Pěknou sobotu přeji,

dnes vás nebudu příliš napínat, pouze vám opět připomenu možnost připojit se ke Třpytu noci i na Facebooku, a získávat tak určitou porci informací týdně navíc.

Otázku (nebo spíše úkol) pro vás naleznete v komentáři pod článkem. A tentokrát je opravdu pikantní.

Vaše Sirael

„Joyce, teď zkrátka nemůžeš odejít. Esmeralda potká Josého u vodopádu.“ Gaby seděla před televizí a hltala mexickou telenovelu.

„Promiň, Gaby, mám na práci důležitější věci,“ Joyce si vyměnila pobavený pohled s Yennefer, která seděla stranou s učebnicí obecné anatomie a pokoušela se naučit názvy všech kostí v lidském těle.

„Ještě tě to nepřestalo bavit?“ Dívka si přisedla vedle blonďaté upírky a jala se kontrolovat její vypracovaná cvičení.

„Naopak. Není na škodu neustále si rozšiřovat obzory.“ Jak Joyce věděla, měla Yennefer za sebou již samostudium latiny, francouzštiny, anglické literatury, filosofie, sociologie a dokonce architektury. Studiem si krátila převážnou část devadesáti jedna tisíc devět set devadesáti osmi nocí, které už od její proměny uplynuly.

„Tady máš chybu. Prohodila jsi maxillu a mandibulu. Nelituješ někdy toho, že nemůžeš studovat na univerzitě?“

„Ani ne. Učení by se mi brzo omrzelo, kdyby mi někdo diktoval, co se mám učit zrovna teď. Ráda si vybírám. A navíc, dokážeš si představit upíra s vysokoškolským titulem?“ Yennefer se zasmála, ale Joyce zůstala vážná.

„Proč ne? Mohla by ses pak opravdu něčemu věnovat a něco dokázat,“ namítla Joyce a pokrčila rameny.

Yennefer zavrtěla hlavou. „Být člověkem, tak sedím na přednáškách od ráda do večera, ale jako nevzdělaný upír tu možnost nemám. Mimochodem, je ti jasné, že tě Fabbris zbavil závazku donášet nám z laboratoře krev? Otevřel nám účet v baru, a tak už není nutné, abys riskovala.“

„Já vím. Je mi líto, že se na vás kvůli mě zlobil.“

„Tím se netrap. Tvoje bezpečnost je důležitější. Už žádné vycházky na univerzitu. Jestli tam ještě pořád mají informátora, jak říkal Fabbris, tak tě neochrání ani denní světlo.“

Od kdy Yennefer dokáže číst myšlenky? Právě to se chystala zítra udělat – jít do kampusu a toho dotyčného za každou cenu najít. A při té příležitosti mu to pořádně vytmavit. „Myslíš, že by mě mohli unést?“ Joyce rychle sklopila oči, aby v nich Yennefer nezahlédla provinilý výraz, který nedokázala zcela skrýt.

„To je víc než jisté, Joyce. S Ravličem není radno si zahrávat. Má své lidi všude.“ Upírka se na dívku zkoumavě zahleděla. „Slib mi, že nevyvedeš žádnou hloupost.“

„Slibuji,“ odpověděla Joyce s těžkým srdcem, vědoma si toho, že hned zítra svůj slib poruší.

⭐ ⭐ ⭐

Domenico vytáhl z kapsy mobilní telefon a zpaměti vytočil číslo svého přítele. „Gerasimo, to jsem já. Můžeš přijít k Joyce? Ano? Výborně. Čekám venku.“

Za deset minut se v ulici objevil široký stín a Fabbrisův nos naplnila vůně řeckých fíků. Vyšel příteli vstříc se zachmuřeným výrazem, který svědčil o vážných starostech, a ani si nevšiml Gerasimova pobaveného pohledu.

„Copak? Snad tě kyria Joyce nevyhodila na mráz?“

Domenico zpražil přítele pohledem. „Teď není vhodná doba na žerty, Gerasimo. Storm se přidala k Laskavým.“

„Kruci,“ ulevil si Řek a okamžitě zvážněl.

„Přesně tak. Kruci,“ povzdychl Domenico. „Storm udělá všechno proto, aby mě dostala na kolena. Nezastaví se před ničím.“

„Měl bys jim o tom říct,“ Gerasimo kývl hlavou směrem k oknu ve třetím patře. „Minimálně Yennefer by o tom měla vědět. Má se Storm už také jisté zkušenosti.“

„Já vím. Ale musíme udělat víc. Potřebuji někoho dostat k Laskavým.“

„To se lehko řekne, ale obtížně udělá, Nico. Všechny nás znají.“

„Musí to být někdo nový. Někdo, s kým ještě neměli tu čest.“

„Upíří mládě? To není příliš dobrý nápad,“ dovolil si Gerasimo zapochybovat.

