Krásné úterní ráno,

tak už tu máme první prosincový den a s ním také další díl TN. Doufám, že se vám bude líbit a necháte mi tu nějaký pěkný komentář

Vaše Sirael

„Sladké sny, mia cara,“ uloupil jí letmý polibek ze rtů tak rychle, že nestihla nijak zareagovat. Vhodná slova našla až o půl minuty později.

„Madam Lucrezie by tě měla naučit slušnému chování. Dobrou noc, Domenico.“ Joyce se pokusila o rychlý výstup z auta, zaparkovaného před hotelem, ale vzhledem k objemnosti svých šatů byla ráda, že vystoupila alespoň tak, aby si zachovala důstojnost. Ještě než za sebou zavřela dveře od auta, uslyšela za sebou tiché uchechtnutí.

Jen se směj, pomyslela si ponuře, když vcházela do vestibulu hotelu. Dnešní večer byl sice tvůj, ale ten příští proběhne pod mojí taktovkou. Jestli tedy nějaký příští večer bude – to si bude muset ještě rozmyslet. Nebyla na sebe právě hrdá za to, že po něm skočila hned, jakmile se objevil. Měla dělat přinejmenším dnes a zítra drahoty jako Scarlett O´Harová a teprve poté měla souhlasit s večeří. Jenže ne vždy je lehké původní záměry dodržet, obzvlášť jednalo-li se o lásku. Nechť mi moji soudci odpustí.

V pokoji byla tma, a tak bezmyšlenkovitě sáhla po vypínači. Žluté světlo zalilo místnost a odhalilo nezvaného návštěvníka. Luca seděl na její posteli v pozici lotosového květu, se zavřenýma očima a vážným výrazem. Safra, neměli se s Gerasimem vrátit až zítra? Do té doby by určitě vymyslela nějakou výmluvu, nějaké ospravedlnění svého činu. Teď bude muset čelit jeho hněvu bez přípravy.

„Neodvažuji se podívat, co máš na sobě. Jestli je to to, co si myslím, tak si mě nepřej.“

„V tom případě se nedívej, dokud se nepřevléknu.“ Spěšně zmizela v koupelně, aby ze sebe shodila ty prokleté šaty a na Lucovy poměry nepříliš vyvedený make-up.

„Neobtěžuj se,“ zavolal za ní. „Ten pach upíra ze sebe stejně nedostaneš. Itálie z tebe doslova čpí.“

„Nevím, o čem mluvíš,“ prohlásila nevinně, zatímco se snažila vymanit z těsných šatů. Zápasila se šněrováním na zádech a zároveň se pokoušela vyzout z vysokých bot.

„Pokrytče,“ okomentoval to vlkodlak, ale nemyslel to zle. Bylo jen otázkou času, kdy se tady Fabbris objeví a bude se dožadovat své milé. A ne že by Joyce podceňoval, ale pokud jde o lásku, musí rozum vždy ustoupit stranou. Nerovný vztah člověk – upír nebyl v tomto výjimkou.

Po deseti minutách byla připravena čelit jeho zkoumavému pohledu, a tak opustila bezpečí koupelny a jen v županu a trepkách se usadila v křesle u okna. Luca nejprve otevřel jedno oko, aby posoudil situaci, a teprve poté neochotně otevřel i druhé. „Možná by ses mu víc líbila takhle,“ nadhodil, protože jí to skutečně slušelo. Saténový župan v japonském stylu s širokými květovanými rukávy zdůrazňoval její štíhlou postavu a rovněž se hodil k jejím hladce sestříhaným vlasům barvy uhlu, ale byly to především její rozzářené oči, co ji dělaly opět krásnou a žádoucí.

„Tak do toho, vynadej mi.“ Jeho lichotku ledabyle odmávla rukou.

„Ne,“ řekl prostě. „Nebudu tě plísnit za něco, co tě dělá šťastnou. Příliš dlouho jsem se musel dívat na tvůj zármutek, abych si to teď neužíval.“

„Pardon, jestli jsem ti šla svým zármutkem na nervy, vaše vlčí lordstvo.“

„Můj americký anděl je zpátky,“ zasmál se a obratně uhnul před letícím polštářem, který po něm hodila.

