Pěkné nedělní odpoledne, 

opět se hlásím s předposledním dílem celého TN Přeji pěkné a klidné počtení v předvánočním shonu.

Vaše Sirael

Klášter ve Lvově byl pro Joyce jen další barokní stavbou, ale pro Domenica znamenal vzpomínku na jeho domov v Itálii. Při krátké improvizované prohlídce jí vyprávěl o svém dětství ve Florencii, o přísném opatovi Ensovi z dávno minulých časů a jeho netradičních výchovných metodách. Nicméně to byly všechno vesměs příjemné vzpomínky – Domenico se po čas vyprávění zlehka usmíval.

Dobrá nálada mu však dlouho nevydržela. „Nadia je tu. S mým autem,“ dodal nabručeně. Joyce ho chytila za ruku. V jejích očích četl obavy a trochu překvapivě vzdor.

„Pojďme,“ vedl ji na balkon. Nacházeli se právě ve druhém patře a nejrychlejší cesta dolů vedla právě tudy. „Tvůj první seskok,“ usmál se na ni.

„Mám dojem, že jsem si zapomněla padák,“ poznamenala suše a pak už jen vnímala svištění vzduchu kolem uší. Dopad byl překvapivě měkký a snadný, jako kdyby skočila z pouhého metru, a ne z deseti.

Přistáli kousek od červeného Audi, o které se opírala žena v černém. Nadia je pozorovala se založenýma rukama a čekala, až přijdou blíž. Takže tohle je nový přírůstek do rodiny. Pozoruhodné.

„Jak vidím, nejspíš sis užila parádní jízdu,“ okomentoval Ultrix prasklý světlomet na straně spolujezdce.

„Nebylo to zlé.“

„Milerád ti přenechám také řízení nazpátek.“

„Ach, jsi laskavý.“ Ještě že zůstal podvozek oproti původnímu plánu relativně nepoškozen. „Joyce, těší mě, že se opět setkáváme.“

„Nápodobně.“ Její výraz však nenechával nikoho na pochybách, co si doopravdy myslí.

„Můžeme vyrazit?“ Nadia již seděla na místě řidiče.

Domenico nepovažoval za nutné odpovědět. Otevřel zadní dveře a gestem pobídl Joyce, aby nastoupila. Pak usedl vedle ní a Nadia nastartovala. Jejich cesta ke dvoru mohla pokračovat.

⭐ ⭐ ⭐

Nemluvili. Nadia se až příliš okatě věnovala řízení, Joyce sledovala noční krajinu a Domenico se zavřenýma očima přemýšlel o nadcházejících událostech. Samozřejmě postřehl, že jeho maestra není úplně ve své kůži, a to vědomí jej dráždilo. Něco se chystá, to bylo jasné. Jenže nevěděl co – mohl pouze hádat, což mu nebylo nic platné. Bude to muset risknout a doufat v co nejlepší výsledek.

Jak kilometry ubíhaly jeden za druhým, začínalo mu to být čím dál jasnější. Král to věděl. Nadia tady nebyla ze své vůle nebo proto, že by mu chtěla nezištně pomoci. Dostala to rozkazem. Kdyby to totiž záleželo na ní, nejspíš by se už o něco pokusila. Nebylo v jejím zájmu ukazovat se na veřejnosti v jejich společnosti. Pravděpodobně by po Joyce vystartovala ještě ve Lvově, dřív, než by se na cokoli stačil připravit. Jenže dostala za úkol dovézt je v pořádku až ke dvoru. Nepochybně to pro ni byla tlustá čára přes rozpočet.

„Docela se divím, že to odnesl jen světlomet.“ Střetli se pohledem ve zpětném zrcátku. Nadia neodpověděla, přesto z jejího výrazu poznal, že ví přesně, co tím chtěl říci. Domenico se pousmál. Dobře. Tuhle hru můžou hrát i dva.

⭐ ⭐ ⭐

Červené Audi si se značnou porcí kilometrů poradilo až příliš rychle. Dorazili ke dvoru za rekordní hodinu a patnáct minut, což nepotěšilo ani jednoho z nich. Každého však z jiného důvodu. Joyce se při pohledu na vstupní bránu a monumentální budovy v dáli udělalo špatně od žaludku. Domenico nasadil ještě zachmuřenější výraz a Nadia pevně sevřela rty.