Fabbris zavrtěl hlavou. „Myslel jsem spíš na někoho, kdo se mezi upíry příliš často neukazuje. Někoho, kdo na mě nebo na tebe nemá žádné vazby.“

„Podívám se, co se s tím dá dělat, Nico. Ale nic ti neslibuji.“ Gerasimo si kroutil černý knír a zamyšleně hleděl na svého přítele. „Poslyš, jak moc je pro tebe kyria Joyce důležitá? Měl bych to vědět.“

„Jako každý člověk, který by měl mou vinou přijít o život,“ odsekl trochu hrubě Ultrix a zamračil se na rozpačitého Řeka. „Nikdo kvůli mě nebude umírat. A tím méně kvůli hloupým mocenským bojům v našem světě.“

Gerasimo dal před sebe ruce v obranném gestu. „V pořádku. Nemusíš se rozčilovat. Chápu.“

„Omlouvám se, příteli. Můžeš jít, už tě nebudu potřebovat,“ propustil jej Fabbris se smířlivým výrazem ve tváři. Teď už to zvládnu sám.

⭐ ⭐ ⭐

Storm seděla v Ravličově hotelovém apartmá a tiše vyčkávala, dokud na ní nebude mít její nový velitel čas. Trpělivost ovšem nepatřila mezi její silné stránky, a tak po dvaceti minutách elegantně vstala, přešla až k Ravličovu stolu a vyzývavě se posadila na jeho roh.

„Storm, drahá, opravdu bych se ti rád věnoval, ale musím vyřídit ještě několik záležitostí. Proč se nejdeš pobavit někam ven?“

„Bez tebe? Myslím, že to by mě nebavilo.“

Ante zdvihl hlavu a setkal se s jejím kočičím pohledem. „Nemusíš cokoli předstírat, Storm. Oba dobře víme, o koho doopravdy stojíš.“

„A o koho? Hm?“

Ravlič natáhl své dlouhé, štíhlé prsty a dotkl se jimi jejího pevného stehna. „Fabbris je naprostý pitomec, když tě nedokáže ocenit. Ale já podobnou chybu neudělám.“

To bych ti doporučovala. Obrnila se vůči jeho dotykům, které v ní vyvolávaly odpor a nechuť pokračovat v téhle šarádě, a sladce se na něj usmála. „Fabbris je minulost. Nepřeji si nic jiného, než se ho konečně zbavit.“

„Když ho nemůžeš mít ty, nemůže ho mít nikdo? Je to tak správně? Ach, Storm, jsi úžasně sobecká, a to se mi líbí. Ale první mě zbav té Fieldsové. Chci vidět, jak Ultrix pláče na jejím hrobě.“

„A pak?“ Blondýna se k Antemu naklonila blíž a oči jí zářily jako dva smaragdy.

„A pak si můžeš vzít Fabbrise. Ale mám jednu podmínku. Chci se dívat.“

Vyměnili si pohled plný porozumění, který stál Storm značné úsilí. Nica se ani nedotkneš, ty starý blázne. Nikdy bych nedovolila, abys mu zkřivil jediný vlásek. Na to mám právo pouze já. A jen já rozhodnu o jeho budoucnosti.

⭐ ⭐ ⭐

O půl jedenácté se Joyce zvedla z koženého ušáku a s výrazem naprosté vyčerpanosti padla do nadýchaných přikrývek. Upírky jí tiše popřály dobrou noc a vrátily se do obývacího pokoje, kde pokračovaly v předchozí činnosti – Yennefer studovala svalovou soustavu a Gaby přepínala jeden televizní kanál za druhým. Naneštěstí ani jedna z nich netušila, co se honilo hlavou jejich lidské přítelkyni těsně předtím, než usnula hlubokým spánkem.

