Vážené a milé čtenářky,

je tu další sobota a s ní nové pokračování Třpytu noci. Děkuji vám za vaše krásné komentáře, dodaly mi motivaci k dalšímu psaní. Doufám, že ani tentokrát vás nezklamu a mnohé potěším 🙂

P.S.:  Zde se můžete připojit na facebookové stránky TN, kde se v průběhu týdne budou objevovat nejrůznější narážky na další díl a nejen to.

Vaše Sirael

Doprovodil ji k domu a pak zmizel stejně náhle, jako se objevil. Joyce, uvyklá rychlosti svých přítelkyň, jen pokrčila rameny a vklouzla do temné chodby oprýskaného činžáku, kde se nacházelo její současné útočiště. Zatímco stoupala do třetího patra, v hlavě jí zněl stále jeho hlas: „Nikam během dne nevycházejte. Přijdu hned, jak se setmí, a vysvětlím vám, co podnikneme. A řekněte těm dvěma nahoře, co se děje. Ještě jsem neměl příležitost.“ Bylo milé, že ji bral jako partnera, ale Joyce nebyla v rozpoložení, aby to ocenila. Přece jen ne každý den vám někdo oznámí, že vás chtějí zabít.

Promrzlýma rukama hledala po kapsách klíče od bytu, ale nedokázala se soustředit ani na tak jednoduchou činnost. Jsem v ohrožení, vířilo jí myslí stále dokola a strach jí svíral útroby. Zhluboka se nadechla, aby zjistila, že tenhle starý známý trik již dávno nefunguje, a rezignovaně povzdechla.

„Co ti tak dlouho trvalo?“ Dveře jejího bytu se rozlétly dokořán a dvě chladné ruce ji vtáhly dovnitř.

Vytržena z chmurných myšlenek se Joyce zamračila na dívku před sebou. „S námi obyčejnými smrtelníky hold musíš mít trpělivost, Gaby.“ Teprve pak si všimla druhé ženy po svém pravém boku. „Ahoj, Yennefer. Nevěděla jsem, že pořádám večírek,“ neodpustila si jedovatý komentář, i když by dnes vlastně měla být za jejich přítomnost vděčna. Fabbris ji sice ujistil, že minimálně do zítřka je v naprostém bezpečí, ale kdo ví. Jestli jsou všichni upíři tak nestálí jako tady Gaby, mohlo by ji čekat nepříjemné překvapení.

Obě upírky přešly její výtku mlčením. Joyce ze sebe shodila přebytečné zimní oblečení a jala se uklízet nákup. Snažila se odbourat negativní myšlenky a přijít na nejvhodnější způsob, jak jim oznámit, co se jí právě přihodilo v parku. Gaby ji však způsobem sobě vlastním celý úkol nebývale ulehčila.

„Co ti chtěl ten Talián?“ Tmavovlasá upírka jí vzala z rukou cereálie a odnesla je do spíže. Celý úkon jí zabral sotva vteřinu.

„Takhle o něm nemluv,“ napomenula ji druhá upírka důrazně.

„Moment. Vy o něm víte?“ Joyce střelila pohledem z jedné na druhou. Samozřejmě, Ital. Že jí to nedošlo dřív.

„Fabbris. A nedělej, že nevíš, o  kom je řeč.“ Gaby se elegantním, pomalým pohybem usadila na kuchyňské lince a spokojena se svým téměř lidským chováním, začala nohama v tmavých jeansech klátit ve vzduchu.

„Říkal, že s tebou potřebuje mluvit a doslova mě vyhodil z hlídky,“ vysvětlila jí Yennefer. „Co chtěl?“

„Vyhodil? On tě může vyhodit?“ Odpověděla jí Joyce otázkou a zapnula kávovar. Zdá se, že tohle bude velice dlouhá noc.

„On může všechno,“ broukla Gaby.

Yennefer jí zpražila pohledem. „Gaby přehání. Fabbris rozhodně nemůže dělat cokoliv, co se mu zamane. To nemůže nikdo. Ale každý rozumný upír se mu raději vyhne.“

„Pokračuj,“ pobídla ji Joyce, protože toužila vědět, komu před několika málo okamžiky svěřila svou křehkou lidskou existenci.

