výraz v jeho obličeji vypovídal o tom, že si užívá normálního přátelského rozhovoru. V jeho očích nebylo ani památky po čtveráckých jiskřičkách, které ji jindy tolik rozčilovaly.

„Není na tom nic těžkého. Mnohem pozoruhodnější je fakt, že se zřejmě neobáváte ohně.“

„Ne, pokud se mě přímo nedotkne. Za mých mladých let jsme jiný zdroj tepla a světla neznali. Elektřina nám velmi usnadnila život.“ Domenico se pousmál.

„Můžu se vás zeptat na něco osobního?“ Joyce po něm vrhla kradmý pohled. Už jednou projevil neochotu odpovídat na její všetečné dotazy.

„Záleží na tom, co to bude. Povídejte.“

„Jen mě zajímalo, kolik vám bylo, když -,“ nedokázala najít správná slova.

„-když jsem se stal upírem? Dvacet šest.“

Z jeho výrazu nedokázala odhadnout, zda ho svou otázkou neurazila. „To nemusí být špatné – navěky šestadvacet.“

„Nestěžuji si. Alespoň nikdy nezažiju krizi středního věku.“

„Co je podle vašeho názoru největší výhoda na vašem životě?“ Joyce si pravou rukou podepřela bradu a dlouze se na Domenica zadívala. Už neměla strach, že ji odbude, ale těšila se na jeho další odpověď.

„Většina upírů by vám řekla, že je to nesmrtelnost. Na všechno máte spoustu času a s ničím nemusíte pospíchat. Velká výhoda v dnešní hektické době. Ale já si cením něčeho jiného. Vlastně to také souvisí s nesmrtelností, ale spíš z pohledu dlouhověkosti. Zažil jsem pět století, Joyce, viděl jsem kus historie a seznámil se s řadou zajímavých lidí. Sledoval jsem vývoj kultury, vývoj myšlení lidí i vývoj fantastických technologií, o kterých se mým vrstevníkům ani nesnilo, tedy s výjimkou několika vizionářů. Rád bych ještě nějakou chvíli ten vývoj pozoroval.“

„Zajímavá úvaha. Vždycky mě zajímal život v renesančním období. Docela vám závidím, když to popisujete takhle.“

Fabbris se na chvíli zamyslel a pak se na svou společnici usmál. „Nepředstavujte si renesanční Itálii příliš romanticky, Joyce. Celý středověk i novověk jsme se potýkali stále s tím samým – nepořádek ve městech, špína, hlad a nemoci.“

„Ale viděl jste toho tolik,“ oponovala mu mírně. „Dobrá, takže tohle byla výhoda. A co nevýhody upířího života?“

„Joyce Fieldsová, skoro to vypadá, jako kdybyste se chtěla stát upírem vy sama.“

„A bylo by to tak zlé, kdybych to podstoupila? Ravlič by to pak měl o hodně těžší.“

„To sice ano,“ uznal, „ale vy byste přišla o to nejcennější, co máte. O svou duši.“ Domenico se od ní odvrátil a zadíval se do plamenů.

Joyce se neklidně zavrtěla. Nikdy nad podobnými věcmi neuvažovala. Spiritualita jí byla cizí a Domenicův přístup ji překvapil. „Co pro vás duše znamená?“

„Lidskost. Ztráta duše znamená ztrátu lidskosti. Nechtěl bych, aby se vám něco takového přihodilo. Za to to nestojí.“

„Ale já si nemyslím, že vy nebo Gaby nebo Yennefer nejste lidští. Nejste přece žádné chladné stroje na zabíjení.“ Dívka se zamračila, protože si to zkrátka nedokázala představit.

„Ve skutečnosti jsme, Joyce. I když se chováme jako lidé. Obzvlášť Gaby. Ta zůstala člověkem nejvíc z nás. Asi proto, že je dosud mladá. Sedmdesát let je poměrně krátká doba na to stát se kusem kamene.“

„A pět set let?“ Vyzvídala dál.

„Zajímá vás konkrétně můj případ?“ Otočil se tváří opět k ní a pečlivě si ji prohlížel. Obrázek, který se mu naskytl, se mu líbil víc než Botticelliho Zrození Venuše. Jen zůstaň, jaká jsi, Joyce. Upír se člověku nikdy nevyrovná.

„Vlastně ano,“ odpověděla váhavě a opětovala jeho pohled.

„Jsem něco jako pískovcová skála. Můžete na mě postavit hrad a já se ani nepohnu. Ale stačí trochu vody a rozpadnu se na jednotlivá zrníčka. Rozumíte mi?“ Připadal si jako blázen, když se jí snažil vysvětlit něco, v čem si nebyl jistý ani on sám.

„Myslím, že ano. Skálou jste se stal kvůli své práci. Ale v jádru jste pořád člověkem.“

Domenico neodpověděl. Přemýšlel nad tím, co právě řekl, a snažil se v tom najít nějaké logické vysvětlení. Blázne. V emocích nikdy žádá logika být nemůže. Od toho jsou to emoce.

Zůstali chvíli tiše sedět u praskajícího ohně a sledovali tanec zářivých plamínků. Joyce se brzy začaly klížit oči spánkem, ale statečně se s tím pokoušela bojovat. Domenicovi však její snaha neušla a důrazně ji poslal do postele. Sám ještě nějakou dobu zůstal u ohně, pak jej opatrně vodou z kuchyně uhasil a sešel do sklepení.