Vážené čtenářky,

leden je měsíc nových začátků, a tak si i já dovolím vám nabídnout téměř po roční pauze svůj nový román na pokračování. Abychom vás nepřesytily historickými příběhy, mám pro vás tentokrát něco ze současnosti. Jsem zvědavá, jak se vám můj počin bude líbit, takže komentáře jsou jen a jen vaše. Na další pokračování se můžete těšit opět v sobotu.

Vaše Sirael

Chicago, 2011

Joyce Fieldsová milovala noční nákupy.

Ode dne, kdy místní supermarket přijal tři nové zaměstnance na noční směny a na jeho dveřích se objevil nápis NONSTOP, už nikdy nevkročila mezi regály za denního světla. S radostí se rozloučila s několikametrovými frontami u pokladen i kličkováním mezi nákupními vozíky v úzkých uličkách a dala přednost komornějšímu nakupování v nočních hodinách. „Nájezd“, jak tomu sama říkala, podnikala vždy na přelomu pátku a soboty. Přes týden většinou stačila veškeré zásoby zlikvidovat a v pátek večer nacházela pravidelně prázdnou spíž, tedy až na krabici loňského vánočního cukroví, kterou pokaždé zapomněla vynést do smetí.

Pátek čtrnáctého ledna nebyl výjimkou. Papírová krabice stále trůnila na svém čestném místě ve spíži a tiše se vysmívala jejímu prázdnému žaludku. Joyce rázně vypochodovala ze dveří a o patnáct minut později již před sebou tlačila pomalu se zaplňující nákupní vozík. Cereálie k snídani, cereálie ke svačině, mléko, sušenky, pečivo, máslo…Zapomněla na něco? Aha, ještě džus a nezbytný kofein v podobě mleté kávy.

Joyce zamířila s vozíkem k prázdné pokladně a přívětivě se usmála na dívku jen o málo starší než ona sama. Uvědomovala si, že její vlastní pohodlí je vykoupeno spánkem této dívky, ale přesto necítila žádné výčitky svědomí. Její tělo pokaždé při pohledu na opuštěné uličky zaplavila vlna úlevy, která neměla nic společného s obyčejnou lidskou netrpělivostí.

Ještě v době, kdy Joyce nakupovala v průběhu dne, patřily chvíle strávené v prostoru u pokladen k jejím nejhorším nočním můrám. Neměla ráda onu bezprostřední blízkost zcela cizích lidí, kteří se jí mohli kdykoli náhodně dotknout a narušit tak její přísně chráněný osobní prostor, do nějž kromě svých rodičů a zvířat nikdy nikoho nevpustila. Joyce věděla, že v budoucnu by to mohlo znamenat problém v intimním vztahu s mužem, ale rozhodla se to ponechat osudu. V přítomnosti toho pravého na svůj handicap určitě rychle zapomene.

Zaplatila za nákup, kývla na dívku a vyšla do temné noci. Obloha byla zatažena těžkými mraky, slibujícími v brzké době nový příval sněhu, a prudký studený vítr jí vháněl slzy do očí. Joyce nahrbila ramena a odhodlaně vyrazila k parku, který ji dělil od ulice, v níž bydlela.

Chicagské parky nebyly pro ženu bezpečné za denního světla, natožpak deset minut po půlnoci. Joyce si však s možným nebezpečím nemusela dělat starosti. Poslední dva roky, od chvíle, kdy nastoupila na medicínu, ji její noví přátelé nenechávali v nočních hodinách o samotě. Respektovali její soukromí a v bytě se kromě dohodnutých schůzek příliš často neobjevovali, ale pokaždé, když vyšla po setmění ven, cítila jejich přítomnost v okolí. Nikdy je nezahlédla, na to byli až moc rychlí, ale instinktivně věděla, že ji hlídají. Byla pro ně příliš cenná, než aby si ji mohli dovolit ztratit. Jako studentka medicíny se specializací na klinickou hematologii pro ně představovala ideální zdroj jejich potravy – krve.

Její noví přátelé byli totiž upíři. Ještě teď  jí to slovo dělalo problém vyslovit. Znělo to tak absurdně, že tomu sama stěží věřila. Upíři přece existují pouze v lidské fantazii, nikoliv v reálném světě. A přece se u jejích dveří jednoho podzimního večera objevila drobná, upravená blondýnka a přesvědčila ji o opaku.

