Milé čtenářky,

týden se s týdnem sešel a je tu opět sobota. Protože jsme teprve na začátku příběhu, i dnešní díl se nese v duchu úvodních informací, které jsou zapotřebí k tomu, abyste dále mohly do příběhu volně zasahovat a tvarovat jej podle svých představ. Od příštího dílu informací ubude a do popředí se dostane samotný příběh.

P.S.: Děkuji za komentáře zde i na Facebooku.

Vaše Sirael

Jako první zaregistroval její vzdorovitě vysunutou bradu a lehce sešpulená ústa. Obvykle podobné chování považoval za dětinské, ale očividný vzdor na tváři Joyce Fieldsové ho spíše pobavil. Koneckonců, nemohl jí mít za zlé, že se na něj zlobila. Narušil její soukromí, aniž by to bylo nutné v zájmu její bezpečnosti. Možná by se jí mohl omluvit a zmírnit tak počáteční antipatie, ale ne v přítomnosti dalších upírů. Jako Ultrix musel dbát na svou pověst nelítostného a tvrdého muže, který na nikoho nebere ohledy.

„Dobrý večer, slečno Fieldsová,“ promluvil tiše a těžký italský přízvuk dodal jeho slovům téměř intimní ráz. Pro Joyce, která nikdy dřív nehovořila s rodilým Italem a neměla tak možnost zjistit, jak svádivě zní angličtina z jejich úst, představoval Fabbrisův pozdrav naprosto nevhodný pokus o flirtování. V duchu se proklínala za to, že mu včera svým zíráním patrně dala najevo určité sympatie. Za to se na něj dnes ani jednou nepodívá.

Nic netušící Domenico čekal trpělivě na pozvání, které stále nepřicházelo. Mezitím si krátil chvíli dívčiným pozorováním. Jeho první dojem, a sice to, že se Joyce podobá ledové královně, byl poměrně správný. Její světle modré oči mu připomínaly chladivé vlny Tyrhénského moře a její hladká, smetanová pleť písečné pláže na Korsice. Jemně vykrojené rty a nos Botticelliho Venuše společně dotvářely souměrnou, na první pohled sympatickou tvář. To vše rámovala černá kštice rovných hustých vlasů délky po ramena, zastřižena do nadčasového mikáda.

„Pojďte dál,“ vyzvala ho bezbarvým hlasem a ucouvla do předsíně, aby mohl vejít. Málem přitom narazila do Gaby, která se směsí obav a zvědavosti hleděla na Ultrixe. Joyce se na ni zamračila a plynule pokračovala do obývacího pokoje, aniž by se o svého hosta dále zajímala. Věděla, že se chová nezdvořile, ale nedokázala potlačit vztek, který ji ovládl. Nejhorší na tom bylo, že se zlobila sama na sebe za to, jak na toho cizího upíra reaguje. V jednu chvíli by mu nejraději zavřela dveře před nosem a v druhé by na něj zírala jako na svatý obrázek třeba celé hodiny.

Fabbris si s nedostatkem pohostinnosti nelámal hlavu a následoval dívku do druhé místnosti. Chladně kývl na Gabrielu, jejíž vzhled rockové hvězdy se rozhodl nijak nekomentovat, a o něco srdečněji se pozdravil s Yennefer, stojící u okna. Nenuceně se posadil do velkého  koženého ušáku naproti Joyce a tiše vyčkával.

„Joyce nám vyřídila tvůj vzkaz,“ oslovila Ultrixe Yennefer, jejichž dlouholetá známost jí dávala právo hovořit s Fabbrisem bez větších formalit. „Moc jsi nám v něm toho neprozradil.“

Domenico přikývl na souhlas. „Proto jsem dnes tady. Rozhodně nemám v plánu vás z této akce vynechat. Ani nemohu,“ střelil pohledem z jedné upírky na druhou. Yennefer dosud stála na stejném místě bez nejmenší známky jakéhokoliv pohybu a Gabriela si  mezitím udělala pohodlí na zemi. Obě Ultrixe pozorně sledovaly a pečlivě si zapisovaly do paměti každé jeho slovo.

