Dobré ránko,

i dnešní sobota je ve znamení upírů. Dnešní díl je možná o malý kousek kratší, neboť se proti mě hned několikrát v týdnu spikla technika a bylo potřeba věnovat čas její nápravě, ale i tak se mi včas podařilo dokončit další pokračování.

Obvykle zde nikomu neděkuji, ale tento týden musím poděkovat své dlouholeté kamarádce Lence, která mě přivedla hned na několik dobrých nápadů. Takže díky!

Vaše Sirael

P.S.: čornoslyv = ukrajinský dezert složený ze švestek máčených ve víně s medem, mlékem a oříšky.

Ante Ravlič miloval pohodlí.

Naštěstí si jej díky svému věhlasnému umění vydělávat peníze mohl dovolit. Jeho švýcarské fondy praskaly ve švech a jeho dům připomínal svou pompézností královský palác. Jeho osobní letadlo – maličkost, kterou si nedokázal odepřít – poskytovalo tolik pohodlí jako prezidentské apartmá v nejluxusnějších hotelech světa. Cestování, společně s technologiemi,  se pro něj po tolika letech věčného běhání konečně stalo odpočinkem, koníčkem, kterého tak dlouho hledal a stále nenacházel.

Ve chvíli, kdy se v Chicagu v bytě Joyce Fieldsové shromáždila skupinka upírů čítající celkem čtyři členy, nacházel se Ante Ravlič na palubě svého miláčka ve výši deseti tisíc kilometrů nad Atlantským oceánem. V jedné ruce držel sklenku krve staré sotva pár minut a ve druhé kupičku barevných fotografií, na jejímž vrchu se usmívala Joyce Fieldsová ve společnosti své spolužačky z univerzity.

Ravličův pohled na okamžik ulpěl na scenérii za oknem (proč upíři nemohou létat jako ptáci?) a pak se přinutil opět věnovat pracovním záležitostem. Joyce, tak sladká a nevinná, pročpak musíš zemřít právě ty? Ptal se sám sebe v duchu a nepřítomně pohladil dívku na obrázku. Pročpak si tě Fabbris vyvolil, co? Čím jsi tak výjimečná, že nutíš Laskavé jednat? Zřejmě ještě sama netušíš, do jakého maléru jsi se dostala. Ale to se už brzy změní… Ani Ultrix ti nedokáže pomoci, drahoušku. Na to je příliš slabý a příliš fér.

Starý upír se několik minut oddával pozorování mračen a přitom vymýšlel rafinované způsoby usmrcení Fabbrisova lidského mazlíčka. Metody osvědčené staletími se mu najednou nezdály dost dobré, ba ani dost slavnostní. Pro tuto zvláštní příležitost, jakou srazit arogantního Itala na kolena bezpochyby byla, bude muset vymyslet něco úplně nového. Těžký úkol, když jste ve svém životě zabili tolikrát, kolikrát jste mrkli. Ale Ante miloval výzvy a ještě nikdy žádnou neodmítl.

A nyní rozhodně nemínil začínat.

⭐ ⭐ ⭐

Jestliže měla Joyce Fieldsová něco společného se svým úhlavním nepřítelem, pak to byl názor na dlouhonohého Itala, který okupoval její obývací pokoj.

Seděli naproti sobě a vzájemně se měřili pohledem. Joyce si byla vědoma toho, že její výraz možná prozrazuje víc, než by chtěla, ale nedokázala se na rozdíl od Fabbrise zcela oprostit od svých rozbouřených emocí. Byla nervózní, ale to přičítala faktu, že se ocitla o samotě s nebezpečným mužem, o němž toho dosud příliš mnoho nevěděla. Mohl by ji klidně na místě zabít a ušetřit tak práci Laskavým nebo by ji mohl Ravličovi předhodit jako svačinku. Neřekl snad sám, že každý se dá koupit?

