Máme tady Vánoce, nejkrásnější svátky roku. A k Vánocům patří pohádky. Každá romantická povídka je tak trochu pohádková, protože, co si budeme nalhávat, ve skuetčném světě to většinou chodí trochu jinak. Popelka je osvědčenou klasikou našich oblíbených zimních svátků, a i když možná tak trochu kýč, všichni ji máme rádi. Zkusila jsem ji trochu po svém. Pohádky mají tisíce podob, které se rády mění. Doufám, že ta moje vás nepobouří a přijmete ji jako můj vánoční dárek pod váš stromeček.

Veselé Vánoce a šťastný nový rok 2011, do něhož vám přeju jen to nejlepší a pokud možno splnění všech vašich snů.

Vaše C.ind.ere.lla

P.S.: Možná se vám bude zdát, že povídka je tak trochu nedokončená. Je to tak. Pokud byste měli chuť, je to jenom na vás a můžete si vymyslet konec, který by se vám líbil. Napište si vlastní konec a pošlete mi ho na můj mail C.ind.ere.lla@seznam.cz. Ráda si všechny přečtu a ten nejlepší zveřejním. Nevím, kolik času na to budete potřebovat, ale byla bych ráda, kdybyste to stihli do Silvestra. Ať vám nechybí inspirace. 

⭐⭐⭐

Jak je asi ptáčkovi lapenému v kleci? Má ještě chuť zpívat, nebo jenom smutně sedí na bidýlku a jeho písnička pozvolna skomírá? Co na tom, že mříž je zlatá, svobodu mu nevrátí. Cítím se přesně jako slavíček uvězněný kvůli svému krásnému hlasu. K čemu bohatství, k čemu moc? Štěstí si za ně nekoupíš…

Dívka odložila pero a se smutným úsměvem vyhlédla z okna. Dneska byl ten den. Nejhorší den v jejím životě. Měla udělat rozhodnutí, které navěky změní její život. Měla? Musela se ušklíbnout. To rozhodnutí už dávno udělali její rodiče. A dnes se mělo naplnit. Už jen pár hodin ji dělí od její noční můry v podobě zásnubního plesu.

Vrhla rychlý pohled na právě zapsané řádky a vstala. Deník, do kterého si pravidelně vylévala srdce, nechala ležet otevřený na stole. Cítila se slabá a bezmocná. Co zmohla proti rozhodnutí mocipánů? Když její otec určil, že se vdá, těžko mohla něco změnit. Nepříslušelo jí bouřit se proti jeho vůli. Nenarodila se jako tolik očekávaný syn. Ale jako pouhá dcera. Pro bohatého hraběte zcela nedůležitá a nepodstatná. Její osud měl plně ve svých rukou.

Zlostně zatnula ruce v pěst a přešla k oknu. Vyhlédla jím do zahrady. Bylo krásně – jaro v plném květu, zelenající se tráva a barevné záhony. Jenže to jí nemohlo zlepšit náladu. Vlastně nejspíš neexistovalo nic, co by ji teď dokázalo rozesmát.

Viktorie de Chambonne se narodila jako jediná dcera a tudíž i dědička v hraběcí rodině. Což ovšem rozhodně neznamenalo, že by jí rodiče dopřáli nějakou zvláštní volnost, pokud šlo o její vlastní rozhodnutí. Poskytli jí perfektní výchovu, snad až nadstandardní pro dívku z jejích kruhů, ale odmítli přistoupit na jakékoliv přání ohledně její budoucnosti. Nezáleželo na tom, že dívka by se mohla ve vlastních penězích utopit, otec pro ni musel najít stejně bohatého ženicha. Markýze du Fabian. Kterého Viktorie nikdy předtím neviděla.

„Proč se mám vdávat, pověz?“ sklonila se nad chlupatou kočkou pokojně se vyhřívající na parapetu. Zvířátko líně zvedlo hlavu a podívalo se na ni. Dívka pohladila kočku po hlavě a odhrnula si závoj dlouhých světlých vlasů z obličeje. Bloudila prsty v hebkém kožíšku a poslouchala, jak zvířátko blaženě přede.

Na posteli byly rozložené šaty, které si měla večer obléct – byly čistě bílé, vyšívané stříbrem, nic krásnějšího na sobě nejspíš nikdy předtím neměla. A přesto se netěšila, až si je bude moci vzít. Vůbec nezáleželo na tom, jak bude vypadat. Protože její otec už o její budoucnosti rozhodl.

⭐⭐⭐

„Takže tě nenapadlo nic lepšího, než mě s ní zasnoubit?“ mladík si odfrkl a odrazil útok svým kordem.

