Dobré dopoledne,

devátý díl je tu a s ním i řada změn a novinek. Protože se konečně po dlouhé době čekání zapojím od pondělí do pracovního procesu a budu mít tedy méně času na psaní, musím přesunout termín nových dílů na nedělní večer (cca 22.00).  Pokud by se ukázalo, že ani tak nejsem schopná stvořit smysluplný text a potěšit vás dalším pokračováním každý týden, prodloužila by se doba čekání na nový díl zřejmě na 14 dní. K této variantě však doufám nedojde – pokud ano, budu vás včas informovat tady i na Facebooku.

Je mi jasné, že mě momentálně trháte na kusy 😀 ale snad vás obměkčí dnešní extra dlouhý díl (tentokrát o celých pět stran!). Takže přeji hezké čtení a těším se na vaše komentáře (čím víc, tím líp!).

Vaše Sirael

Po dvanáctihodinovém spánku se Joyce cítila jako znovuzrozená. Slastně se ve velké posteli protáhla a teprve pak otevřela pomalu oči. V pokoji byla dosud tma, nemohlo být tedy víc než sedm hodin. Takhle brzy nevstávala už hodně dlouho. V kolik hodin asi vstává Connor? Měla se ho na to včera zeptat. Jenže ji to během té rozpačité večeře dole v kuchyni vůbec nenapadlo. Nevadí, zkusí chvíli naslouchat zvukům v domě a podle toho se rozhodne, jestli vstane nebo bude ještě chvíli lenošit.

Rozlehlý dům tonul v naprostém tichu, jeho jediný živý obyvatel kromě ní tedy pravděpodobně spí. A ve sklepě domu – tam, kam by během dne nevstoupila ani za nic – spal Fabbris. Joyce si jeho dlouhé nehybné tělo představila v improvizované rakvi a nevědomky se zachvěla. Nebylo to však tím, že vypadal jako mrtvý, protože jako studentka medicíny už nějakou tu mrtvolu na vlastní oči viděla, ale proto, že ji děsil ten kontrast mezi živým Fabbrisem, který ji včera peskoval v obývacím pokoji, a tímhle, který byl chladný jako kámen a také jako kámen reagoval. Ne, nepůjde tam i přesto, že nikdy upíra ve dne neviděla a její zvědavost narůstá každým okamžikem.

O deset minut později uslyšela na schodech lehké kroky, a tak poznala, že Connor je konečně vzhůru. Zvláštním způsobem se jí ulevilo, že už není jediným bdělým obyvatelem tohoto domu, a pomalu se chystala vyhrabat z peřin a navštívit koupelnu. Musí přece vyzkoušet ten úžasný sprchový kout – nikdy by si neodpustila, kdyby odtud odešla a nezažila nejlepší sprchu svého života.

Horká voda pomohla Joyce uvolnit svaly i myšlenky. V duchu si zrekapitulovala celý včerejší večer, ale nenarazila na nic, k čemu by bylo zapotřebí se dnes vracet. S Connorem toho příliš nenamluvili a Fabbris se dole vůbec neukázal. Zřejmě neměl nejmenší chuť se s ní znovu setkat, což mu neměla nijak za zlé. Konečně se alespoň na něčem shodli.

Trochu ji zamrzelo, že u sebe nemá čisté oblečení, ale nedalo se nic dělat. Musí si vystačit s tím, co má, a nežehrat na osud. Alespoň že jí zůstala její kabelka – kromě dokladů našla také řasenku a miniaturní balení parfému. To by mělo prozatím stačit.

Vyšla ze svého pokoje a vydala se po schodech dolů. Vůně slaniny a vajec ji neomylně vedla do kuchyně, kde se již hbitě otáčel Connor u sporáku a přitom polohlasně deklamoval Marxův Komunistický manifest. Joyce se k němu váhavě připojila v okamžiku, kdy dospěl k části o buržoazii a proletářích.

„Joyce, to vás učí na lékařské fakultě?“ Connor se k ní otočil a na několik vzácných sekund ponechal slaninu vlastnímu osudu. Včera se v rozhovoru dostali pouze tak daleko, že si vyměnili několik základních informací, především o studiu, a přešli na neformální tykání. Joyce se tak dověděla, že se Connor chystá během roku složit postgraduál z historických věd se specializací na filosofii. Byla to téměř jediná informace, která jí z  předchozího večera utkvěla v hlavě.

„To víš, i lékař musí znát něco z historie. Voní to dobře,“ poznamenala směrem ke škvířící se slanině a zapnula kávovar.