„Joyce, uvolněte se trochu. Jsem tu od toho, abych vás chránil, ne od toho, abych vám ubližoval.“ Postřehl napětí ve způsobu, jakým se vrtěla na pohovce, a najednou mu jí bylo líto. Neměl právo vrhnout ji do středu bitvy, nepřipravenou a slabou, navíc jen s chabou ochranou, kterou představovala jeho osoba. A jeho vznešené důvody na tom nic neměnily.

Jeho laskavý tón se nesetkal s adekvátní odezvou, a tak se opět odmlčel. Joyce při pohledu na keramickou vázu zatoužila vyzkoušet Ultrixovy reflexy v praxi, ale obávala se, že by Fabbris pro takové cvičení neměl dostatek pochopení. Proto raději od svého úmyslu upustila a dál statečně snášela jeho pronikavé oči na své tváři. Bože, kdyby se alespoň na chvíli díval někam jinam!

Domenico však nic takového neměl v úmyslu. Dívčina tvář pro něj byla jako otevřená kniha, ve které by si mohl po libosti číst, kdyby ovšem ovládal jazyk, kterým byla napsána. Jenže on znal jenom základy, pár slovíček a nedostatečná gramatika mu nestačily k plnému pochopení všech slovních spojení a obratů, jimiž tato kniha oplývala, a to ji pro něj činilo ještě lákavější. Snažil se rozluštit alespoň to málo, co mu jeho znalosti dovolovaly, a do jisté míry se mu to i podařilo – rozeznal strach, úzkost, vzdor i jiskru šibalství, kterou ukrývala kdesi mezi řádky hustého, spletitého textu. Ale co s tím zbytkem? Tolik slov, vět a souvětí, kterým nerozuměl a jehož smysl mu nejspíš zůstane navždy utajen!

Žena je jako Bible, pomyslel si zkroušeně, můžeš ji číst stále dokola a stejně jí nikdy úplně nepochopíš.

„Jestli si myslíte, že tu s vámi budu sedět jako s vzácným hostem, pak jste na omylu,“ nevydržela Joyce nakonec elektrizující napětí v místnosti, vyskočila z pohovky a zmizela v kuchyni.

Domenico se uchechtl. Už dávno zapomněl, jak dokážou být lidé se svými náladami zábavní. V posledních letech trávil většinu času o samotě nebo ve společnosti svých druhů, kteří jen málokdy projevily nějaký cit či slabost. Výjimkou byla pouze Storm, jeho temperamentní expřítelkyně, ale i ona byla pod slabým nátěrem lidskosti chladná jako kámen. Byl takový i on? Nejspíš ano, ačkoli si to přiznával jen nerad.

V odpověď na jeho smích se z kuchyně začalo ozývat pronikavé řinčení porcelánu a zvuk tekoucí vody, což ho pobavilo ještě víc. Opravdu byl tak špatným společníkem, že i mytí nádobí byla větší zábava? Měl se by stydět. Úsměv na jeho snědé tváři však byl všechno jiné jen ne zahanbený.

Joyce si vyhrnula rukávy zeleného svetru až k loktům a ponořila ruce do horké vody. Na okamžik zavřela oči a představila si, jaké by to bylo utopit Fabbrise v kuchyňském dřezu. Naneštěstí upírům voda nevadila, ba právě naopak. Gaby s Yennefer často a s radostí využívaly její koupelnu k dlouhým relaxacím v bublinkové koupeli.

„Mohu vám pomoci, Joyce?“ Sametový hlas s mazlivým přízvukem se ozval těsně za ní a ona leknutím téměř nadskočila. S nasupeným výrazem se k němu otočila čelem a z rukou mu vytrhla promáčenou utěrku, kterou si předtím vzal z topení.

„Kruci. Nemůžete dělat alespoň trochu rámus?“ Poprvé vedle něj stála tak blízko, aby si mohla prohlédnout tenkou jizvu pod jeho levým okem. Tmavé oči na ni shlížely se směsí zvědavosti a pobavení. Takže z ní má jenom legraci. No počkej, Ultrixi.