„Kdo mě chce zabít?“ Joyce zvedla hlavu a podívala se přímo na Ultrixe. Ačkoliv promluvila velmi tichým hlasem, upírům to připadalo jako výstřel z děla.

Fabbris její pohled krátce opětoval, aniž by z jejích očí dokázal cokoli vyčíst, a pak z kapsy kabátu vytáhl malou oválnou podobiznu a podal ji Joyce. Ta si ji beze slova vzala a s jistou zvědavostí teď převracela v rukou.

„Ante Ravlič, svrchovaný vládce Dubrovníku v letech 1326 až 1348. Tahle podobizna vznikla těsně před jeho proměnou, takže je stále aktuální.“

Joyce hleděla do nehezké tváře asi padesátiletého muže a okamžitě k němu pocítila hluboký odpor. Pichlavé oči zelené barvy, olivová pleť zjizvená pravděpodobně neštovicemi a ustupující vlasy barvy popela společně s ostrou, téměř hranatou bradou tvořily dohromady nesympatický, krutý obličej. Ano, tak vypadá vrah, pomyslela si a natáhla ruku s obrázkem zpět k Fabbrisovi.

„Dobře si ten obličej zapamatujte, slečno Fieldsová. Ravlič je klíčem k celému hnutí Laskavých.“

„Joyce. Říkejte mi Joyce,“ skočila mu do řeči. „Jestli mě máte chránit, bude to praktičtější.“ Ne, nechtěla se znovu dívat do těch tajemných černých očí, ale nedokázala si pomoci. Stejně jako v parku náhle cítila nedostatek kyslíku a její plíce začínaly protestovat. Chováš se jako puberťačka na prvním rande, napomenula sama sebe a přinutila se podívat jinam.

Domenico, stejně jako obě upírky, postřehly nápadnou změnu v dívčině chování. Všichni ji však připisovaly na vrub vypjaté situaci, v níž se díky nim ocitla. V pokoji nastalo tíživé ticho, které svým tikotem narušovaly pouze velké zlaté hodiny.

„Kdo jsou Laskaví?“ Odvážila se Gabriela oslovit Ultrixe.

„Fanatici,“ zněla jeho okamžitá odpověď. „Laskaví je název pro hnutí, které vede Ravlič ve východní Evropě. Začíná se však šířit i na západ, a to nebezpečně rychle. Jejich vizí je svět, kde vládnou upíři a lidé jsou jejich otroky.“ Domenico neskrýval svou averzi vůči těmto scestným myšlenkám. On sám se nikdy nepovažoval za nadřazeného normálním smrtelníkům, ba právě naopak. Byl mnohem méně než Joyce Fieldsová, jejíž existence byla oproti jeho tak křehká a časově omezená, a právě proto tak vzácná.

„Nikdy jsme o nich neslyšely,“ zapojila se do rozhovoru Yennefer. „Jak to, že si vyhlédli zrovna Joyce? Jen v samotném Chicagu je nejméně pět set zdrojů.“

„Mají na univerzitě informátora. Zjistili, že Joyce pronáší konzervy, a vnímají ji jako snadný cíl,“ Domenico pečlivě volil slova, aby neprozradil víc, než měl v úmyslu. Nemohl si dovolit ztratit důvěru těch tří, k čemuž by nepochybně došlo záhy poté, co by jim vysvětlil pravý důvod náhlého zájmu Laskavých.