„Moje kuchařské dovednosti se zlepšily od doby, co tu bydlím sám. Jídlo jsem přestal objednávat hned po tom, co jednoho poslíčka potkala po setmění obzvlášť ošklivá nehoda.“

„Myslím, že nepotřebuji vědět víc. Předpokládám, že významný faktor v té nehodě hrál nějaký upír.“

„Jedna obzvlášť naštvaná egyptská královna,“ přikývl Connor a nandal slaninu na dva bílé talíře. „Ale v poslední době o mou osobu ztratila zájem. Našla si jinou oběť.“

„Cukr?“ Joyce nalila kávu a odnesla ji na kulatý stůl uprostřed místnosti. Zmínku o obětech se rozhodla raději ignorovat.

„Jednu lžičku, díky. Domenico říkal, že máš ráda cereálie, ale žádné tu nemám. Snad ti bude chutnat moje verze výživné snídaně.“ Connor ke slanině přidal každému dvě smažená vejce a čerstvě rozpečenou bagetu.

„To říkal?“ Joyce se nevědomky zamračila, když přemýšlela nad tím, jak něco takového mohl Fabbris vědět. Byla si jista, že se s ním nikdy o jídle nebavila. Vlastně se s ním o obyčejných věcech nebavila nikdy.

„Moc mi toho neřekl, ale něco přece.“ Connor se pousmál. „Chtěl, aby ses tu cítila dobře.“

Joyce se na Connora nevěřícně zadívala. „Teď si nejsem jistá, jestli máme oba na mysli toho stejného upíra.“

„Jez, vystydne ti to,“ napomenul ji pobaveně. „Možná s Domenicem nevycházíte ideálně, ale já ho beru jako přítele. Je na něj spoleh.“

„Je vidět, že tě nenutil skákat ze sedmého patra.“

„Skočil bych třeba z desátého, kdybych věděl, že tam je,“ Connor zabořil vidličku do chladnoucí snídaně a zamyšleně pohlédl na dívku naproti sobě.

„Jak dlouho se s Fabbrisem znáš? Jestli to tedy není tajné.“

„Asi dva roky. Dost mi tenkrát pomohl.“

Joyce chtěla o svém upírovi zjistit co nejvíc informací, ale Connor se netvářil příliš nadšeně, a tak toho raději nechala. „Ta snídaně je vážně výborná. Samota ti v tomhle ohledu prospěla.“

„Díky, Joyce. Nemám často příležitost předvádět své kuchařské umění před hosty. V tomhle jsou upíři naprosto nepoužitelní.“

„To ano,“ vzpomněla si na Gaby drancující její zásoby čokoládových cereálií a musela se té představě pousmát. „Co máme dneska v plánu? Předpokládám, že ti Fabbris nechal nějaké instrukce.“

„Kromě toho, že za žádnou cenu nemáme vycházet, neříkal vůbec nic. Já musím pracovat na své práci, ale ty můžeš využít čas k čemukoli, co tě napadne. Dům je tvůj.“ Connor dojedl a začal sklízet ze stolu.

„Páni, taková šlechetná nabídka by neměla zůstat nevyužita. Kde najdu knihovnu?“

* * *

„Filosofie, filosofie a zase filosofie,“ mumlala si Joyce polohlasně, když prohlížela jednotlivé police s knihami a snažila se najít něco zajímavého ke čtení. Nehledala zrovna beletrii, protože ihned po vstupu do knihovny zjistila, že s takovou tu nemá šanci, ale stačila by jí třeba obyčejná encyklopedie dějin světa. Potřebovala si osvěžit znalosti o italské renesanci, protože zjevně až dosud měla o této historické epoše mylné mínění.

Connor byl však náročnější čtenář, než očekávala. Těžké svazky v latině, italštině a francouzštině minula obloukem. Zanedlouho dospěla do stadia, že sáhne po první knize, která bude v angličtině. Štěstí měla až s překlady spisů od Machiavelliho, jehož jméno jí bylo samozřejmě známé. Florentské letopisy? To nezní vůbec špatně. Uvelebila se s knihou v zelené lenošce u okna a přeskočila několik prvních stran úvodu. Za chvíli už byla plně ponořena v dějinách městského státu Florencie a prožívala popisované bitvy i náhlé zvraty v politickém uspořádání státu.

Joyce netušila, jak moc se četbou přiblížila k Fabbrisovu původu a životu před proměnou, ale přesto její myšlenky čím dál více zalétaly ke sklepení, kde se momentálně spící upír nacházel. S každým dalším přečteným odstavcem Joyce cítila menší strach a větší zvědavost, ale zatím úspěšně odolávala pokušení vstát a sejít do sklepa a pokračovala ve čtení.

