Dobré ráno,

desáté pokračování TN je tu, poprvé v netradiční den i hodinu. Minule jsem orientačně uvedla čas 22.00, ale budu se snažit nový díl publikovat vždy co nejdříve během nedělního dopoledne.

Dnešní díl přináší 3 otevřené situace, na jejichž rozřešení si budete muset opět celý týden počkat 🙂 o to víc komentářů očekávám 😀

Vaše Sirael

Bjarne běžel s větrem o závod a příliš se nestaral o to, kam míří. Musel uznat, že Ultrix se návrhem na provětrání projevil jako rozumný upír. Už měl za sebou dvě z pěti doporučených koleček a stále ze sebe cítil olivy, fíky a květinovou vůni té blond upírky. Obzvlášť Fabbrisův typický pach by mu v Maynardu asi moc neprospěl. Většina Laskavých jsou sice nadutí pitomci, kteří by nepoznali Ultrixe, ani kdyby nakráčel přímo doprostřed hotelu, ale určitě se mezi nimi najde několik výjimek, díky nimž toto nesmyslné hnutí přežilo až do dnešních dní. To si alespoň Bjarne o Laskavých už pěknou řádku let myslel. Když přišla od Gerasima nabídka proniknout do jejich středu a posloužit tak dobré věci, nechal si předložit celou řádku argumentů, proč by se do podobných riskantních podniků měl pouštět, ale v jádru byl rozhodnut během několika vteřin. Laskaví jsou přežitek, který měl už dávno vymizet z povrchu zemského, a on tomu moc rád pomůže.

Co se týče krále a Ultrixe, žádné závazky k nim necítil. Upíří hierarchie pro něj nic neznamenala, doma v Dánsku se s jinými upíry nestýkal a královým jménem si také nebyl právě jistý. O Fabbrisovi již slyšel, především ve spojitosti s jeho bojovými schopnosti a zvláštní zálibou ve stříbru, jež používal jako účinné zbraně proti neposlušným upírům, ale ani moc jeho úřadu na něj nečinila zvláštní dojem. Nicméně na něj Ultrix zapůsobil jako rovný chlap, na nějž je spolehnutí, a toho si Bjarne cenil nejvíc.

Absolvoval čtyři kolečka po okraji nočního Chicaga a poté se rozhodl, že je čas obhlédnout své nové působiště. Hotel Maynard se nacházel ve středu města, a tak si cestu zkrátil zdoláním několika desítek střech a sérií skoků mezi jednotlivými domy. Chodit po ulicích ho už omrzelo, zvláště tady v Americe dával přednost alternativním cestám, na nichž potkával co nejméně upírů a pokud možno žádné smrtelníky.

Dostat se do hotelu bylo snadné. Snad až příliš snadné. Tichým hlasem si promluvil s dvěma upíry před hlavním vchodem (co na tom, že ze sebe udělal fanatického zastánce upířích práv) a brzy byl uveden na recepci Maynardu. Tam si ho měl vyzvednout někdo z výše postavených Laskavých, ale Bjarne nebyl z těch, kteří by trpěli čekali, až se jim někdo bude věnovat. Raději zamířil k baru, kde se posadil vedle blondýny zarytě hledící před sebe, a objednal si dvojitou sklenku B pozitivní. V barech, hospodách a výčepech se toho člověk dozvěděl vždycky nejvíc. To už se naučil během svého lidského života.

„Naše největší nevýhoda spočívá v tom, že se nemůžeme opít,“ poznamenal do vzduchoprázdna před sebe a po očku sledoval nehybnou upírku vedle sebe. Nevypadala zrovna ve formě, spíš jakoby se právě dozvěděla, že upíři nejsou nesmrtelní.

„Někdy bych to rád udělal, jako za starých dobrých časů tam u nás na severu,“ pokračoval, ale opět se nedočkal žádné odezvy. Proto se na to rozhodl jít jinak. „Opustil vás?“

Storm sebou při té otázce trhla a popuzeně se na Dána obrátila. „Co je vám do toho?“

„Nic. Jen jsem si s vámi chtěl popovídat. Myslel jsem si, že byste to mohla ocenit.“ Bjarne už ve skutečnosti zájem neměl. Ztratil jej v okamžiku, kdy atraktivní kráska otevřela ústa. Švédka. Mělo mu to být hned jasné. Nikde ve světě se nerodí ženy krásné a zároveň tak povýšené jako ve Švédsku.