„Fabbris je upíří polda,“ Gaby si jednou rukou prohrábla své fialovočerné vlasy do půli zad a druhou si do úst nasypala hrst čokoládových křupek, kterých se i přesto, že necítila žádnou chuť, nedokázala po své přeměně vzdát.

Yennefer jí vytrhla sáček z rukou a varovně na dívku zasyčela. „To stačí, Gabrielo. Chováš se jako děcko.“

„Pfff. Promiň, babčo. Zapomněla jsem, že už je ti nějakých dvě stě padesát. To už s upíry přestává být legrace.“ Gaby v dobrém rozmaru mrkla na Joyce, ale ta její veselí rozhodně nesdílela. Naopak, netrpělivě provrtávala obě upírky pohledem a čekala, až skončí se svou slovní přestřelkou a uvolí se jí vysvětlit, co je ten Ital zač.

Yennefer využila okamžiku ticha a spěšně se rozhovořila. „Fabbris zastává v upířím světě funkci Ultrixe, což je u vás něco jako policista, jen s většími pravomocemi. Vyšetřuje porušení pravidel našeho života a trestá odsouzené.“

„Co?“ Joyce si připadala jako Alenka v říši divů. Jako ospalá Alenka v říši divů. Nalila si kávu a tázavě pohlédla na obě ženy. Měla už sice nějakou zkušenost se světem nemrtvých, ale až dosud nebyla nucena zabývat se upíří justicí.

„Joyce, otevři oči a vnímej,“ Gaby seskočila na zem a postavila se vedle druhé upírky. „Představ si, samozřejmě čistě teoreticky, že bych teď zabila Yennefer za to, jak ošklivě se ke mě chová,“ pronesla teatrálně a rychlým pohledem střelila po blondýně, která si jí okázala nevšímala. „Fabbris by mě chytil pod krkem hned, jakmile bych vystrčila nos z tvého bytu, a nejspíš by mě držel tak dlouho, dokud by ze mě nevymámil, proč jsem to udělala. Pak by mě s klidem pustil, aby předložil důkazy proti mě u svých nadřízených, což je jen tak mimochodem náš samozvaný král a jeho ošklivá královna, počkal by na to, až mě odsoudí k definitivnímu zničení, a nakonec by to přišel provést. Už chápeš?“

Dívka váhavě přikývla. „Není to trochu zdlouhavé?“

„Byla bych na kusy dřív, než by vyšlo slunce. Fabbris je silný, rychlý a starý. Ani kdyby mi bylo o tři sta let víc, neměla bych proti němu šanci. Proto je Ultrix.“

Dívka v duchu přemítala o tom, co právě vyslechla. Jestli je Fabbris tak dobrý, proč se obtěžoval chodit za ní a žádal ji o spolupráci? Jistě, jsou v tom namočeni lidé, ale kdyby zlikvidoval jejich vůdce, bylo by bezpochyby po problému. Fabbris to však tak jednoduše neviděl. Zřejmě v tom bude nějaký háček, o kterém dosud nevěděla.

„Joyce! Už nám konečně povíš, proč s tebou chtěl Fabbris mluvit? Netýkalo se to snad nás?“ Yennefer se na tváři usadil ustaraný výraz. Ačkoli ona ani Gabriela neprováděly po nocích nic špatného, kdokoli na ně mohl Ultrixe upozornit a napovídat mu lži, které by bylo zapotřebí vyšetřit. Jak známo, upíři jsou stvoření hádavá, vrtkavá a značně popudlivá. Stačil třeba jediný křivý pohled a udání bylo na světě.

„Ne, jde o mě.“ Joyce se rozhodla, že nebude chodit kolem horké kaše. „Fabbris mě přišel varovat před možným nebezpečím. Neřekl mi žádná jména, ale je tu někdo, kdo chce odstranit všechny vaše zdroje. Vypadá to, že jsem na řadě.“ Podařilo se jí ovládnout hlas natolik, že by téměř každého dokázala přesvědčit o svém klidu a vyrovnanosti. Tedy každého kromě upíra. Její společnice naneštěstí dobře rozpoznaly chvění a nepřirozené napětí v dívčině hlasu a okamžitě pochopily vážnost celé situace.

„Co?! Zabít zdroje, co je to za nesmysl? A proč nám to Fabbris neřekl?“ Vybuchla Gaby po třech vteřinách nepříjemného ticha, které po Joyceině prohlášení nastalo. „Co si myslí? Že nás z toho vynechá?“ Mexičanka rázovala po místnosti a v tu chvíli silně připomínala naježenou kočku.

