Milé dámy,

slavná chvíle je tu 😀 Já vím, že 14 dní je neskutečně dlouho a částečně to kouzlo románu na pokračování „zabíjí“, ale mějte se mnou prosím trpělivost. Stále si zvykám na nové šílené životní tempo a domnívám se, že dvanáctého dílu se dočkáte opět až za 14 dní.

A na co se příště můžete těšit? Například na Ravličovy úvahy, na Bjarneho nápadité řešení složité situace anebo na Joyce a její myšlenky ohledně Domenica.

Těším se na vaše komentáře!

P.S.: tahle bitka je na delší dobu poslední

P.S.S.: bene (z italštiny) – dobře

Gammel Dansk – dánský bylinný likér

Vaše Sirael

„Máte někdo nějaký nápad?“ Gaby přelétla pohledem z rozrušené Yennefer na zachmuřeného Gerasima. „Ne? A co se s nimi zkusit nějak domluvit? Třeba by si rádi pokecali.“

„Gaby, zmlkni,“ zarazila ji Yennefer ostře.

„Dobře, dobře,“ zašeptala nejmladší z trojice a obrátila svou pozornost k Laskavým. Šestice upírů kolem nich vytvořila kruh a dokonale je tak obklíčila.

„No ne, kohopak to tady máme? Ultrixovi poskoky? A hned tři najednou. Ahoj, Yennefer.“ Priscilla vystoupila z kruhu mírně vpřed. „Myslím, že ti něco dlužím.“

„Nemusíš se obtěžovat,“ Yennefer se nenechala vyprovokovat.

„Ale to nic není, věř mi. Vlastně mi bude potěšením.“ Priscilla zlomyslně blýskla očima. Nikdy jí ten kůl v těle neodpustí.

„To stačí,“ okřikl ji vysoký upír po její pravici. „Vezmeme je sebou. Ravlič si s nimi bude chtít promluvit osobně.“

„Ale ona je moje, Roberto! Ta mrcha do mě zabodla kůl!“

„To nikoho nezajímá. Jestli nedokážeš potlačit vlastní potřeby ve prospěch organizace, pak nemáš mezi Laskavými co pohledávat.“ Roberto chytil Priscillu za paži a odhodil ji vší silou dozadu. Nesnášel upíry, kteří se nedovedli ovládat.

Ostatní Laskaví nesouhlasně zamručeli. Chápali Priscillinu zlost a rovněž toužili po pomstě. Ale Robertovi, jednomu z mála dobrých vojáků Laskavých, se nikdo otevřeně neodvážil odporovat.

Gerasimo sledoval rozkol mezi svými protivníky se vzrůstající nadějí. Pokud by Laskaví zůstali jednotní, museli by se jim ihned dobrovolně vzdát. Ale takhle… Mezera, která vznikla Priscillinou neposlušností, byla více než lákavá. A vlastně to byla vzhledem k jejich situaci jediná šance na útěk. V hlavě se mu začal rýsovat jednoduchý plán – využít momentu překvapení, prorazit mezi rozhádanými upíry a dát se do běhu. V případě, že by nastaly komplikace, byl připraven zůstat a zpomalit postup Laskavých na tak dlouho, dokud se jeho dvě společnice nedostanou do bezpečí. Jediné minus jeho plánu spočívalo v tom, že jim jej nemohl prozradit předem. Ani ten nejtišší šepot by totiž upírům v okolí několika metrů neušel. Zbývalo mu tedy jen doufat, že včas jeho úmysl pochopí a zachovají chladnou hlavu.

