Kalimera, milé čtenářky,

je tu další pokračování upířiny, jejíž děj můžete samy ovlivnit. Tentokrát jsem na vás vyrukovala s otázkou až během týdne, za což se omlouvám, ale jelikož to byl momentální nápad, doufám, že mi to prominete.

Pokud máte jakékoli nápady k ději a postavám, šup s nimi do komentářů 🙂 Třpyt noci se rozjíždí…

P.S.: kyria (z řečtiny) – slečna

Vaše Sirael

Yennefer za sebou zavřela dveře a stanula tváří v tvář rozlícené Gaby. Narozdíl od Joyce jí její dokonalé smysly zprostředkovaly rozhovor mezi Ultrixem a její přítelkyní do nejmenších detailů.

„Můžeš mi vysvětlit, proč máte přede mnou tajnosti?“ Zasyčela tiše, aby ji náhodou nezaslechla Joyce ve vedlejší místnosti. „Myslela jsem si, že v tom jedeme všichni společně.“

„Tajnosti? Kdybych nechtěla, abys to slyšela, promluvila bych si s Fabbrisem o pár kilometrů dál. Nebuď sebestředná, Gaby, nikdo tě nemá v úmyslu vynechat. Musíme se soustředit na Joyce, to je naše priorita.“

„Neříkala jsi snad před chvílí, že nemáme šanci?“ Gaby pohodila hřívou svých dvoubarevných vlasů a tvrdě si starší upírku před sebou měřila pohledem.

„Slyšela jsi Ultrixe. Jestliže to nevzdává on, my bychom také neměly.“ Yennefer se pokusila o smířlivý tón.

„Já Joyce v žádném případě neopustím, ani kdyby mi Ultrix rozkázal něco jiného. Vlastně se chystám neposlouchat ho vůbec,“ Gaby zajiskřilo v oříškových očích. „Jestli si myslí, že situaci vyřeší čekáním, tak se šeredně plete.“

„A co hodláš dělat? Najít Ravliče a jednoduše mu to vymluvit?“ Blondýna začala ztrácet trpělivost. „Budeš tady a budeš dělat to, co ti nařídí starší.“

Gaby chtěla přítelkyni odseknout, ale kroky v obývacím pokoji ji včas upozornily na blížící se příchod objektu jejich sporu. Joyce nakoukla do předsíně a podezřívavě se na obě upírky zamračila. „Pomlouvat Fabbrise můžete i v obýváku. Ráda se připojím.“

„To je výborný nápad, Joyce. A Yennefer by nám mohla povyprávět, jak se s Fabbrisem seznámila.“ Gaby nasadila nevinný výraz a zamířila do obývacího pokoje.

„To by mě taky zajímalo,“ přisadila si dívka, kterou spory jejích zdomácnělých upírek vždycky pobavily.

„Někdy jindy, Joyce,“ odbyla ji Yennefer nezvykle příkře, „vezmu si první hlídku venku. Slyšíš, Gaby? Ani se odsud nehni, jinak si to s tebou vyřídím.“

„Vůbec ti nerozumím,“ zavolala za ní ještě Gabriela s jednou rukou na ovládání hlasitosti velkého sterea. Yennefer však už byla pryč.

Joyce si s mladou upírkou vyměnila pohled a pokrčila rameny. „Myslíš, že ona a Ultrix -?“

„Spolu přepadávali pocestné v temných dobách novověku? Možná. Ale nic víc,“ promluvila Gaby vážně a ztišila stereo na minimum. „Spíš tě nechce děsit historkami z časů, kdy se musela živit klasickým způsobem.“

„Zapomínám, že krevní konzervy jsou vynálezem dvacátého století,“ poznamenala dívka stoicky a odešla do kuchyně pro další hrnek kávy. Další dlouhá noc. Pochybovala o tom, že by ji Gaby nechala přiměřeně vyspat. Sama by se tu nejspíš ukousala nudou.