„Co ještě říkal?“ Yennefer přistoupila k Joyce a v povzbudivém gestu jí položila ruce na ramena. Teď musely jít emoce stranou, nejprve bylo nutné zjistit veškeré informace, aby se vyhnuly přímému ohrožení. Narozdíl od mladší upírky si nemyslela, že by Fabbris šířil nepodložené informace. Je to Ultrix a Ultrix se jen málokdy mýlí.

„Přijde zítra večer, do té doby nemáme nic podnikat.“ Joyce se napila kávy a posadila se ke stolu. Najednou se cítila unavená, jako by právě zaběhla nový světový rekord v maratonu. Ani si nevšimla, že Yennefer narušila její osobní zónu, kvůli čemuž by kdykoli jindy vyváděla.

Upírky ji chvíli pozorovaly a pak si vyměnily chápavé pohledy. Než si Joyce stačila uvědomit, co se kolem ní děje, už ji Gabriela odnášela do ložnice. S ohledem na svůj náklad šla normální lidskou rychlostí a tiše si u toho pobrukovala nějakou neznámou melodii. Joyce jen rezignovaně vzdychla a propalovala upírku očima. Jakýkoli odpor byl marný.

Gaby ji položila do rozestlané postele a Yennefer jí vnutila prášek na spaní. Joyce chabě zaprotestovala, ale nebyla v takovém stavu, aby mohla odporovat dvěma upírkám s přehnaně pečujícími sklony.

„Ráno moudřejší večera. Až se na to vyspíš, uvidíš, že to nebude tak zlé.“ Yennefer vyhlédla z okna a pak zatáhla závěsy. Ulice byla k její spokojenosti úplně prázdná.

„Myslíš to tak, že na své smrti najdu i něco pozitivního?“ Joyce mohutně zívla.

„Sestavím ti do rána seznam,“ odpověděla jí Gaby svým obvyklým lehkým tónem, přestože ani jí momentálně nebylo do smíchu.

„To nebude zapotřebí. Fabbris ještě nikdy nezklamal. Dokud bude na naší straně, budeš v absolutním bezpečí. A teď spi. Zůstaneme tak dlouho, dokud to půjde.“ Yennefer opustila pokoj svou obvyklou rychlostí.

„A neposlouchej za dveřmi. Dospělácké řeči nejsou vhodné pro dětské uši.“ Gaby cvakla vypínačem a pak i ona zmizela v obývacím pokoji.

Joyce se zavrtala hlouběji do peřin a těsně předtím, než definitivně usnula, zamumlala „děkuji“. Obě upírky ve vedlejší místnosti se pousmály.

⭐ ⭐ ⭐

Domenico se vrátil do parku, kde měl smluvenou schůzku s Jeremym, sotva tříletým upírem, jehož vyslal pro určité informace do klubu Nocturno. Noční bar, jenž byl vyhrazen pouze pro upíří klientelu, představoval hotovou studnici pravdivých i zcela lživých informací. Záleželo jen na vás, jak si je přeberete.

„Vyptával jsem se tak nenápadně, jak to jen šlo. Většina si myslí, že Ravlič je mimo město, možná i mimo Státy. Jen Storm Järvinenová tvrdí něco jiného.“ Jeremy se při vyslovení ženského jména přikrčil v očekávání rychlé a bezbolestné smrti. Věděl, že udělal chybu v tom okamžiku, kdy ji oslovil. Každý přece věděl, jaký vztah panuje mezi Ultrixem a Storm, blonďatou kráskou s klasickými rysy severských národů.

Ultrix zabodl své černé oči do vystrašeného mladíka a pomalu vstal z lavičky. „Storm je ve městě? Jak dlouho?“

„Asi dva dny,“ zamumlal Jeremy a ostražitě pozoroval staršího upíra před sebou. Fabbris se zamyšleně rozhlížel po okolí, navenek zcela klidný a lhostejný. Nic nenasvědčovalo tomu, že se ho chystá potrestat.