Yennefer, tak se jmenovala, vůbec nevypadala jako nějaké monstrum z béčkových hororů. Žádné rudé oči, pařáty ani přehnaně obrovské špičáky… Joyce ji zprvu pokládala za podomní obchodnici. V kostýmku a s kufříkem sebejistě překročila práh, jakmile k tomu byla vyzvána, a dřív, než se Joyce stačila otočit, usadila se na pohovce v obývacím pokoji. Modrýma očima rychle zhodnotila vybavení místnosti a spokojeně se usmála. Joyce se za svůj skromný příbytek zastyděla.

„Mohu vám říkat křestním jménem, Joyce?“ Yennefer se na dívku pozorně zadívala. „Je to opravdu krásné jméno. Ale teď přejděme k věci.“

„Prosím,“ pobídla ji Joyce tiše  a v duchu se plísnila za to, že neznámou pozvala dál. O žádné výrobky nestála, a i kdyby, neměla by je čím zaplatit.

„Joyce, vím, že teď prožíváte náročné období,“ začala žena po krátké pauze, „odstěhovala jste se od rodičů, nastoupila jste na univerzitu, postavila se na vlastní nohy,“ její hlas odezněl do ticha.

Dívka se zamračila. Nelíbilo se jí, že toho o ní cizinka tolik ví. „Kdo vám to řekl?“

„Máme své zdroje, Joyce. Prosím, nezlobte se. Nemáme v úmyslu tyto informace nijak zneužít.“

„Kdo jste a co po mě chcete? Předpokládám, že jste mi nepřišla nabídnout novou sadu nádobí?“ Joyce si automatickým pohybem zastrčila za ucho černý pramen rovných vlasů.

Yennefer se zasmála svým příjemným altem. „Máte pravdu, nádobí to skutečně není. Přesto je to, řekněme, určitý typ obchodu.“ Žena položila svůj černý kufřík na stůl a opatrně jej otevřela. Joyce se naskytl pohled na pečlivě srovnané balíčky zelených bankovek. Ještě nikdy neviděla tolik peněz pohromadě.

„Jestli jsou v tom drogy, tak v tom nejedu.“

„Uklidněte se, Joyce. Žádné drogy a podobné špinavosti. Jen občasná malá laskavost. Jako studentka hematologie máte přístup do laboratoře a krevním zásobám, že?“

„Ano,“ Joyce se cítila každým okamžikem zmatenější.

„Dobře. Teď mě pozorně poslouchejte. Vím, že potřebujete peníze. Tady jsou. Mohou být vaše – všechny. Jediné, co proto musíte udělat, je dvakrát týdně vynést z laboratoře jednu krevní konzervu a předat ji nám.“ Yennefer s rukou položenou na kufříku napjatě vyčkávala na dívčinu reakci.

„Moment. Vám? A k čemu, proboha, potřebujete tolik krve?“ Joyce už dál nedokázala skrývat svou nevoli. Měla by ji vyhodit, hned. Ale co když je právě tohle cesta z problémů? Peníze vážně potřebovala, jinak jí hrozí vyhazov ze školy. Naděje na získání stipendia se rozplynula již minulý týden a s pomocí rodičů už nemohla počítat.

„Jedno po druhém. Konzervy budu vyzvedávat já nebo má přítelkyně Gabriela. S nikým jiným se nesetkáte. Nehrozí vám žádné nebezpečí, Joyce. Vlastně budete jako náš kontakt chráněna. Co se týče krve, nemohu vám na tuto otázku odpovědět. Ale mohu vás ujistit, že tím zachráníte mnoho lidských životů.“

Joyce vyskočila z pohovky a začala bezcílně přecházet po místnosti. „Černý trh s orgány, je to tak? Potřebujete krev pro dárce orgánů. Proto mi můžete nabídnout tolik peněz.“

„Mýlíte se,“ Yennefer se pousmála. „Jak jsem vám už říkala, žádné špinavé obchody.“

„Dvě konzervy týdně jsou moc.“ Dívka se zastavila u okna a otočila se  k návštěvnici zády. „Možná bych byla schopna pronést jednu, aby si toho nikdo nevšiml.“

„Potřebujeme dvě. Určitě to půjde nějak zařídit, Joyce. Vyřešila by to větší odměna?“ V Yennefeřině hlasu se ozvalo pobavení. Zdá se, že má vyhráno.

„Ne, v tom to není,“ odpověděla dívka upřímně. „Jde o záznamy ve skladu. Musela bych je zfalšovat.“ Otočila se čelem do místnosti a setkala se s Yennefeřinýma očima. Dohoda byla zpečetěna.

„Výborně. Peníze jsou tedy vaše. Berte to jako takovou menší zálohu. Ohledně první předávky se vám ozvu.“ Yennefer vstala a elegantními pohyby vyplula z obývacího pokoje. Joyce ji se smíšenými pocity následovala do předsíně.