„Jen tak mimochodem, když už jsme u toho Ultrixe,“ nadhodila upírka, „co na něj říkáš?“

Joyce zavrtěla hlavou a usrkla trochu horké kávy. „Nechci na něj myslet. Dnešní dávku vzteku jsem již vyčerpala.“

„Víš, že po něm upírky šílí?“ Ignorovala její slova a pokračovala dál. „Nechápu, co na něm vidí. Jistě, aura nebezpečí a tajemna z něj přímo čiší, ale to je tak všechno. Čemu se směješ?“

„Aura nebezpečí a tajemna? To máš z nějaké telenovely?“ Joyce se upřímně rozesmála výběru okázalých slov. Ve skrytu duše však upírce musela dát za pravdu. Fabbris byl bezpochyby nebezpečný a tajemný zároveň. Nic jiného o něm stále říct nedokázala, tedy kromě toho, že byl neskutečně arogantní a žel bohu také atraktivní. Narozdíl od Gaby si moc dobře uvědomovala, co k němu jiné upírky táhne.

Gaby zkřížila ruce na hrudi a nasadila uražený výraz. „Zkoušela jsi někdy v noci zapnout televizi? Ne? Trocha romantiky by tě nezabila, vědátorko.“ Upírka skočila po televizním ovladači dřív, než stihla Joyce jakkoli zareagovat, a přístoj zapnula. „Podívej, zrovna opakují Esmeraldu.“

„Né,“ zakvílela Joyce a sesula se do měkkých polštářů na pohovce.

⭐ ⭐ ⭐

„Zase v Chicagu, starý brachu?“ Velká těžká ruka přistála na Domenicově rameni a její majitel se s vynaložením nemalé námahy posadil na barovou stoličku vedle Ultrixe.

„Už to tak vypadá, Gerasimo.“ Fabbris odložil napůl vypitou sklenku s krví a potřásl si se starým přítelem pravicí. Je zvláštní být upírem a zachovávat tak lidské zvyky, blesklo mu hlavou.

„Jsi tu pracovně?“ Zavalitý Řek s černým navoskovaným knírem nikdy dlouho nechodil kolem horké kaše. S Fabbrisem se znal dobrých čtyři sta let a na své známosti s ním si velmi zakládal.

„Tak nějak.“ Nemělo cenu hrát si s Gerasimem na schovávanou. Navíc to nebylo třeba, Domenico dobromyslnému obrovi jako jednomu z mála upírů na světě bezvýhradně důvěřoval.

„Dělá ti těžkou hlavu Maynard plný Laskavých?“ Řek si objednal dvojitou dávku jasně rudé nuly a labužnicky ochutnal.

„Znáš mě jako své boty,“ přitakal Ultrix a ťukl si s přítelem.

„Na co to bude?“

„Na lidi.“ Před očima dnes již podruhé spatřil Joyce Fieldsovou, nevinnou oběť jeho riskantního plánu. Tentokrát však nabyla konkrétnějších rozměrů a Domenico měl pocit, že jej probodává vyčítavým pohledem, jako by to byl stříbrný kůl. To by mi ještě scházelo, pomyslel si, k dokonalému štěstí mi bohatě stačí Storm a její nevypočitatelné vpády na scénu.

„Slyšel jsem, že sháníš Ravliče. Pouštíš se na tenký led, Nico.“

„Takže už jsi mluvil se Storm. Výborně.“ Jediným pohybem do sebe hodil zbytek drinku a objednal si další. „Nikdy jsem nepochopil, jaktože Hitlerovy plány neznal celý svět dopředu, když mu Storm stála po boku.“

Gerasimo se uchechtl. „Ještě pořád tě uhání?“

„Co myslíš,“ muži si vyměnili výmluvný pohled a hodnou chvíli se věnovali svým skleničkám. Domenica napadlo, že kromě Ravliče teď o nenápadném člověku jménem Joyce ví i jeho bývalá přítelkyně, a nemohl se rozhodnout, kdo z těch dvou znamená pro dívku větší nebezpečí. Tisíciletý upír bažící po moci nebo žárlivá expřítelkyně? To vyjde na stejno.

Aby alespoň trochu vyvážil misky vah, které se povážlivě přikláněly na stranu jeho neúspěchu, rozhodl se Gerasima zasvětit do svého plánu. Získá tak mocného spojence a Joyce dalšího upíra, který ji bude bránit i za cenu své vlastní existence.

⭐ ⭐ ⭐

Yennefer si našla strategicky výhodné místo na střeše Joyceina domu, odkud měla výhled na všechny okolní ulice. Její zostřené smysly pátraly po nevítaných návštěvnících, ale v okolí jednoho kilometru nezachytila jediného upíra kromě Gaby. Taky dobře, pomyslela si a dovolila si lehce povolit ve své ostražitosti.