„Na co jste myslela? Vypadala jste tak – spokojeně.“

„Na to, jak by bylo pěkné, kdyby jste tohle,“ hodila mu mokrou utěrku, „vrátil zpátky tam, kde jste to vzal, a podal mi raději něco suchého.“

„A proto jste se usmívala?“ Škádlil ji dál, ale okamžitě vykonal to, co po něm chtěla.

„Nemyslíte, že se můžu usmívat při mytí nádobí? Třeba to považuji za vrchol zábavy.“ Odsekla mu a opět se k němu otočila zády. Zaujatě drhla hrnky od kávy a ostentativně ho přehlížela.

„Joyce, proč se ke mě chováte tak nepřátelsky? Provedl jsem něco?“ Nenuceně se opřel o kuchyňskou linku a dal si ruce do kapes. Hodnou chvíli čekal, dokud se neuvolila na něj podívat, a když už nedoufal, že mu odpoví, potichu spustila.

„Vy nevíte proč? Tak já vám to tedy povím.“ Její hlas začal nabývat na intenzitě. „Protože jste ke mě nebyl upřímný, proto. Zjevil jste se mi v parku jako nějaký svatý a mluvil o spolupráci. Teď mě tu držíte jako malé dítě, které se o sebe není schopné postarat. To je jedna věc. Ta druhá je ale mnohem závažnější. Proč by Ultrix potřeboval pomoct od malé, slabé holky? Slyšela jsem toho od Yennefer dost na to, abych si o vás udělala obrázek. Touláte se po nocích a sem tam se zbavíte nějakého nepohodlného upíra. Jste silný, většina upíří populace se vás bojí jako čert kříže a vy potřebujete moji pomoc? Navíc jsem si všimla toho, jak jste se tvářil, když jste mluvil o Ravličovi a Laskavých. Něco jste mi zatajil, to já poznám. A moc ráda bych věděla, co to je.“

Fabbris během jejího monologu nepohnul ani brvou, jen tiše stál a vyčkával, dokud neskončí. Hlavou se mu honily nejrůznější myšlenky, od toho, že jí poví celou pravdu, až po to, že všechno popře. Nakonec zvítězil jeho zdravý rozum nad smyslem pro čest. Nehodlal riskovat, že ho probodne stříbrnou vidličkou, kterou zahlédl mezi nádobím.

„Netušil jsem, že jsem tak špatný lhář,“ pokusil se o lehký tón. „Máte pravdu, Joyce. Přece jen jsem vám něco neřekl. Vlastně řekl, ale neupozornil jsem vás na jeden fakt.“

„Jaký fakt?“

„Že je Ravlič o mnoho let starší než já a Gaby a Yennefer dohromady. A jak víte, čím starší upír, tím silnější upír.“ Pokrčil rameny, jakoby se nejednalo o nic důležitého. Ve skutečnosti to bylo gesto, které opakoval pokaždé, když úmyslně lhal. „A co se týče toho, že vás tu držím, je to pro vaše bezpečí. Nebojte se, nastane čas, kdy bude nutné, abyste do dění kolem vás také zasáhla.“

Joyce si ho měřila podezřívavým pohledem a v duchu zvažovala, na kolik mu může věřit. Nakonec usoudila, že tentokrát nelhal, ale přesto si dosud nezasloužil její plnou důvěru. „Dobrá. Příště už prosím žádné lži.“

„Máte mě za lháře?“ V okamžiku kratším než mrknutí oka ji přimáčkl ke kuchyňské lince a zpola výhrůžně, zpola vyzývavě na ni hleděl ze své výšky. Joyce se snažila odtáhnout, blízkost takového stupně jí byla silně proti mysli, ale Fabbris si toho zřejmě vůbec nevšiml nebo to alespoň předstíral.