Příhodný okamžik k úniku se jim naskytl o několik sekund později. Gerasimo stiskem ruky upozornil Yennefer a aniž by čekal na její reakci, vyrazil proti mladému upírovi, který stál původně vedle Priscilly. Ostatním Laskavým však netrvalo dlouho dát si dvě a dvě dohromady a velká část z nich se vrhla na zavalitého Řeka. Yennefer popadla Gaby za ruku a vytáhla ji z kruhu nepřátel. Společně se pak rozeběhly k nejbližšímu domu a bleskově se vyšplhaly na jeho střechu. Z nepřátel se za nimi pustila pouze Priscilla. Po včerejším zranění však nebyla ještě zcela ve své kůži, a tak ji bez větších problémů setřásly.

„Yenn! Nemůžeme tam Gerasima jen tak nechat!“ Gaby se zastavila a ohlédla se zpět. Gerasimo měl proti sobě pětici upírů různého stáří – s těmi mladšími si velmi rychle poradil, ale Roberto se ukázal jako zdatný soupeř, který by dokázal prověřit bojové schopnosti i mnohem staršího upíra. Dobrý výcvik prozrazovala i zbraň v jeho rukou – stříbrný řetěz navržený tak, aby způsobil upírům co nejvíc bolesti. Jen někdo zkušený dovedl bez úhony na vlastním těle používat něco takového. Přeměna v upíra sice znamenala nabytí určitých nadpřirozených schopností, ale nikdy nemohla nahradit poctivý dlouholetý trénink.

Yennefer bylo okamžitě jasné, že její zachránce tuto situace nezvládne. Gerasimo byl sice silný, ale o to pomalejší. Robertovy dispozice však byly vyvážené. „Postarám se o to. Najdi Fabbrise, Gaby. A nepokoušej se o žádné záchranné akce.“

To Gaby v žádném případě neměla v úmyslu. Její šance na úspěch v boji tváří v tvář byly malé. Přesto se zdráhala opustit přátele v nouzi. Co kdyby se jim přece jen podařilo uniknout a potřebovali by její pomoc? Navíc netušila, kde má Ultrixe s Joyce hledat. Pan tajemný se jim totiž nenamáhal sdělit adresu, na níž se momentálně zdržuje. Rozhodla se tedy skrýt a vyčkat na vývoj situace.

Yennefer se vmísila do davu upírů a stanula Gerasimovi po boku. Okamžitě se zapojila do předem prohraného boje a pomohla Řekovi z největších nesnází. Chtěla společně s ním zaútočit na Roberta, ale cestu jí zkřížila Priscilla s dřevěným kůlem v napřažené ruce.

„Kampak? Věnuj mi prosím chvilku.“ Černovlasá upírka se zasmála a šikovně vedeným manévrem škrábla Yennefer do paže. Ta sykla bolestí, ale nenechala se neškodným zraněním vyvést z míry.

„Tak co? Jaké to je?“ Priscilla zaútočila znovu, ale tentokrát neúspěšně. Yennefer se rychle otočila směrem ke svému příteli, aby zjistila, jak si vede. Gerasimo měl na rukou i obličeji ošklivé stopy po stříbrném řetěze, ale statečně bojoval dál. Jestli ovšem Roberta brzy nevyřídí, nevyváznou dnes živí. Rázně se proto pustila do Priscilly a během chvíle jí vykopla kůl z ruky.

„Ještě si troufáš?“ Křikla na ní zlostně a znovu jí uštědřila několik ran. Ačkoliv fyzické násilí nesnášela a nikdy šarvátky s jinými upíry nevyhledávala, hrozící nebezpečí v ní vzbudilo skrytou agresivitu jejímu druhu vlastní. Priscilla se přikrčila v očekávání dalšího úderu. Ten však už nepřišel. Překvapenou Yennefer chytili dva mladší upíři, kteří se vzpamatovali z uštědřené lekce od Gerasima a znovu se zapojili do boje.

„Konečně!“ Zavýskla Priscilla a upozornila tak na sebe Roberta i jeho soka. Gerasimo se vydal přítelkyni okamžitě na pomoc, ale Roberto ho tvrdě srazil k zemi a kolem rukou mu bleskově omotal stříbrný řetěz.

