Dobré ránko milé dámy,

máme tu opět sobotu a s ní již osmé pokračování Třpytu noci. Dnes konečně očekávaná konfrontace Joyce a Domenica 🙂

Co se týče úkolu pro vás: stále se můžete vyjádřit k nové postavě upíra – výběr je nyní omezen na vikinga, muslimskou kočku a upířího nováčka. A co provedeme s momentálně „uvězněnou“ Gaby? 🙂

Ještě připomínám, že se můžete rovněž připojit na facebook TN.

Vaše Sirael

Connor se postavil ke dveřím a očima bedlivě sledoval vteřinovou ručičku hodinek. Od chvíle, kdy zazvonil telefon a příkrý Fabbrisův hlas mu nakázal odpočítat deset minut, již uplynulo celých devět minut a pět sekund. Zbývala tedy necelá minuta, ve které se v duchu věnoval zvláštnímu požadavku, jenž se právě chystal splnit. Ani ho nenapadlo vyptávat se Ultrixe na důvody, protože klást zbytečné otázky neměl v povaze, ale čím víc se vteřinová ručička blížila k dvanáctce, tím přímou úměrou rostla jeho zvědavost. Přece jen Fabbrise znal již nějaký ten pátek a věděl o něm, že je to velmi nevyzpytatelný a neortodoxní upír schopný téměř čehokoli.

Vteřinová ručička přeskočila desítku a Connor rychle otevřel hlavní dveře svého domu. Co to Fabbris říkal o tom, aby se od nich držel dál? Prozíravě se schoval do mezery mezi zdí a otevřenými dveřmi a s pohledem stále upřeným na hodinky odpočítával poslední vteřiny.

Přesně s úderem půl šesté a pěti minut Fabbris doslova vlétl do obývacího pokoje a zastavil se až u protější stěny obložené knihami. Connor za ním beze slova zavřel dveře a teprve pak se zadíval na podivnou dvojici návštěvníků, která narušila jeho poklidný podvečer. Ultrix, jindy elegantní muž v dlouhém kabátě, dnes vypadal jako po útoku dravých šelem, a s nehybnou černovlasou dívkou v náručí připomněl Connorovi obrázek z nějakého katastrofického filmu.

„Žije?“ Zeptal se prostě a kývl hlavou k dívce, kterou Ultrix mezitím šetrně položil na pohovku a podložil jí hlavu polštářem.

„Jen omdlela. Bylo toho na ni trochu moc.“ Odhrnul jí pramen vlasů z bledé tváře a pokusil se ji jemným poplácáním po tváři přivést zpět k vědomí.

„Donesu vodu.“ Connor se odlepil ze svého místa a pospíchal do kuchyně. Domenico za ním obdivně pohlédl. Takhle chladnokrevný snad dokázal být jen upír. Connor byl však člověk, velmi rozumný člověk. Jejich spolupráce nevyžadovala příliš mnoho slov a Ultrix se na jeho bystrý úsudek mohl vždy spolehnout. A také na jeho dům.

Joyce se neklidně zavrtěla a poté se rukou ohnala po chladném zdroji nepříjemného doteku na svém obličeji. Fabbris se tedy stáhl zpět a čekal, dokud neotevře oči. Connor se mezitím vrátil se sklenicí vody a podal jí upírovi. Pak se vrátil na své místo poblíž dveří a zvědavě dvojici pozoroval.

„Zdá se, že už ji nebudeme potřebovat,“ prohlásil Domenico, jakmile dívka otevřela oči a probodla ho mrazivým pohledem svých ledově modrých očí. Ani Tyrhénské moře v zimní sezóně by se za ten chlad nemuselo stydět.