V následujícím okamžiku se poklidný večer proměnil v děsivou noční můru.

Yennefer prošla kolem oválného zrcadla, ale její odraz se na lesklé ploše zcela proti všem přírodním zákonům neobjevil. V první chvíli si Joyce neuvědomila, čeho byla právě svědkem. Překvapeně zamrkala a zkusila před zrcadlem projít také. Že by již sleplo? Ne, ona se v něm dokonale vidí. Zřejmě se jí jen něco zdálo.

„Ach, nevšimla jsem si, že tu máte zrcadlo. Promiňte mi ten šok, Joyce.“ Yennefer stála náhle za ní a pozorovala dívčin osamělý odraz na hladké ploše zrcadla.

Joyce tlumeně vyjekla a strnula na místě. Takže žádný přelud ani slepé zrcadlo. Yennefer se neodráží. Tohle ale žádný člověk nedokáže, všichni se musíme na sebe dívat, ať chceme nebo nechceme, napadlo ji okamžitě. Všichni až na – až na upíry. Joyce se rozšířily oči hrůzou a pochopením.

Krev.

„Vidím, že už znáte pravdu, nebo ji přinejmenším tušíte. Ano, jsem upír.“ Yennefeřino chování se navenek nijak nezměnilo.

Pro Joyce však bylo všechno úplně jinak. Upír?! Upír v jejím bytě?! Ne, ne, to musí být nesmysl, nějaký hloupý vtip, něco, co jde logicky vysvětlit. Zavrtěla prudce hlavou, jako by tu scestnou myšlenku chtěla dostat násilím z hlavy.

„No tak, Joyce. Vím, že to není lehké, ale musíte se smířit s tím, že existují i jiné formy života než je ta vaše.“ Yennefer se laskavě usmála ve snaze dívku uklidnit. Tím však docílila pouze opačného efektu. Joyce, s pohledem stále upřeným na bytost před sebou, začala zvětšovat vzdálenost mezi nimi a po hmatu hledala nějaký předmět, který by jí mohl pomoci z této prekérní situace.

„Nechci vám ublížit. K tomu jsem měla příležitost hned, jak jste mě pozvala dál,“ pokračovala blondýna. „Mimochodem, to bylo velmi nerozvážné.“

„Nic takového jako upíři neexistuje. Zkoušejte si takové hloupé vtípky na někoho jiného! Vypadněte.“ Joyce popadla vázu a mrštila s ní po Yennefer. Ta ji však bez nejmenších problémů zachytila a postavila ji na zem. Pak jediným krokem překonala vzdálenost mezi nimi a sevřela Joyceina zápěstí železným stiskem.

„Přemýšlejte, ksakru. Přišla jsem vás požádat o krev a nabídla vám nemalé peníze. Proč asi? Abych vás vzápětí zabila? Můžete mi posloužit stokrát lépe v laboratoři. Mě i jiným. Tam venku jsou nás stovky, možná i tisíce a všichni bažíme po lidské krvi. Někteří z nás však odmítají živit se tak nechutným způsobem, jakým zabíjení lidí bezesporu je. Sháníme krev, kde se jen dá. Od studentů, lékařů, od všech, kdo jsou ochotni pro peníze trochu riskovat. Teď jste součástí řetězce i vy. Naše dohoda platí tím spíš, že už víte o naší existenci.“ Yennefer pátrala v dívčiných očích po stopách odporu. Když žádný nenašla, uvolnila sevření a dívku pustila.

Joyce, neschopna slova, hleděla na Yennefer se směsí strachu a ohromení. Už měla příliš mnoho důkazů, aby to mohla dál popírat. Zrcadlo, rychlost, síla… Tohle nemůže být obyčejný člověk.

„Joyce? Pochopila jste, co jsem vám právě říkala?“ Upírka o tom právem pochybovala. Doufala, že dívce nezpůsobila žádný trvalý šok.

„Vy nedýcháte,“ poznamenala Joyce v odpověď a Yennefer, spokojena s tím, že dívka opět mluví, krátce přikývla.

⭐ ⭐ ⭐

Joyce klopýtala špatně osvětleným parkem a v duchu se proklínala za to, že doma ve spěchu zapomněla rukavice. Zmrzlý sníh jí křupal pod nohama a nutil ji zpomalit pokaždé, když se jí do cesty postavila větší závěj. Dlážděná cesta, po které každý týden chodila, zmizela ze světa definitivně až do příští oblevy.