Tohle je konec, prolétlo Yennefer hlavou, potom co spatřila spoutaného přítele,  a obrátila velké oči plné smutku směrem k nebi, posetému jasnými hvězdami. Vždycky si myslela, že smrt přivítá s otevřenou náručí, ale teď, když byla na dosah, nedokázala se s tou myšlenkou smířit. Teď zkrátka nemůže zemřít! Ještě toho má tolik před sebou!

Priscilla však byla zcela jiného názoru. Držela dřevěný kůl přesně ve výšce Yennefeřina srdce a chystala se bodnout. „Poslední přání?“ Zeptala se znuděně.

„Neudělej stejnou chybu jako já včera.“ Blýskla po ní Yennefer očima. Rozhodně nehodlala prosit o milost. To bylo to poslední, co ji napadlo.

„Bez obav. Nejsem žádný amatér.“ Černovláska se napřáhla k úderu. „Sbohem, Yennefer.“

Dřív než však stačila zaútočit, vytrhl jí Roberto kůl z ruky a téměř nepostřehnutelným pohybem jej zarazil udivené Priscille do srdce. Černovláska vztáhla ke kůlu ruce a vytřeštila na svého velitele oči. Pak klesla k zemi a během krátké chvíle se její tělo změnilo v prach. Na zemi tak zůstaly pouze její šaty a několik dřevěných třísek.

Yennefer využila situace a vytrhla se svým dvěma věznitelům. Lehce je na nějakou dobu vyřadila z boje, ale nemohla počítat s tím, že by to bylo natrvalo. Pomohla Gerasimovi na nohy a nasměrovala oslabeného Řeka pryč z místa bojiště. Tady by jí už beztak nebyl nic platný. Koutkem oka ještě postřehla štíhlou postavu Gaby, jak podepřela Gerasima a společně spěchají do temné noci. Výborně. Teď už musí zachránit pouze sama sebe.

„Proč jsi zabil Priscillu?“ Křikla na Roberta, aby rozptýlila jeho pozornost.

Laskavý byl však na podobné triky zvyklý. „Neposlouchala rozkazy.“

„Mohla mě zabít.“ Kroužila kolem něj a hledala jeho slabinu. Bez stříbrného řetězu už jí nepřipadal tak hrozivý. V dálce zaslechla policejní sirény.

„A zabila by tě, kdybych nezasáhl.“

„Předpokládám, že se mnou má Ravlič jiné plány.“

„Neřekl bych. Jen si s tebou bude chtít před smrtí promluvit.“ Roberto po ní bleskově hmátl a chytil ji za vlasy. Yennefer se mu pokusila vytrhnout, ale to už jí na krk přiložil dýku se stříbrným ostřím. Proti vycvičenému vojákovi zkrátka neměla šanci. „Právě včas,“ zašeptal jí do ucha a postrčil ji směrem ke zbytku své skupiny. Čtveřice upírů se sotva postavila na nohy. Roberto si znechuceně odplivl. Proč ho Ravlič rovnou neposlal samotného? Vyšlo by to nastejno.

„Do pěti minut vás chci všechny vidět v Maynardu.“ Pak společně se vzpouzející se Yennefer zmizel za rohem ulice a víc se o své podřízené nestaral.

⭐ ⭐ ⭐

„Já vás prostě nemohu praštit, Domenico.“ Joyce stála s bezradným výrazem ve tváři proti Fabbrisovi v prázdném pokoji Connorovy vily, který si vybrali pro cvičení. Tedy on si jej vybral. Joyce by se nejraději věnovala něčemu úplně jinému.

„Ale skleničku jste po mě hodit mohla,“ připomněl jí a v černých očích mu pobaveně zajiskřilo.

„Já – byla jsem rozčilená,“ hájila se Joyce chabě.

„V tom případě vás budu muset rozčílit znovu.“ V tuto chvíli pro něj na světě neexistoval snadnější úkol. A zábavnější.