Setkání s Fabbrisem v ní vyvolalo celou řadu vzpomínek, kterými se teď bylo zapotřebí znovu probrat a pečlivě je znovu uschovat do archivu její paměti. Byly to obrazy především z dob jejího mládí, na něž nebyla právě hrdá a rozhodně o něm nechtěla mluvit před žádným člověkem. Joyce byla sice nezvykle tolerantní a chápala přirozenou upíří touhu po krvi, ale kdyby věděla, čeho byla kdysi schopna, jistě by zrušila své pozvání a už by Yennefer nechtěla nikdy v životě vidět.

A to nesmí dopustit. Zatracený Ultrix, proč se tu jen musel objevit? Přistihla se, jak ho neprávem obviňuje a v duchu se zastyděla. Domenico za žádnou z jejích mladických eskapád nemůže – naopak. Několikrát jí pomohl z průšvihu, když jí už už hrozilo potrestání z královského dvora.  Její současná nelibost spíše pramenila z toho, že jí svým náhlým příchodem znovu připomněl, kým doopravdy je. Lákavá iluze obyčejného lidského života po boku Joyce a Gaby se rozplynula jako dým a ona opět čelila své vlastní podstatě, kterou tolik nesnášela.

Nechtěla být upírem, ale na to se jí její stvořitel jedné březnové noci roku 1759 neptal. Zaskočil ji v zahradě královského hradu v Krakově, kam se uchýlila před houfem mladých pruských oficírů, kteří jí neustále žádali o tanec a nenechali ji vydechnout. Její manžel, důstojník královského jezdectva, si jí jako vždycky okázale nevšímal. Jeho jedinou starostí bylo pohodlí její mladé sestřenice, se kterou ji již nějaký čas otevřeně podváděl.

Kousnutí přišlo jako blesk z čistého nebe – Yennefer byla náhle stržena na zem temným přízrakem a jeho ostré špičáky hladce projely její bělostnou kůží na šíji. Pak si pamatovala pouze na ostrou bolest, která prostupovala celým jejím tělem, a strašlivý chlad svírající její pomalu tlukoucí srdce. Probudila se za tři dny, zmatená, osamělá a hladová. Tisíce let staré instinkty si neúprosně žádaly své – její první obětí byl mladý voják na stráži. Jakmile ochutnala jeho krev, chtěla další. A další.

Nově nabyté schopnosti ji těšily, ale ztratila toho víc, než si byla zpočátku ochotna přiznat. Její stvořitel ji osvobodil, už nemusela dál trpět ve zlatém paláci a dívat se na vzdouvající se břicho své sestřenice, ale zároveň ji obtížil břemenem nesmrtelnosti a věčnou touhou po lidské krvi. Yennefer se s nastalou situací vypořádala po svém, nejprve zbavila života svého manžela i jeho milenku a posléze s Domenicovou pomocí vystopovala svého stvořitele. Fabbris v té době ještě nevykonával funkci Ultrixe, a tak mu nijak nevadilo, že bude na světě zase o jednoho upíra méně.

Z myšlenek ji prudce vytrhl široký stín na druhé straně střechy. Yennefer se vymršila do vzduchu a vzdálenost několika metrů překonala během pár sekund. Stín byl však rychlejší, zmizel, aby se jí ihned objevil za zády. Yennefer nasála vzduch a rozpoznala vůni fíků a mandlí. Okamžitě se uvolnila a na tváři se jí usadil upřímný úsměv. Tahkle totiž voní jen jeden upír na světě.

„To děvče, které hlídáš, už mohlo být po smrti, drahoušku.“ Gerasimo si kroutil navoskovaný knír a tvářil se přísně. „Trvalo ti celou věčnost, než sis všimla, že tu nejsi sama.“

Yennefer si uvědomila svou chybu a úsměv jí zmrzl na rtech. Gerasimo byl sice její i Fabbrisův přítel, ale v první řadě to byl silný, nebezpečný upír. Neviděly se dobrých dvacet let a za tu dobu se klidně mohl přidat k zástupu Laskavých. Obezřetnost je tedy na místě.