„Kruci!“ Levá noha jí náhle podjela na kluzkém povrchu a Joyce se balancováním pokoušela znovunabýt ztracenou rovnováhu.

„Smím vám pomoci?“ Ozval se odněkud ze tmy za ní zastřený mužský hlas a dvě silné paže ji náhle vytáhly zpět do stoje. Joyce nestačila na vzniklou situaci nijak reagovat. Varování, aby na ni nesahal, jí odumřelo v hrdle a nepříjemný pocit z toho, že narušil její osobní prostor, vystřídala vzápětí úleva, že stojí opět pevně na obou nohách. Podvědomě si stačila uvědomit, že ruce, které jí tak ochotně pomohly z nepříjemné patálie, byly silné a zároveň zvláštním způsobem jemné. Joyce, ukolébána pocitem, že jí cizinec nechce ublížit, nijak nespěchala z jeho blízkosti. Pomalu se k němu otočila čelem a nenápadně si ho prohlédla.

Jejím zachráncem byl asi pětadvacetiletý, dobře stavěný muž v černém kabátě. Joyce především zaujala jeho tvář – působila nevinným, téměř chlapeckým dojmem. Jeho pleť byla snědá, ale takovým zvláštním způsobem, jakým bývá kůže obyvatel jižní polokoule po několika letech života v chladnějším podnebí. Jeho vlasy rovněz ukazovaly na jižanský původ, byly sytě černé, ostříhané nakrátko po vojenském způsobu. Ústa i nos odpovídaly současným měřítkům krásy, souměrnost obličeje narušovala pouze tenká jizva pod levým okem, díky níž působila levá polovina tváře výrazněji než pravá. A oči…

Joyce zalapala po dechu. Na tohle nebyla připravena. A provděpodobně nikdy nebude.

Uhlově černé zorničky se zpola ztrácely ve stejně tmavých duhovkách a vytvářely iluzi jednolitých černých jezer, ostře kontrastujících s bělmem oka a okolní zasněženou krajinou. Neobvyklé, napadlo ji okamžitě. Velice neobvyklé. A plné – čeho? Vzpomínek, zkušeností? Jako oči starých lidí, moudrých a světaznalých. Větší protiklad k chlapecké tváři si nedokázala představit.

Nebylo v její moci přestat hledět do těch zvláštních očí, které ji naprosto pohlcovaly svou hloubkou. Samozřejmě, že už slyšela výraz ,topit se‘ ve spojitosti s očima, ale jí se nikdy nic podobného nestalo. Za chvíli se snad nebude moci nadechnout a obklopí ji masa ledové vody, jestli toho okamžitě nenechá.

S jistým uspokojením v další vteřině zjistila, že stále dýchá, neboť jí z úst vyšel další obláček bílé páry a smísil se s okolním mrazivým vzduchem.

A pak si toho všimla.

Ve vzduchu se pravidelně objevovala jen stopa po jejím dechu, cizincova nikoliv. Před očima se jí mihl obraz jí samé v obývacím pokoji s Yennefer po boku. Tyto dvě situace si byly až příliš podobné, aby mohla dojít k jinému závěru, než že její dobrodinec je upír.

Tentokrát se však Joyce nepohnula ani o centimetr. Proč taky, když by ji mohl zarazit dřív, než by stihla udělat jediný krůček. Určitě byl mnohem rychlejší a silnější než upírky, které zná.

„Kde jsou Yennefer a Gaby?“ Její hlas zněl o stupeň útočněji, než původně zamýšlela. Nevadí, aspoň mu ukáže, že se ho nebojí.

„V jejich zájmu, doufám, že daleko odtud,“ promluvil angličtinou s výrazným přízvukem, jehož původ nedokázala Joyce určit. Hlas to byl však velmi příjemný a nepochybovala o tom, že ve spojení s jeho mateřštinou, ať je jakákoliv, musí být přímo neodolatelný.

„Co po mě chcete?“ Zase ta podobnost s prvním večerem, kdy se dozvěděla o jejich existenci.

„To je na dlouhé povídání a vám je zima. Mohu vás doprovodit domů?“ Natáhl ruku po její nákupní tašce, ale jeho oči stále sledovaly její hezkou tvář.

„Opravdu si myslíte, že vás pozvu k sobě?“ Jeho otázka ji skoro pobavila. To ji skutečně považuje za tak slabomyslnou? Kromě toho, že by mu usnadnila práci s odklízením jejího těla, kdyby k sobě domů zvala každého upíra, kterého potká v parku, mohla by si brzy otevřít azylový dům pro opuštěné upíry. Stačí, že u ní občas vegetuje Gaby, sedmnáctiletá Mexičanka se sklonem neustále se jí plést do života.