„To jste si opravdu jen myslel,“ odsekla a odvrátila hlavu. Mladý, příliš mladý.

„A víte, co jsem si ještě myslel?“ Nenechal se odbýt.

„Ne a ani mě to nezajímá.“ Vstala z barové stoličky, rozhodnuta odejít. Bjarne ji však chytil za lem krátkého koženého saka a Storm se téměř poslušně zastavila. „Být vámi, netroufala bych si tak v hotelu plném Ultrixových nepřátel. Mohla bych vás snadno prozradit.“ Hloupý, hloupý Nico! Copak si myslel, že jeho vůni nepozná mezi miliony dalších? Nebo s ní a jejími schopnostmi už zkrátka nepočítal?

Dlouhou chvíli se vzájemně měřili pohledy a pak ji Bjarne pomalu pustil. Storm si vychutnávala okamžik vítězství. Nicův špeh v jejích rukou! A jak snadno ho dostala! Nemusela hnout ani prstem, aby Nica zranila na jeho nejcitlivějším místě, čímž pro něj přátelé bezpochyby byli. Vždycky věděla, proč si nikdy nikoho nepustila k tělu. Tu chybu udělala jen jednou – a teď za ni bude platit do konce svých dní.

„Co máš v plánu?“ Bjarne se k ní naklonil s otázkou v průzračně modrých očích. Jeho život teď závisel jen na ní.

„Nevím,“ odpověděla popravdě. „Ale neboj, něco pro tak pěkného upíra vymyslím. Jdeme.“ Vedla ho ven z baru směrem do recepce a pak k výtahům do horních pater hotelu. Několik sekund čekání jí však nenávratně překazilo všechny plány.

„Bjarne Hansen? Měl jste na mne čekat na recepci.“ Nosový přízvuk malého holohlavého upíra byl téměř směšný. Dán se však ovládl a s vážným výrazem ve tváři odpověděl.

„Prosím za prominutí. Tato dáma mě však vlákala do svých sítí.“ Kývl hlavou směrem ke Storm.

„Storm Järvinenová, tento upír ještě neprošel řádným vstupním pohovorem. Nemůžete ho vzít nahoru.“ Napomenul ji mužík rozzlobeně. Na Hansenovu nonšalantní poznámku raději vůbec nereagoval.

„Prověřila jsem ho já, Clausi. To vám musí stačit.“ Otočila se k upírovi zády a zuřivě mačkala tlačítko výtahu. Co je s tím krámem?

„Na to nemáte právo, Storm a dobře to víte. Nezneužívejte svých pravomocí, radím vám dobře.“

„Clausi! Ještě slovo a přísahám, že si to s vámi vyřídím mimo zdi tohoto hotelu.“

„To nebude nutné,“ poznamenal Claus s ledovým klidem, jistý si svým stářím a zkušenostmi. „Jedu s vámi. Zeptáme se Anteho, co si o vašem příteli myslí.“

Rovnou ke zdroji? Fabbris bude jeho úspěchem nadšený. Pokud se z Maynardu ovšem dostane živý. „Ante Ravlič? Ten legendární vůdce Laskavých? On je tady?“ Bjarne se nestačil divit. Hrát hloupého mu šlo vždycky dobře.

„Jak chcete,“ zavrčela Storm směrem ke Clausovi a Dána si nevšímala. „Ale nebude rád, že ho vyrušujete s takovou maličkostí. Má na práci mnohem důležitější věci.“ Ksakru. Teď aby Nicova špeha tahala z průšvihu. Pokud by ho totiž v tuto chvíli odhalila, ocitla by se s ním díky Clausovi na stejné lodi. Ravlič by jí nevěřil, že s ním nemá nic společného, i kdyby přísahala na Fabbrisovy černé oči a olivovou pleť k tomu. Ksakru. Alespoň, že Nicova vůně byla pro většinu upírů již téměř neznatelná. Kdyby s Italem neprožila tolik let společného života, nejspíš by si Bjarneho ani nevšimla.