Joyce dostála svému rozhodnutí a ráno vstala dřív než obvykle. Bylo teprve devět hodin, a to znamenalo, že měla spoustu času uskutečnit svůj plán navštívit univerzitu, aniž by se o tom dozvěděl kterýkoliv z upírů. Její přátelé i nepřátelé tvrdě spali a Joyce vážně pochybovala o tom, že na ni před domem čekají Ravličovi pochopové lidské rasy. Přesto si pro jistotu objednala na desátou hodinu taxík, aby zmenšila případné riziko, a do kabelky si přihodila pepřový sprej. Yennefer ji kdysi varovala, že na upíra tahle hračka nemá žádný vliv, ale pro lidi mohla být přinejmenším velmi nepříjemná.

Posnídala Gabrieliny oblíbené cereálie, zlehka si před zrcadlem nanesla na obličej trochu make-upu a mohla vyrazit. Bylo za minutu deset a taxík už nejspíš stál před domem, když zamkla a obrátila se k odchodu. V tu chvíli však na svém rameni ucítila čísi ruku a polekaně sebou trhla. Už je to tady. Yennefer měla pravdu, prolétlo jí hlavou a rychle se otočila čelem k narušiteli jejího osobního prostoru.

„Paní Tattleová,“ vyhrkla překvapeně, když pohlédla do tváře své sousedky. „Vy jste mě ale polekala.“

„To znamená, že nemáš čisté svědomí, děvče.“ Stará dáma varovně zdvihla ukazováček zkřivený artritidou. „Vůbec se tomu nedivím.“

„Prosím?“ Joyce na ženu vrhla nechápavý pohled.

„Jen se nedělej, děvenko. Viděla jsem, kolik lidí k tobě poslední dobou chodí. Vídám je, jak se poflakují u domu a nejspíš dělají nepořádek.“

Joyce si představila Fabbrise, jak po okolí rozhazuje odpadky a málem vyprskla smíchy. Udržela si však vážnou tvář a důstojně sousedce odpověděla: „Žádný nepořádek nedělají. A myslím, že do toho, kdo ke mě chodí, vám nic není, paní Tattleová. Neděláme hluk.“

„Je to tvůj přítel? Ten, co stál včera pod oknem a pořád se toužebně díval nahoru? Jestli ano, měla by sis ho lépe hlídat, slečinko, než ti ho ukradne nějaká jiná.“ Stařena se zasmála nepříjemným, kdákavým smíchem a pomalu se odšourala do svého bytu.

Dívka počkala, dokud se za ní nezavřou dveře a pak si tiše ulevila. „Babizna jedna.“ Pak spěšně seběhla schody do přízemí, vyšla na ulici, aniž by se rozhlédla, a nastoupila do přistaveného taxíku. Udala adresu kampusu a uvelebila se na zadním sedadle s hlavou plnou zmatených myšlenek.

Takže Fabbris ji hlídal i včera. Naštěstí měl tolik rozumu, že jí nepřišel na oči. Dobře udělal. Ještě teď v ní doutnal vztek za to, jak s ní naposledy jednal. Neměl vůbec žádné právo ji zastrašovat a názorně jí předvádět svou moc nad ní. Na to ať si najde někoho jiného. Prý její přítel! Paní Tattleová má hodně bujnou představivost, jestliže si myslí, že Ultrix vrhal zamilované pohledy směrem k jejímu oknu. Nejspíš vzteky skřípal zuby a v duchu ji proklínal za to, že vůbec existuje.

Před kampusem Rush Medical College zaplatila řidiči taxíku, vystoupila a zamířila přímo do hlavní budovy, kde se v suterénu nacházely laboratoře pro studenty. Tam chtěla začít se svým pátráním. Zastavila se venku jen na okamžik, aby si vychutnala ten úžasný pocit, že sem patří, a studenti, kterých tu i teď ve zkouškovém období bylo plno, ji lhostejně míjeli, spěchajíce za svými povinnostmi.

Šest dokonale vybavených laboratoří však bylo až na několik výjimek úplně prázdných. Joyce si na sebe automaticky oblékla v převlékárně bílý plášť a obsadila prázdnou laboratoř číslo čtyři, kde vždy trávila nejvíce času. Mimoděk pohledem zavadila o lednici s krevními konzervami, odkud brala převážnou část zásob pro Yennefer a Gaby, a nevědomky se ušklíbla. Teď už pro ně není po této stránce důležitá. Teď mají Fabbrise.

Vyhnala z hlavy trpké myšlenky na svou budoucnost ve společnosti Ultrixe a dala se do práce. Protože nevěděla odkud začít, jako první sáhla po knize návštěv, kde se byl každý student i profesor povinen zapsat při vstupu i odchodu z laboratoře. Tento systém byl zastaralý a sloužil pouze jako kontrola, neboť se každá návštěva dala dohledat v počítači podle kódu na čipové kartě, kterou se každý musel prokázat při vstupu do suterénních prostor. Do této databáze však Joyce neměla přístup, a tak se spokojila se seznamem ručně psaných jmen.