„Z mé strany vám nehrozí žádné nebezpečí, slečno Fieldsová. Šlo mi pouze o vaše pohodlí.“

„Jistě, o to jde většině vašeho druhu, že? Nejsem naivní, pane -,“ snažila si vzpomenout, jestli se představil, ale černé oči jí nedovolily v klidu přemýšlet.

„Fabbris. Domenico Fabbris,“ představil se tiše.

„- pane Fabbrisi. Klidně mi to můžete říct tady.“ Hrdinně zatla zuby, aby neslyšel jejich drkotání. Upírovi to však pravděpodobně beztak neunikne.

Fabbris rezignovaně povzdechl. Jakoby záleželo na tom, zda s ním bude tady v pustém parku nebo někde jinde. Ženy jsou pořád stejné a nezáleží na tom, z jaké země pocházejí nebo v jaké době se narodily. „Vysvětlím vám to co nejstručněji. Potřebuji od vás pomoc, slečno Fieldsová. Jste člověk a zároveň máte vazby k mé rase. To z vás dělá ideálního kandidáta.“

Joyce překvapeně zamrkala. Další upír ji žádá o pomoc? Čekala cokoli, ale tohle opravdu ne.

Domenicovi neušla její reakce a v duchu se pousmál. Téměř vždy věděl, na co se ho žena zeptá, a proto se naučil odpovídat s předstihem. To byla výhoda dlouhého života – zkušenosti, mnoho zkušeností.

„Není to ten typ pomoci, který poskytujete Yennefer. Nikdy nevyužíváme své zdroje příliš, aby nedošlo k jejich prozrazení. Tentokrát je to práce v terénu.“

„Proč bych vám měla pomáhat? Nejsem vám nijak zavázaná a těžko mi můžete nabídnout něco, co by za to stálo. Předpokládám, že práce v terénu bude obnášet i jistá nebezpečí.“ Zabořila ruce hlouběji do kapes a mračila se na něj zpod červené čepice. Stálo ji to sice dost přemáhání, mračit se na tak atraktivního upíra, ale jen ať si nemyslí, že to s ní bude mít jednoduché.

„Máte pravdu, nemohu vám zaručit naprosté bezpečí. Přes noc samozřejmě ano, ale dny jsou dlouhé.“ Zákon číslo jedna: Chceš-li získat ženin zájem, souhlas s ní.

„Ocenila bych, kdybyste byl konkrétnější, pane Fabbrisi.“ Jestli to bude ještě chvíli protahovat, zcela určitě bude mít omrzliny.

„Někoho hledám, slečno Fieldsová. Nebezpečného zločince, o němž jsem zaslechl, že se pohybuje v blízkosti Chicaga. Je to upír, ale podle všeho má lidské pomocníky. Operují ve dne, a proto vás potřebuji.“ Zákon číslo dvě: Dej ženě najevo, že je potřebná.

„Zločinci, hm? Takže mám pro vás nasadit krk, zatímco vy budete klidně spát ve své rakvi.“ Nebyla to ani tak otázka jako suché konstatování faktu.

Ušklíbl se nad jejím typicky lidským předsudkem, ale rozhodl se to nekomentovat. „Nikdy bych do toho netahal živé, kdyby to nebylo nutné. Své záležitosti jsem vždy schopen vyřešit sám.“ Zákon číslo tři: Dej ženě pocítit výjimečnost.

„Otázka zůstává – proč bych vám měla pomáhat?“

„Protože ten, koho hledám, systematicky likviduje naše zdroje.“ Zákon číslo čtyři: Ohrom ji.

Joyce vykulila modré oči. „Jako že je zabíjí? Proč proboha?“

Fabbris pokrčil rameny. „Návrat ke starému způsobu života. Nepotřebujeme lidskou pomoc k přežití. Potřebujeme pouze vaši krev.“

Kousla se do promrzlých rtů. „Doufám, že nemá moc fanoušků.“

„Pár se jich už našlo. Osobně jsem se s nimi setkal.“

„Aha,“ pochopila snad až příliš rychle. „Jsem také v nebezpečí? Jako zdroj?“ Promluvila překvapivě klidně.

Domenico neodpověděl hned. Odhadoval, kolik toho dívce může prozradit. Tvářila se odvážně, ale byla taková doopravdy? Podle Yennefer ano. Nakonec se rozhodl říci jí celou pravdu. „Právě proto jsem tady, Joyce.  Jdou po vás. Pokud budete spolupracovat, možná zachráníte nejen sebe, ale i další zdroje z okolí.“