Přeji krásné páteční ránko,

jsem tu opět s novým dílem TN. Pěkně se usaďte, protože dnes pojedeme pěkně z kopce. V pátek se potkáme zas

Vaše Sirael

O měsíc později, Krakov

Yennefer seděla na balkoně svého hotelového pokoje a zběžně pročítala nové vydání měsíčníku o bydlení. Její vila dosud nebyla v obyvatelném stavu, ale to neznamenalo, že už nemohla mít předem vybrané podlahy a dlažbu do koupelny. Právě si chtěla tužkou udělat poznámku k obrázku podlahy z dubového masivu, když jí ledová ruka pevně sevřela ústa a drsné objetí doslova přiletovalo ruce k tělu.

Její instinktivní reakcí bylo klást odpor, ale během vteřiny rozpoznala známou vůni Itálie, a tak se uvolnila. Fabbris to vycítil a ihned ji pustil. Teď stál před ní, černý stín v dlouhém kabátu a oslnivě bílé košili, kterou měl u krku mírně rozhalenou, ústupek nastávajícímu jaru.

„Na výletě?“ Optala se ho bez stopy zájmu a dál listovala časopisem.

„Měl jsem tu nějakou práci.“

Yennefer k němu vzhlédla se zvědavostí v očích. Samozřejmě, že se doslechli, že je opět Ultrixem, takže si tu takzvanou práci dovedla představit. „Nějaká zajímavá mise, o kterou by ses chtěl podělit?“

„Ani ne. Ale stejně pro tebe něco mám,“ sáhl do náprsní kapsy kabátu a vytáhl úzkou obálku.

„Co je to?“

„Letenka do Kodaně.“ Zamával jí s obálkou před nosem a tiše se bavil její reakcí. Yennefer zprvu vypadala, že odmítne, ale vzápětí si to rozmyslela a lačně bílou čmouhu ve vzduchu sledovala. Pustil jí obálku do klína a ona si jí vzala. Obchod byl zpečetěn.

„Doufám, že víš, co děláš,“ řekla mu ještě káravým tónem.

„Být tebou, tak si pospíším. Letí ti to za půl hodiny.“ Poklepal na své imaginární hodinky a její poznámku ignoroval, protože na ni neměl uspokojivou odpověď. Kdyby totiž věděl, co dělá, byl by teď stovky kilometrů daleko.

⭐ ⭐ ⭐

Joyce plavala pátý bazén, spokojená a uvolněná jako už dlouho ne. Plovárna pro hosty hotelu byla umístěna v nejvyšším patře, přímo pod střechou hotelu a většinu času byla liduprázdná, což jí naprosto vyhovovalo. Od nočních nákupů k nočnímu plavání. To je tedy posun, pomyslela si s určitou trpkostí, ale vzápětí se tomu tiše zasmála. Tohle bylo to nejmenší, co se za ty tři měsíce změnilo.

Plavání se jí za poslední měsíc stalo účinnou terapií, jak si srovnat v hlavě ten zmatek, který začal čtrnáctého ledna tohoto roku. S každým uplavaným kilometrem cítila, jak od ní odplouvají starosti a smutek po rozchodu s tím tvrdohlavým upírem. Voda v bazénu smývala slzy z jejích tváří, až je postupně zcela nahradila. Přesto byla v myšlenkách často s ním, i když netušila, kde se zrovna nachází. Představovala si ho tak, jak ho poznala té první noci v parku, kdy jí pomohl na nohy.  Teď bude zrovna takový, staronový Ultrix s důležitým posláním chránit svět před upířími padouchy. Ultrix, který nemá čas na lásku, natož na lásku ke smrtelné ženě.

Dala si ještě svých obvyklých dvacet bazénů a pak se usadila na jeho okraji, aby si vysušila hebkou osuškou vlasy. Jejich údržba byla čím dál víc náročnější, protože z původně elegantního mikáda se stalo cosi, co nedokázala pojmenovat. Vlasy jí vždycky rostly až příliš rychle. Bude s tím muset v nejbližší době něco udělat.

Vstala a jediným švihem odhodila napůl vysušené vlasy dozadu. Přitom jedním okem postřehla jakýsi pohyb vzadu u lehátek. Když se tam podívala znovu, nezahlédla nic podezřelého. Nejspíš se jí jen něco zdálo, řekla by si kdysi, ale teď věděla, že existuje i jiná možnost. Někdo tu s ní je. A ten někdo není člověk. Pomalu se otáčela po své ose, připravena na nezvaného návštěvníka. Připravena zemřít.