O deset stran později však knihu rázně zaklapla a odložila na stůl. Snad by mohla do sklepa jen nahlédnout a hned zase jít… Fabbris by se o tom vůbec nemusel dozvědět. Connor je zabraný do své práce a existuje jen velmi malá pravděpodobnost, že by ji zahlédl poblíž vchodu do sklepního prostoru. A ona by byla alespoň zase o něco chytřejší co se týče upířích záležitostí…

Odhodlaně vstala z lenošky a tiše jako myš vyklouzla na chodbu horního patra vily. Connorova pracovna se nacházela dole, takže se nemusela obávat, že bude přistižena hned na počátku své výpravy. Schodiště zdolala za minutu a půl, našlapovala s opatrností sobě vlastní, neboť si během ranní cesty do kuchyně všimla, že některé schody vržou. Jenže si nepamatovala které, a tak pro jistotu všechny nejdříve lehkým našlápnutím vyzkoušela, a teprve pak se na ně odvážila stoupnout plnou vahou. Ke vchodu do sklepa jí teď scházela překonat pouze krátká chodbička mezi obývacím pokojem a kuchyní, kde před nedávnem královsky posnídala.

I tento úsek cesty zvládla bez nejmenšího problému a dostala se tak přímo ke vchodu do sklepení. Teď a nebo nikdy. Rychlým trhnutím vzala za kliku, otevřela úzké dveře a vklouzla dovnitř. Ještě než ji pohltila naprostá tma, stačila si všimnout, že stojí na prvním stupni prudce se svažujícího schodiště, a vypínače na zdi po své levici. Má nebo nemá? Pokud si nerozsvítí, mohlo by to špatně dopadnout. A umělé světlo upírům přece nevadí.

Stiskla vypínač a jediná holá žárovka uprostřed stropu osvětlila podlouhlou obdélníkovou místnost se zatlučeným okénkem, jednou rustikální skříní a dvěma truhlami. Joyce sebrala veškerou odvahu a pomalu sestoupila po osmi cihlových schodech mezi jednotlivé kusy nábytku. Ne, tady by opravdu přespávat nechtěla. Byla tu zima jako v lednici a vlhko jako v nějaké středověké kobce. Vůbec Fabbrisovi jeho ložnici nezáviděla.

Tak kde jsi, upíre? Joyce přistoupila k první truhle a pomalu nadzdvihla těžké okované víko. Truhla však byla až na malý červený polštář úplně prázdná. Její majitel byl zřejmě na dovolené nebo se natrvalo odstěhoval do lepšího hotelu. Connor by se měl porozhlédnout po novém nájemníkovi. Zavřela truhlu a vydala se k druhé, přesvědčena, že tady najde toho, koho hledá.

Opatrným pohybem, jako by obyvatele truhly snad mohla vzbudit (což je určitě nesmysl, protože upír ve dne zkrátka musí spát),  odklopila víko nejprve z jedné čtvrtiny, aby se ujistila, zda je na správné stopě. Dřív, než si však vůbec stačila uvědomit, co se děje, vylétlo víko truhly nahoru a Joyce náhlou ztrátou rovnováhy zavrávorala a zpola přepadla do truhly. Nestihla ani vykřiknout a už ji svíraly Fabbrisovy silné ruce, jejichž dotek se již postupně učila snášet.

„Joyce! Opravdu se vám po mě tolik stýskalo, že mě nenecháte ani vyspat?“ Fabbris nevzrušeně hleděl do tváře dívky nad sebou, která se právě pokoušela o nemožné – vysmeknout se z jeho sevření.

Joyce skutečně bojovala jako lvice, ale nebylo jí to nic platné. Sakra, sakra, sakra! Jak to že nespí? To se vážně může stát jenom mě. „Nebuďte domýšlivý!“ Odsekla mu rázně a snažila se zahalit do cárů důstojnosti, které jí po tomhle fiasku ještě zbyly.

„Přestaňte se ošívat, Joyce. Víte, že budit upíra ve dne se nevyplácí?“

„Myslela jsem, že to nejde. Gaby jednou říkala, že spící upír je skoro totéž co mrtvý člověk. Toho taky nevzbudíte.“ Snažila se posunout tak, aby se ho dotýkala co nejméně. Ale protože ji stále držel a prostor k manévrování byl více než malý, docílila pouze toho, že se její obličej ještě o kousek přiblížil k tomu jeho.

„Gaby měla svým způsobem pravdu, ale už vám neřekla o upírech, kteří si svůj příbytek přes den řádně hlídají. A já jsem jedním z nich.“ Nebezpečně se mu zablýsklo v černých očích, které ani po násilném probuzení nevykazovaly známky únavy. „Chtěla jste vidět, jak vypadá spící upír?“

„Tak nějak,“ přiznala neochotně, protože i pravda byla lepší než možnost, kterou nastínil na počátku rozhovoru. Možná je trochu nespolehlivá a občas impulzivní, ale není blázen.