Výtah konečně přijel a trojice upírů do něj bez valného nadšení nastoupila. Storm nevzdorovala, poznala již, že to nemá smysl. Claus byl mezi Laskavými už celé století a patřil k Anteho oblíbencům. Snad bude mít ten drzý Dán tolik rozumu a nevyvede nějakou hloupost.

Vystoupili v pátém patře a stanuli před pokojem č. 523. Claus tiše zaklepal a dveře se pod jeho rukou otevřely dřív, než ji stihl stáhnout zpět. Na prahu stál sám Ravlič, v saténovém županu černé barvy a s rozpuštěnými vlasy nevábného vzhledu. Alespoň to si o něm myslela Storm. Muži většinou vnímali pouze jeho auru síly a autority, která ho obklopovala za všech okolností.

„Málokdy se stává, že jsem překvapen. Nicméně právě tento zvláštní pocit zažívám. Pojďte dál.“ Otevřel dveře dokořán a ustoupil do místnosti za sebou.

Jako první vešel Claus, ještě předtím však vrhl přezíravý pohled na Storm i Bjarneho, který se stále tvářil jako naprostý hlupák. Blondýna jej pustila před sebe a rychlým, takřka nepostřehnutelným pohybem mu uštědřila štulec do zad. Mlč a nech to na mě.

Bjarne její vzkaz okamžitě pochopil. Ještě nikdy nebyl v takové situaci, na kterou by se tolik hodilo upíří přísloví „mluviti stříbro, mlčeti zlato“ jako právě teď. A pokud by si mohl vybrat, volil by jednoznačně zlato.

⭐ ⭐ ⭐

Nebylo snadné proklouznout z Connorovy vily, aniž by ho někdo ze čtyř hlídkujících upírů nezahlédl, dostat se však znovu dovnitř se zdálo téměř nemožné. Domenico pozoroval z bezpečné vzdálenosti jejich pohyb kolem domu a přemýšlel, kterého z nich vyřídí nejrychleji. Všichni byli ve střehu – nepochybně už zjistili, že zmizel.

Po krátké úvaze se rozhodl prolomit ochrannou bariéru v místě, které měla na starosti drobná zrzka v černém plášti. Směle vyrazil přímo k ní a než stihla jakkoli zareagovat, už ji Domenico stříbrným boxerem tvrdě srazil k zemi. Zbývající trojice upírů se proti němu okamžitě rozeběhla, ale Ital na nic nečekal a bleskovým manévrem otevřel dveře od zadního vchodu. Jakmile překročil práh domu, zamával vzteklým upírům venku a ponechal je jejich osudu. Ravlič nejspíš nebude mít radost, že se Ultrix bez jeho vědomí potuluje po okolí.

Zamířil rovnou do knihovny, kde, jak doufal, najde Joyce a konečně spolu dokončí rozhovor, který předtím začali. Obrnil se trpělivostí, nepostradatelnou nutností pro rozhovor s ženou, a tiše vstoupil. Ačkoliv nebyl pryč nijak dlouho, přesto Joyce v zelené lenošce dokázala usnout. Ležela, alespoň podle Domenica, v dost nepohodlné pozici a na klíně jí ležela otevřená kniha. Florentské letopisy, přečetl si název a na rtech se mu objevil potutelný úsměv. Kdopak jí prozradil, že jeho rodným městem je právě Florencie? Nebo to uhádla zvláštním šestým smyslem, zvaným ženská intuice?

„Joyce?“ Oslovil ji tiše, protože ji nechtěl vylekat. Vypadala tak mírumilovně, když spala, že se mu ani nechtělo jí budit. Bohužel však tento důležitý rozhovor nemohl déle odkládat. Napadlo ho, jaká je to ironie – teď vidí spát on ji, namísto toho, aby ona překvapila jeho, jak původně zamýšlela. Občas jdou zkrátka některé věci naprosto mimo plán. A koneckonců, ani jemu se nějaké velké plánování ohledně Joyce právě nevyplatilo, ba naopak.