Joyce se pomalu posadila a letmo se rozhlédla po místnosti. Ultrixovi se však raději obloukem vyhla, protože ještě nebyla připravena čelit proudu výčitek, které se na ni dozajista spustí jako sněhová lavina, jen co mu dá příležitost. Cítila se velmi slabá, začínala ji třeštit hlava a jazyk se jí nepříjemně lepil na horní patro. Možná by se ta voda přece jen hodila. Putovala očima stále dál, dokud nespočinuly na obrýleném muži v černém elegantním svetru s bílým límečkem, který se od ní a Fabbrise držel v uctivé vzdálenosti. Na první pohled poznala, že se jedná o člověka, neboť upír by po své přeměně brýle okamžitě zahodil. Nicméně tomuto exempláři mužského pohlaví brýle s úzkými obroučkami překvapivě slušely a Joyce si ho bez nich téměř nedokázala představit.

„Kde to jsem?“ Adresovala svou otázku neznámému a Ultrixe i nadále přehlížela. Kdyby se na něj totiž jen jednou podívala, zaplavily by ji vzpomínky na uplynulých deset minut, které by nejraději nadobro vymazala z paměti. Strmý pád ze sedmého patra, během nějž celou dobu ječela jako smyslů zbavená, ačkoliv jí v Domenicově náručí nehrozilo žádné nebezpečí, vražedné tempo jeho běhu, při kterém musela zavřít oči, aby se jí neudělalo špatně z množství barevných skvrn a čar, ve které se proměnil okolní svět, i neodbytné ruce dalších nemrtvých, které se po nich natahovaly ze tmy a snažily se je zastavit. Joyce se ke svému upírovi tiskla ze všech sil, dokud těsně před cílem jejich cesty neomdlela a nezůstala mu ochable viset v náručí.

„U mě doma. Jmenuji se Connor Reed.“ Představil se muž stručně hluboko posazeným hlasem. Joyce odhadovala, že mu bude takových pětadvacet, tedy jen o něco méně než Fabbrisovi před proměnou.

„Joyce Fieldsová,“ vyslovila automaticky, aniž by nad tím přemýšlela. Slušné chování bylo vždy její doménou.

„Těší mě. Mám nějakou práci nahoře, takže mě prosím omluvte. Chovejte se tu jako doma.“ Connor se vytratil tak rychle, jak jen to bylo možné. Napjatá atmosféra v obývacím pokoji se dala takřka krájet a on rozhodně nehodlal být u toho, až se ti dva do sebe pustí. Zřejmě to bude stát za to.

„Vodu?“ Fabbris nabídl dívce skleničku a ta ji od něj bez okolků přijala. Stále se na něj však odmítala podívat.

„Jak je vám?“ Zeptal se věcným tónem, z něj okamžitě usoudila, že mu vůbec nejde o její pohodlí, nýbrž o to, jestli je připravena na jeho přednášku o správném chování mladých dívek, na které má spadeno půlka upířího světa.

„Špatně,“ odsekla, „a víte proč? Málem jste mě zabil tím šíleným skokem ze sedmého patra. Jako kdybychom nemohli použít schody nebo výtah. A vůbec, proč pro mě nepřišla Yennefer? Žádala jsem přece ji.“

„Joyce, víte vy vůbec, co je to vděčnost?“ Domenico udělal několik kroků po pokoji, který se pro jeho postavu zdál příliš malý. Cáry kabátu dodávaly jeho vzezření punc smyslnosti, obzvláště v těch místech, kde prosvítala značková bílá košile. A že těch míst nebylo málo.

„Právě jsem vás zachránil z velmi ošklivé situace. Nemáte právo si stěžovat.“ Nejraději by ji ohnul přes koleno a pořádně jí naplácal na zadek. Ten skok si za svou neposlušnost plně zasloužila. „Yennefer je s Gerasimem v Nocturnu. Poslal jsem je tam hned, jakmile jsme vyřídili Ravličův uvítací výbor. Abych předešel vašim dalším otázkám, tak vám to povím rovnou. Gaby hlídá váš byt, kolem kterého se motají Laskaví a do nějž se v žádném případě nemůžete zatím vrátit. Proto jsem vás vzal sem. Jsme na samém okraji Chicaga ve vile patřící Connorovi. Tady jste v absolutním bezpečí před lidmi i upíry až do doby, kdy se opět pokusíte o nějakou nesmyslnou akci a vyjdete ven.“ Poslední slova pronesl s takovým důrazem, až se na něj Joyce chtě nechtě podívala, jestli na ni necení špičáky. Fabbris však zachovával zdánlivě klidný výraz i ve chvíli, kdy se uvnitř něj probouzela spící sopka.