„V tom případě se vám omlouvám, že jsem neukojil vaši zvědavost. Ale jestli máte zájem, můžete tu se mnou zůstat až do západu slunce a klidně se na mě celou dobu dívat.“ Zatímco mluvil, uvolnil své sevření v očekávání dívčiny prudké reakce. Ta na sebe nenechala dlouho čekat.

„Vy!“ Joyce vystřelila z truhly takovou rychlostí, že by se za ni nemusel stydět ani trénovaný atlet. Domenico jí v tom nijak nebránil, jen se za ní pobaveně díval a v duchu odhadoval, zda překonala světový rekord v běhu na vzdálenost pěti metrů. Když se za ní s hlasitým bouchnutím zaklaply dveře od sklepa, usoudil, že zcela jistě ano.

* * *

Connor, vyrušen nezvyklým hlukem v domě, polekaně zvedl hlavu a hodnou chvíli naslouchal tichým krokům v hale. Nebyl zvyklý na společnost v domě, a tak ho i nejmenší zvuk dokázal vyvést z míry. Ještě k tomu ho Domenico včera varoval před možným útokem Ravličových lidí, ale z těch si Connor nic nedělal. Vila byla už nějaký ten rok napojena na drahý bezpečnostní systém, který by v případě potřeby zmobilizoval malou soukromou armádu jedné agentury v Chicagu. Ravlič zkrátka nebyl prvním upírem, kterého napadlo najmout si lidské poskoky. Jistě, taková ochrana nebyla právě levná, ale pokud by dělal kompromisy, nemusel by se dožít příštích narozenin. Díky, mami, za tvé peníze i prozíravost.

Z kuchyně se teď ozývaly pravidelné zvuky horečné činnosti a Connor se tam rozhodl zajít podívat. Našel Joyce, jak nerozhodně stojí před ledničkou a marně hledá přísady na jahodový cheesecake, který se rozhodla udělat. Jediné, co objevila, byla na leden poměrně neobvyklá surovina – jahody.

„Všechno v pořádku?“ Zeptal se zvědavě a podal jí lahev mléka, na kterou nemohla dosáhnout.

„Jasně,“ odpověděla rychle, ale do tváře se mu nepodívala. Místo toho se dala do zuřivého čištění jahod a s každou odtrženou stopkou jí bylo lépe. Zatracený upír! Vždycky musí mít něco speciálního, co ostatní nemají! Její zlost však nebyla ani tak namířena proti němu, jako proti sama sobě. Jak se mu teď bude moci podívat do očí? Neměla do sklepa vůbec chodit a plně si svou chybu uvědomovala. A o to víc ji to žralo.

„Možná bych se přes den mohl pokusit navázat kontakt s okolním světem a nechat si donést nákup. Nechceš sepsat seznam? Connor se rozhodl, že její nevrlou náladu bude přehlížet.

„To by bylo fajn,“ odpověděla automaticky a pokračovala dál ve své činnosti. Pak se k němu náhle otočila čelem. „Proč tu vlastně žiješ tak sám?“ Jakmile Joyce tu otázku vyslovila, věděla, že přestřelila. Connorův výraz se nejprve změnil na zaražený a poté na chladně odměřený. Zřejmě tohle nebylo jeho oblíbené téma. Pokusila se situaci zachránit nesmyslným plácáním o koláči, ale mladý muž ji gestem ruky zarazil.

„V pořádku, Joyce. Chápu, že jsi zvědavá. Asi to vypadá divně, když student žije sám v přepychové vile a nikde není ani stopa po jeho rodičích. Také by mě to zajímalo.“

„Nemusíš mi nic říkat, Connore. Nemám žádné právo vyzvídat. Promiň.“

„Joyce, buď chvilku zticha,“ řekl pobaveně, „právě jsem se rozhodl prozradit ti tajemství, které jsem žádnému smrtelníkovi ještě neřekl. Možná proto, že než tě sem Domenico přinesl, neznal jsem nikoho, kdo by o existenci nemrtvých věděl.“

„Takže Fabbris o něm ví,“ skočila mu do řeči.

„Tak nějak. On mi s tím totiž pomohl.“ Connor se odmlčel a během krátké pauzy si dvakrát upravil brýle. Zjevně se cítil nesvůj. „Joyce, moje matka je upír.“

„Cože? Tvá matka? Ale vždyť upíři nemohou mít děti. A ty jsi člověk – nebo snad ne?“ Dívka si doširoka rozevřenýma očima prohlížela Connora, jako by čekala, že mu vyrostou špičáky nebo se na denním světle okamžitě promění v hromádku prachu.