Její problémy s Laskavými začaly teprve před nedávnem, a tak se zaměřila na často se opakující jména v průběhu prosince loňského roku a začátku ledna. Byla přesvědčena o tom, že pokud někdo skutečně věděl o pravidelně se tenčící zásobě krevních konzerv, kterou měla na svědomí, musel být pravidelným návštěvníkem právě laboratoře číslo čtyři. Po důkladném pročtení seznamu skutečně zjistila, že se určitá jména během inkriminovaných dvou měsíců několikrát opakovala, a našla mezi nimi i sebe. Možná by nebylo na škodu si ta jména opsat a nějak si poznačit především ta, jejichž nositelé byli v laboratoři v ty dny, kdy ji navštívila i ona.

„Johnsonová Elizabeth, celkem třikrát, shoda dvakrát. Huntigdon Charles, čtyřikrát, shoda jednou. Emersonová Pamela, třikrát, shoda žádná. Gray Stuart, pětkrát, shoda dvakrát. A zlatý hřeb seznamu, Patersson George, šestkrát, shoda čtyřikrát.“ Poznamenala si Joyce do svého diáře a připojila do knihy záznam o své dnešní návštěvě. Škoda, že se již nedozví, kdo další k dnešnímu datu připojí svůj podpis. Možná by jí to mnohé napovědělo.

Vrátila knihu návštěv na své místo a rozpačitě se rozhlédla po důvěrně známé laboratoři. Najednou si uvědomila, jak moc jí práce tady chybí, a to měla volno teprve pár týdnů. Nejraději by se pustila do řady zajímavých výzkumů a trávila tu celé dny, ale s upíry v zádech to nebylo možné. Jak dlouho ještě bude muset svůj život podřizovat diktátu silnějších bytostí? A stále existuje ta nepříjemná možnost, že se sem již nevrátí vůbec. Při té myšlence nervózně polkla a po zádech jí přejel mráz. Dost! Okřikla se v duchu a vyšla z laboratoře. Bílý plášť odhodila ledabyle na věšák, aniž by se starala o to, jestli nespadl na zem, a rychle vyrazila ze sklepních místností. Potřebovala se nutně nadechnout čerstvého mrazivého vzduchu a nabýt opět ztracenou rovnováhu. Tohle se už nesmí opakovat. Nesesype se přece pokaždé, když nebude mít nablízku svou elitní ochranku.

V rušné hale se Joyce trochu ulevilo. Přítomnost dalších lidí znamenala bezpečí alespoň do západu slunce. Zastavila se u automatu a koupila si své oblíbené moccacino, které ji zevnitř příjemně zahřálo a vyrovnalo krevní tlak. Dobře. Teď se musí soustředit na svůj úkol. Posadila se k jednomu z volně přístupných počítačů, které tu byly pro studenty neustále k dispozici, ale jen málokdy všechny najednou fungovaly, a nalistovala v diáři seznam studentů z laboratoře. Interní školní systém by jí mohl prozradit jejich obor studia a ročník a o zbytek informací se už postarají sociální sítě, tím si byla jista. Joyce sama žádný profil nikde neměla, protože netoužila s nikým sdílet důvěrné informace ze svého soukromí, ale to neplatilo o většině lidí všech věkových kategorií, kteří zvládli alespoň základní obsluhu počítače.

Naťukala do vyhledavače první jméno ze seznamu a zatímco čekala na výsledky, rozhlížela se s kávou v ruce po lidech v hale. Nikdo z nich nevypadal jako Ravličův poskok, ale ve skutečnosti to mohl být kdokoliv. Třeba ten holohlavý chlápek, co na ni tak nestydatě civí, ten by to zcela jistě mohl být. Joyce sebou trhla, když muž pomalu vstal a pomalými kroky šelmy se vydal jejím směrem. Rychle se otočila zpět k počítači a zavřela okno prohlížeče.

„Ahoj,“ ozvalo se za jejími zády. „Nepotřebuješ pomoc?“

Páni, ten je ale drzý! „Ne, díky,“ odpověděla přes rameno, aniž by se na muže pořádně podívala.