Dívka se neklidně zavrtěla a pak ostražitě otevřela oči. Střetli se pohledem, ale ani jeden z nich nepromluvil. Domenicovi neušlo, že se její tělo okamžitě napjalo, připraveno k útěku. Nevěděl sice proč, ale její reakce ho podráždila. Myslí si snad, že se na ni vrhne a udělá si z ní večerní přesnídávku?

„Joyce, vaše krev je sice nejspíš výborná, ale věřte mi, že o ni nemám nejmenší zájem.“ Otočil se k dívce zády a přešel ke krbu, kde se posadil do Connorova oblíbeného křesla. Dlouhé nohy natáhl před sebe a jednou rukou si znuděně podepřel hlavu.

„Já – já jsem si nic takového nemyslela,“ Joyce vstala rychle z lenošky, dosud otupělá spánkem. Jakou hru to s ní zase hraje?

Vrhl po ní výmluvný pohled. „Samozřejmě, že ne. Neumím sice číst myšlenky, ale vsadím se, že vás právě něco takového napadlo.“

„A co když ano?“ Bojovně vysunula bradu vpřed a odložila Florentské letopisy na stůl.

„Znamenalo by to, že se mě stále bojíte.“ Už jako malý kluk rád šťouchal do vosího hnízda a tahle vlastnost mu zůstala až do dnešních dnů.

„Já? Proč bych měla?“ Stála teď proti němu s rukama zkříženýma na prsou a zarputilým výrazem ve tváři.

„Dopoledne jste přede mnou utekla jako malá holka a teď se ke mě ani neodvážíte přiblížit víc než na tři metry. Jestli tohle nejsou známky strachu, tak už nevím. A co se týče důvodu – nejspíš se až moc díváte v noci na televizi.“

Při vzpomínce na ranní setkání Joyce nápadně zčervenala a poté stejně tak rychle zbledla. „Za to dopoledne se vám omlouvám. Neměla jsem žádné právo slídit dole,“ vychrlila spěšně a překvapila tak jeho i sebe.

„V pořádku,“ ujistil ji mávnutím ruky. „Dokážu být přes den vzhůru mnohem déle. A co mi povíte k tomu zbytku?“ Dráždil hada bosou nohou a moc dobře to věděl. Měl by ihned přestat a věnovat se vážnějším věcem. Ale nemohl si pomoci, laškování s Joyce bylo zkrátka zábavné.

„Tohle,“ dívka vykročila vpřed a zastavila se těsně u jeho křesla. „Ještě si myslíte, že se k vám bojím přiblížit?“

„To už je lepší,“ ohodnotil její odvahu svou protáhlou angličtinou a pokynul jí ke křeslu naproti sobě. „Vezměte místo, Joyce. Musíme si promluvit.“

Poslechla ho tentokrát bez odmlouvání, protože velice toužila slyšet, co jí chtěl povědět. Konečně se dozví ten jeho supertajný plán.

„Chci, abyste věděla následující. Existuje možnost, jak vás spolehlivě uchránit před Ravličem a Laskavými. Mohu vás během několika hodin dopravit ke královskému dvoru, kde se k vám nikdo nedostane a kde vás bude chránit stovka upírů oddaná králi – a tedy i mě.“

„Proč jste to neřekl dřív? Můžu vyrazit téměř okamžitě. Na co ještě čekáme?“

„Tenhle plán má totiž jistý háček, Joyce. Jakmile vás ukryji na královském dvoře, zaměří se Ravlič na další, dostupnější zdroje a začne je systematicky vyhlazovat. Nemůžu je všechny ochránit, protože nevím, kde udeří jako první. Dokud jste ovšem tady, soustředí svou pozornost na vás a na mne. Ostatní jsou tak v relativním bezpečí.“

„Aha,“ pochopila hned, co tím chtěl naznačit. „Takže zůstáváme,“ povzdechla rezignovaně.