„Ano, jsem člověk a máš pravdu. Upír děti mít nemůže. Ale moje matka se proměnila teprve před dvěma lety.“

„A Fabbris ji kousl?“

„Ne, není to tak, jak si myslíš. Jen zařídil povolení k přeměně. Určitě víš, jak to teď s novými upíry chodí.“

Zas něco, o čem neměla tušení. Gaby a Yennefer jí toho zapomněly spoustu povědět. Proto jen zavrtěla hlavou a čekala na vysvětlení.

„Tvořit nové upíry je už pár let zakázané, protože jen v Chicagu přibývaly desítky ročně. To se nelíbilo králi a jiným mocným upírům. Mimoto bylo dost těžké udržet ve městě pořádek. A tak teď pro stvoření nového upíra potřebuješ povolení přímo z královského dvora.“

„Aha, chápu. Ale proč se tvá matka chtěla stát upírem?“

„Ona přímo nechtěla, ale neměla na výběr. Rakovina slinivky v terminálním stadiu. Umřela by do dvou měsíců, pokud by se nezměnila.“ Connor působil klidným, vyrovnaným dojmem, ačkoliv ve svém nitru pokaždé při myšlenkách na matku sváděl tvrdý vnitřní boj. Jedna jeho část byla šťastná, že jeho matka stále žije, na druhou stranu ho však děsilo pomyšlení, že se živí lidskou krví a má neuvěřitelnou sílu.

Joyce nevěděla, co na to má říct. Čekala cokoli – od touhy po nesmrtelnosti až po nešťastnou náhodu – ale nikdy předtím ji nenapadlo, že přeměnou v upíra se člověk může vyléčit ze smrtelné nemoci. Poněkud svérázná metoda, ale zřejmě účinná. Kdyby o existenci upírů věděla široká veřejnost, nejspíš by jejich počet narostl geometrickou řadou.

„Asi si říkáš, proč zrovna moje matka zůstala ušetřena, když tolik lidí denně zemře třeba právě na rakovinu,“ navázal Connor tam, kde přestal. „Poznal jsem Domenica krátce po tom, co mi vyšlo několik článků v odborných časopisech. Psal jsem o dávno mrtvých lidech, například o Kleopatře, a neměl jsem ani nejmenší tušení, že bych tím snad mohl někoho urazit nebo se ho nějak dotknout. Jenže opak byl pravdou a Kleopatra mi jedné noci zaklepala na okno. Od té doby se tu Domenico ukazoval pravidelně, aby mě zkontroloval a ukázal tak ostatním upírům, že tu nemají co pohledávat. Stali jsme se přáteli. Když jsem mu pak řekl, že má matka umírá, šel za ní do pokoje a odhalil jí existenci upírů. Matka nechtěla zemřít, nebylo jí ještě ani padesát. Kývla na Domenicovu nabídku okamžitě.“

„Už chápu, proč Fabbrise tolik hájíš. To bylo od něj vážně hezké.“ Joyce zcela zapomněla na dnešní výstup ve sklepě a náhle viděla Domenica ve zcela jiném světle. Možná má opravdu štěstí, že ji před Ravličem chrání právě on. Každopádně tímhle skutkem dokázal, že mu lidé nejsou lhostejní.

„Tak teď už to víš. Ohledně mého otce, tam už to není tak zajímavé. Zemřel před osmi lety při autonehodě.“

„To je mi líto. Stýkáš se se svou matkou často?“ Podle toho červeného polštářku v truhle usoudila, že tu paní Reedová alespoň jednou za čas stráví pár dní.

„Hodně od té přeměny cestuje, ale tak jednou za tři měsíce se tu zastaví, aby mě pokárala za to, že dost neuklízím a špatně se starám o dům. Momentálně je v Paříži.“

„Bereš to celé docela s klidem. Být na tvém místě, asi bych se s tím nevyrovnala tak snadno.“

„Asi to tak navenek vypadá, ale skutečnost je jiná, Joyce. Moje vztahy s matkou tou přeměnou dost utrpěly. Asi to nezní právě nejlíp, ale jsem rád, že se rozhodla nežít tu trvale. Život s upírem je pro člověka dost obtížný.“

V kuchyni zavládlo svorné mlčení. Oba se ponořily do vlastních myšlenek, které se vesměs točily stále dokola kolem nočních tvorů, bez nichž už by si ani jeden nedokázal svůj život představit. Upíři zkrátka byli, jsou a budou, ať se jim to líbí nebo ne.