Zastavili u brány, kde stále hlídkoval Garibaldi. Nadia túrovala netrpělivě motor, ale neochotný upír se tím nenechal rozhodit. Pomalým krokem došel k autu, drze se o něj opřel a s nepříjemným úsměvem se naklonil k okénku. Nadia na něj s nechutí pohlédla.

„To byl rychlý výlet. A vidím, že se nevracíš sama.“ Když se očima setkal s Ultrixovým pohledem, nervózně si odkašlal. „Tak já vás pustím.“ Garibaldi znatelně zrychlil krok.

„Tos nemusel. Zvládla bych to sama.“

„Já jsem nic neudělal,“ ohradil se Domenico. Copak může za to, že někteří blázni nerespektují nejlepší bojovnici, kterou znal? On by takovou hloupost nikdy neudělal. „Mimochodem, tohle že hlídá hlavní vstup?“

„Hm,“ zabručela v odpověď. „Jde to s námi z kopce.“ Brána se zvolna otevřela a Nadia přidala plyn. Jak se rozjížděla, pneumatiky žalostně zakvílely.

„To auto za nic nemůže,“ postěžoval si tiše Fabbris, ovšem nedoufal, že by jeho slova dopadla na úrodnou půdu. Nadia se pouze ušklíbla.

Dojeli k hlavní budově královského dvora. Nadia jednoduše vypnula motor uprostřed silnice a neobtěžovala se s parkováním. Domenico se rozhodl to nekomentovat. Jakmile vystoupili z auta, obklopili je mlčky příslušníci královské gardy.

„Zdravím,“ pokývl jim Ultrix. „Díky za přivítání.“

„Dost řečí. Král už na vás čeká.“ Patrick, jeho druh ve zbrani v boji proti Laskavým, ho hrubě popadl za rameno.

„No tak to abychom si pospíšili.“

⭐ ⭐ ⭐

Ostap seděl na svém okázalém trůnu, obklopen svými věrnými, šlechtou a jejich nohsledy. Výkvět mé rasy, pomyslel si s jistým despektem. Tyhle mám zachovat a svého nejlepšího mám poslat na setkání se sluncem? Jen to pomyšlení se mu příčilo, a přesto toužil Fabbrise za jeho neustálou zpupnost potrestat. Exemplární příklad, tak je to. Nemůže mu všechno neustále procházet. A jeho krásné africké perle také ne. Vždycky tak otravně drželi při sobě. Bylo by ošklivé je teď rozdělit, že ano?

Jeho čestní hosté, jinými slovy zajatci, byli přivedeni do sálu po zuby ozbrojenou eskortou jeho elitní gardy. Ostap se neklidně zavrtěl. Očima hledal jedinou osobu – onu bájnou dívku, o níž již tolik slyšel. Kráčela uprostřed hloučku po Fabbrisově boku, s hlavou hrdě vztyčenou a pevně sevřenými rudými rty. Tmavé vlasy i v tlumeném světle sálu vydávaly jemnou, temně modrou aureolu a její oči vyzařovaly ledový chlad. Tahle malá bude jednoho dne nebezpečná, napadlo ho. Možná by nebylo od věci vycvičit ji. Přece jen je jeho spotřeba Ultrixů vyšší než u všech jeho předchůdců. A navíc – nebyl by to nádherný paradox? Proměněna milencem – Ultrixem, aby po jeho smrti zaujala jeho postavení? Lákavá myšlenka, kterou se určitě bude ještě zabývat. Později. Teď byly na řadě důležitější záležitosti.

„Ach, jaká čest, pan Fabbris osobně,“ král povstal a přistoupil o krok blíže ke skupince. „Nadio, děkuji ti přede všemi za prokázanou službu. Vidím, že jsi přivedla i tento roztomilý klenot.“ Mávl rukou a stráže se zdráhavě rozestoupily, takže před ním Joyce stála zcela nechráněna. Zarputile upírala svůj pohled do země a krále ignorovala. Zato Domenico se jen stěží ovládal, jeho černé oči se vpíjely do Ostapových takovou silou, až to krále nemile překvapilo.