„Americký anděl teď potřebuje klid na přemýšlení, když dovolíš.“

„Mám to chápat jako vyhazov? A to mi ani neřekneš, jaký byl dnešní večer? To mi nemůžeš udělat, Joyce.“

Naoko se na něj zamračila. „Žádný skandál se tentokrát nekonal, jestli tě zajímá tohle. Byla to zkrátka normální večeře. A možná se bude někdy opakovat.“

„Žádní zabijáci na obzoru?“

„Ne. Žádné šílené bývalky ani divní týpci z Balkánu.“

„Takže na tvoje poměry nuda. Hm,“ pokrčil Luca rameny, „tak to jsem o nic nepřišel.“

„Ne všechna moje rande musí být akční.“

Vlkodlak se zastavil mezi dveřmi. „Klasifikujeme to tedy jako rande?“

„Běž už,“ Joyce mu téměř zavřela před nosem. „A nevím, jak to klasifikuješ ty, ale pro mě to bylo rande. Hezké rande.“

Luca už na to nic neřekl, jen se přehnaně obřadně uklonil a zmizel v pokoji naproti. Joyce se proti své vůli musela usmát. Šašek. Zavřela dveře a přešla k posteli. Původně měla v plánu hloubkovou analýzu svých pocitů, ale únava na ni dolehla s větší intenzitou, než očekávala. Stačila si ještě vybavit jeho tvář a vůni, pak se jí však zachvěla oční víčka a ona je poslušně zavřela. Za okamžik se pokojem neslo její spokojené oddychování.

⭐ ⭐ ⭐

Sluneční paprsky jemně probleskovaly mezerou mezi temně rudými závěsy na oknech. Joyce neochotně zamžourala proti světlu a pak se převalila zády k jeho zdroji. Muselo už být dost hodin, ale nikdo ji nepřišel vzbudit. To bylo od Lucy ohleduplné. Její zpola denní, zpola noční režim byl vyčerpávající. A teď, když je ve městě Domenico, to bude v tomto ohledu ještě horší.

Jen při pomyšlení toho jména začalo její srdce tlouct rychleji. Opravdu spolu včera strávili večer? Nebo se jí to celé jen zdálo? Rozhodně by to nebylo poprvé. Ale ne, tentokrát to určitě nebyl sen. Měla na sobě své princeznovské šaty a narychlo vytvořený uhlazený drdol, který nebyl právě tím nejlepším, co kdy na hlavě měla. Domenicovi to však nejspíš nevadilo. Vlastně si ohledně jeho reakce nebyla příliš jistá. Patrně ho zpočátku vykolejily ty šaty, ale pak to byl opět starý známý Domenico – příjemný společník, nesmlouvavý milenec a pod slupkou veselí utrápený muž.

Promítala si v hlavě scénu v restauraci. Vzal ji do vybraného podniku, kde byly její šaty zcela na místě, a během jídla jí bavil jako za starých časů. Nemluvili o ničem, co by mezi nimi opět mohlo vyvolat hádku, protože to podstatné padlo tam v autě u Visly. Co se týkalo její proměny, nepřekvapilo ji, že nezměnil názor. Na to byl příliš zásadový, příliš Ultrix. Jakoby to jedno slovo dokázalo vystihnout podstatu jejich problému. Ultrix, Ultrix, Ultrix.

Něco však na jejich včerejším rozhovoru bylo jiné. Tápala v paměti, hledala ta slova, která jí dala naději. Stále jsi mladší než já, když mě proměnili. Ano, tak to řekl. Něco v tom, jak tu větu vyslovil, vyburcovalo její mysl k vyšším otáčkám. Domenico sice zamítl její domněnku hned na místě, ale to nevadí. Nenechá si vzít jakoukoliv možnost, navíc, když datum přeměny bylo stanoveno na začátek května. Třeba se tomu nebude bránit, udělá-li někdo špinavou práci za něj. Doufala, že předstoupí-li před něj jako upírka Joyce, neprobodne jí srdce dřevěným kůlem.

Vstala z postele a dala se do úklidu nepořádku, který včera v pokoji vytvořila. Na stole se povalovaly nejrůznější ozdoby do vlasů, mezi nimiž si vybírala vhodný nástroj pro upevnění svého neumělého drdolu, a na zemi několik párů bot, které se jí připletly do cesty při hledání těch jediných a pravých k šatům z Florencie. Jestli má Domenico rád pořádek, tak ho asi zklamu, pomyslela si při pohledu do své skříně. Za ten měsíc v Itálii se toho o něm paradoxně moc nedozvěděla, zato on ji znal jako své boty. Bydlení s upírem bylo na jednu stranu velmi pohodlné, protože nebylo třeba brát na něj příliš ohledy, na druhou stranu jí však unikaly detaily všedního života ve dvou.