* * *

Těsně po půl páté vytočila Joyce Gabrielino telefonní číslo a nervózně přecházela po pokoji, zatímco obsazovací tón na druhé straně linky jí oznamoval, že Gaby s někým hned po probuzení telefonuje. Fabbris, napadlo ji hned. Zjišťuje situaci v okolí jejího bytu. Přesně to chtěla udělat i ona, jen s tím rozdílem, že měla na Gaby ještě několik otázek. Nevadí, počká. Snad pak Fabbris zavolá ještě Yennefer a nebude alespoň odposlouchávat její hovor. Během tří minut zkusila vytočit číslo ještě čtyřikrát (trpělivost růže přináší) a teprve při posledním pokusu byla úspěšná.

„Ahoj, Gaby! Už jsem myslela, že se ti nedovolám. Tak jak to u tebe vypadá?“

„Joyce! Promiň, právě mě zpovídal Talián. Není s tebou?“ Gaby mluvila se svou obvyklou veselostí.

„Je – vlastně teď není. Je dole a já se ho nechci příliš vyptávat.“

„Chápu. Taky bych s ním dobrovolně nedebatovala. Tak abys věděla, teď je tu celkem klid, ale nevěřím tomu, že to tak zůstane. V žádném případě se sem nechtěj vrátit. A mimochodem, víš o tom, že máš pěkně nepohodlnou vanu? Myslím na spaní.“

Jasně patrná výčitka v jejím hlasu Joyce pobavila. „Jsi upír, ne? Dokážeš se vyspat kdekoli, kam nedopadá denní světlo.“

„To neznamená, že nemám ráda pohodlí. I upír se potřebuje dobře vyspat.“

„Gaby, poslyš, právě na to se tě chci zeptat. Jaký vliv má na upíra, když ho probudíš během dne? Myslím ve tmě.“ Joyce se posadila na postel a netrpělivě čekala na odpověď.

„Ani se neptej. Jako kdybys flámovala dva dny v kuse a někdo tě pak po hodině spánku násilím probudil. Proč to potřebuješ vědět?“

Proč já? Zaúpěla v duchu a obrátila oči v sloup.

„Joyce? Jsi tam?“

„Jo,“ hlesla tiše.

„Co jsi provedla? Joyce, ty jsi vzbudila Fabbrise?“ Gaby se do telefonu od srdce zasmála. „Vážně bych vás dva teď chtěla vidět pohromadě. Jak reagoval?“

„Gaby, promiň,  už musím končit. Zase se ti někdy ozvu. Zatím ahoj.“ Joyce spěšně zavěsila a padla na postel. Nádhera. Nevyspalý upír jí tu ještě chyběl. A co bylo nejhorší – mohla to dávat za vinu pouze sama sobě.

Měla by sejít dolů na večeři, ale chuť na jídlo jí okamžitě přešla, jakmile si vybavila zachmuřenou tvář Itala, která ji bude nejspíš pronásledovat do té doby, než bude čas jít spát. Dobře věděla, jak dokáže být špatně vyspaný chlap nepříjemný. A u upíra to bude nejspíš ještě horší. Ne, nepůjde dobrovolně dolů, ani kdyby měla umřít hlady. Ať si Connor její jahodový koláč sní sám.

Vstala z postele a přešla k oknu, které bylo již od odpoledních hodin zatažené. Obešla s Connorem postupně celý dům a ve všech místnostech pečlivě každé okno zabezpečili před případnými nočními pozorovateli. Joyce nikdy neviděla dům s tolika okny různých tvarů a rozměrů – architekt se zřejmě nemohl rozhodnout pro určitý typ, a tak pro jistotu nechal zasadit od každého typu jedno do každého patra. Zvláštní směs čtverců, obdélníků i oválů tak získala jakousi pravidelnost a navodila pocit zdánlivé harmonie.

Joyce zatoužila otevřít okno a nadechnout se chladného lednového vzduchu, ale právě před tím ji Connor důrazně varoval. Tentokrát už nehodlala porušovat zákazy a ohrožovat tak sebe i ostatní. Spokojila se pouze s tím, že odhrnula pískově žlutý závěs a zadívala se na zšeřelou ulici. Connorův dům stál však trochu stranou od hlavní silnice, a tak neviděla nic zajímavého. Už chtěla závěs znovu zatáhnout, když se přímo před oknem mihl stín a vzápětí se za sklem objevil ženský obličej. Joyce vykřikla, aniž by si to sama uvědomila, a tvář se znovu ztratila ve tmě, odkud přišla. I tak krátký okamžik ovšem Storm stačil na to, aby si dobře prohlédla svou sokyni a ohodnotila ji slovy „nic moc“.