Ultrix ovládl náhlý příval zlosti a v duchu se zabýval jeho původem. Neměl důvod se zlobit, vždyť Joyce měla pravdu. Svou čest hájí nejvíce ti, kteří se jí dobrovolně vzdali. A já nejsem výjimka. Proč mi tolik záleží na tom, aby mě považovala za vzor ctností?Měl bych s touhle komedií přestat nebo ji alespoň hrát na úrovni a ne jako podřadný herec v kočovném divadle.

„Víte, že jste jen malý kousek od toho, abych zrušila své pozvání?“ Nějakým záhadným způsobem se jí podařilo zdvihnout ruku, aniž by se ho dotkla, a názorně mu ukázat, jak malý kousek má na mysli. „Vím, co se stane, když to udělám.“

Výhrůžky? Co to proboha Yennefer svého člověka učí? Měl by s ní o tom vážně promluvit. „Nedělejte to, Joyce. Nemusel bych se už vrátit.“ Nebyla to taky výhrůžka?

„Nemám na výběr. Leda byste se rozhodl odejít sám.“ Její výraz jasně svědčil o tom, že svá slova myslí vážně. Představa klopýtajícího Fabbrise ven z bytu byla téměř tak lákavá jako samotná realizace. K té však po zběžném pohledu do jeho zachmuřené tváře nenašla odvahu.

„Dobrý nápad. Zůstanu nablízku, dokud se ostatní nevrátí.“

Vytratil se dřív, než mohla jakkoli zareagovat. Zatracený upír. Alespoň, že tentokrát použil dveře.

⭐ ⭐ ⭐

Storm okázala zívla, aby dala ostatním jasně najevo, že ji jejich debata k smrti nudí. Nikdo z přítomných upírů jí však nevěnoval nejmenší pozornost. Všechny pohledy byly upřeny na muže vedle ní, na vůdce a zakladatele Laskavých, Ante Ravliče.

Co tu vlastně dělám? Ptala se sama sebe. Ona přece k Laskavým nepatří, jejich myšlenky jsou jí cizí stejně jako Nicovi. Ale touha po moci, její hnací motor v neutěšené upíří existenci, ji vždy dostala na čestné místo po boku vůdců nejrůznějších zemí a kultů. V tom posledním, malém chlapíkovi s černým knírkem, se fatálně spletla. Podobná chyba se už nesmí opakovat.

Ravlič oproti němu sliboval upíří ráj na zemi. Ale tohle bylo pro Storm vedlejší. Nezáleželo jí na tom, jestli dostane krev čerstvou nebo několik hodin starou v baru, ani si nezakládala na své upíří nadřazenosti nad ostatními biologickými druhy, ani jí příliš nevadili upíři otevřeně žijící s partnerském vztahu s lidmi. Na celém hnutí Laskavých ji přitahovala pouze jedna věc, a to fakt, že Nico je nesnášel a systematicky likvidoval. Možná by stálo za to přidat se k Laskavým už jen z tohoto důvodu. Určitě by se pak potkávali častěji.

Ze zamyšlení ji vytrhlo až sborové skandování „Smrt králi“, které ovládlo celý sál hotelu Maynard. Storm zatahala Ravliče za rukáv drahého obleku a cosi mu pošeptala. Volání davu se k její spokojenosti během okamžiku změnilo na „Smrt králi a Ultrixovi“.

⭐ ⭐ ⭐

Neděle bývala pro Joyce vždy ve znamení návštěvy jejího rodného města, Woodridge, hodinu cesty na jihozápad od Chicaga rozhrkaným autobusem. Vyrážela vždy časně ráno a vracela se až večer, celý den trávila s rodiči a s nevlastním bratrem Paddym, který ve svých čtyřiadvaceti letech stále bydlel doma a střídal jednu práci za druhou. Joyce nemohla říct, že by se na neděli nějak zvlášť těšila, ale dodržovala tento zvyk s železnou pravidelností již druhým rokem a jen nerada měnila zaběhané pořádky.