„Vidím mezi vámi velmi silné pouto. Domenico, synu, pověz nám, co tě přimělo tuto dívku proměnit i přes výslovný zákaz tvořit nové jedince našeho druhu.“

Kdyby mohl, poslal by Fabbris svého krále s radostí do háje. Jenže to bylo to poslední, co si mohl dovolit v této situaci udělat. Hraje tady zatraceně vysokou hru – tu nejvyšší – o život nejen svůj, ale i obou žen vedle něj. I kdyby on sám měl padnout, ony musí přežít. Za každou cenu. Mírně se proto králi uklonil a začal hovořit tichým, pokorným hlasem bez špetky předchozího vzteku a opovržení.

„Můj králi, představuji ti Joyce Fieldsovou, ženu, kterou jsem si vybral na cestu věčností. Ženu, kterou jsem několikrát málem ztratil, abych ji znovu získal. Ženu, na níž mi záleží víc než na vlastní existenci. Ženu, kterou jsem proměnil bez tvého souhlasu, protože jinak bych ji ztratil navždy.“ Poslední slova pronášel směrem k Joyce, která se marně snažila skrýt zrádné slzy.

„Pochopil jsem správně, že jsi tuto dívku vyrval ze spárů smrti?“ Ostapa jeho výstup ani trochu nedojal. Koneckonců už vše podstatné věděl. A nyní to věděli i jeho dvořané, což bylo hlavním účelem celé šarády.

„Ano,“ odpověděl prostě Domenico.

„Takže jsi okradl smrt o jedno z jejích dětí. Narušil jsi rovnováhu světa, synu. To je zlé. Co s tím budeme dělat?“ Ostap se otočil k přihlížejícím příslušníkům významných rodin své říše. „Co navrhujete, dámy a pánové?“

Sálem to zašumělo, nikdo se však neodvážil promluvit nahlas. Poštvat proti sobě Ultrixe by toužil jen opravdový blázen. Přesto král několik návrhů zaslechl.

„Smrt za smrt? Slyšel jsem dobře? To je velmi krutý trest, ať už jej navrhl kdokoliv.“ Ostap očima vyhledal Daniila Volkova, který ta slova vyslovil jako první. Domenico si v duchu zapsal jméno šlechtice na pomyslný seznam smrti.

„Koneckonců je to však spravedlivý trest,“ promluvil král znovu po krátké odmlce. „Musíme ovšem ještě rozhodnout, čí smrt navrátí svět do rovnováhy. Svým způsobem jsou vinni všichni tři, ač se mi zdá, že krásná Joyce nejméně, neboť svou přeměnu nezavinila.“

„Ať zemře ten, kdo jí proměnil,“ jistý rozsudek smrti z rukou Ultrixe přiměl Daniila Volkova k odvaze. Fabbrisův skon pro něj byl díky králi jedinou možností, jak se dožít příštích Vánoc.

„Synu, i mně se zdá být nejspravedlivějším řešením tvá smrt. Ale nemohu zapomenout na Nadiu, která se na tvém prohřešku podílela.“

„Nadia se o proměně dozvěděla, až když bylo po všem, můj králi. Netrestej nevinné. Jen já nesu vinu, potrestej tedy mě. Přijmu svůj trest s pokorou.“ Každé slovo, které vyslovil, myslel naprosto vážně. V davu to opět zašumělo.

„Na proměně žádnou vinu nenese, to je pravda. Ale souhlasila, že vás dopraví ke dvoru bez mého vědomí. Chytili ji u brány, když chtěla opustit areál. Je to tak, Nadio?“

„Ano, můj králi.“ Afričanka na sobě nedávala znát žádné emoce, jakoby se jí dění okolo vůbec netýkalo. Tušila, jakým směrem se audience ubírá, a byla za to vděčná. Přijme smrt hrdě, bez zbytečných výlevů, bez dramat. Její služba skončila, její místo převezmou jiní. Svět se bude točit dál i bez jejího přičinění. To vědomí bylo svým způsobem uklidňující.