„Máte pravdu,“ překvapila jeho i sebe svým prohlášením, „měla bych vám být vděčná za to, co jste pro mě udělal. Ale zkrátka se nedokážu jen tak přenést přes to, že jsem si mohla zlomit vaz pádem z víc jak dvaceti metrů.“ Ani ona nedokázala udržet zcela emoce na uzdě a na rozdíl od Ultrixe byl v její tváři jasně patrný vztek.

Domenico k ní dvěma kroky došel a hrozivě se nad ni naklonil. Dělá si z něj ta ženská legraci nebo ho chce vyprovokovat k tomu, aby nečekal na Ravliče a uškrtil ji sám? „Myslíte si, že bych něco takového riskoval, kdybych si nebyl jistý, že dokážu ztlumit náraz tak, aby jste vůbec nic necítila? Možná jsem upír a jsem skoro pět set let prakticky mrtvý, ale pořád mám cit, Joyce. Nedovolil bych, aby se vám něco stalo.“

„Pět set?“ Zopakovala po něm udiveně, jakoby to byla ta nejdůležitější informace z toho, co jí chtěl sdělit. Pět set! Málo nebo hodně? Bála se na něco tak osobního zeptat. Možná někdy jindy, až bude mít lepší náladu. Takže třeba nikdy.

Domenico neochotně přikývl. Právě prozradil něco, co o něm bylo v upířím světě všeobecně známé, ale žádný smrtelník o tom dosud neměl nejmenší ponětí. A tak to také mělo zůstat. „Joyce, slyšela jste, co jsem vám právě říkal?“

„Jelikož je vás slyšet nejspíš až v Kentucky, nemohla jsem vás přeslechnout, Domenico.“ Dala si záležet, aby jeho křestní jméno vyslovila jasně a zřetelně, což se jí bravurně vydařilo.

„Joyce, neprovokujte mě,“ varoval ji tiše, teď už s obličejem nebezpečně blízko jejího. Hlavou mu proběhla absurdní myšlenka. Kdyby je teď někdo sledoval, aniž by slyšel, co říkají, nejspíš by je považoval za milence.

„Vyhrožujete mi?“ Naklonila se k němu ještě o kousek blíž a pramen jejích lesklých černých vlasů jí spadl do obličeje.

Domenico potlačil prvotní impuls vrátit pramen na jeho místo a lehce se od dívky odtáhl.  Ne, nemůže si k Joyce dovolit žádné důvěrnosti, a to z mnoha racionálních důvodů. Jedním z nich byl i ten, že Joyce ho po dnešním večeru pravděpodobně nenáviděla víc než kohokoliv jiného. Koneckonců měla na to právo a on jí to v tuto chvíli rozhodně nehodlal vyvracet. Naopak, chystal se ji v jejím přesvědčení ještě utvrdit.

„Jen vám dávám dobrou radu. Ale zpět k věci. Proč jste ksakru udělala takovou pitomost a vyšla jste bez ochrany ven?“ Ačkoliv to moc dobře věděl od Gaby, chtěl to slyšet přímo z jejích úst. „To jste tolik stála o ty dva panáky rumu, které jste během odpoledne vypila?“

Joyce otevřela údivem ústa, ale okamžitě si svou chybu uvědomila, a zase je zavřela. Jak věděl, že měla zrovna dva panáky? Odkdy mají v sobě upíři zabudovaný alkohol tester?

„Jsem upír, ne dítě, které obalamutíte mentolovým bonbonem, Joyce.“ Přisadil si a jal se sledovat její reakci. I na povrchu bylo znát, jak se v dívce vaří krev, a Fabbris se královsky bavil. Jak často se vám podaří ženu dokonale umlčet?