Nicméně v neděli šestnáctého ledna byla dvěmi velmi přesvědčivými upírkami přinucena zůstat ve svém bytě a zabavit se po svém. Vstala kolem poledne, naprosto zmožena další probdělou nocí, které se na její tváři začaly nepěkně podepisovat, a odhodlala se připravit si k snídani míchaná vejce. Změna je život.

Pak absolvovala dlouhý telefonát se svou matkou, aby zjistila, že se doma opět nic nezměnilo, a aby ji ujistila o tom, že a) není nemocná, b) nemá přítele a c) nezačala kouřit ani brát drogy. Když zavěsila, cítila se jako ta nejhorší dcera na světě. Tím, že jeden týden nepřijede, zklamala matku i otce a měla by být vyškrtnuta z rodinné bible. Alespoň, že Paddymu je to jedno. Její svobodomyslný bratr v pátek ukončil další pracovní poměr a teď se utápěl v žalu. Nebo v pivu? Možná matce dobře nerozuměla.

Její pohled padl na rodinnou fotografii na nočním stolku. Strašné, pomyslela si při pohledu na čtrnáctiletou dívku s dlouhými havraními vlasy a rovnátky, kterou kdysi bývala. Proč tu něco takového vystavuje? Zvlášť teď, když se jí v bytě potuluje tolik upírů – a Fabbris. Hlavně Fabbris. Nesmí mu dát žádnou příležitost k tomu, aby se opět bavil na její účet.

Ještě než obrázek schovala do zásuvky, pohladila chladivé sklo v místech, odkud na ni hleděla babička Fieldsová. Matka jejího otce, málomluvného Johna Fieldse, zemřela před třemi lety na srdeční infarkt. S jejím odchodem se v Joyce cosi zlomilo – už neexistovalo nic, co by ji drželo v rodném městě a nutilo ji chovat se jako poslušnou dívku ze střední vrstvy, u které se očekává, že se ve dvaceti provdá a bude oddanou ženuškou v domácnosti. Proto se také rozhodla odjet do Chicaga, města možností, a studovat pro ženu poněkud méně tradiční obor na lékařské fakultě. Ať si klidně Paddy zůstane trčet ve Woodridge, ona má na víc.

S tou myšlenkou odkráčela do obývacího pokoje a společně s učebnicí mikrobiologie se vrhla na pohovku, kde vydržela celé dvě hodiny. I když jí jde po krku nějaký šílený upír a její vlastní rodina by z ní raději měla prodavačku či švadlenu, ona se svého snu nevzdá. A jestli se jí do cesty pokusí postavit Fabbris a jeho suita upířích bodyguardů, tak se vypořádá i s nimi. Na své straně má jednu neocenitelnou výhodu – denní světlo ji nespálí na popel.

⭐ ⭐ ⭐

Nedělní podvečer byl obzvláště chladný. Domenico, ačkoliv pro něj zima nic neznamenala, si přitáhl kabát těsněji k tělu a přesunul svou váhu z jedné nohy na druhou. Některých lidských zvyků se nikdy úplně nezbavil, ale o to pro něj bylo lehčí nevzbuzovat pozornost okolí. Znal však také upíry, kteří nikdy nemrkli nebo se celé hodiny nepohnuli. Zkrátka typicky lidské chování.

Už asi po sté vzhlédl k osvětlenému oknu ve třetím patře oprýskaného činžáku a ptal se sám sebe, proč stojí venku, když může jít dovnitř. Joyce své pozvání dosud nezrušila, zřejmě došla k závěru, že pes, který štěká, nekouše a naopak. Ravlič se dosud nijak neprojevil a nejistota je pro Joyce nepochybně horší než jeden nevychovaný upír, o němž se dá předpokládat, že se ve správnou chvíli postaví na správnou stranu. Alespoň tak by uvažoval on, ale jelikož on je muž a Joyce žena, existovala reálná šance na to, že se ve svých úsudcích hluboce mýlí.

