Dobré úterní ráno,

tak je to tady. Úplně poslední díl TN. Ale nesmutněte, s hlavními hrdiny se ještě setkáme ve vánočním dvoudílném speciálu, který se tu objeví v pátek a následující úterý. Doufám, že jste si (s přestávkami) užili TN stejně jako já. Krásné pohodové čtení,

Vaše Sirael

Soukromé zahrady upířího krále voněly šeříkem, pivoňkami a růžemi. Tento přírodní, harmonicky vyvážený parfém byl příjemnou změnou po směsi nesourodých pachů upírů v sále a Joyce za něj byla vděčná. Nasála okolní vzduch a zcela se nechala prostoupit vůní jara. Její mysl, ve které až dosud zuřil požár, nacházela ve scenérii kolem tolik potřebný klid a rovnováhu. Pomalu se otočila k Domenicovi, který seděl na kamenné lavičce s hlavou v dlaních, a poklekla před něj.

Byli v zahradě sami. Patrick a ostatní členové královské gardy je beze slova opustili záhy poté, co je dovedli na toto místo. Joyce pro jistotu pročesala okolí svými zbystřenými smysly, ale kromě ptáků ve větvích vzdáleného tisu nezachytila žádnou známku přítomnosti kohokoliv jiného.

„Domenico,“ oslovila ho tiše. „Domenico, řekni něco. Cokoliv.“ Pokusila se ho vzít za ruku, ale byl příliš strnulý, nedokázala s ním pohnout. Pískovcová skála osobně.

„Nadia žije. Bude v pořádku,“ zkusila to jinak. Nebyla si jistá, zda ji Domenico vnímá, ale tuhle zásadní informaci musel vědět. „Král tě zastavil včas, než jsi stihl udělat něco, čeho bys mohl litovat.“

Pár sekund mu trvalo, než její slova správně dekódoval. Nadia žije? Je to pravda? Ne, to není možné. Ztratil nad sebou veškerou sebekontrolu. Nemohla jeho útok přežít. Nedůvěřivě zavrtěl hlavou.

„Nemám důvod ti lhát, Domenico. Podívej se na mne.“ Pohladila ho téměř mateřsky po krátkých vlasech. Tváří v tvář jeho slabosti pocítila svou vlastní ženskou sílu. Uvědomila si, že ta síla tu byla vždy, pouze ji ve stínu jeho dominantní energie nedokázala identifikovat.

Po chvíli se Domenico konečně pohnul. Jeho křečovitě sevřené ruce vyhledaly její a pevně je sevřely. Přesto se na ni nedokázal podívat. Na to se příliš styděl, hanba a ponížení ho tížily jako tisícitunové závaží.

„Podívej se na mě, prosím,“ zopakovala svou žádost. „Potřebuji se na tebe dívat.“

Tolik jí toužil vyhovět, ale gravitační síla jeho svědomí opět zvítězila. „Prosím, řekni znovu, že žije.“

„Ano, miláčku. Žije. Brzy bude v pořádku.“ Drobně zaváhala u slova brzy a doufala, že si toho nevšimne. Ačkoliv se Nadia skutečně plně uzdraví, dvě tři noci to zabere. Což při jejím stáří a síle znamenalo, že momentálně nebyla právě v nejlepším stavu.

„Oukej, oukej.“ Zhluboka vydechl a otevřel oči. První, co uviděl, byla zelená tráva pod jeho nohama. O kousek výš spatřil její kolena, následována pevným, štíhlým tělem. Pak se zastavil u důlku mezi klíčními kostmi, neschopen pokračovat dál v obavě, co uvidí.

„Jsem v pořádku. Nic to není.“ Uhodla tok jeho myšlenek a nasměrovala jeho ruku ke své šíji, kudy se vinula jako růžová lesklá stužka sotva zhojená jizva po upířích špičácích.

„Tolik mě to mrzí, cara. Tolik mě mrzí tohle všechno.“

„Mě ne. Jsme spolu, a to je to, na čem záleží. Jestli nás nezabili doteď, máme slušnou šanci to přežít.“ Nepodstoupila tohle všechno jen proto, aby se před cílovou páskou vzdala. Na to byla až příliš tvrdohlavá a vytrvalá. Vzpomněla si na všechny ty chvíle, které je dovedly až sem: setkání v parku, záchrana z univerzity, lekce sebeobrany v Connorově vile, zima ve Wisconsinu, bláznivý seskok v New Yorku, romantické večeře v Itálii, shledání v Krakově. A samozřejmě její proměna.