„I kdybych pila od rána do večera, vám po tom nic není. A pro vaši informaci, nešla jsem na univerzitu kvůli nějakému zpropadenému večírku. Šla jsem si osobně najít toho, kdo mě předhodil Ravličovi, když vy jste se k tomu neměl.“ Tak a má to! Joyce náhle pocítila obrovskou úlevu. Přesně tohle mu měla říct hned na začátku.

Bravo, Joyce, trefa do černého. Ultrix se neznatelně pousmál a zkřížil paže na prsou. „Měl jsem k tomu své důvody. Myslím, že se nám bude lépe hodit tam, kde je, živý a zdravý.“ V tomhle případě mrtvý a zdravý.

Joyce se na upíra před sebou zamračila a dala mu tak jasný signál, co si o tom myslí. „Takže co teď? Pošlete mě spát bez večeře a zakážete mi dívat se na televizi?“

Domenico byl v pokušení přehodit si dívku přes rameno a odnést ji do druhého patra vily, kde by ji v některém z prázdných pokojů zamkl, a klíč důkladně uschoval k sobě do kapsy. A k večeři by dostala jen suchý chléb a sklenici vody. Pak by ji ty žerty určitě přešly. Nicméně by tím docílil pouze toho, že by ho při první příležitosti nejspíš probodla čímkoli, co by jí právě přišlo pod ruku. Takhle si jejich spolupráci opravdu nepředstavoval. Proto od svého záměru upustil a nedovolil svému hněvu, aby jej ovládl. „Víte o tom, že jste naprosto úžasná, Joyce? Lidé mě vždycky bavili, ale vy jste zatím nejlepší.“ Zazubil se na ni a otočil se k odchodu z místnosti. „Měla byste si rozmyslet, čím se jednou budete živit. Jestli se stanete lékařkou, svět přijde o skutečně dobrého komika.“

Dřív, než si stačila uvědomit, že není ve svém bytě, hodila po něm prázdnou skleničku, kterou dosud držela v ruce. Fabbris však, jak se na upíra sluší a patří, elegantně uhnul dřív, než sklenka urazila půlku své letové dráhy, a jednoduše natáhl ruku před sebe. Joyce se zdálo, jako by mu sklo, přitahováno neznámou silou, skočilo samo do ruky.

„Beru to jako žádost o další vodu,“ změřil si ji neproniknutelným pohledem a vyšel z místnosti.

Joyce měla chuť vydat se za ním a pořádně ho nakopnout, ale nejspíš by ublížila jen sama sobě. Komik! Jak se vůbec opovažuje! A to si vždycky myslela, že renesanční muži byli vůči ženám galantní!

⭐ ⭐ ⭐

Po neúspěšné akci u Rush Medical College se Storm společně s trojicí porůznu zraněných upírů vrátila do hotelu Maynard, aby o svém selhání informovala Ravliče. Její úkol však už na sebe vzali jiní, a tak před nekorunovaného krále Laskavých předstoupila se skloněnou hlavou v očekávání kritiky a následného trestu. Její zranění na předloktí levé ruky bylo dosud temně rudé a z jeho centra v pravidelných intervalech vystřelovala žahavá bolest do celé končetiny. Storm si toho však téměř nevšímala. Její myšlenky se soustředily na zradu, které se na ní podle jejího názoru dopustil Nico.

Stříbro! On na ni klidně použije stříbro. Na ni! Storm zuřila, proklínala v duchu Ultrixe s celým jeho úřadem a zároveň litovala samu sebe. V poslední jmenované činnosti se však vyžívala nejvíc. Na ni, která pro něj podstupovala takovou oběť a trávila čas ve společnosti toho starce, jen aby měl důvod ji vyhledat! Bydlela v Maynardu sotva dva dny, ale už jí to připadalo jako věčnost.

„Pojď blíž, Storm a nedělej, že se mě bojíš. Dobře vím, proč klopíš hlavu.“ Ravlič seděl v kožené klubovce smetanové barvy a sepnutýma rukama si podpíral špičatou bradu. Na prostředníku pravé ruky se mu blýskal ohromný zlatý prsten s onyxovým kamenem.