„A jsme zase tam, kde jsme byli,“ pronesla nahlas ke stříbrným sandálkům od značky Jimmy Choo, které si vybrala na dnešní večer. Sice ještě nevěděla, co jí čeká, ale tajně doufala, že to bude alespoň stejně tak příjemné jako včera.

⭐ ⭐ ⭐

Domenico se připravoval na večerní schůzku s Joyce, když ho vyrušilo zaklepání na dveře. Ještě než otevřel, věděl, kdo na chodbě hotelu stojí. Na tuhle návštěvu se právě netěšil, nicméně s ní počítal. S povzdechem otevřel dveře a mlčky vyzval hosta gestem ruky, aby vstoupil do jeho apartmánu.

„Řekni mi jediný důvod, proč jsem ti ještě nezakroutil krkem.“

„Taky tě rád vidím, štěně.“

Luca se usadil do křesla a pozoroval Fabbrise, jak si zapíná manžetové knoflíčky. „Měl by sis koupit nový oblek. Tenhle je z loňské kolekce.“

„Napravím to, až se dostanu do Říma.“

„Stejně tak, jako napravuješ svůj vztah s Joyce?“ Kousavý tón, kterým otázku pronesl, pro něj nebyl typický. Domenico se k němu pro jistotu obrátil čelem. Přece jen to byl stále vlkodlak a s těmi si nebylo radno zahrávat.

„Řekl bych, že do toho ti nic není,“ opáčil klidně.

„To tedy je. Pokud je mi známo, tak jsi to nebyl ty, kdo ji minulý měsíc utěšoval, protože jí jeden pitomý upír zlomil srdce.“

„Ona opustila mě,“ bylo to jediné, co dokázal říct na svou obranu.

„Ano. A udělala dobře. Za chvíli by z toho byla venku a mohla by začít zase normálně žít. Jenže ty se objevíš na scéně jako Romeo a čekáš, že se najednou všechno samo vyřeší.“

„Ne, samo ne. Já to vyřeším.“ Byl rozhodnutý dnes navrhnout Joyce podmínky jejich případného vztahu. Podmínky, za kterých spolu budou moci být, aniž by musel jeden z nich ustoupit. Dočasné podmínky.

„Takže z ní uděláš Mrtvou nevěstu Tima Burtona,“ vyštěkl na něj Luca.

„Ne, pse. A i kdyby – ona sama to chce, můžeš se jí zeptat. Zatím jsem jí v tom dokázal zabránit, ale nejsem jediný upír na světě.“ Toho se Domenico obával ze všeho nejvíc. Jeho tvrdohlavá Joyce by přesvědčila i kámen, aby začal tančit. S Yennefer nebo Gaby by to bylo jistě jednodušší.

„Jsi jediný, který by z toho něco měl.“

Fabbris jeho poznámku ignoroval. „Zřejmě máme společnou cestu. Půjdeme?“

„Já půjdu. Pešky.“ Luca se spěšně obrátil k odchodu. Pochopil, že tady ničeho nedosáhne.

„Pozor, aby sis neprošoupal polobotky,“ neodpustil si Domenico malý žert. Ten neodbytný vlkodlak už mu lezl na nervy.

„Pozor, aby Joyce zase nepřišla v slzách. Tentokrát bych nechal Ralpha Laurena doma.“ Luca mu věnoval poslední chladný pohled a pak zmizel za dveřmi pokoje. Domenico zavrtěl hlavou, upravil si tuhý límec bílé košile a s povzdechem vyrazil za svou milou.

⭐ ⭐ ⭐

Domnívala se, že Wawel už dokonale zná – dvakrát tu byla s Lucou a jednou sama – ale evidentně se mýlila. Domenico ji vedl neznámými chodbami, galantně jí otevíral těžké dubové dveře a pečlivě je za nimi zase zamykal. Když spatřila klíče v jeho ruce poprvé, zamračila se, ale nic neřekla. Domenico si toho samozřejmě všiml a zlehka se usmál.

„Mám svá tajemství, cara. Ale nemusíš se bát, tyhle klíče jsem získal naprosto čestným způsobem.“

„Nepřekvapilo by mě, kdyby tě místní považovali za jednoho z jejich světců.“

„Na to umím mizerně polsky.“ V očích mu však šibalsky zahrálo. Joyce nevěděla, co si o tom má myslet, ale raději se už dál nevyptávala. Domenico mohl být téměř kýmkoliv v historii – Drákulou, svatým, prezidentem – nebo někoho z nich minimálně znal. Pět set let byla dlouhá doba, do které se vešla spousta obyčejných lidských životů.