„To ať vás ani nenapadne,“ zarazila ho rázně. Byla by přece škoda narušit toto křehké příměří, které mezi nimi po pěti dnech svárů nastalo. Alespoň tak si vysvětlovala svou nechuť pouštět se do další hádky a raději si v klidu pohovořit. Nakonec konverzace s ním nebyla zase tak nepříjemná, připustila neochotně.

Domenico zvedl ruce na znamení, že se vzdává. „Dobrá, takže co navrhujete?“

„Snad byste mi mohl ukázat jen pár úderů, pokud na tom trváte.“ Vrhla na něj prosebný pohled.

„Bene. Budeme tedy vycházet z toho, že máte proti sobě člověka, nikoliv upíra. Kam zamíříte jako první?“ Postavil se znovu do pozice útočníka a zatvářil se jako gangster z filmového plátna.

Joyce se marně pokoušela potlačit smích, který jí klokotal v hrdle. „Jste rozený padouch, Domenico.“

„Je pravda, že občas jsem si ve svém životě přál stát na té druhé straně. Jste ve střehu?“

„Ano. Proč?“

„Proto.“ Jediným pohybem, do kterého dal tolik něhy, kolik byl schopen, jí nepozorovaně, avšak lidskou rychlostí, podkopl nohu. Joyce krátce vykřikla a skácela se rovnou do Domenicovy nastavené náruče.

„Fajn, tohle kolo jste vyhrál,“ zasyčela na něj, ale nijak z jeho objetí nespěchala. V té chvíli si uvědomila velmi zvláštní věc – jeho blízkost v ní nevyvolávala touhu vyškubnout se mu a utéct. Necítila z něj ono nepříjemné teplo druhého člověka, které jí bylo tolik nepříjemné například v supermarketu. Domenico byl naopak chladný jako kámen, a to ji nevysvětlitelným způsobem uklidňovalo.

„Už víte, k čemu vám bude sebeobrana?“ Opatrně jí pomohl zpátky na nohy, ale ani pak jí nepustil. Díval se do jejích modrých očí a snažil se rozšifrovat výraz, který se v nich usadil. Co jsi zač, Joyce Fieldsová? Co skrýváš za maskou nepřístupnosti a neustálým odmlouváním? Už nejsi dítě, a přesto se tak někdy chováš. Proč? A jednáš tak jen se mnou nebo i s ostatními?

„Ano, vím. Díky za lekci,“ odpověděla kysele. „Tak dobrá, naučte mě něco.“ Zvedla umíněně bradu a narovnala se v ramenou.

„Uvolněte se trochu, Joyce. A přestaňte se neustále bránit. Myslím to s vámi dobře.“ Odstoupil o krok dozadu a znovu si ji změřil pohledem. Tohle bude náročný úkol.

„Já se ne-,“ začala, ale skočil jí do řeči.

„Už zase. Vidíte? Jestli se k tomu budete neustále stavět takhle, přísahám, že vás odvezu na královský dvůr a nechám vás tam. Takže jestli mi chcete pomoci s Ravličem, polkněte svou hrdost a pojďme dělat něco užitečného.“ Byl tvrdý, ale nedokázal si pomoci. Viděl, jak se v reakci na jeho slova nafoukla ještě víc, ale nic neřekla. Tvrdohlavá ženská.

„První lekci máme tedy za sebou. Druhá je velmi snadná: nikdy se ke svému protivníkovi neotáčejte zády.“

„A když jich na mě bude víc?“

„Vždycky se snažte mít o jejich pohybu přehled. Je to důležité,“ odpověděl vážně.

„Ukážete mi nějakou modelovou situaci?“

Opravdu v jejím hlasu slyšel skrytou výzvu? „Proč ne.“ Využil své nadpřirozené rychlosti a během sekundy se jí dostal za záda. Jednou rukou jí zablokoval ruce a druhou jí jemně chytil kolem krku. „Takhle by si s vámi poradil upír.“

„Existuje šance, že bych se z toho mohla dostat?“ Řekla tiše, protože se její ústa dostala do nebezpečné blízkosti jeho ucha. A navíc byl upír – takže by ji slyšel kdekoliv v domě.