„Je to nesmírně žádoucí nevěsta,“ pronesl jeho otec a udělal nový výpad, „dostane obrovské věno.“

Otec a syn spolu bojovali na nádvoří paláce. Dělali to často. Markýz du Fabian si dával záležet, aby se jeho syn Andreas stal plnohodnotným nositelem toho jména. Mrzelo ho, že mladík se nad něco takového, jako je čest rodu, cítí povznesený.

„Zdá se, že její peníze by vyvážily i skutečnost, že je stará, hrbatá a na nose má bradavici,“ ušklíbl se mladík.

„Viktorie de Chambonne,“ upozornil ho otec autoritativním hlasem, „je velmi krásná a vzdělaná mladá žena.“

„Jistě,“ mladík se značnou ironií potlačil další úšklebek. Kordy se znovu střetly a zazvonily o sebe.

„Kdybych ti nabízel někoho nepřijatelného, pak by ses možná mohl bouřit,“ markýz rychlým výpadem vyrazil synovi kord z ruky, „ale slečna de Chambonne je přesně ten typ ženy, který je vychován na pozici manželky někoho z tvých kruhů.“

„A v tom je přesně ten problém,“ Andreas zvedl ruce do vzduchu na důkaz, že se vzdává, „co láska?“

„Co ta s tím má společného? Manželství není láska a láska není manželství. Existují ženy stvořené pro potěšení mužů a ženy, které se o ně mají starat. Proč mít obě v jedné když můžeš mít desítky jen pro lásku?“ markýz sklonil meč a uhladil si knír. Ušlo mu, že jeho syn potlačuje znechucený výraz. Otcova myšlenka mu přišla zvrácená. Nikdy si nedělal iluze o tom, že by starý markýz byl jeho matce věrný, ale že to tak otevřeně přizná… Nemohl si pomoct, musel ho odsuzovat.

Souboj skončil, takže ani jeden z mužů neměl důvod dále prodlévat na nádvoří. Každý však odešel jiným směrem. Zatímco starý markýz se vrátil do domu, Andreas se rozhodl ještě chvíli zůstat a projít se mezi stromy na zahradě. Chtěl v klidu přemýšlet o svém údělu. Možná byl naivní, ale věřil v lásku a nechtěl se té víry vzdát jenom kvůli domluvenému manželství.

⭐⭐⭐

Začínám se bát. Už za pár minut budu muset sejít dolů a postavit se tváří v tvář svému snoubenci. Nechci se zachovat jako malá trucovitá holka a utéct, ale mám k tomu čím dál větší chuť. Můj svět se hroutí. Skutečně jsem jako slavík za zlatou mříží. Až na to, že v mém případě je klecí tahle společnost, která nedočkavě čeká na každou moji chybu.

Viktorie na sebe pohlédla do vysokého zrcadla. Byla krásná, její matka si dala záležet, aby ji pro nadcházející okamžiky pečlivě upravila. Dívčiny vlasy byly vysoko vyčesané a ozdobené drahými kameny, šaty jí v měkkých záhybech splývaly až na zem. Přesto se na sebe zamračila. Nechtěla vypadat krásně, protože to byl další krůček k její svatbě.

Nasadila si škrabošku a opustila svůj pokoj. Její otec jí možná nedával možnost volby, ale rád se dobře bavil a přesně proto chtěl, aby jeho dceru na plese nikdo nepoznal. Zásnubní bál byla zároveň maškarním.

„Vypadáš kouzelně,“ hrabě se blahosklonně usmál, když jeho dcera vešla do plesového sálu. Viktorie jenom kývla hlavou. Už za malou chvíli se měl jejich dům začít plnit hosty a ona se chtěla ztratit mezi nimi, dřív než si jí někdo všimne. Až do půlnoci si přála zůstat pro okolní svět záhadou. Potom už se neschová.

Jako na zavolanou se otevřely dveře a ceremoniář ohlásil prvního návštěvníka – markýze du Fabian. Viktorie zbledla a ustoupila o krok dozadu.

„Hrabě, jak příjemní setkání,“ markýz přistoupil ke svému hostiteli a přátelsky si s ním stiskl ruku, „kde máte nevěstu?“

„Pane markýzi,“ hrabě se mírně uklonil, „moje dcera Viktorie.“ Pokynul rukou, ale dívka už byla dávno pryč. Hleděla se vytratit ještě dřív, než host k jejímu otci došel.

„Zdá se, že chvilku nepostojí,“ markýz se pobaveně zasmál, „tohle je můj syn a dědic Andreas,“ pokynul k mladíkovi po svém boku. Hrabě si s ním vyměnil obvyklé zdvořilosti a začal se věnovat dalšímu ze zástupu četných hostů. Markýz postrčil syna do sálu a sám potom odspěchal posilnit se sklenkou alkoholu.