Neuplynulo ani pár sekund a do pokoje vpadl Fabbris s nečitelným výrazem ve tváři. Slaná vůně přílivu dosud čpěla ve vzduchu a jemu bylo při pohledu na vyděšenou Joyce se závěsem v ruce ihned jasné, co se stalo. Jakmile dívka zaznamenala jeho přítomnost v pokoji, přiložil si ukazovák levé ruky na rty na znamení mlčení. Joyce poslušně přikývla, ačkoliv netušila, co má v úmyslu. Došel až k ní a vzal jí z ruky závěs, pak jej pečlivě zatáhl a ukázal jí, aby odstoupila od okna. Storm tam stále byla, čekala na jeho reakci a on ji nehodlal zklamat. Namísto obvyklého způsobu boje však vymyslel něco mnohem účinnějšího.

„Vystrašila tě, miláčku? Prosím tě, neměj jí to za zlé, nejspíš to nemyslela zle. Jenže si nemůže pomoct, musela se na tebe přijít podívat, aby zjistila, co ty máš a ona ne. Jmenuje se Storm Järvinenová a je to moje bývalá přítelkyně.“

Bývalá přítelkyně? Joyce otevřela pusu údivem, ale vzápětí pochopila pravidla hry a i když trochu neochotně, přece jen je přijala za své. „Samozřejmě, že bývalá. Ta současná přece stojí tady.“

Ještě nemáš dost, Storm? „Je mi jí líto, ale nechce to zkrátka pochopit. Možná bys jí to mohla vysvětlit nějakým ženským způsobem. Pořád je tu a poslouchá nás.“

Dívka na Ultrixe tázavě pohlédla, ale nemohl jí poradit, aniž by svůj malý podvod neprozradil. Joyce se tedy spolehla sama na sebe a svou schopnost improvizace. „Storm? Jestli jsi ještě pořád tady, tak teď dobře poslouchej. Domenico je můj, rozumíš? Ztratila jsi na něj veškerá práva v den, kdy tě přestal milovat. A to už je hodně dávno,“ dodala a znovu se podívala na upíra před sebou. Ten pouze kývl na souhlas, a tak pokračovala dál. „Teď miluje mě a já miluji jeho. Už to konečně chápeš?“

Že bych tě přece jen podcenil, Joyce Fieldsová? Domenico se skvěle bavil. Její herecký výkon nebyl vůbec špatný. Naopak, dala do toho tolik energie, že Storm se proti ní zdála krotká jako beránek. A to už stojí za úvahu.

Hodnou chvíli bylo venku naprosté ticho, ale pak se Storm konečně pohnula ze svého místa na střeše a Fabbris okamžitě věděl, co bude následovat. Bleskovou rychlostí otočil Joyce zády k oknu a zaštítil ji vlastním tělem proti tisíci drobných střípků, ve které se po Stormině úderu přeměnily skleněné tabulky malého okna. Do místnosti vnikl ledový vítr a brzy ji proměnil v neobyvatelnou.

„Díky. Už je pryč?“ Joyce se vymanila z jeho objetí a otočila se k němu čelem. V obličeji se jí rýsovaly jasné známky napětí.

„Ano. Provokovala jste ji dokonale, ale s takovou reakcí jsem úplně nepočítal.“

„Co se stalo?“ Do pokoje vběhl zadýchaný Connor a očima přelétl nejdříve spoušť na zemi, prázdný okenní rám, pobledlou Joyce a teprve pak se jeho pohled zastavil na upírovi v bílé košili.

„Moje bývalá. Zavolej těm svým ostrým hochům z agentury, že je všechno v pořádku. Něco si vymysli, hlavně ať sem nejezdí. Nechci tu žádný masakr.“

Connor přikývl. Když zjistil, že se dohromady nic nestalo, opět nabyl svého chladného klidu, a vyšel z místnosti. Joyce s Fabbrisem znovu osaměli.

„Hrála jste to dobře. Skoro bych vám to i věřil.“

„Nedělejte si ze mě legraci. Takhle jsem si už nevymýšlela hodně dlouho. Nemám ve zvyku lhát.“ Zachvěla se zimou a objala se pažemi.

„Takže nemám doufat, že jste to myslela vážně?“ Škádlil ji.

Joyce ho zpražila pohledem a otočila se k odchodu. „Jestli chcete pokračovat v naší zdvořilé konverzaci, tak prosím někde jinde. Je tu hůř než v lednici.“

Beze slova ji ochotně následoval na chodbu a do knihovny. Útulná atmosféra místnosti tvořila ostrý protiklad k tomu, co právě zažila. Pohledem zavadila o Florentské letopisy, které tu nechala ležet, a posadila se do lenošky. Fabbris zůstal stát.