„Klid. Jsem tu na Nicovu žádost,“ všiml si Řek Yennefeřina napjatého postoje. „Vím, koho a proč chráníš.“

„To mi bude muset potvrdit sám.“

„To nebude problém. Právě prověřuje schopnosti tvé kolegyně.“

„Cože?!“ Yennefer se z představy Gaby, Joyce a Ultrixe pohromadě v jedné místnosti zježily chloupky na zátylku. Jediným skokem se ocitla u střešního okna, které jí sloužilo jako vstup na střechu, a zmizela uvnitř. Cestou do bytu jí bleskla hlavou myšlenka, kterou mrtvolu bude odklízet první. Osobně tipovala Fabbrise.

⭐ ⭐ ⭐

Domenico balancoval na římse a nahlížel oknem do obývacího pokoje Joyce Fieldsové. Pohled, který se mu naskytl, v něm vyvolal dvě zcela protichůdné emoce. Tou první byl pravý, nefalšovaný vztek, jaký už nepocítil dobrých padesát let. Zároveň jej však stejně tak dlouho nepobavilo nic tolik jako zoufalý výraz jeho chráněnky, když jí Gabriela vysvětlovala spletité vztahy mezi jednotlivými postavami mexické telenovely. Neuvěřitelné. Kdyby tady nešlo o lidský život, zřejmě by se rozesmál na celé kolo. Jenže tady o lidský život šlo a Gaby selhala na plné čáře. Měl chuť rozbít okno a mladou upírku na místě uškrtit. Joyce mohla být její vinou dávno po smrti.

Aniž by si toho dívky všimly, pomalu vysunul okno nahoru a pak rychlostí blesku skočil do místnosti. Dřív, než stačila cokoli udělat, vězela Gaby pevně v jeho sevření a marně se mu snažila vykroutit. Ohromená Joyce zůstala sedět na pohovce a jen tiše zírala na černý stín, který narušil její soukromí. Po několika vteřinách poznala Fabbrise a úlek vystřídalo rozčarování.

„Co to má znamenat? Okamžitě ji pusťte.“ Joyce se vymrštila z pohovky a stanula proti Ultrixovi, připravena mu kamarádku vyrvat z rukou. Tváří v tvář nebezpečnému upírovi absolutně opomenula fakt, že je proti němu zcela bezmocná. Později ji napadlo, že by měla vážně uvažovat o pořízení dřevěného kůlu. A nejlépe celé sady.

Domenico nepříliš jemně usadil protestující Gaby do koženého ušáku a beze slova se obrátil k Joyce. Její odvážný výstup považoval za projev naprosté hlouposti, ale přesto jej musel obdivovat. Nebála se ho, a jestliže ano, nedávala to nikterak najevo. Se svým vzdorovitým výrazem mu připomněla divokou kočku, bránící svá mláďata.

„Když jsem vás pozvala dovnitř, doufala jsem, že k příchodům a odchodům budete používat pouze dveře,“ pokračovala ledovým tónem.

„Omlouvám se,“ řekl nečekaně a překvapil tak obě dívky i sám sebe. „Chtěl jsem pouze prověřit sílu vašeho zabezpečení.“ Pohledem se přesunul na Gaby, která až dosud seděla tiše v křesle, plně si vědoma vlastní viny. „Víte, jak dlouho jsem byl za oknem a poslouchal vaše pohádky o José Armandovi? Jako strážce jste absolutně neschopná! Být Ravličem, vyřídil bych vás během deseti sekund,“ zuřil.

„Je mladá. Každý má právo na chybu,“ skočila mu Joyce do řeči a neobtěžovala se s omlouváním. „Vy jste nikdy neudělal chybu?“

Právě jí dělám, zaúpěl v duchu. Snažím se vést rozumnou konverzaci s žábou o celých čtyři sta dvacet devět let mladší a doufám v pozitivní výsledek. Nemožné. „Mluvila byste jinak, kdyby vás napadl někdo jiný, Joyce.“

„Domnívám se, že po takové zkušenosti už bych sotva mohla mluvit,“ odsekla mu ostře a zabodla své oči přímo do jeho.  Tatam bylo její obdivování a slabost způsobená jeho pohledem – téměř se za sebe styděla, že mohla jeho kouzlu někdy podlehnout.

„Domníváte se správně. A proto je zapotřebí, aby vaši strážci dokázali zareagovat včas, což Gabriela zřejmě nedokáže.“

„Jak jsem vás asi mohla cítit, když to tu páchne po olivách od chvíle, kdy jste odešel?“ Zaprotestovala upírka chabě.