Ten spočíval v tom, že on sám obrátil pozornost Laskavých k Joyce Fieldsové a jejím bezvýznamným dvou konzervám týdně, aby ochránil další zdroje s rozvětvenou sítí kontaktů. Mezi tyto zdroje patřili především lékaři, otcové a matky dětí, na něž myslel především. Chránit celé rodiny bylo obtížné, za to Joyce Fieldsová neměla v Chicagu nikoho blízkého. Tím, že se zároveň objevil v její blízkosti, dal Laskavým jasně najevo, že je pro něj důležitá a její ztráta by pro něj byla patrně nepříjemná. Fabbris si velmi dobře uvědomoval nebezpečí, kterému nevinnou dívku vystavil, a byl připraven kdykoli za ni ochotně obětovat svou existenci.

Ultrix nebyl na svůj plán hrdý, ani necítil výčitky svědomí, že dívce lže. Pracoval vždy chladně a efektivně tak, aby došlo co k nejmenším ztrátám v řadách lidí i upírů. Jestliže však tentokrát selže, bude to mít katastrofální následky pro oba tábory.

„Včera jste mluvil o lidech, kteří s Ravličem spolupracují. Chci o nich vědět víc.“ Joyce se narovnala v ramenou, rozhodnuta nesklonit se před požadavky žádného upíra. Děj se co děj, chtěla i nadále zcela zodpovídat sama za sebe.

Její gesto utvrdilo Domenica v názoru, že si pro náročnou misi vybral tu správnou osobu. „Můžu vám nadiktovat jméno, popis i adresu každého z nich, ale obávám se, že bych zbytečně citoval seznam pohřešovaných. Ravlič si v zásadě vybírá stále stejné typy – pobudy, zlodějíčky, drogově závislé. Bere každého, kdo je ochoten udělat cokoli pro pár dolarů. Výjimkou jsou jeho stálí informátoři v nemocnicích nebo třeba ten na univerzitě.“

„Toho také znáte? Ráda bych si to s ním vyřídila osobně.“ Z dívčina hlasu sálala touha po pomstě. Ten, kdo ji dostal do téhle šlamastiky, si zaslouží přinejmenším jednu dobře mířenou ránu do nosu.

Toho znám víc než dobře, pomyslel si v duchu, ale nahlas řekl: „Bohužel. Sama víte, kolik lidí v kampusu pracuje. Všichni mohou být potencionálními informátory Laskavých. Dokonce i vaši učitelé nebo spolužáci. Každý se dá koupit.“

Musela uznat, že Fabbris má pravdu. Každý, i ona. Tudy zjevně cesta nevede. „Co tedy navrhujete?“

„Čekat,“ promluvil po krátké úvaze, jak by Joyce mohl zaměstnat. Původně ji chtěl pověřit úkolem nalézt zrádce z univerzity, ale její intelekt předčil jeho očekávání. Dříve nebo později by zjistila pravdu a to by pro Domenica nebylo vůbec dobré. Ne že by se bál její odplaty, na to, aby ji uzemnil, by mu stačila pouze jedna ruka, ale bůh ví proč mu záleželo na její důveře. Nechtěl ji klamat víc než bylo absolutně nezbytné.

„Máme jen tak čekat se založenýma rukama a čekat, až si pro ni přijdou?“ Vyjela Gabriela, která se dosud držela stranou.

Ultrix ji zpražil pohledem. „K tomu nedojde. O to se osobně postarám.“ Pak znovu pohlédl na Joyce. „Máte teď zkouškové období, že? Kdy máte poslední zkoušku?“

„Za týden. Proč?“

„Chci vědět, kdy byste mohla opustit město, pokud by to bylo nutné.“ Domenico v hlavě začal spřádat nouzový plán, kdyby se Laskaví dostali k Joyce blíž, než by mu bylo milé. Vždycky by ji mohl ubytovat v některé z královských rezidencí, kde by ji hlídalo několik desítek dobře vycvičených strážců, ale k tomu se chtěl uchýlit jen v opravdu krajním případě. Joyce nesmí ztratit onen punc dostupnosti, aby byla pro Laskavé stále číslo jedna na seznamu, a toho může dosáhnout jedině tehdy, pokud ji bude hlídat jen on sám.