„Vážně? Vypadalas jako někdo, kdo si s tím neví rady.“

Cítila jeho horký dech na svých vlasech a jen stěží se dokázala ovládnout, aby neucukla. Proč mají lidé ve zvyku tisknout se na úplně cizí lidi? Sobotní výstup s Fabbrisem v její kuchyni byl oproti tomuhle procházka růžovým sadem. „Už jsem řekla ne, díky.“

„A co kdybych tě pozval na kávu? Už jsi tu svou skoro dopila,“ nedal se odbýt a přistoupil k ní ze strany.

Ještě je v ní pořád dost na to, abych tě s ní mohla polít. „Hele, dej si odchod, ano?“

„Jedině, když půjdeš se mnou.“ Mrkl na ni v domnění, že je to sexy. Joyce to spíš  připadalo, jako kdyby trpěl Touretteovým syndromem.

„Ne-mám zá-jem,“ řekla zřetelně a nahlas, až se několik studentů otočilo jejím směrem.

„Ale Ravlič má zájem,“ ztišil holohlavý muž hlas a v obličeji se mu objevil vítězoslavný výraz, když Joyce zalapala po dechu a sebevědomá maska jí spadla z tváře. „Teď už se mnou půjdeš?“

„Leda bych byla padlá na hlavu,“ odsekla mu prudce, neboť si uvědomila, že má za sebou halu plnou lidí, kteří by jí v případě nutnosti mohli pomoci. Jedině blázen by se pokusil ji odvléct násilím za bílého dne a před desítkami svědků.

„Jak chceš, klidně si tě tu ohlídám až do setmění, kočičko. A pak ještě budeš litovat, že jsi mě neposlechla.“

Litovat budu jedině toho, že jsem neposlechla Yennefer, vyčítala si v duchu. „Přeju příjemnou zábavu!“

Muž se zasmál nepříjemným, hrubým smíchem a odešel zpět na své místo. Joyce se k němu otočila zády a schovala si obličej do dlaní. Nějaká dívka k ní opatrně přistoupila a tichým hlasem se jí optala, jestli je v pořádku. Joyce kývla a poděkovala jí za zájem.

Máš, co jsi chtěla, tak teď tu neseď a nefňukej, napomenula sama sebe a donutila se ke klidu. Musí promyslet veškeré aktuální možnosti a pak vybrat tu nejlepší. Kritéria jsou jen dvě: nenechat se chytit a dostat se domů včas před soumrakem. Rozhodně nestála o to setkat se s Ravličem tváří v tvář, ať už by k tomu setkání došlo kdekoli. A snad ještě méně toužila po tom čelit Ultrixovi, kdyby se dozvěděl, že nezůstala celý den doma.

Musí zkrátka zmizet tomu holohlavému chvastounovi a venku před budovou chytit taxíka. Tak by se snad dostala domů dřív, než by ji znovu našel. Jedině doma bude v naprostém bezpečí před upíry i jejich lidskými poskoky. Ale jak to jen provést? Mohla by na něj upozornit někoho z procházejících profesorů, ale nechtěla vyvolávat zmatek a zatahovat do svých problémů další nevinné lidi. Joyce se opatrně otočila a pohlédla směrem, kde muže poprvé zahlédla. Byl tam stále, s dalším kelímkem kávy v pravé ruce.

A nebyl sám.

Kruci, kruci, kruci. Vedle něj seděli další dva vazouni a nevypadali na to, že by se v brzké době chystali k odchodu. Třem uteče jen stěží. Takže změna plánu. Bude potřebovat něčí pomoc, a protože byl den, bude si muset vystačit s tou lidskou. Vylovila z kapsy kabátu svůj mobilní telefon a začala prohledávat seznam kontaktů, vědoma si toho, že Ravličovi lidé z ní nespouštějí oči ani na okamžik. Kdo z jejích spolužáků tráví volno na koleji? Annie, Joe? Nebo Caitlyn? Po krátké úvaze se rozhodla pro poslední jmenovanou a vytočila její číslo.

„Ahoj, neruším? Ne? Sedím zrovna v hale hlavní budovy a říkala jsem si, jestli bys se mnou nezašla na kávu. Máš čas? Vážně? To by bylo skvělé. Jasně, že počkám. Dobře, tak za patnáct minut. Zatím.“ Zavěsila a vrhla přezíravý pohled na trojici mužů. Byla si jista, že z jejího hovoru nezaslechli ani jediné slovo, takový byl v hale hluk. Spoléhajíc na svůj odvážný plán, otočila se k mužům opět zády a chladnokrevně se věnovala svému pátrání na internetu.