Na vaše přání vkládám svoje zakončení příběhu. Doufám, že se vám bude líbit.

Vaše C.ind.ere.lla

⭐⭐⭐

Skutečně je náš osud zapsán ve hvězdách? Dokážou nás tiché noční poutnice provést životem? Každý máme jiný příběh a nedokážeme si ho s předstihem přečíst, i kdybychom sebevíc chtěli. Okolní svět si s námi chce hrát. Jsme figurkami na šachovnici, jimiž táhne někdo jiný…

Viktorie odhodila deník na postel a prohlédla se v zrcadle. Vypadala stejně jako před vstupem do sálu a přece jinak. Nemohly jí ujít nápadně zářící oči. Přímo z nich sálalo štěstí. Trochu uličnicky se pousmála. Bylo až neskutečné, jak tajemný muž dokázal rozptýlit její obavy z budoucnosti.

Než se vrátí, potřebovala se přezout. Dobře věděla, že je to poněkud riskantní. Pokud se s Hvězdářem znovu potká, nejspíš pro něj její totožnost nezůstane více tajemstvím. Vždyť která žena nosí s sebou na ples vícery střevíce. Ani ty největší kokety by to ve strachu, že snad jedny protancují, neudělaly. Jenže ona byla hraběcí dcera. A nemohla se celou noc schovávat v pokoji.

Co by vlastně byl život bez trochy riskování? Vzpurně pohodila hlavou. Zábava byla v plném proudu, navíc už několika mužům přislíbila tanec. Nešlo se nevrátit. Upravila si neposlušný pramínek, který se jí uvolnil z účesu, a otevřela dveře do šatny. Normálně by měla povolat komornou, ale přišlo jí absurdní zatěžovat ji kvůli takové malichernosti, jako jsou boty. Viktorie byla naprosto schopna najít si je sama.

Po chvilce pátrání objevila dokonale ladící pár střevíčků a obula se do nich. Uhladila si šaty a upravila škrabošku. S lehkým úsměvem na rtech sešla po schodech zpět do sálu. Cestou narazila na několik dam, které se podobně jako ona odešly upravit.

Viktorie odpověděla na pozdrav jedné z nich a vzala si ze stolu sklenku šampaňského. Při pohledu na hodiny zjistila, že půlnoc je blíž, než se jí původně zdálo. Ručičky ukazovaly půl jedenácté. Zadržela povzdych. Už jenom hodina a půl před koncem pohádkového dětství. Ne že by se považovala za dívenku, manželství však bylo obrovským zlomem a teprve ono učinila z dívky ženu.

„Před září Hvězdy všechno bledne,“ zašeptal jí do ucha tichý hlas. Poplašeně sebou škubla. Rozhodně nečekala, že by ji znovu objevil tak brzy.

„Před pohledem Hvězdáře se lze jen těžko skrýt,“ slabě se usmála a pohlédla mu do očí. Uchopil ji za ruku a pozvedl ke rtům.

„Pojďte se projít do zahrady,“ navrhl tiše.

„Nebojíte se, že mě vám měsíc odláká?“

„Život bez rizika by za nic nesmál,“ pobaveně mu zacukaly koutky. Podal jí ruku a očekával její reakci. Viktorie znovu pohlédla na hodiny. Zatím jí zbývalo dost času. Váhavě tedy vložila svoji dlaň do jeho a nechala se vyvést ven.

⭐⭐⭐

Andreas dívku po svém boku pozoroval. Zdála se rozechvělá. Vnímal ji jako něco kouzelného a málo skutečného. Měl skoro pocit, že to je pouze jeho sen, který se na malou chvíli zhmotnil, aby mu poskytl útěchu před osudem, jenž ho čeká. Budoucnost byla neuvěřitelně blízko, ale přitom půvabně nejistá.

Sám nevěděl, kam ji vede. Kráčel po úhledných cestičkách osvětlených loučemi a za každým zákrutem objevoval skrytá zákoutí. Nebyli v zahradě sami. I několik dalších párů se rozhodlo opustit dusné horko sálu a vyrazit do vlahé noci. Mladík nijak netoužil se s některým z nich setkat.

Sešel z cesty a přes trávu zamířil k živému plotu oddělujícímu travnatou plochu od několika laviček. Jako zázrakem byly prázdné. Viktorie se na jednu z nich posadila a vzhlédla k němu. Mlčky ji pozoroval. Potom překonal krátký prostor mezi nimi a usedl také. Z keře vedle lavičky utrhl růžové poupě a podal jí ho. Přijala a usmála se.