„Tvá krásná žena má pravdu, synu.“ Král se objevil přímo před nimi. Joyce okamžitě vyskočila, náhlý příval adrenalinu ji nutil k akci. Bojuj nebo uteč, křičela její mysl, když se v obraně postavila před Domenica.

„Moc pěkné,“ pokračoval Ostap, „ta vzájemná touha ochraňovat jeden druhého. No, budete ji potřebovat. Asi tak příštích tisíc let.“

Joyce si krále měřila ostražitým pohledem, ačkoliv jí bylo jasné, že kdyby se rozhodl je zabít, nedokázala by mu v tom nijak zabránit. „Nerozumím.“

„Hned vám to vysvětlím. Něco jsem si totiž tam v sále,“ mávl rukou směrem k pevnosti, „uvědomil. A to, že nikdo nemůže být Ultrixem věčně. Ani tady Domenico, ač mě dnes jeho výkon ohromil.“

„Stále nerozumím.“ Její oči však říkaly něco jiného. V mozku se jí vylíhla šílená myšlenka.

Na Ostapově tváři se objevil úsměšek. „Ne, Joyce, rozumíš mi velice dobře. Jakmile Domenico přestane být Ultrixem, a je jedno, z jakého důvodu se tak stane, nastoupíš na jeho místo. Pro vás oba, doufám, že to bude až za pár století. Potřebuješ zesílit a především vycvičit.“

V zahradě se po jeho prohlášení rozhostilo naprosté ticho. Dokonce i ptáci umlkli, jako by chápali vážnost situace. Joyce zavrtěla prudce hlavou. „Já přece nemůžu být Ultrix.“

„Každý může být Ultrix,“ odvětil Ostap. „Ale ty k tomu máš předpoklady. Viděl jsem to hned, jak jsi vešla do sálu. A on,“ král pohlédl na zhrouceného Itala, „to ví v hloubi duše také. Proto ho přitahuješ. Jen si to ještě neuvědomil.“

„Nesmysl,“ rázně jeho tezi odmítla. „Neproměnil mě proto, aby ze mě udělal sebe.“

„To možná ne. Ale přesto to bude muset udělat.“

„Vy nás nikdy nenecháte na pokoji, že? Pořád si budete dokazovat, že nad námi máte moc.“ Byla rozzuřená jako tygřice chránící své mladé.

„Cara, ne.“ Domenico povstal a přinutil ji zbytkem své síly, aby se na něj podívala. „Je po všem. Budeme spolu a já nikdy nedopustím, aby ses musela ujmout mé funkce.“ Mluvil pomalu, jen ztěžka přemáhal obrovskou únavu, která se mu usadila na ramenou. Král rozhodl a on byl tentokrát jeho rozsudek ochoten akceptovat. Cokoli, co jim umožní být spolu a zároveň daleko odsud.

„Dobře. Jsem rád, že jsme se dohodli. Až bude Nadia schopna předstoupit před lid, uspořádám banket na vaši počest. Pak můžete odejít.“ S tím se, naprosto spokojen s výsledkem, vzdálil a nechal tak milence opět o samotě.

„Já tomu nevěřím.“ Založila si ruce na prsou a nevědomky tak zaujala obranný postoj, jakoby jí její paže mohly ochránit před nevyhnutelným osudem.

„Joy, ty nikdy nebudeš Ultrixem, rozumíš? Můžu jím být navždy.“ Pokusil se ji obejmout, ale dál zůstávala schoulená sama do sebe.

„Přesto mě musíš Ultrixem udělat. I kdybych jím nikdy neměla být.“

⭐ ⭐ ⭐

Než mohla Nadia předstoupit před upíří smetánku, aniž by byla patrná její zranění utržená v souboji s Domenicem, uplynuly tři noci, které Domenico s Joyce trávili v soukromých komnatách určených pro úřadujícího Ultrixe. Byly to luxusní pokoje ve věži středověké pevnosti, veškeré vybavení však odpovídalo požadavkům moderní doby. Domenico zde nikdy mnoho času nepobýval, a proto místnosti působily neosobním, hotelovým dojmem.