„O tomhle musíte rozhodnout vy, Joyce. Já vám mohu pouze nastínit, co bude dál, ať se rozhodnete tak nebo tak.“

„Do toho. Co když budu chtít ke dvoru?“

„Jak jsem již říkal, Ravlič se o vás přestane zajímat. Budete pro něj příliš velké sousto a nechá vás na pokoji. Vybere si náhodně jiný, špatně chráněný zdroj a nejspíš mi pošle vzkaz. Krvavý vzkaz. Já to budu muset nahlásit králi a ten s největší pravděpodobností vyhlásí Laskavým válku. Abyste tomu dobře rozuměla, Joyce, král ani Laskaví zatím nepodnikají nic oficiálního. Všichni si zatím hrajeme na svém písečku a čekáme na krok toho druhého.“

„Takže plním funkci návnady, to jste mi tím chtěl naznačit? Dokud budu snadný cíl, nenechá mě vydechnout? A jakou roli v tom ksakru hrajete vy, Domenico? Celé to zní, jakoby si chtěl Ravlič vyřídit účty především s vámi. Proto jste chtěl, aby si myslel, že spolu něco máme?“

Jediný pohled jejích modrých očí ho ujistil o tom, že není třeba si dál hrát na schovávanou. „Ravlič a já – to je dlouhá historie. Teď jde především o vás a vaše bezpečí.“

„Jistě,“ ušklíbla se. „Moje bezpečí. Tak se mi zdá, že dokud budu s vámi v jednom domě, pak v bezpečí nebudu nikdy.“

„To je nesmysl,“ odmítl její domněnku rázně. „Teď už je na takové spekulace pozdě. Vzbudila jste Ravličovu zvědavost. Nedá vám pokoj, dokud vás nedostane. Nebo dokud nepřesídlíte ke dvoru.“

„To neudělám. Nehodlám mít někoho na svědomí, to je vám snad jasné.“ Vstala a přešla k oknu. Pod náporem nových informací zcela zapomněla na to, co se stalo u okna naposledy.

„Pak bych vám měl osvětlit i tuhle možnost, Joyce. Nehodlám tu sedět se založenýma rukama a jen čekat, jak si myslíte. Právě teď mám mezi Laskavými zvěda.“

„Kdo je to?“ Zeptala se rychle ve strachu, že využil Yennefer nebo Gaby.

„Jmenuje se Bjarne a doporučil mi ho Gerasimo. Potřebujeme být před Ravličem o krok napřed. Díky Bjarnemu, doufám, budeme mít čerstvé informace z první ruky.“ Domenico také vstal a opřel se o krb.

„Riskuje hodně?“ Otočila se k němu čelem a v její tváři byla jasně patrná úzkost.

Domenico přikývl. „Dá se říci, že všechno. Nedělejte si o něj ale starosti, Joyce. Věděl, do čeho jde. Navíc na mě působil dojmem, že patří mezi muže, kteří se o sebe dokáží velmi dobře postarat sami.“

„A my? Co budeme zatím dělat my?“

„Takže jste se definitivně rozhodla pro druhou možnost? Chcete tady zůstat?“ Ujišťoval se znovu.

„Ano. Raději budu dál dělat volavku než mít na svědomí válku.“

„V tom případě navrhuji, abychom se zatím zaměřili na vaše umění sebeobrany, Joyce. Proti upírovi sice ani tak nebudete mít šanci, ale už jste se setkala i s jiným typem Ravličových poskoků. Proti těm byste se správným výcvikem něco svedla.“

„Vy mě vážně nemáte rád, že, Domenico?“ Joyce obrátila oči v sloup. Sebeobrana. A kdo ji ochrání před ní samotnou?

„Jak jste na to přišla?“ V koutcích úst mu nebezpečně zacukalo.

Joyce mávla rukou a proti své vůli se také pousmála. „Kdy začneme?“

„Třeba hned?“

⭐ ⭐ ⭐

„Jen dva?“ Yennefer se nakláněla přes okraj střechy a pozorně sledovala okolí Joyceina domu. Ledový vítr jí cuchal světlé vlasy, které jí neustále padaly do očí.