„Jdi. Už tě nebudu potřebovat.“

Jeremy využil nabízené šance a okamžitě zmizel v tmavém porostu. Domenico osaměl se svými myšlenkami a úšklebkem na rtech. Jeremyho nenápadné vyptávání nejspíš zafungovalo stejně, jako kdyby se v baru ukázal sám. Minimálně Storm o něm ví, to je jasné. Jeho plán zůstat v inkognitu alespoň pár dní tedy selhal. Je na čase vymyslet něco jiného.

On sám si byl naprosto jistý, že Ante Ravlič, vrah, který se neštítí téměř ničeho, je mimo Chicago. Proto dnes zanechal Joyce Fieldsovou pouze v péči Yennefer a té mexické holky, jejíž jméno si nepamatoval. Storm však tvrdila něco jiného a Domenico se to rozhodl prověřit, i když to znamenalo osobní rozhovor s jeho bývalou přítelkyní.

Ale až zítra. Dnes měl ženských akorát tak dost.

⭐ ⭐ ⭐

Joyce se probudila do nezvykle slunečného lednového rána. Rozkošnicky se protáhla v hebkých saténových peřinách a pak jediným plavným pohybem vyskočila z postele a roztáhla závěsy. Slunce stálo již vysoko na obloze, takže musela prospat nejméně půl dne. A to se chtěla dnes učit na zkoušku z mikrobiologie. Za to může ten zatracený prášek…

Vzpomínky na včerejší večer ji zaplavily jako vlna tsunami a přinesly sebou kovovou pachuť strachu v ústech. Nicméně Yennefer měla pravdu, ve svitu slunce vypadala hrozba v podobě šíleného upíra mnohem nereálněji a Joyce byla schopna normálně uvažovat. Ještě tu však byli ti lidé, o nichž se zmiňoval Fabbris. Nad těmi však jen mávla rukou – nic jiného teď dělat nemohla. Pokud zůstane v bezpečí zamčeného bytu, nemá se až do setmění čeho bát.

A po setmění přijde Fabbris.

Nebyla si jistá, zda ho chce ještě někdy v životě vidět. Jeho černé oči ji děsily a přitahovaly zároveň – nemohla se rozhodnout, který z těch pocitů byl silnější. Naneštěstí si nemohla příliš vybírat, Fabbris byl odteď jejím ochráncem a dokud nebude po všem, nejspíš ho bude vídat často. Hodně často.

Pokusila se věnovat pozornost takovým praktickým věcem jako byla příprava snídaně a mytí vlasů, ale její myšlenky se stejně jako zmagnetizovaná střelka kompasu neustále stáčely jediným směrem. Již za pár hodin se Fabbris usadí v jejím obývacím pokoji a naplní jej nebezpečnou směsicí přitažlivosti a strachu.

Ano, bála se ho. Narozdíl od Yennefer a Gaby, jediných upírů, se kterými se kdy setkala, z něj vyzařovaly všechny atributy, o nichž se domnívala, že k pravým upírům patří. Mohl by ji rozdrtit jednou rukou a vůbec by si toho nevšiml. Jak snadné musí být zabít člověka, když se dokáže vypořádat s jinými nemrtvými. Ultrix… to slovo jí stále znělo v uších a vyvolávalo představu středověkého kata se zahalenou tváří a sekerou s dvěma ostřimi.

Po pozdní snídani, kterou by většina lidí označila za odpolední svačinu, vyhnala konečně myšlenky na Fabbrise z hlavy a ponořila se do učebnice mikrobiologie. Za týden ji čeká náročná zkouška a ona si nesmí dovolit selhání. Možná však na zkoušku ani nedorazí. Sedm nocí je i pro nezkušeného upíra dost na to, aby se jí zbavil. Na mysl jí přišla otázka, zda by ji studijní oddělení omluvilo z důvodu pokousání vzteklým upírem. Zřejmě ne.

Přesto vydržela sedět nad knihou až do půl páté. To byl čas, kdy se upíři v zimním období probouzeli z hlubokého spánku, při němž podle Gabrieliných slov vypadali jako dočista mrtví.

⭐ ⭐ ⭐

Domenico prudkým pohybem otevřel svůj dočasný úkryt v hotelovém pokoji, který si pronajal při svém příjezdu do Chicaga. Byl to levný hotýlek na okraji města, bez kabelovky a dalších vymožeností, které by Ultrix beztak neocenil. Temný pokoj páchl po dezinfekci a minulých nájemnících. Lidé, žádný upír.