Nebyla však připravena trpět. Stál na druhé straně bazénu, přesně takový, jak si ho představovala, chladný, krásný a nebezpečný. Osuška jí vypadla z rukou, ale ona si toho nevšimla. Udělala tři kroky vpřed, pak se zastavila a zavrtěla nevěřícně hlavou.

„Moje podvědomí je kruté. Ukazuje mi jen to, co chci, ne skutečnost.“

Domenico se nehýbal. Vpíjel se svýma očima do jejích, hltal každý detail její tváře a ukládal si jej do paměti. Možná je to naposledy, pokoušel se sám sobě namluvit, ale v hloubi duše věděl, že je to jen další lež. Bude se na ni tajně chodit dívat, dokud nezestárne a nezemře. Bude pro něj stále tou nejkrásnější bytostí, i kdyby k ní zub času nebyl milosrdný.

„Jsem skutečný. Obávám se, že až příliš skutečný a sobecký upír.“

Milovala ten hlas, tu směsici angličtiny a italštiny, která se jí zdála tak svůdná a mazlivá. Ještě před měsícem by byla ochotná zaplatit jakoukoliv cenu, aby jej slyšela. Ještě před měsícem by se k němu rozeběhla jako dítě hledající ochrannou náruč svého rodiče. Nyní byla ostražitá, vyčkávající. Už jednou se spálila a téměř vyléčila. Nechtěla to celé zažívat znovu.

Všiml si její odtažitosti. „Omlouvám se. Neměl jsem právo vyhledat tě. Bude lepší, když na mou návštěvu zapomeneš.“

„Nemohu zapomenout,“ odpověděla rychle v obavě, že opět zmizí.

„Ani já ne,“ sklonil hlavu v pokorném gestu.

„Co s tím budeme dělat?“

Tak vyhaslá, proběhlo mu hlavou, netečná a bez života. „Já nevím,“ přiznal. „Chceš, abych odešel?“

„Nechci. Ačkoliv vím, že dělám hloupost a později toho budu litovat.“ Asi tak jako feťák lituje toho, že si sehnal další dávku.

„V tom případě bychom mohli zajít na večeři. Někam do města.“ Byl to nesmělý návrh, který mohla jediným slovem odmítnout. Už žádné příkazy. Tak to ve vztahu nesmí fungovat.

„To bychom asi mohli,“ odpověděla opatrně. „Jen se musím přichystat a říct to Yenn. Už jsme měly na večer nějaké plány.“

„To už je zařízené. Yennefer vaše plány zrušila první.“

Byla to provinilost, co slyšela v jeho hlase? „Co jsi provedl s Yenn?“ Přimhouřila podezřívavě oči.

„Zařídil jsem jí menší výlet. Do Dánska.“

Joyce se na něj poprvé usmála. „Dobře. Moc dobře.“

⭐ ⭐ ⭐

Domenico jí dal hodinu na to, aby se připravila, a pak zmizel do temné noci. Posbírala své svršky a zamířila do svého pokoje. Na posteli našla krátký vzkaz, evidentně načrtnutý ve spěchu: Uplatil mě. Dávej na sebe pozor.

„To nemohu slíbit,“ zašeptala a otočila se k velké skříni, aby si vybrala něco vhodného na sebe. Teď by se jí tu hodil Luca, ale ten byl naneštěstí pryč i s Gerasimem. Určitě by ji přemlouval, aby nikam nechodila, ale i tak by jí vybral správné šaty.

Jak se probírala ramínky s luxusními kousky polských návrhářů, zastavily se její prsty na šatech, které měla na sobě té noci ve Florencii. Té noci, kdy byli naposledy šťastní. Původně chtěla zničené šaty vyhodit, protože jí nepřipomínaly nic dobrého, ale Luca jí je zabavil a nechal opravit. Nejspíš je museli ze tří čtvrtin kompletně přešít, ale i tak to byly stále ony. Byla by to velká troufalost, kdyby si je vzala i dnes?