„Dovolte mi tedy malé shrnutí, vážení. Jsme smrti dlužni jeden život, máme zde však dva viníky. Jak vybereme toho, který dluh splatí?“

„Já splatím dluh,“ vrhla se Joyce kupředu, než stačil kdokoli zareagovat. V davu to zašumělo.

„Joy, ne,“ Domenico na ni hleděl s němou prosbou v očích. V její tváři se však zračilo nezdolné odhodlání.

„Já jsem příčinou toho, proč tu nyní stojíme. Já jsem ta, o jejíž život se tu jedná. A jenom moje smrt vás může uspokojit.“

„Moudrá slova na tak mladou ženu. Nicméně jsme tě již prohlásili za nevinou. A já nikdy netrestám nevinné.“ Ostap se na Joyce laskavě usmál. Nebudeš mi kazit plány, drahá. Tvá oběť není ta, kterou potřebuji.

„Ať rozhodne souboj,“ prohlásil po krátké pauze Patrick, Domenicova tělesná stráž. „Ultrix proti Ultrixovi. To je fér.“

„Ano, souboj,“ zahučelo v davu přítomných čumilů.

Ostap zvedl ruce nahoru. „Dobrá, rozhodli jste. Domenico, Nadio, budete souzeni po starém způsobu v boji na život a na smrt. Zbraně nejsou povoleny, použijte jen své tesáky. Souboj začne za dvě minuty.“

⭐ ⭐ ⭐

Zatočila se jí hlava a před očima spatřila tančit stříbrné nitky. Joyce se pokusila zhluboka nadechnout, tak jak to dělávala v dobách svého lidského života, ale nepomáhalo to. Kyslík nebylo to, co nyní potřebovala. Její nervová soustava si s ní krutě zahrávala a ona netušila, jak tomu vzdorovat.

To už u ní byl Domenico, pevně ji svíral v náručí a šeptal uklidňující slůvka. Jsem jako hadrová panenka, napadlo ji. Ta myšlenka byla jako záblesk v temnotě, a stejně jako blesk náhle pohasla. Může upír omdlít?

„Joy, mrzí mě to. Takhle to nemělo dopadnout, miláčku. Musíš být statečná a silná. Musíš jim ukázat, že náš vztah měl smysl. Že tohle není konec.“ Naléhavost v jeho hlase ji bodala jako tisíc jehel a nutila ji vrátit se z hlubin svého nevědomí zpět do reality.

„Ale tohle je konec, že? Nemáš v plánu být tím, kdo odsud odejde živý.“ Kdyby mohla, nejspíš by křičela. Ale její hlasivky jí dovolily pouze šepot.

Sklopil hlavu, neschopen odpovědět. Joyce jen rezignovaně svěsila ramena. Nemohla po něm žádat, aby ve jménu jejich lásky zabíjel. Ta oběť by byla příliš veliká a vznášela by se nad jejich vztahem jako stín, jako temný mrak. Jejich cesty by se za nějaký čas stejně rozešly, protože by je k tomu dohnalo svědomí. Prohrají svůj boj tak jako tak. Živí nebo mrtví, na tom nesejde. Jejich vztah byl odsouzen k zániku již od začátku a oba o tom věděli. Osud byl nevyhnutelný.

„Čas vypršel.“ Ostap se náhle objevil přímo u nich. „Polib naposledy svou krásnou ženu, synu, a předstup.“

„Sborem, mia cara. Děkuji ti za vše.“ Vtiskl jí polibek do dlaní, které křečovitě svíral oběma rukama. Joyce tiše vzlykla, neschopna odpovědi. Její oči však hovořily za ni. Domenico ustoupil, sevření rukou povolilo. Sbohem, naznačila rty. Sbohem a děkuji. Nemohla mu říct víc. I kdyby ji nezradil vlastní hlas, rozum ji důsledně nabádal, aby mu nedělala situaci ještě těžší. Vyznání lásky by teď nikomu z nich nepomohlo.

„Začněte,“ pokynul Ostap svým dvěma nejlepším bojovníkům lhostejně, jakoby vůbec nešlo o jejich životy. V nitru však byl stejně napnutý jako většina přítomných v sále. Toužil po dramatu a doufal, že mu jej střet Domenica a Nadii nabídne. V opačném případě by musel vymyslet jiný způsob, jak se zabavit. Pohledem zavadil o Joyce, osamocenou uprostřed davu.