„Pořád jste smutná,“ natáhl se a pohladil ji po tváři. Přivřela oči a zavrtěla hlavou. Nemohla mu na to nic odpovědět. V duši se jí usídlila zvláštní melancholie. Cítila pomíjivost dnešního večera, byla si téměř jistá, že po této noci se jí láska vyhne velkým obloukem. A nechtěla přijít o ty překrásné momenty.

Sevřel její ruku ve svých a otočil ji dlaní vzhůru. Pak ji políbil na vnitřní stranu zápěstí. Dívce přejel po zádech mráz. Bylo to příjemné. Vyhledal její pohled a očima položil otázku. Nemusela odpovídat, co potřeboval, vyčetl v jejích. Jemně ji uchopil za bradu a přitáhl ji k sobě. Pak se svými rty dotkl těch jejích. Jeho polibek byl jako dotek motýlích křídel. Pohrával si s ní, laskal jí a dívka měla pocit, že se každou chvíli rozplyne.

„Já…“ po chvíli odvrátila hlavu, „jsem zasnoubená. Tohle nesmím.“

„Váš snoubenec se sotva bude zlobit pro pár ukradnutých polibků,“ Andreas jí hřbetem ruky sjel až ke klíčním kostem. Nenaléhal však na ni. Nechtěl ji k ničemu nutit, na to si jí příliš cenil.

Viktorie byla zmatená. Prala se sama se sebou a svým svědomím. Chtěla se od něj nechat laskat ve stříbrném měsíčním světle, ale věděla, že nesmí. Byla vychována k poslušnosti, nemohla se protivit otcovu rozhodnutí a neslušelo se podvádět snoubence, byť by ho vůbec neznala.

Vstala, postavil se i Andreas. Dívali se na sebe a očima si říkali vše. Nepotřebovali slova, aby rozuměli podivnému poutu, které je k sobě váže, i zvláštní prázdnotě, která se v nich otvírá při loučení.

„Sbohem, Hvězdáři,“ zašeptala Viktorie. Už se nikdy neuvidíme, dodala v duchu. Nedokázala se přimět to vyslovit. Dokud ta slova nezazněla, nebyla skutečná. Vůbec na ně nemuselo dojít.

„Na shledanou,“ odpověděl téměř neslyšně. Dívka se odvrátila, nadzdvihla si šaty a rozběhla se pryč. Cítila, jako ji v očích pálí slzy. Tohle se nemělo stát, nikdy neměla připustit, aby k něčemu takovému došlo. Teď už bylo příliš pozdě.

Když vstoupila do domu, stále se tančilo. Do půlnoci zbývalo patnáct minut. Viktorie si rychle osušila oči a došla k matce. Prohodily spolu pár slov. Žena přikývla a dívka se odebrala nahoru do svého pokoje.

⭐⭐⭐

K čemu je vlastně život? A proč ho žít, když nemáme s kým? Bez lásky je to jen nekonečná poušť. Dlouhá a strastiplná cesta do neznáma. Milovat znamená cítit se živý. Milovat znamená prožívat sen, ze kterého se nikdy neprobudíme. Láska je kouzelnice. Mate nás, ubližuje nám, uzdravuje nás. Kdo má odvahu vydat se napospas její moci?

Viktorie seděla na zemi a ramena se jí otřásala tichým pláčem. Snad nikdy se necítila tak nešťastná. Pomalu se smiřovala s dohodnutým manželstvím, a pak se objevil ten tajuplný muž a obrátil jí život na ruby. V jeho blízkosti zažívala pocit, který dosud neokusila. Opojnou blaženost zamilovaných bláznů. Jenže noc se pomalu šine ke své půli a ona musí stanout po boku svého snoubence.

Skousla si ret a několikrát rychle zamrkala, aby vyhnala z očí zrádné slzy. Nemohla před budoucího manžela předstoupit v takovémto stavu. Nikdo na ní nesměl poznat, jak nešťastná se cítí. S vypětím všech sil se zvedla z podlahy a přivolala komornou, aby jí pomohla s převlékáním.