⭐ ⭐ ⭐

Yennefer seděla v letadle směr Kodaň, neklidná a skleslá. Domenico jí koupil letenku do první třídy, ale ona neměla kdy, aby to ocenila. V myšlenkách už byla v Kystvej. Jak ji Bjarne přijme? Nevyhodí ji rovnou ode dveří? Zároveň měla špatný pocit kvůli Joyce. Z hlediska bezpečnosti byla v nejlepších rukou, ale v dalších ohledech Domenicovi nedůvěřovala. Neměl právo se tam jen tak zjevit a znovu jitřit staré rány.

Letadlo dosedlo na dánskou ranvej dřív, než by se jí osobně líbilo. Nikdy si o sobě nemyslela, že je zbabělá, ale teď k tomu neměla daleko. Nedokáže do toho domu jen tak nakráčet, jako by se nic nestalo. Řekla mu spoustu ošklivých věcí, které bohužel již nevezme zpátky. Není vlastně o nic lepší než Domenico. On alespoň není zbabělec.

Vystoupila z letadla jako poslední a pomalu následovala dav cestujících. Nebylo kam spěchat, nikdo ji neočekával. Vyhnula se zavazadlovému prostoru a pak pokračovala dál, ven z letiště. Pohled na noční Kodaň ji trochu ukonejšil. Zašla se podívat na malou mořskou vílu, u níž strávila asi hodinu. Většinu z toho času házela do vody oblázky, které letěly až pět set metrů daleko. A spolu s oblázky ji opouštěly i strach a pochybnosti. Poté, co odhodila do rozbouřeného moře šestačtyřicátý kámen, rozběhla se jako smyslů zbavená do Kystvej, aby se svým obavám postavila tváří v tvář.

⭐ ⭐ ⭐

Domenico jako správný džentlmen čekal u auta, až jeho vyvolená sejde dolů a poctí ho svou přítomností. V Polsku jezdil nenápadným modrým autíčkem, které jemu osobně připadalo směšné, nicméně byl v zemi inkognito, a tak nechtěl vzbuzovat pozornost víc, než bylo nutné. Kdyby Ostap zjistil, že opět obtěžuje smrtelné ženy, a to konkrétně tuto jednu smrtelnou ženu, bylo by na královském dvoře asi pěkně dusno. Pro jistotu si zajistil dostatečné krytí, ale byl v jejich světě natolik známý, že ani to nemuselo stačit.

Od jejich setkání u bazénu uběhla hodina a deset minut. Už se pomalu chystal dojít si pro Joyce nahoru, když se objevila ve vestibulu hotelu. Prošla pozlacenými otočnými dveřmi, s ruměncem ve tváři a zvídavýma očima, v nichž spatřil záblesk původní jiskry, kterou tolik miloval a kterou marně před hodinou hledal. O zlomek vteřiny později si uvědomil, co má Joyce na sobě. Opravdu to byly ony? Měl za to, že byly dočista zničené, ale evidentně si někdo nechal záležet na jejich znovuzrození. Po zádech mu přejel mráz. Nevěřil na déjá vu, ale teď poprvé něco podobného zažil. Má to chápat jako druhou šanci za pokažený večer ve Florencii? Nebo si s ním Joyce jen krutě hraje, což by si plně zasluhoval?

„Omlouvám se, že jsem tě nechala čekat. Půjdeme?“ Tiše si vychutnávala jeho reakci, sama však zůstávala chladná a věcná. Hlavně neztratit hlavu.

„Nic se nestalo. Prosím.“ Otevřel jí dveře u spolujezdce a pomohl jí nasednout. Pak obešel auto, stále mírně otřesen a nasedl. Než nastartoval, jejich pohledy se na okamžik střetly v nehlučném výbuchu emocí. Domenico nervózně zamrkal a začal se na upíra až příliš pozorně věnovat řízení.

„Objednal jsem stůl v jedné restauraci. Doufám, že máš hlad,“ řekl po chvíli, protože ho její mlčení děsilo víc, než kdyby se na něj vrhla a zasypala jej nadávkami. Jenže to by nebyla Joyce.

„Ano, děkuji.“ Její sebeovládání doznávalo vážných trhlin. Doufala, že navenek není patrné nic z toho, co se jí honilo hlavou. Nejraději by na něj vychrlila vše, co si myslí, a vzápětí by ho jednoduše objala a už nepustila. Jestli takhle nějak vypadá schizofrenie, pak je šťastná, že nešla studovat psychiatrii. Její vlastní mysl by jí momentálně bohatě postačila jako kvalitní studijní materiál na celé pětileté období.