„Proč jste po mě chtěl, abych jí lhala?“

„Částečně proto, abych se jí zbavil,“ odpověděl upřímně, „a částečně proto, že pracuje pro Ravliče. Chci, aby mu řekla, jaký druh vztahu mezi sebou máme.“

„Žádný nemáme,“ namítla rychle a uhnula pohledem před jeho černýma očima.

„Ne, ale to oni neví. Poslyšte, Joyce, je na čase, abych vás zasvětil do svého plánu. Předejdeme tak dalším nedorozuměním a snad tak ve mě získáte větší důvěru. Z našeho včerejšího rozhovoru jsem pochopil, že mi příliš nevěříte.“ A já ti to nemohu mít za zlé.

„Tak to není, Domenico. Jen mám pocit, že jsme ustrnuli na mrtvém bodě a mě nezbude nic jiného, než se celý život schovávat v cizích bytech a klepat se strachy pokaždé, když se setmí. Chápete?“

„Chápu. Proto musíte vědět následující -,“ začal, ale v tu chvíli mu zazvonil telefon. Rychlým pohybem přijal hovor a během několika sekund jej zase položil. „Musím ven. Až se vrátím, dopovím vám zbytek. Connor se o vás postará.“

„Domenico, ale – ,“ chtěla ho zarazit, ale už byl pryč. Tihle upíři. Pořád mají naspěch.

* * *

V opuštěném hospodářském stavení kus za městem seděla dvojice upírů na shnilém balíku slámy a třetí upír stál opřen o zárubeň dveří opodál. Fabbris zamířil ke Gerasimovi a nesouhlasným pohledem ohodnotil přítomnost Yennefer. Ta si jeho výrazu všimla a odměnila ho kyselým úsměvem.

„Mě nevyšachuješ ze hry tak snadno jako Gaby.“

„To vidím,“ okomentoval to Ital suše a kývl směrem k třetímu upírovi. „Mluv, Gerasimo.“

„Bjarne Hansen. Stáří dvě stě osmdesát osm let. Nemá vazby na nás ani na Laskavé. Dosud žil v Dánsku kdesi na pobřeží, nepamatuji si přesně jméno té osady.“

„Kystvej,“ ozval se Dán a přistoupil k trojici. „Mí předci byli dánští Vikingové.“

A jsi na to patřičně hrdý. Fabbris hleděl do vousaté tváře muže mezi pětatřiceti až čtyřiceti lety, s dlouhými tmavými vlasy spletenými do copu a nebezpečně vyhlížejícíma modrýma očima, které i ve tmě slabě zářily. Postavou byl mohutnější než Fabbris a pod fádním oblečením typického Američana se daly tušit pevné svaly, zocelené prací na moři. Vskutku Viking jako vyšitý, jen ta barva vlasů a vousů by mohla být světlejší. Domenico však nebyl žádným znalcem antropologie a koneckonců ještě ve svém životě žádného dánského Vikinga nepotkal.

„Bjarne souhlasil s tím, že se přidá k Laskavým a bude nás informovat o Ravličových krocích,“ vstoupil Řek znovu do diskuze a nervózním pohledem přelétl z jednoho na druhého. Doufal, že Ultrix uzná Bjarneho za důvěryhodnou osobu, protože ho stálo velké úsilí přemluvit tohoto drsného upíra ke spolupráci.

Ani Yennefer nebyla zcela klidná. Ve vzduchu byla cítit mužská rivalita, typická mezi upíry stejného pohlaví, která v historii způsobila již mnoho nepříjemností. Chvíli se vzájemně měřili pohledy a odhadovali, kdo z nich je silnější, ačkoliv to bylo všem jasné. Stáří i složitý výcvik jednoznačně mluvily pro Fabbrise.

„Dobře,“ řekl Domenico a jeho napjatý výraz trochu povolil. Gerasimo si oddechl. „Musím se vrátit zpět do vily, takže mě teď dobře poslouchejte. Bjarne, než půjdete do Maynardu, dejte si tak pět koleček kolem města. To by mělo stačit, abyste setřásl náš pach. Gerasimo, ty zajdeš s Yennefer k Joyce domů. Pokud oslabili hlídky, vyřiďte je a vezměte Gaby sebou do Nocturna. Jestli ne, vraťte se do baru sami. Gaby ještě nějakou dobu vydrží. Je všechno všem jasné?“

Trojice upírů přikývla a ihned se vydala plnit rozkazy. Fabbris si povzdechl v předzvěsti očekávání boje a pak se i on rozběhl temným večerem.