Komediant, pomyslela si o něm Storm, když se setkala s jeho pohledem, z nějž nedokázala nic vyčíst. Pro jistotu tedy zůstala zticha a vyčkávala.

„Možná tě potěší, že Priscilla se zvolna zotavuje. Naše krásná nepřítelkyně Yennefer by se měla naučit lépe mířit. Naproti tomu Sebastian se dnes s Laskavými v tichosti rozloučí.“ Nechal svá slova naplno vyznít a pak pokračoval změněným tónem. „Ukaž mi levou ruku, drahoušku.“

„Sebastian je tupec,“ neodpustila si kritiku upíra odsouzeného k smrti a natáhla před sebe poraněnou ruku. Jistě se jí teď vysměje za to, že se nechala takhle hloupě vyřadit z boje.

„Vždycky jsem si myslel, že Italové mají větší smysl pro krásu a umění. Že ho raději tvoří a nikoliv takhle hrubě ničí.“ Prohlédl si důkladně stopy po kovu na její pokožce a pak jí na zraněnou tkáň vtiskl polibek. Storm sykla bolestí.

„Dostala jsi lekci, Storm a doufám, že si z ní vezmeš ponaučení. To bylo cílem dnešního večera. Nepočítal jsem s tím, že porazíš Fabbrise, obzvláště ne s těmi vojáky, které jsem ti dal k dispozici. Ale ty jsi schopná, rychlá, máš možnosti. A nejsi vůbec hloupá. Byla by škoda, kdybys zahodila takový potenciál jen kvůli tomu, že budeš o Fabbrisovi pořád smýšlet jako o svatém. Zapomeň na něj, Storm. Není tě hoden.“

„Ne, není.“ Věděla, že má hned v několika bodech pravdu, a lichotila jí chvála jejích údajných schopností. Zároveň by ho nejraději probodla kolíkem za to, že ji poslal do akce předem odsouzené k neúspěchu. Zkoušel ji, a to se jí pranic nelíbilo.

„Ještě o tom nejsi úplně přesvědčena, ale to nevadí. Časem na to přijdeš sama.“ Četl v ní jako v otevřené knize. „Teď mě nech o samotě. Mám spoustu práce.“

⭐ ⭐ ⭐

Našel Connora v rozlehlé knihovně v horním patře vily, jak horlivě přerovnává vzácné svazky v kožených vazbách a přitom si mumlá jakýsi latinský text, který Domenico neznal. Nicméně mu velmi dobře rozuměl, protože latina byla jedním z jazyků, které ovládal už během svého lidského života. Tiše zaklepal na otevřené dveře a čekal, dokud si ho Connor nevšimne.

„Čekal jsem tě. Pojď dál.“ Muž si automatickým pohybem posunul brýle na nose a odložil Platónovu Obranu na masivní mahagonový stůl uprostřed místnosti.

Fabbris vstoupil do knihovny a nasál vůni kůže, dřeva a starého papíru. Připomínala mu mládí ve Florencii, na které tak rád vzpomínal a které už dávno odvál nemilosrdný čas. Okamžitě však tu myšlenku odehnal a soustředil se na svůj úkol.

„Měl bych ti vysvětlit, co se dnes večer stalo.“

„Nemusíš mi nic vysvětlovat. Domyslel jsem si, že ty i ta dívka jste v nebezpečí. Můj dům je vám k dispozici na tak dlouho, jak bude potřeba.“ Connor se zpříma zahleděl na Fabbrise a ten si o jeho slovech nedovolil pochybovat.

„Přece jen bys měl něco vědět. Jde po nás Ravlič. Takže následujících pár dní a nocí tady bude horko.“

Connor jen mávl rukou. „Zapomínáš, že po mě jde Kleopatra. Pořád na mě má vztek za ten článek o jejím skutečném vzhledu.“

„Ani se jí nedivím. Na jejím místě bych si to taky nenechal líbil.“ Na Ultrixově tváři se objevil náznak úsměvu.