Mladík se ušklíbl, když ho otec nechal napospas společnosti a zamířil k otevřené terase. V sále začínalo být poněkud přelidněno. Když vyšel ven, překvapilo ho, že očividně nebyl jediný, kdo dostal ten nápad. O zábradlí se opírala dívka. Otočila se k němu, protože zaslechla kroky. Měla na tváři masku, ale i přesto hádal, že je velmi půvabná.

„Taky se chcete schovat?“ pomalu k ní zamířil.

„Mnohem radši utéct,“ pohodila hlavou a znovu se odvrátila. Vzhlédla k obloze a jejím jasně zářícím hvězdám. Netušila, kdo ten muž je, ale nebyla právě nadšená, že narušuje její soukromí. Už tak bylo dost těžké uniknout všem pátravým pohledům v sále. Jako dcera hostitele se nezachovala právě nejvzorněji, když jen tak zmizela, ale prostě tam nemohla zůstat a riskovat, že všichni budou vědět, kdo je. Včetně jejího snoubence, s nímž ji měli oficiálně zasnoubit o půlnoci.

„Copak máte důvod?“ muž se opřel o zábradlí vedle ní a také vzhlédl.

„Stovky,“ nevesele se usmála a podívala se na něj. I on měl masku. Byl vysoký, tmavovlasý a působil poněkud autoritativně. Ale rozhodně ne nějak nepřátelským způsobem. Spíš jako muž, který přesně ví, co chce. Odvrátila se a opět zaměřila svou pozornost na oblohu.

„Ve hvězdách jsou zapsána mnohá tajemství,“ její společník tiše promluvil, „a mnohé osudy.“

„Můj i váš?“ pousmála se, „co říkají?“

„Nejsem astronom ani astrolog,“ namítl, „ale co třeba náš?“

„Možná jsem zasnoubená,“ pohlédla mu do očí.

„Možná i já mám závazky,“ chytil ji za ruku a zvedl si ji ke rtům. Nechala ho, ať ji políbí, ale pak o krok ustoupila a otočila se k proskleným dveřím. Neměla by tady zůstávat. Zatím sice nikdo neznal její skutečnou totožnost, ale až vyjde najevo, kdokoliv si může vzpomenout, že ji viděl samotnou s mužem. Nechápala, proč se s ním vůbec dala do řeči.

„Slíbíte mi aspoň tanec?“ tázavě na ni pohlédl, když se mu beze slůvka vytrhla.

„Pokud mě najdete,“ pokrčila rameny, jemně se usmála a vešla do sálu, kde se okamžitě vmísila mezi další hosty. Andreas zůstal ještě chvíli stát na terase a pozoroval hvězdy. Ta dívka byla zvláštní. Krásná a tajemná a nedostižná. Cítil, že mu úmyslně uniká. Skutečně patří jinému muži, nebo si jen hledá výmluvy? Sám nevěděl, proč ho to tak zajímá, ale musel ji ještě vidět. Potřepal hlavou a opustil terasu.

Viktorie se propletla mezi shromážděnými hosty. Začínalo se tančit. Nějaký muž ji pozval na parket. Vložila mu ruku do dlaně a nechala se odvézt. Maskovaného muže z terasy nebylo nikde vidět. Když hudba dohrála, její tanečník ji odvedl ke straně parketu a s úklonou se vzdálil.

„Zdá se mi, že je načase, abychom si zatančili,“ ozval se za Viktorií sametový hlas jejího společníka z terasy.

„Pan hvězdář,“ dívka se k němu s úsměvem otočila. Chvíli na sebe pouze mlčky hleděli, pak mu podala ruku.

„Kdo vlastně jste?“ zeptal se Andreas, když zazněly první tóny.

„Mohla bych položit stejnou otázku,“ usmála se tajuplně.

„Jsem-li hvězdář, pak buďte mou hvězdou,“ otočil ji a pozoroval, jak jí za maskou září oči.

Hudba pomalu doznívala. Viktorie se uklonila a opustila parket. Její tanečník se za ní rozběhl: „Počkejte!“

Zastavila se u paty schodiště a čekala, až ji dohoní. Stáli naproti sobě a mlčky se pozorovali.

„Na nebi jsou milióny hvězd. Jak vás mezi nimi mám najít?“

„Hvězdář přeci pokaždé ví, jakým směrem se podívat,“ pousmála se.

„Nedáte mi aspoň malou nápovědu?“ chytil ji za ruku a sevřel ji ve svých dlaních. Viktorie na moment zaváhala, ale pak krátce kývla. Vyprostila se z jeho stisku, sklonila se a pomalu si sundala jeden střevíček.

„Doufám, že máte rád pohádky,“ podala mu ho. Trochu ho to překvapilo, ale neodmítl. Viktorie si s ním vyměnila ještě jeden pohled a vyběhla po schodech nahoru. Andreas ji následoval očima, dokud mu nezmizela na odpočívadle. Potom si pobaveně prohlédl její drobný střevíček a vmísil se zpátky mezi hosty.