Měl bych přestat s tím filosofováním a jít prostě nahoru, napomínal sám sebe, ale nebylo to nic platné. Stále se cítil jako malý kluk, který dostal špatnou známku ve škole, a teď se bojí jít domů. Jako kdyby se něčím provinil. Nesmysl! Jestliže včera ztratil na okamžik pevnou půdu pod nohama, mohla za to jedině Joyce. Ženské můžou vždycky za všechno. Kdyby ta zvědavá Eva neutrhla jablko…Ale to už odbočil příliš daleko.

Po dalších dvaceti minutách už toho začínal mít dost. Tentokrát se zlobil sám na sebe a především na Ravliče, kvůli kterému se teď musel zabývat bezpečím paličaté a náladové dívky. Jestli ti šlo o pomstu, Ante, pak jsi se dokonale trefil, pomyslel si hořce a zkřížil paže na hrudi. V tom okamžiku k němu vítr přivál slanou vůni přílivu a jemu bylo okamžitě jasné, že už tu není sám.

„Býval jsi rychlejší,“ Storm seděla na stromě a ledabyle klátila nohama ve vzduchu.

„Slez. Jsi v obytné zóně.“ Poručil jí chladným tónem a ostražitě se rozhlédl. Ulice byla naštěstí úplně prázdná, mrazivé počasí zahnalo většinu lidí do tepla jejich domovů.

„Mě se tady nahoře líbí. Neboj, nezdržím se dlouho. Jen jsem chtěla vědět, kde ta tvoje husička bydlí.“ Její mazlivá italština se s posledními slovy proměnila v nepříjemné staccato.

Už zase prská jak zaběhnutá kočka. To jsem přesně dnes večer potřeboval. „Odejdi, Storm. Jsem tu jako Ultrix, ne jako soukromá osoba. Víš, co z toho pro tebe vyplývá.“

„Že mě můžeš vykázat, jak daleko se ti zachce. Ale to neuděláš, Nico.“ Sklouzla ze stromu a přistála těsně u něj. „Proč je pro tebe Joyce Fieldsová tak důležitá? Pověz.“

„Zrovna tobě se svěřovat nebudu, Stormy. Nemám zájem, aby o tom vědělo celé Chicago. A už vůbec ne Ravlič.“ Nasál sladké aroma čornoslyvu, charakteristický pach pro vůdce Laskavých. „Byla jsi v Maynardu? Voníš, jakoby ses otřela o každého přítomného upíra.“

„Moc vtipné, Nico. Pro tvou informaci jsem se otírala pouze o Ravliče. A vyplatilo se mi to. Dostala jsem od něj důležitý úkol.“ Storm jen těžko skrývala potěšení, které jí skýtalo její nynější postavení v řadách Laskavých.

„A nepochybně hoříš touhou, abys mi prozradila, co to je,“ popíchl ji Fabbris, neboť věděl, že mu to stejně poví.

„Řeknu ti to, jen když budeš hodný,“ nevšímala si jeho kamenného výrazu a přitiskla se k němu tělem. „Za jeden polibek ti prozradím i státní tajemství.“

„Storm,“ oslovil ji znuděným hlasem, „vždyť víš, jak nesnáším švestky. Buď mi to řekni nebo táhni k čertu.“

Náhlá změna situace ji naprosto nevyvedla z míry. „Zřejmě se tu teď budeme dost často potkávat, Nico. Mám totiž v plánu tu tvou Joyce představit Antemu. Nebo bys to raději udělal sám? Opravdu ji chce velice poznat.“

Domenico zavrčel vzteky a prudce se ohnal po své expřítelkyni. Storm však na něco takového byla připravena a včas uskočila, takže proťal pouze prázdný vzduch.

„Vážně si býval rychlejší, Nico. Lidi na tebe mají špatný vliv,“ zasmála se a zmizela v temné noci.