„Nikam nepůjdu,“ Joyce bojovně vysunula bradu vpřed a propalovala Fabbrise chladnou modří svých očí. „Nebudu utíkat. Vím, že utíkat před upírem nemá smysl.“

Domenico pohlédl na Yennefer s téměř vyčítavým pohledem. To jste ji naučily vy?

Yennefer však v odpověď pouze pokrčila rameny. Kdyby nebyla situace tak vážná, velmi dobře by se bavila. Vždy sebejistý chladný Ultrix působil náhle téměř bezradně.

„Joyce, teď mě dobře poslouchejte. Máte přesně týden na to, abyste ve škole vyřídila vše, co potřebujete. Během těch sedmi dní vycházejte co nejméně, berte si taxíka a noční nákupy pusťte z hlavy. Já se mezitím pokusím najít Ravliče a zjistit, co má v plánu. Pokud to budou okolnosti vyžadovat, klidně si vás po tom týdnu přehodím přes rameno a odnesu, kam uznám za vhodné. Utíkat před upírem sice nemá smysl, ale vzdorovat mu má ještě méně, to si zapamatujte.“ Mluvil tiše, ale autorita z jeho hlasu přímo odkapávala. V pohledné tváři se mu nepohnul ani sval, za to jeho černé oči říkaly, že svá slova myslí doopravdy vážně.

Dívka o jeho úmyslech ani na okamžik nepochybovala. Věděla, že by byl dokonale schopen ji takto ponížit, jen aby jí ukázal, kdo je tady pánem. Zřejmě byl na takové zacházení se ženami zvyklý z doby, kdy ještě dýchal a krev mu kolovala v žilách. Ale teď už nejsme ve středověku, toužila mu vmést do tváře, ale včas se zarazila. Tím by toho arogantního upíra nejspíš urazila, a to si nemohla momentálně dovolit. Ale až bude po všem, pěkně od plic mu poví, co si o jeho chování myslí. Hulvát!

„A co máme dělat my?“ Vložila se do rozhovoru rychle Yennefer, aby zabránila hádce. Téměř slyšela, jak Joyce vzteky skřípe zuby, a Gaby se už už chystala vstát, aby svou lidskou přítelkyni bránila.

„Hlídejte, jedna v bytě, druhá venku. Kdybyste v okolí ucítily jakéhokoliv upíra, okamžitě mi to nahlašte. Víc v současné době udělat nemůžete.“ Fabbris se zvedl k odchodu. Vycítil, že atmosféra v místnosti se změnila – překvapivě v jeho neprospěch. Snad toho zase tolik neřekl. „Pokud bude klid, zastavím se pozítří.“

Výmluvné ticho vyprovodilo Domenica až ke dveřím. Joyce s Gaby zůstaly v obývacím pokoji a hosta přenechaly Yennefer. Ta vyklouzla za Fabbrisem na chodbu a lehce za sebou zaklapla dveře bytu.

„Potřebuješ něco?“ Ultrix nasadil neproniknutelný výraz hráče pokru. Moc dobře věděl, proč s ním chce blonďatá upírka mluvit, a bylo mu to nepříjemné.

„Nemáme žádnou šanci Joyce zachránit, že? Proti Ravličovi je to předem ztracený boj.“ Na Yennefeřině čele se objevila starostlivá vráska.

„Nikdy se nevzdávám předem, to víš. A nehodlám s tím začínat.“

„Je starý jako my dva dohromady, Domenico. Zabije nás všechny.“ V zoufalém gestu si prohrábla kštici světlých vlasů.