Joyce pevně semkla rty, aby zabránila zrádnému úsměvu, který se jí kradl na rty. Pohled na zcela konsternovaného Fabbrise v ní vyvolal pocit zadostiučinění za veškeré nepříjemnosti, které jí dosud způsobil. Škoda jen, že ho neusadila sama, pak by si to zcela jistě vychutnala ještě víc. Jenže ona žádné olivy necítila. Nejspíš tedy šlo o jednu z těch „upířích věcí“, o nichž zatím neměla tušení. Přece jen se až do včerejšího večera pohybovala ve společnosti pouze dvou upírek, které si dávaly záležet na svém lidském chování.

Do nepříjemného ticha, které se v obývacím pokoji rozhostilo, vpadla náhle Yennefer s úzkostlivým výrazem ve tváři. Slyšela poslední Gabrielina slova a v duchu se připravovala na nejhorší. Ultrix však nehnutě stál uprostřed místnosti, zdánlivě zcela prost jakékoli emoce. Ve skutečnosti to v něm vřelo jako v sopce těsně před výbuchem. Tak takhle vypadá očistec? A já jsem se bál, že Dantova zkušenost byla reálná. Kéž by! To by byla procházka růžovým sadem v porovnání s tímhle.

„Na střeše jsem narazila na Gerasima. Prý je tu s tebou,“ dovolila si ho oslovit Yennefer tiše.

Fabbris přikývl. „Joyce, prosím, běžte a pozvěte ho dál. Je to váš nový ochránce.“

„Nepotřebuju nové ochránce. A rozhodně si nebudu do bytu tahat další upíry,“ postavila se mu dívka na odpor.

„Joyce, za Gerasima se ti můžu zaručit,“ vmísila se do hovoru opět Yennefer a vrhla na dívku výmluvný pohled.

„Fajn. Další upír. Proč ne?“ Joyce nakvašeně odešla ke dveřím, aby řádně přivítala nově příchozího. Chystala se ho pozvat dál a pak mu zabouchnout dveře před nosem. Už měla dost arogantních upírů, kteří se s ní nechtěli podělit o podstatné informace a neustále jí lhali. Ano, lhali. Věděla to od první chvíle, co Fabbris překročil její práh. Možná byl Ultrix, možná byl dokonalý ve všem, co dělal, ale rozhodně nebyl dokonalý lhář.

„Dobrý večer, kyria Joyce,“ žoviální Řek na jejím prahu smekl legrační čapku a přívětivě se na ni usmíval.

„Dobrý večer,“ odpověděla mu proti své vůli a nevycházela z údivu. Tohle že je upír? Svým vzezřením jí spíše připomínal venkovského strýce v nejlepších letech. Bylo na něm zrovna tak málo upírského jako na Yennefer nebo Gaby. Tedy pravý opak Fabbrise. „Pojďte dál.“

Gerasimo se uctivě uklonil a teprve pak překročil práh. Okamžitě se vydal do obývacího pokoje a připojil se k ostatním upírům. Pěkná sebranka, pomyslela si Joyce a neubránila se úsměvu, mexická rebelka, polská kněžna, potrhlý Řek a zapšklý Ital. Koho přivedou příště? Vikinga v rohaté helmě?

„Pořád nechápu, co se stalo. Yennefer? Můžeš mi to nějak vysvětlit?“ Ultrixův hlas byl vážný a chladný.

„Nevím, Domenico. Zkrátka jsem nedokázala rychle zareagovat. Vůbec jsem vás necítila.“

„Ukaž mi zorničky. Jak dlouho jste bez krve?“ Fabbris se naklonil nad blondýnu a zkoumavým pohledem si prohlédl její oči.

„Něco přes týden. Je to moje vina,“ odpověděla mu Joyce a posadila se na pohovku.

„Záhada vyřešena.“ Fabbris se otočil na rozložitého Řeka. „Gerasimo, vezmi tyhle dvě do Nocturna a založ jim účet na moje jméno. A zůstaň tam s nimi do té doby, dokud nebudou mít dost.“

„A kdo zatím pohlídá Joyce?“ Ozvala se po dlouhé době Gaby.

„Nepotřebuji hlídat. Nejsem malé dítě,“ ohradila se dívka, ale upíři dělali, jakoby byli hluší.

„Já tu zůstanu. Běžte.“ Ultrix se posadil do křesla naproti Joyce a zcela ignoroval její zuřivý výraz. Však my se tu zajisté nudit nebudeme…