Protáhl si ztuhlé svaly a s nelibostí vrhl pohled na vestavěnou skříň, ve které se tísnil téměř celých dvanáct hodin. Spát vestoje nebylo nijak pohodlné, ale jeho výcvik ho naučil přizpůsobit se podmínkám a nestěžovat si. Přesto byl tohle poslední den, který tu strávil. Ještě dnes se přestěhuje do Nocturna, jehož vrchní patro sloužilo jako noclehárna pro příležitostné hosty.

Teď má ovšem na práci něco jiného. Nejprve dohlédne na Joyce Fieldsovou a pak vyhledá svou osobní Nemesis – Storm Järvinenovou. Nepochyboval o tom, kde ji najde. Není totiž nic lehčího než najít upíra, který si to sám přeje. Bezděky se dotkl jizvy pod levým okem a na tváři se mu objevil neproniknutelný výraz.

Za necelých deset minut překonal vzdálenost patnácti kilometrů, které ho dělily od jeho primárního cíle. Dům Joyce Fieldsové se nacházel ve West Side, poklidné části města s množstvím zeleně. Tak by to řekl dnešní člověk. Domenico si však pamatoval časy, kdy člověka obklopovala příroda na každém kroku. Životy lidí byly silně provázány s přírodním cyklem a jen na něm záleželo, zda se dožijí příštího jara. Stačila méně úrodná sezóna a trochu chladnější zima a hladomor zaútočil na domovy jeho krajanů. To v současné moderní době nehrozí. Umělé náhražky okupují domácnosti a příroda se stává pouze módním místem pro trávení volného času. Domenico občas vůbec nelitoval, že je prakticky mrtvý.

Před domem zvolnil tempo a ostražitě prozkoumal nejbližší okolí. Jedinými upíry tu však byl on sám a dvě upírky ve třetím patře. Byl si jist, že ho nikdo nesledoval, a tak se lidskou rychlostí vydal za svým cílem. Jeho citlivý sluch zachytil Joycein hlas už v přízemí. Obvykle neměl ve zvyku naslouchat cizím rozhovorům, ale tentokrát si dovolil udělat výjimku. Joyce Fieldsová pro něj byla dosud velkou neznámou; ze setkání v parku toho o její osobě dokázal vyvodit překvapivě málo. A to si říkal znalec lidských povah.

„To, co po mě chcete, je absolutně nemožné. Nejenže bych tím ohrozila své studium, ale ztratila bych přístup do laboratoře. Ne, studium nepřeruším. Přes den si dám pozor a do setmění budu vždycky doma.“

Strach, odhodlání, pochyby. Zvláštní kombinace, pomyslel si a pokračoval po schodech nahoru.

„Šťávu seženeme jinde. Díky, že myslíš na naše blaho, ale měla bys začít myslet taky na svoje.“

Hlas, který dosud neznal. Ta malá snědá holka.

„Gaby, já -,“ zarazila se uprostřed věty, „nedovedu to vysvětlit. Musím zkrátka pokračovat v normálním životě. Nemůžu se tady zavřít a čekat, dokud si to ten upír nerozmyslí. Zbláznila bych se. A jestli s tímhle přijde i ten váš Ultrix, ať na to honem rychle zapomene.“

Kuráž. Domenicovy rty se zvlnily lehce pokřiveným úsměvem. Odvaha jí tedy nechybí. Ani paličatost.

„Můžeš mu to říct osobně. Už nějakou dobu stojí na schodech a poslouchá nás.“

Yennefer, proč jsi mě prozradila, když to právě začínalo být zajímavé?

„Cože? A to jsi mi to nemohla říct dřív?“

Vztek. Vypadá to, že Joyce Fieldsová je velmi emotivní osoba. Zvláštní, včera v parku mu spíš připomínala ledovou královnu.

„Měla bys mu jít otevřít, zlato.“

„Otevři mu sama.“

Vzdor. Výborně. Nepochybně se jim bude skvěle spolupracovat.

„Zapomínáš na to, že ho musíš pozvat dál. A být tebou, nenechávám ho dlouho čekat.“

Vždy praktická Yennefer. Domenico se opřel o rám dveří a vyčkával. Ani ne za minutu se ozvaly lehké dívčí kroky a dveře se zprudka otevřely.