Jak lidské gesto, pomyslel si a zkoumal její úzkostlivý pohled. „Tobě na ní opravdu záleží, že?“

Yennefer přikývla. „Bere nás takové, jaké jsme. Nic nám nevyčítá a nebojí se nás. Je hezké cítit se v její společnosti na chvíli zase jako člověk.“

Domenico neodpověděl. V duchu se toulal v téměř pět set let staré minulosti a snažil si vybavit, jaké to tehdy bylo. Už skoro zapomněl na tep vlastního srdce, na pravidelné střídání nádechů a výdechů, na citlivost své pokožky, která do sebe nasávala paprsky žhavého florentského slunce… Ano, chápal Yennefer, proč ji těší blízkost lidské dívky. Velmi rád by se v její přítomnosti vzdal svých schopností a oddával se klamné iluzi všedního lidského života. Jenže to bylo to poslední, co si mohl nyní dovolit.

„Nějak Ravliče dostanu. Joyce se nic nestane, slibuji.“ Vložil do svého hlasu víc laskavosti, než dohromady projevil za posledních deset let.

„Neslibuj nemožné, Domenico. Ani slovo Ultrixe není v téhle situaci zárukou.“ Yennefer se otočila a v okamžiku byla pryč.

Ženám by se podobné věci měly zakázat, pomyslel si a sám se vydal ze schodů normální lidskou rychlostí.

⭐ ⭐ ⭐

Storm Järvinenová nesnášela čekání.

Nicméně existovaly výjimky, na které si severská kráska velmi ráda počkala. Jednu z těchto čestných výjimek představoval i Domenico Fabbris, Ultrix ve službách jeho královské výsosti Ostapa VI.

Oficiálně se Ultrix nacházel mimo Ameriku, ale Storm věděla své. Čenichal kolem Chicaga a snažil se působit nenápadně. Smůla. Udělal chybu, když si za zvěda zvolil to upíří mládě. Jejímu účelu však Jeremy posloužil dokonale. Nepochybně Domenicovi odcituje její malou lež slovo od slova a Ultrix ji bude nucen vyhledat.

Dnes určitě přijde, Storm si tím byla více než jista. Jako kulisu jejich setkání vybrala napůl zborcený dům na okraji nejhorší městské čtvrti. Její pěstěný vzhled ostře kontrastoval s hromadami odpadků a posprejovanými zdmi, které svědčily o pohnutých osudech jeho dřívějších obyvatel. Storm se tu však pohybovala s přirozenou grácií, jako by tohle byl její přijímací salon v paláci ve Finsku.

Po hodině čekání zaregistrovala ve svém království přítomnost dalšího upíra. Storm nasála vůni oliv a italského slunce a po tváři se jí rozlil vítězoslavný úsměv. Její Nico byl tady.

„Opravdu reprezentativní prostory.“ Fabbris vstoupil do hlavní místnosti a ostražitě se rozhlížel. Slaná vůně přílivu se dosud vznášela ve vzduchu, Storm tedy nebyla daleko. Nikdo jiný tu kromě nich nebyl. Co se divím, napadlo ho, když s nechutí pohlédl na stohy odpadků.

Bez varování ho náhle cosi silně udeřilo do zad. Ta mrcha. Domenico se bleskově otočil, ale zahlédl pouze mizející stín ženské postavy. Okamžitě se rozběhl tím směrem, ale Storm měla náskok a hravě unikla jeho napřaženým rukám. Obloukem se vrátila do hlavní místnosti a hbitě se odrazila od stěny. Fabbris se po ní natáhl, ale minul ji o dobrý centimetr. Storm využila jeho blízkosti a bolestivě jej zasáhla do pravého ramene. Její noha však uvízla v jeho železném sevření, ze kterého neměla šanci se vyprostit. Domenico pohotově zachytil i její druhou nohu a vší silou jí mrštil proti zdi. Storm se sesula na zem, ale během vteřiny už zase stála na nohou a dorážela na Fabbrise.