„Vězněm ve vlastním domě,“ povzdechl si Connor, ale doopravdy mu to příliš nevadilo. Měl tu všechno, co potřeboval. Tedy knihy.

„Se mnou si nemusíš dělat starosti. Zabydlím se ve sklepě. Ale s Joyce to bude složitější.“ Se ženami je to vždycky složité.

„Ukážu jí pokoj pro hosty a v mrazáku mám pizzu k večeři.“ Connor očividně s dámskou návštěvou ve svém čistě mužském obydlí neměl nejmenší problém. Fabbris mu v té chvíli záviděl jeho vyrovnanost. On sám by si ženu do svého příbytku pustil jen v nejnutnějším případě.

„Díky. Já zůstanu zde. Bude to tak lepší.“ Jedno drama jsme tu již dnes měli. Další prosím až zítra.

Connor přikývl na souhlas a vyšel z knihovny. Joyce našel poměrně snadno, nehnula se totiž z pohovky v obývacím pokoji, kde ji viděl naposled. Seděla rovně, jako kdyby spolkla pravítko, a mračila se jako deset čertů na nástěnné hodiny s motivem levandule. Byla do této činnosti tak zabrána, že si ani nevšimla jeho příchodu.

„Slečno Fieldsová? Napadlo mě, že byste se třeba ráda upravila a opláchla. Jestli chcete, ukážu vám pokoj pro hosty.“ Promluvil tiše, aby ji nepolekal. Jeho snaha se však i přesto minula účinkem. Joyce sebou mírně trhla a její velké modré oči se k němu obrátily s němou výčitkou.

„Chodíte tiše jako upír.“ Neříká se náhodou jako myš? „Děkuji vám. Přesně to potřebuji.“

„Pojďte prosím se mnou,“ vykročil z místnosti a Joyce ho poslušně následovala. Teprve na širokých, dvojitých schodech si uvědomila, jak je unavená. Její tělo jí opět připomnělo, jak macešsky se k němu v posledních dnech chovala, a dívka se neubránila zívnutí. Snad v tom pokoji bude velká a měkká postel.

„Chtěl jsem nám něco objednat k večeři, ale vhledem k situaci kolem domu bude lepší nic neriskovat. Mám v mrazáku nějakou pizzu. Dáte si?“ Connor už byl ve druhém patře vily a otevíral první dveře napravo.

„Pizza bude určitě stačit.“ Joyce nakoukla do pokoje a na její tváři se objevil široký úsměv. Mahagonová postel s vysokými sloupky byla právě to, co teď nejvíc potřebovala. Zbytek zařízení tvořila velká leštěná skříň, toaletní stolek se zrcadlem, malý servírovací stolek a dvě křesílka z růžového dřeva. Všechno bylo sladěno do béžové barvy a Joyce si připadala jako na nějakém zámku.

„Pokoj má i samostatnou koupelnu, tady za rohem.“ Connor jí názorně předvedl, kde najde vypínač od zajímavě řešeného stropního světla v podobě křišťálových kapek, a Joyce se nemohla dočkat, až ozkouší supermoderní sprchový kout, který zatím vídala pouze v nákupním centru poblíž univerzity.

„Doufám, že se vám tu bude líbit, slečno Fieldsová. Kdybyste cokoli potřebovala, stačí říct.“

„Je to nádhera, děkuji.“ Joyce věnovala Connorovi ten nejzářivější úsměv, na který se po dnešním dni plném napětí ještě zmohla. Mladý muž se otočil k odchodu. „Pane Reede, počkejte.“

Connor se zastavil na prahu a tázavě se na dívku před sebou zadíval.

„Chtěla bych vám poděkovat za to, že mě tu pár dní necháte. Já – odejdu hned, jak to bude možné. A vůbec si se mnou nemusíte dělat starosti, nebudu vás nijak obtěžovat.“

„V pořádku, slečno Fieldsová. Nemám tu hosty moc často, takže mi vaše přítomnost nijak nevadí, právě naopak. Večeře bude za chvíli. Čekám vás dole.“ Connor opustil pokoj pro hosty a Joyce osaměla.