„Myslím, že ne. Leda byste někde měla skryté stříbrné ostří.“ I on ztišil hlas a jeho angličtina s protáhlým italským přízvukem získala zcela nový rozměr.

Joyce se na tváři objevil lehký ruměnec. „A kde berete jistotu, že něco takového nemám?“ Poprvé ve svém životě si vychutnávala blízkost cizího člověka – a ještě k tomu atraktivního upíra. Bylo příjemné cítit za sebou jeho pevné tělo a vědět, že se o něj může kdykoli opřít.

Co má tohle znamenat? Domenico se cítil zmatený. Její hlas, její měkké a teplé tělo, které se o něj s důvěrou opíralo… Znal ženské hry dobře, ale tohle nebyl ten případ. Uvědomovala si vůbec, že se jejich rozhovor spíš než hodině sebeobrany podobá hodině flirtování?

„Kdybyste něco takového měla, už dávno byste to použila,“ vzpamatoval se po chvíli.

Joyce zavrtěla hlavou. „Možná mě někdy štvete, ale zas tak hrozné to není.“

Měl sto chutí se zeptat, jaké to tedy je, ale nenašel odvahu. Cítil, že se pohybují na tenkém ledě a nechtěl být tím, kdo zaviní jejich pád do ledové vody. „Takže se nemusím bát, že skončím se stříbrnou dýkou v srdci?“

Už už otevírala ústa k další dvojsmyslné odpovědi, když se zdola ozvaly rozčilené hlasy a hlasité prásknutí dveřmi. Domenico ji bleskově pustil a vyběhl z místnosti. Joyce zůstala zmateně stát uprostřed pokoje a v hlavě se snažila srovnat si myšlenky. Když se jí to jakžtakž podařilo, vydala se spěšně za ním.

Na schodišti se jí vrhla do náruče Gaby. „Mají Yenn! Odvlekli ji do Maynardu!“

„Gaby, zadrž! Co se děje?“ Joyce se snažila zorientovat v situaci. V tu chvíli se vedle ní jako stín objevil Domenico a chytil Gabrielu za ramena.

„Pomalu a popořadě. Co se stalo?“

Gaby jim převyprávěla události dnešního večera, kterých byla svědkem. Domenicův výraz byl s každou její větou temnější a zachmuřenější, ale za celou dobu neřekl ani slovo. Joyce zkřížila paže na prsou a objímala se tak pevně, až jí zbělely klouby na prstech. Když Gaby skončila, obrátila Joyce svůj bledý obličej k Fabbrisovi s otázkou v očích.

„Jdu ven,“ potvrdil její dohady. „Postarejte se o Gerasima a v žádném případě nevycházejte ven. Gaby, je vám to jasné?“

„Ano,“ jindy veselá upírka sklonila hlavu a odešla zpět do obývacího pokoje, kde předtím zanechala Gerasima v Connorově péči.

„Co chcete dělat, Domenico? Nemůžete jen tak vtrhnout do Maynardu a dožadovat se Yennefeřina vydání.“

„Nejsem cvok, Joyce. Něco vymyslím.“ Kéž by se tak mohl spojit s Bjarnem a zjistit aktuální situaci v hotelu. Jenže to nepřicházelo v úvahu, mohl by tím svému špehovi leda tak uškodit. Ne, bude muset přijít s jiným plánem. S plánem pro jediného muže.

„Dávejte na sebe pozor,“ zašeptala za ním Joyce, když zmizel ve dveřích.