Nikdy je nepochopím, ani za tisíc let. Vyhnul se překvapivému výpadu z levé strany a pokusil se podrazit blondýně nohy. Storm si toho včas všimla a obrátila jeho manévr ve svůj prospěch. Domenico zakolísal, ale udržel se na nohou a odvážným protočením se dostal z jejího dosahu. Storm po něm hmátla do vzduchoprázdna a Fabbris toho využil, aby ji strhl na zem. Položil se na ní celou svou vahou a ruce jí přišpendlil vysoko nad hlavou. Nebylo to však již nutné, Storm přestala bojovat v momentě, kdy ho dostala do této téměř erotické pozice. Domenico si to uvědomil o vteřinu později a v duchu italsky zaklel.

„Ahoj, Nico,“ zavrněla spokojeně a z pevně sevřených rtů mu ukradla letmý polibek. Obličeji se skoro dotýkali a na ostatních částech těla je od sebe dělila pouze látka jejich šatů.

„Taky tě rád vidím,“ zavrčel a překotně se vymrštil zpět na nohy.

„Fuj, smrdíš jako člověk.“ Teatrálním gestem si zacpala nos a na tváři se jí rozhostil nelibý výraz. „Odkdy se paktuješ s lidmi?“ Pomalu vstala ze země a starostlivě si upravovala zacuchané prameny platinových vlasů.

Většina mužů by nedokázala odolat pohledu na svůdné křivky dobře stavěného ženského těla, ale Domenico zůstával vůči Storm naprosto chladný. Bez zájmu sledoval její pohyby, tak důvěrně známé a zároveň cizí. Uběhlo už hodně vody od času, kdy tvořili pár. „Od té doby, co jsem zjistil, že upíři nestojí za nic.“

„Byla to žena,“ pokračovala Storm, aniž by reagovala na jeho slova. „Takže lidské ženy, Nico? Jaké zklamání!“

Její hrdelní smích ho podráždil. Před očima mu vytanula tvář Joyce Fieldsové, jejíž vůně ho stále obklopovala. Musí se soustředit na své poslání, jinak tato dívka zemře. Jeho vinou.

„Ravlič není ve městě, že? Vymyslela sis to, abys mě sem vytáhla.“

„Možná,“ usmála se Storm nevinně a jediným krokem se ocitla přímo před Fabbrisem. Dvěma prsty s dlouhými nehty přejela po jeho jizvě na levé tváři, kterou sama kdysi stvořila. „Proč ho sháníš?“

„Do toho ti nic není,“ odsekl, ale před jejím dotykem neuhnul.

„Ale je, pokud ti mám prozradit, co vím.“ Zaryla své nehty do jeho snědé pokožky.

Domenico ji pevně chytil za zápěstí a odtáhl ruku do bezpečné vzdálenosti od svého obličeje. „Myslím to vážně, Storm. Nezapomínej, že s tebou mluvím jako Ultrix.“

„Mnohem raději bych mluvila s Nicem. Ultrix mě vždycky nudil,“ odsekla tiše.

„Nico zemřel toho dne, cos mi udělala tohle,“ volnou rukou ukázal na svou tvář. „Kde je Ravlič?“

„V Evropě,“ zasyčela a vytrhla se Fabbrisovi ze sevření. Pohrdavě si ho měřila svýma kočičíma očima a v mysli se snažila vymyslet něco, čím by opět upoutala jeho pozornost. Nico byl stále její, ať říkal, co chtěl. Nikdy se ho nevzdá.

„Takže lež. To jsem si mohl myslet,“ nespokojeně mlaskl. „Přeji ti příjemný zbytek noci, Storm.“ Ultrix se obrátil k odchodu.

„Počkej,“ zarazila ho, „možná pro tebe něco mám. Zástupci Laskavých se pomalu sjíždějí do města. Bydlí v hotelu Maynard na Hubbardově ulici.“

„Díky, Storm.“ Domenico ji odměnil mdlým úsměvem a zmizel do temné noci.