„Jednoho dne ti budou patřit, tak už můžeš promýšlet, jak je vylepšíš.“ Mezitím se královská předpověď Joyceiny budoucnosti stala jejich soukromým vtipem. Bezvýchodnost situace je přinutila najít klady Ostapova rozhodnutí a přijmout jej se vším všudy. Nakonec dosáhli svého hlavního cíle – jejich vztah dostal královské požehnání – a na tom jediném záleželo. Jak si uspořádají následující roky života, už bylo jen na nich.

„Určitě tu nechám vymalovat. Ta modrá se mi vůbec nelíbí.“ Joyce si naoko vážně prohlížela ložnici.

„Pak se ti vůbec nebudou líbit ani šaty, které ti král na tu slávu vybral.“ Domenico otevřel krabice, které jim před chvílí donesl poslíček, a zlehka nadzvedl lem tmavě modrých šatů.

„To už mě mohl rovnou obléct do černé kůže.“ Rozložila šaty na postel a zamračeně si je prohlížela. Nebyly ošklivé, ale v kombinaci s jejími vlasy a očima bude vypadat jako ledová královna. Svěřila se mu se svým postřehem a Ital se rozesmál.

„Jako sexy ledová královna. Nebo jako sexy Ultrix.“

„Moment. To jsi tu snad ty, ne?“ Škádlivě na něj namířila ukazováček.

„Já nevím. Nemohu něco takového sám posoudit.“

„Ale já mohu.“ Přivinula se k němu a políbila ho na rty. „Jsi sexy Ultrix,“ zašeptala. „Můj sexy Ultrix.“

„A může ti tvůj sexy Ultrix pomoci se zkoušením šatů?“

⭐ ⭐ ⭐

Začátek královského banketu byl stanoven na devátou hodinu večerní. Slavnostní událost s lehce pikantním podtextem přilákala do Vyšgorodu smetánku upířího světa. Jednotlivé rodiny se předháněly v nákladné reprezentaci, zahrnující drahé sportovní vozy, šaty od předních světových návrhářů a šperky astronomické hodnoty. Centrální budovy dvora byly vyzdobeny a slavnostně nasvětleny, všude byla spousta květin a šampaňského. Zkrátka dokonalý třpyt noci.

Joyce vše sledovala ze své pozorovatelny v prvním patře, kam byla spolu s Domenicem vykázána. Nesměli se dole objevit dřív, než je předvolá král.

„Není tu na upíry nějak moc světla?“ Dobírala si ho.

„Myslela sis, že tu žijeme v jeskyni jako v nějakém béčkovém hororu?“

„Ne. Viděla jsem Stmívání.“

„Ach. To vše vysvětluje,“ odpověděl zcela vážně a pak oba propukli v smích, který však netrval dlouho.

„Masaa El Kheir,“ popřála jim Nadia arabsky dobrý večer, když kolem nich proplula na balkon. Na sobě měla svůj typický černý úbor, jediný ústupek slavnostnímu večeru představoval zlatý lem její amiry.

„Maestra,“ Fabbris před ní poklekl na koleno. Joyce poodstoupila, aby si mohli v klidu promluvit.

„Prosím, vstaň. Neviním tě z ničeho. Všichni jsme jen královi poddaní.“ Z jejího hlasu zazněla určitá nespokojenost, kterou tam nikdy dřív neslyšel.

„Pro mé chování neexistuje ospravedlnění.“ Přesto vstal a pohlédl do její zpola zahalené tváře. Velké, silně nalíčené oči na něj hleděly laskavě a mírně.

„Nic jsi nepochopil, Nico. Bývala bych byla zemřela s radostí, že to pro tebe mohu udělat. Ale nemluvme už o tom. Po slavnosti odcházím, a proto se s tebou chci rozloučit.“

„Kam půjdeš?“ Její rozhodnutí ho nepřekvapilo. Král, stejně jako dvůr, jí přinesl jen zklamání.

„Domů. Evropa je krásná, ale já toužím po klidu oáz a samotě v poušti. Budeš-li mít cestu do Afriky, ráda tě uvidím. Hodně štěstí, synu.“

„Děkuji, maestra. Sbohem.“ Neobjal ji, protože věděl, že by si to nepřála. Jediný pohled z očí do očí toho dokázal vyjádřit daleko více.

Nadia krátce pokývla také Joyce a pak zmizela v houstnoucím davu hostí.