Její zásnubní šaty byly perleťové. Viktorie se mimoděk ušklíbla nad tou ironií. Přijme prsten v barvě hvězdy. Osud ji nejspíš nemohl mít příliš rád, když připustil, aby k něčemu takovému došlo. Nechala služebnou, ať jí pozapíná všechny háčky, a sama si uvázala škrabošku. Očí se jí leskly nedávnou záplavou slz, ale jinak by nikdo nepoznal, jaký oceán vlastně prolila. Zhluboka se nadechla a vyšla ze dveří. Téměř čekala, že v tu chvíli začne odbíjet zvon, měla však ještě několik minut času.

Poslušně se postavila vedle otce v očekávání svého osudu. Hrabě se na ni povzbudivě usmál a zatleskal. Půlnoc ještě neodbyla, všichni však utichli, dokonce i muzikanti přestali hrát. Věděli, že těsně před tím, než zvon odměří dvanáct hodin, představí pan de Chambonne snoubence své dcery.

Viktorie klopila oči k zemi, aby jí nezačaly bloudit po sále a hledat tajemného Hvězdáře. Naštěstí to všichni mohli přikládat její plachosti. Její otec se pozorně rozhlédl po všech přítomných a pokynul muži po své pravici. Okamžitě se k němu přidružil.

„Je mi velkou ctí, že dnes mohu ve svém domě uvítat snoubence své dcery Viktorie. Dovolte mi, abych vám představil budoucího markýze Andrease du Fabian.“

Viktorie se odvážila vzhlédnout. Vypadalo by nepatřičně, kdyby se odmítla na svého nastávajícího podívat. Jakmile však zvedla hlavu, srdce jí vynechalo několik tepů. Musela se ovládnout, aby náhlé rozrušení nedalo najevo. Ten, kdo jí kráčel navléknout zásnubní prsten, byl totiž Hvězdář. Cítila, že bledne, pod maskou to však naštěstí nebylo vidět. Podala mu ruku a doufala, že se jí nezačne třást. Nezdálo se, že by ji poznal.

Hrabě přikázal zahrát valčík. Andreas Viktorii s úsměvem podal ruku a odvedl ji na taneční parket. Když si ji stáhl do náruče a začal kroužit sálem, odvážila se na něj podívat. V jeho pohledu však nic nevyčetla. Nepokoušela se promluvit, a konverzaci nezahájil ani on. Dotančili přesně ve chvíli, kdy zvon začal odbíjet půlnoc.

Mladík jí pokynul k terase. Chtěl ji mít aspoň chvíli pro sebe, než se strhne všeobecný mumraj a zavalí je gratulace. Váhavě ho následovala. Cítil její napětí, ale netušil, čeho se tak bojí. Když zjistil, že právě ona je obávanou snoubenkou, dokázal stěží uvěřit svému štěstí.

Svěží vzduch a jasné nebe jim poskytly kýžené soukromí. Viktorie došla k zábradlí, položila na něj ruce a zahleděla se do dáli. Přistoupil až těsně k ní a sklonil se k jejímu uchu: „Chcete vědět, která hvězda je ta nejjasnější?“

Objal ji kolem pasu a otočil k sobě. Chvěla se. Pomalu jí rukou přejel po tváři, potom rozvázal stužku její škrabošky a sundal jí masku z obličeje. Odložil ji na zeď a sáhl do vnitřní kapsy své vesty. Pře dívčinýma užaslýma očima vytáhl její vlastní střevíc.

„Tohle je vaše, řekl bych.“

Viktorie se nezmohla na slovo. Pouze němě přikývla. Byla příliš ohromená, než aby si dokázala plně uvědomovat své štěstí. Poznal ji. I v jiných šatech a bez masky. Usmála se a natáhla se k jeho tváři, aby mohla i ona jeho odmaskovat.

Zvon odbil půlnoc a utichl. V sále se ozýval hlahol, všichni se ohlíželi po snoubencích, kteří se z ničeho nic ztratili. Andreas s Viktorií mezitím stáli naproti sobě na terase a vyměňovali si něžné pohledy. Nemuseli mluvit, aby vyjádřili, co cítí. Mladík jí znovu pohladil po tváři, pohrál si s pramínkem jejích vlasů, prstem jí přejel po rtech. Mimoděk je pootevřela.

Měsíc a hvězdy byly jejich jedinými svědky, když se k ní sklonil a spojil své rty s jejími. Viktorii připadal ten polibek ještě sladší než první. A snad poprvé za celý večer jí v duši zavládl klid. Osud to s ní možná nakonec nemyslí tak špatně.