To už stáli oba Ultrixové proti sobě. Nadia nasadila masku neproniknutelnosti, klidná a nehybná. Domenico se ji snažil napodobit, ale dojem klidu v jeho případě kazila rudá skvrna na jeho levé tváři, přímo pod jizvou, kterou mu na památku zanechala Storm. Zrádná slza, kterou rozmazal rukávem svého kabátu.

Hleděli si navzájem do očí a snažili se uhodnout úmysl toho druhého. Afričanka vztekle zasyčela, když z jeho výrazu vyčetla, že on nebude tím, kdo zaútočí jako první. To je můj osud, chtěla na něj zakřičet, ale bylo důležité, aby jejich komunikace probíhala beze slov. Král nesmí získat podezření, že to na něj sehráli. No tak, Nico, ty máš přece důvod žít. Zabij mě.

Fabbris odmítal jasné signály, které k němu zoufale vysílala. Nemůže ji zabít. Byla jako jeho druhá matka. To on musí dnes zemřít. Zakázal si pohlédnout do míst, kde stála Joyce. To by bylo až příliš velké pokušení. Obětovat jednu ženu pro druhou, to není správné řešení. Musí přijít na něco jiného.

Jak chceš, Nico. Když to nejde po dobrém, tak to půjde po zlém. Nadia se bleskově otočila úsporným půl obratem, udělala několik kroků do strany a ocitla se tak na dosah smrtelně bledé Joyce. Promiň, krásko, pomyslela si v okamžiku, kdy svými tesáky narušila alabastrovou pokožku na dívčině šíji. Dávala si pozor, aby nenapáchala příliš velkou škodu, zároveň však potřebovala zapůsobit na toho tvrdohlavého mezka.

Italova reakce byla okamžitá. Jakmile pochopil, o co se Nadia snaží, vrhl se střemhlav jejím směrem, nicméně byl pomalejší a nejhoršímu už zabránit nedokázal. Jediný pohled na dlouhý šrám hyzdící jeho vždy krásnou a dokonalou ženu jej naprosto připravil o veškeré sebeovládání. Ale nebyla to čerstvá krev, co ho přimělo k bezprostřednímu útoku, ani pomyšlení na to, že si někdo dovolil vztáhnout ruku na jeho milovanou. Tím hlavním důvodem byl výraz v Joyceiných očích, v němž se zračil šok ze ztráty iluze vlastní nedotknutelnosti a bezpečí.

Když se později snažil rozpomenout na to, co se v dalších okamžicích odehrálo, měl před očima pouze rudou mlhu. Ta se rozplynula až v momentu, kdy před ním stanul král a svou nadpřirozenou silou mu zabránil v dalším pohybu. Ačkoliv se ho nedotkl ani jedním prstem, ledová energie do něj narazila s intenzitou rozjetého vlaku a připoutala ho na místě.

„To stačí, Domenico. Už jsi nám dokázal, že jsi schopen obětovat cokoliv, jen abys mohl být se svou vyvolenou. Pro tuto chvíli jste oba mými hosty. Odveďte je do mých soukromých zahrad. A ji odneste.“ Ostapův rozkaz se evidentně vztahoval na něj a na Joyce, neboť jejich původní strážci zaujali opět místa po jejich boku. Nezbylo jim tedy nic jiného než se dát do pohybu spolu s nimi. Koho mají odnést, netušil, ale jistě se to netýkalo jich. Tupě kráčel za Patrickem, v hlavě chaos a prázdno. Připadal si jako slepý a hluchý ke všem podnětům z okolí. Jediné, co byl schopen vnímat, byla Joyce po jeho pravici. Instinktivně sáhl po její ruce a propletl svoje prsty s jejími. Síla jejího stisku ho zaskočila a zároveň mu připomněla, co tady dělají.

„Všechno bude v pořádku,“ pošeptala mu a zopakovala svůj stisk. Přinutil se přikývnout, ale podívat se na ni nedokázal.

—————————————————————-

—————————————————————-