„Myslím, že už ji nikdy neuvidím.“

Joyce k němu přistoupila a položila mu ruku na rameno. „Ona se o sebe postará.“

„Já vím.“

⭐ ⭐ ⭐

„Díky bohu!“ Joyce sebou plácla na postel. „Připadala jsem si tam jako ohrožený druh nosorožce.“ Skopla z nohou střevíčky na vysokém podpatku. Boty přeletěly celý pokoj a s jemným žuchnutím přistály v nejvzdálenějším rohu. Domenico ji pobaveně pozoroval, ležérně opřený o psací stůl z masivního dubu. Po dlouhých měsících se dnes poprvé cítil klidný a uvolněný. Banket a s ním veškeré povinnosti u dvora skončily a hodina, kdy konečně opustí královský dvůr, již byla na dohled. Jeho nepřátelé byli mrtví a král posvětil jeho lásku k Joyce i její právo na život po životě. Jeho štěstí bylo dokonalé.

„Měla bys být poctěna takovým zájmem o tvou osobu. Každý chtěl vidět tu, která svedla Ultrixe.“

„Právě teď lituji, že mezi upíří schopnosti nepatří také telekineze. Mohla bych si vůlí přitáhnout ty boty zpět a hodit jimi tentokrát po tobě.“

„Chytil bych je a nalil si do nich šampaňské. Ne, teď vážně. Je to za námi, cara. Odteď jsme dva svobodní nesmrtelní, kteří si mohou dělat, co budou chtít. A proto se tě ptám: kam vyrazíme?“

„Někam, kde nejsou upíři. Třeba do Rumunska.“

⭐ ⭐ ⭐

31. prosince 2011 (o osm měsíců později)

Monte Carlo, Monaco

Stáli na balkoně knížecího paláce a užívali si výhled na osvětlený přístav plný plavidel nejrůznějších tvarů a velikostí. Každou chvíli se na nebi objevil osamělý záblesk, předzvěst velkého ohňostroje, který vypukne pár sekund po půlnoci. Rok 2011, první rok jejich společného života, se chýlil ke konci. Kdyby jej měla nějak charakterizovat, nejspíš by se ve výčtu použitých přídavných jmen objevilo něco jako šílený, fantastický, dobrodružný, láskyplný. A především to byl rok spousty změn.

„Tyhle chvíle vždycky svádí k bilancování,“ Joyce se k Domenicovi přitiskla bokem a on ji objal kolem pasu.

„Další rok za námi,“ začal, ale vážný tón záhy vyměnil za škádlivý. „Ne, to po mně nechtěj, Joy. Odvykl jsem si chápat čas lidským způsobem. Po nějakých padesáti letech v kůži jednadvacetileté dívky to pochopíš.“

„Vlastně dvaadvacetileté,“ poznamenala jakoby mimochodem.

„Amore, proč jsi mi nic neřekla? Kdy?“

„Sama jsem na to zapomněla. Bylo to v době, kdy jsem byla v Polsku.“ Další petarda prozářila noční oblohu nad zálivem. Domenico pozoroval celou scenérii v jejích modrých očích, kde se vše odráželo do nejmenších detailů. „Rok sem, rok tam. Nic to neznamená.“

„Dlužím ti dárek k narozeninám. To to znamená.“

„Už jsi mi dal nesmrtelnost.“

„A sebe. Přesto to stále není dost.“ Políbil ji za ucho. „Chci ti dát víc. A shodou okolností mám něco v záloze.“

„Ty jsi neskutečný, víš o tom?“ Na její tváři se rozlil široký úsměv.

„Ne, jen nadpřirozený. Otoč se, Joy.“

Váhavě ho poslechla a pomalu se otočila do sálu plného tančících a bavících se lidí. Z druhé strany sálu na ni zběsile mávaly Yennefer a Gaby, vedle nichž postávali Bjarne, Connor, Gerasimo a Enso.

„Domenico, to je ten nejkrásnější dárek k narozeninám. Jak se ti to povedlo?“ Vyhrkla nadšeně. Ultrix jen nonšalantně pokrčil rameny.

„Ale no tak,“ ozvalo se jí za zády. „Občas bys mohl zásluhy přenechat ostatním.“

Ten hlas okamžitě poznala. „Luco!“ Bez dalšího mu padla do náruče a pevně svého nejlepšího přítele objala.

„Rád tě vidím, můj americký anděli. I přesto, že máš na sobě šaty z konfekce.“

„Psst,“ sykla mu do ucha a pak se společně rozesmáli.

 

Možná nejsme tím, kým jsme původně chtěli být.

A možná je to tak nakonec v pořádku.

—————————————————————-

—————————————————————-