⭐ ⭐ ⭐

Ravlič se usadil do své oblíbené klubovky a trojice příchozích upírů zůstala stát, Claus o krok před Storm a Bjarnem. Ante se v duchu bavil jeho nadmíru důležitým výrazem a oproti své obvyklé lhostejnosti, co se jeho podřízených týče, začínal být skutečně zvědavý. Stejný pocit v něm vyvolal i neznámý cizinec vedle Storm. Z té jediné neměl Ravlič nejmenší radost. Neměla dnes v noci v Maynardu vůbec být. Její neposlušnost si s ní ovšem vyřídí později.

„Clausi, příteli, co tě za mnou přivádí?“ Promluvil konečně k jednomu z mála Laskavých, kteří dokázali samostatně přemýšlet a jednat.

„Je mi líto, že vás dnes večer ruším, ale jedná se o urgentní záležitost. Někteří upíři si zřejmě myslí, že pro ně neplatí interní předpisy naší organizace a vzpírají se jejich dodržování.“

„Neposlouchej ho, Ante. Říká nesmysly.“ Ohradila se Storm, ale jediný Ravličův pohled jí umlčel.

„Co se přesně stalo, Clausi?“ Vyzval holohlavého muže a pohodlněji se opřel. Tohle začínalo být zajímavé.

„Tenhle upír, nějaký Bjarne Hansen,“ Claus ukázal na seveřana, „dnes přišel do Maynardu ucházet se o místo mezi námi. Měl na mě počkat na recepci, ale tady Storm Järvinenová si ho bez sebemenší prověrky odváděla nahoru.“ Claus se nesouhlasně zamračil na Storm.

„Je to pravda, Storm? Udělala jsi to?“

„Prověřila jsem ho sama, Ante. Přece víš, že nejsem tak hloupá, abych Laskavé jakkoli ohrozila.“ Nasadila kajícný výraz a doufala, že jí na to Ravlič skočí.

„To už je dnes podruhé, co jsi porušila jasné rozkazy. Nemusím ti snad připomínat, co s takovými dělám.“ Ravlič vstal a několika kroky došel až k ní.

„Ne, nemusíš,“ promluvila pevným hlasem, ačkoli věděla, že její život visí na vlásku. Stačilo jediné bodnutí a mohlo být po všem. Už nikdy by neviděla Nica – a on by se pravděpodobně ani nedozvěděl, že je mrtva.

„Máš štěstí, že chovám úctu k příslušníkům královských rodů, princezno. Dám ti ještě jednu šanci.“ Pravou rukou jí chytil za bradu a přinutil ji podívat se mu do očí. „Jediný přešlap, Storm a budeš litovat, že jsem s tebou neskoncoval dřív. Teď odejdi, promluvíme si později.“

Storm nečekala, až si to rozmyslí, a okamžitě opustila místnost. Bjarne jí byl v tuto chvíli naprosto lhostejný. Ať si s ním Ravlič dělá, co chce.

„Clausi, tobě děkuji za rychlou informaci. Prověřím si už našeho hosta sám.“

Claus se uklonil a pak se také vzdálil. Bjarne s Ravličem osaměli.

„Prosím, posaďte se.“ Ravlič ukázal na druhou klubovku naproti té své. Bjarne poslechl. Cítil, že se nenachází v situaci, kdy by si mohl příliš diktovat podmínky.

„Přišel jste do Maynardu z určitého důvodu nebo jste byl jen zvědavý, Bjarne?“

Seveřan pohlédl s vážným výrazem na starého a mocného upíra před sebou. Teď už nemělo cenu hrát si na hlupáka. To mohlo zabrat na Clause, ale Ravlič byl zkrátka jiná liga. „Měl jsem své důvody.“

„Máte rád lidi?“ Zeptal se Ante jakoby mimochodem.

„K večeři? Ano.“ Bjarne se podřídil lehčímu tónu konverzace.