Vedl ji dál a dál, dokud úplně neztratila přehled, kde se nachází. Rovné chodby vystřídaly schody, příkré a úzké, které vedly kamsi nahoru. Joyce šla první, opatrně našlapovala ve svých stříbrných sandálech a Domenico ji jistil zezadu.

„Měl jsi mě varovat, vzala bych si něco praktičtějšího.“

„Tohle je velice praktické,“ ohodnotil její štíhlou siluetu v přiléhavých lila šatech.

„Příště jdeš první ty.“ Ať se taky podívám.

„Už jen pár kroků a jsme tam.“

„Kam mě to vůbec vedeš?“

„Nech se překvapit, cara.“ Vždycky je tak netrpělivá. Jako všechny ženy, které kdy poznal.

Vystoupali do výše druhého patra. Domenico odemkl nízké černé dveře a pokynul jí, aby šla dál. Dveře byly tak malé, že se musela zlehka sehnout, aby se neuhodila do hlavy. Uvnitř se však mohla bez problému narovnat. Malá kruhová místnost měla vysoký strop v podobě kupole s freskou. Podlaha byla z bílého a černého mramoru, přičemž černý mramor tvořil hvězdici uprostřed. Nebyl tu žádný nábytek, žádné obrazy, pouze umělé svíce po obvodové zdi, hrubě omítnuté v románském stylu.

„Co je to?“ Otočila se na svého upíra se zájmem.

„Myslel jsem si, že by se ti tu mohlo líbit. Jsme v katedrále, respektive u jejího vstupu.“

„Ano, asi už vím.“ Joyce pohladila hrubou zeď a zahleděla se na fresku nahoře. Malba znázorňovala korunovaci některého z mnoha polských králů, ale bohužel nedokázala říct, kterého z nich.

„Chtěl jsem na dnešek něco klidnějšího. Něco víc v soukromí.“

„Rozumím.“

„Ne,“ přišel k ní blíž a upravil jí pramen vlasů, který se jí při výstupu uvolnil. „Myslím, že nerozumíš, Joy.“

„Tak mi to vysvětli,“ odpověděla trpělivě, zvědavá na to, co jí poví.

„Včera jsem ti řekl, že o tebe budu bojovat. Hodlám to dodržet, a proto si musíme ujasnit určitá pravidla.“

„Budeme hrát fér?“

„To záleží na tobě. A také na mě. Chci začít od začátku, cara. Tentokrát nebudeme nikam utíkat a schovávat se před polovinou světa. Já zůstanu Ultrixem a ty člověkem.“

Začalo to dobře, ale čím víc toho řekl, tím to bylo horší. Chtěla mu skočit do řeči, ale gestem ruky ji zarazil.

„Tyhle podmínky jsou dočasné. Nejsem tak naivní, abych si myslel, že tě dokážu po zbytek života zrazovat od tvého cíle. Ale dej mi ještě pár let. Chci tě poznat, Joyce. A chci, aby sis byla jistá, že já jsem pro tebe ten pravý.“

„To zní rozumně,“ musela připustit. Kdyby měla popsat své momentální pocity, stačilo by jí k tomu jediné slovo. Ohromení.

„Viď? Sám se tomu divím.“

Odvrátila hlavu, aby neviděl slzy, které jí náhle vstoupily do očí. Jenže Domenico opět zareagoval rychleji než běžný smrtelník. „Nechtěl jsem tě rozplakat, mia cara. Spíš jsem myslel, že tě to potěší.“

Donutila se na něj pousmát. „Já jsem potěšená. Jen mě to – překvapilo.“

Setřel jí rukou slzu, která si našla cestičku k jejím rtům, a pak ji jemně políbil. „Nebudu s tebou pořád, ale budu se k tobě vracet. Budeme spolu trávit čas, protože budeme chtít, ne protože budeme muset.“

Přikývla na souhlas. Tohle bylo víc, než kdy doufala, že může získat. „Proč jsi změnil názor, Domenico?“

Zadíval se do plamenů umělé svíce naproti na stěně. „Pochopil jsem, že jinak se mnou nezůstaneš. A navíc, Enzo má vždycky pravdu. Nemá cenu mu odporovat.“

Joyce se při vzpomínce na starého opata usmála. Ano, i ona uposlechla jeho rady a vyplatilo se jí to. „Měli bychom mu poděkovat.“