„Vypadá to tak,“ přidal se k ní Gerasimo. „To bychom mohli zvládnout, co říkáš?“

„Zavolám pro jistotu Gaby, jestli někde nejsou další.“ Vylovila z kapsy mobilní telefon a vytočila číslo mladé upírky. „Gaby? Jo, jsme na střeše. Poslyš, kolik jich tu dneska je?“

„Dva. Toho třetího vyhodila paní Tattleová už před hodinou.“

„Vyhodila? Paní Tattleová?“ Divila se Yennefer a vrhla na Gerasima značně udivený pohled. Řek pokrčil rameny a nakroutil si navoskovaný knír.

„Přesně tak. Pořád okouněl na chodbě domu, a tak ta statečná duše otevřela dveře a pustila se do něj. Zřejmě nemají povolení zabíjet, protože na ní jen vyvalil oči a raději odešel. Dívala jsem se kukátkem.“ Gaby se uchechtla

„Zřejmě si to povolení šel obstarat,“ vžila se Yennefer do neznámého upíra, když jí na mysli vytanula představa paní Tattleové.

„No, zatím se nevrátil, takže mě hlídají jen ti dva u domu. Máte v plánu mě osvobodit ze zajetí?“

„Tak nějak. Buď připravená k odchodu.“

„Počkej, Yenn, a nemohl by mě osvobodit nějaký hezký mladý upír? Víš, takhle to nebude ono,“ fňukala Gaby na oko.

„Gerasimo a já ti budeme muset stačit.“ Blondýna zavěsila a kývla na svého společníka. „Myslím, že můžeme jít na to.“

„Ví o nás?“

„Pochybuji. Překvapíme je ze vzduchu.“ Oba upíři se rozeběhli a odrazili se o okraj střechy. Následný pád střemhlav dolů byl silně adrenalinovou záležitostí, pro Yennefer to však bylo jediné pozitivum jejího současného bytí. Lehce změnila směr svého pádu a dopadla přímo na záda znuděného Laskavého.

Gerasimo se ocitl na zemi jen o několik setin sekundy později. Zvolil jinou taktiku než jeho přítelkyně, ale brzy se ukázalo, že stejně účinnou. Skočil těsně před svého protivníka a ještě ze vzduchu jej udeřil pravým hákem do čelisti. Laskavý zavrávoral, udiven silou dobře vedeného úderu, ale okamžitě se vzpamatoval a vyrazil proti Řekovi s dychtivým výrazem ve tváři.

Yennefer zlomila svému protivníkovi vaz, ale ani to nedokázalo vyřadit upíra zcela z boje. Takovou moc mělo pouze stříbro, dřevěný kůl nebo oheň. Protože však ani jednu z oněch věcí neměla po ruce, musela improvizovat. Vsadila na svou rychlost a jednoduše Laskavého natolik zmátla svými úhybnými manévry, že se prakticky úplně přestal krýt. Ve správné chvíli pak stačilo pouze vší silou upíra nakopnout a ten odlétl několik metrů daleko. S řinčením narazil do shluku popelnic.

„Rychle! Musíme zmizet.“ Křikla na Gerasima, ale toho nebylo nutné dvakrát pobízet. S druhým Laskavým si poradil díky své síle během okamžiku. Několik dobře mířených ran bylo pro mladšího upíra víc, než dokázal snést.

„Nevím, proč důležité úkoly svěřují takovým holobrádkům,“ zabručel Řek a oprášil si vlněnou vestu, na níž ulpěl prach ulice.

„Že vám to ale trvalo,“ Gaby se objevila vedle nich jako duch. „Padáme. Paní Tattleová zavolala policii. Taky jste to mohli vyřídit bez zbytečného rámusu.“

„Pst!“ Sykla Yennefer a ostražitě se rozhlédla po okolí. „Máme společnost. Přivedli posily.“

„Do háje,“ bylo jediné, na co se Gaby zmohla, když je obklopila skupinka Laskavých.