„Vidím, že vtip vám nechybí. Co si myslíte o Storm Järvinenové? Neudělal jsem chybu?“

„Myslím, že máte své důvody, proč jste ji nechal žít.“

„Správně. Mám rád upíry s dobrým úsudkem, Bjarne. Co dalšího mi můžete nabídnout?“

„Spolehlivost, přesnost, důslednost. A samozřejmě diskrétnost.“

„Odvážné tvrzení pro tak mladého upíra.“ Ravlič se nepříjemně zasmál. „Ale dobrá. Víte, oč Laskaví usilují?“

„O svržení krále a nastolení vlády upírů,“ odpověděl Bjarne popravdě.

„Připište si na svůj seznam také upřímnost. Ještě poslední otázka: kdo musí zemřít v této válce jako první?“

„Král a jeho věrní.“

„Výborně. Myslím, že si budeme rozumět.“ Ante se zatvářil spokojeně. „Váš první úkol bude jednoduchý. Chci po vás, abyste sledoval Storm. Samozřejmě tak, aby o tom neměla tušení.“

„Mám se zaměřit na něco speciálního?“ Bjarne se už už zvedal k odchodu. Poznal, že jeho audience se již chýlí ke konci.

„Bjarne,“ Ravlič se na upíra pozorně zadíval, „vše kolem Storm je speciální.“

„Chápu.“ Dán se uklonil.

„Ještě moment, můj nový příteli. Otevřete dveře a pomozte mi uvítat vzácnou návštěvu.“

Bjarne napjal veškeré smysly, ale nikoho za dveřmi necítil. Ravličovy schopnosti tedy musely být o značný kus lepší než jeho. Přesto šel a otevřel velké dveře dokořán. Neodolal a vyhlédl na chodbu. Z výtahu právě vystoupila dvojice upírů – velký muž středního věku a za ním blondýna s kamenným výrazem ve tváři. Ale ne. Vždyť to je Yennefer, jedna z Fabbrisova týmu!

„Pozvěte je dál,“ ozval se za ním Ravličův hlas. Bjarne rychle ovládl své rozrušení a vyšel dvojici vstříc.

„Vedu zajatce. Vůdce si s ní bude chtít promluvit.“ Roberto si nesouhlasně prohlížel neznámého upíra před sebou.

„Vůdce vás očekává.“ Bjarne je pustil před sebe a sám se zařadil až za ně. Na Yennefer se už neopovážil pohlédnout. Byl si však jistý, že ho musela poznat. Jestli ne podle vzhledu, tak podle výrazného pachu Gammel Dansk určitě. Vešel do Ravličova pokoje jako poslední a zavřel za sebou těžké dveře. Pak se na pokyn vůdce Laskavých postavil po jeho pravém boku.

„Yennefer, těší mě, že vás konečně poznávám,“ Ravlič se teatrálně uklonil, „už jsem si myslel, že se mi vy a vaše přítelkyně Gabriela budete vyhýbat věčně.“

„Vaše věčnost nebude o mnoho delší než ta má,“ odsekla oslovená upírka a v očích se jí nebezpečně zablýsklo.

„Abyste se nedivila,“ odpověděl suše opět věcným tónem a obrátil se na Roberta. „Dobrá práce. Máme nějaké ztráty?“

„Jednu. Priscilla.“

„On ji zabil!“ Vykřikla Yennefer a ukázala na Roberta. Ten ji však opět pevně chytil a pohrozil jí stříbrnou dýkou.

„Opravdu? Roberto, kolikrát jsem ti říkal, abys naše řady rozšiřoval a nikoliv ztenčoval?“

Nikdo z přítomných, snad kromě samotného Ravliče, netušil, zda byla jeho poslední věta míněna vážně. Roberto na svého vůdce pohlédl s omluvným výrazem. „Priscille naprosto chyběla disciplína a mohla celou akci pokazit.“

„V pořádku, Roberto, neomlouvej se. Tvému úsudku naprosto důvěřuji. Věnujme se příjemnější činnosti – musíme vymyslet, co provedeme s krásnou Yennefer.“ Ravlič začal přecházet po místnosti a trojice upírů jej mlčky sledovala.