„Až si uděláme výlet do Itálie, zastavíme se u něj. Do té doby bych byl rád, kdybys zůstala tady v Polsku. Je to dobrá země, kde většina mých druhů odpřisáhla věrnost králi.“

„Ty jsi mu také odpřisáhl věrnost. Co na to řeknou u dvora, až zjistí, že jsi mě neopustil?“

„Král mi dluží laskavost. Prozatím si s tím nelam hlavu, cara.“

„Měla bych. Dokud nějakou mám.“

„Trochu důvěry, bellezza. A teď ti chci ukázat ještě něco. Pojď se mnou.“ Vzal ji za ruku a vedl ji pryč z kulaté místnosti. „Možná jsem určitým způsobem promluvil do polské historie…“

⭐ ⭐ ⭐

Vrátili se do hotelu kolem třetí hodiny po půlnoci. Domenico ji doprovodil do jejího pokoje, stále ruku v ruce. V pokoji byla tma, ale Joyce nerozsvítila. Nechtěla kazit ten okamžik blízkosti a souladu, který mezi nimi panoval.

Zastavili se uprostřed místnosti, dvě tiché siluety naproti sobě. Domenico naslouchal jejímu přerývavému dechu a rychlému, nepravidelnému tlukotu srdce. Moje srdce. Odteď a navždy.

„Neřekls mi všechno, že?“

„Možná jsem ti zatajil jednu drobnost.“ Jak na to přišla?

„Ven s tím,“ pobídla ho jemně.

„Tak dobrá, dostala jsi mě. Jako vždy.“ Pohladil ji po hřbetu ruky a pak pokračoval. „Musím zítra večer odjet. Mám nějakou práci v Rusku.“

„Asi nemám chtít vědět, o co se jedná.“

„Ne, drahá. Podstatné je, že budu pryč jen dva dny. Pak se k tobě vrátím, abychom mohli začít budovat světlejší zítřky.“

„To jsi řekl moc pěkně, ale ještě nejsi v Rusku, soudruhu.“

Usmál se. „Až se vrátím, rád bych tě přestěhoval někam jinam. Hotel je určen jen na přechodné bydlení, víš.“

„Měla jsem se nastěhovat k Yennefer, až bude její vila obyvatelná, ale někdo ji poslal do Dánska.“

„Nezbytné opatření,“ zašeptal svůdně.

„Doufám, že se usmířili.“

„O tom nepochybuji. Kdybys viděla, jak popadla tu letenku – to nemůže dopadnout jinak než dobře. Ale teď zpátky k nám. Mohli bychom si pronajmout byt někde blízko Wawelu, když se ti tolik líbí.“

„To by bylo skvělé. Ale co Luca a Gerasimo?“

„Je načase poslat je domů. Štěně se možná bude bránit, ale Jaredovi už určitě chybí pilot.“

„Bude se mi po něm stýskat.“

„Mně taky,“ zalhal, za což ho dloubla do žeber. „Au, ty jedna násilnice.“

„Vsadím se, že jsi to vůbec necítil.“

„Ne,“ zakřenil se. „Ale až z tebe jednou bude upírka, budu si na tebe muset dávat pozor.“

„To si piš. Ale do té doby budu určitě hrozně stará a vrásčitá.“

„Cara, pamatuješ si, jak jsem ti říkal, že jsem sobec? Sice tě miluji z jiných důvodů, ale nerad bych trávil věčnost ve společnosti vetché stařenky.“

„Ty jsi ale-,“ pak se náhle zarazila. „Co jsi to říkal?“ Nemohla uvěřit vlastním uším. „Zopakuj to, prosím.“

Domenico se tiše uchechtl, tím svým typickým způsobem. „Říkal jsem, že tě miluji.“

„Já tebe taky.“ Když to vyslovila, zároveň si uvědomila, že je to skutečně pravda. Milovala ho celým svým srdcem, celou svou bytostí. Bez něj trpěla a cítila se poloviční. Už ho nikdy nenechá odejít. Ne nadlouho.

„Neměl by po vyznání lásky následovat polibek?“

Přitulila se blíž k němu a políbila ho jemně na rty. „Takhle?“

„Ne. Takhle.“ A pak ji políbil tak, jak ji ještě nikdo nikdy nelíbal – jemně, vášnivě, romanticky i majetnicky, to všechno najednou. Tak to mělo být už dávno, blesklo jí hlavou a pak mu polibek oplatila.

—————————————————————-

—————————————————————-