Z tónu jejího hlasu by zamrzlo i samotné peklo, napadlo Domenica. Tep jejího srdce však prozrazoval, že není tak nad věcí, jak vypadá. Možná, že nebyl vhodný čas hrát si na slušně vychovaného kavalíra u stolu v přelidněné restauraci. Možná byl vhodný čas na úplně něco jiného. Sešlápl plyn až na podlahu a prudce zahnul doleva, aby se dostal z husté městské zástavby. Modré autíčko hlasitě protestovalo proti takovému zacházení, ale Domenico se tím nenechal odradit. Cítil na sobě její nesouhlasný pohled, který ho ještě víc utvrzoval v jeho úmyslu. Dnešní večer bude v jeho režii.

⭐ ⭐ ⭐

Yennefer dobíhala poslední kilometry cesty do Kystvej se svítáním v zádech. Jestli se tam brzy nedostane, zbyde z ní jen hromádka prachu. Třeba by se tak ale Bjarnemu líbila víc. Neměla by na něj žádné přehnané nároky – sem tam přeleštit urnu nebo něco podobného – to by mohl i takový nabručený starý mládenec jako on zvládnout.

Koho chceš ošálit těmi špatnými vtípky, Yennefer? Ozvalo se její alter ego, ošklivá upírka, která neměla ráda komplikovanost meziupířích vztahů. Třeba už tě nechce. Třeba si už našel náhradu. Snažila se ten hlásek vzadu v hlavě ignorovat a soustředit se pouze na cestu, ale nebylo to jednoduché. V poslední zatáčce před domem již cítila podivné šimrání na kůži – do východu slunce zbývalo sotva pár minut.

Doslova přelétla schody na verandě, prudce otevřela dveře a vpadla do domu. Tady to bylo o něco lepší, ale před denním světlem by ji samotný dům neochránil. Naštěstí moc dobře věděla, kudy se dostane do úkrytu. Ještě pár kroků – ignorovala doutnající pramen vlasů – a dveře do sklepení se před ní samy otevřely. Pár silných rukou ji nadpozemskou rychlostí vtáhl do temnoty uvnitř a zavřel za ní dveře. Narazila do jeho ocelové hrudi a vzápětí ji pevně sevřel v objetí. Její smysly zaplavila vůně bylinného likéru, té nejsladší vůně, jakou kdy poznala.

„Vítej doma,“ zašeptal jí do vlasů svým drsným, ochraptělým hlasem.

„Přinesla jsem něco na grilování.“ Zažertovala a pak ho dlouze políbila. Tady byla slova zbytečná.

⭐ ⭐ ⭐

Zastavili na břehu řeky kus za městem. Domenico vypnul motor a zhasl světla, čímž je uvrhl téměř do absolutní tmy. V dáli zářila světla města, ale tady v zalesněné krajině poskytovaly jediné světlo hvězdy na obloze. Joyce se dívala přímo před sebe na temnou proudící masu vody, aby se vyhnula Domenicově upřenému pohledu. Seděli tak tiše několik minut, dokud vzduch kolem nich doslova nezačal jiskřit napětím.

„Proč ses vrátil, Domenico?“

Její otázka mu zněla v uších jako povzdechnutí. „Čekal jsem, že se na to zeptáš dřív.“

„Takže sis na to určitě připravil odpověď.“

„Obávám se, že ne. Respektive mě nenapadla žádná vhodná slova, která by ten zmatek v mojí mysli vystihla.“

„Žádala jsem tě, abys mě nějakou dobu nechal být.“

„Já vím. Jenže to nedokážu.“

„Myslela jsem si, že Ultrix dokáže všechno.“ Ano, věděla, že vstupuje na tenký led, ale přesto se to riziko rozhodla podstoupit.

Domenico zareagoval dle jejího očekávání. Prudce se k ní obrátil a chytil ji jednou rukou za bradu. „Neměla by sis hrát s nevyrovnaným upírem, cara. A já jsem poslední dobou velmi nevyrovnaný upír.“

„Evidentně,“ Joyce se pousmála, což ho ještě víc zmátlo. „Takže co navrhuješ?“

„Rád bych slyšel spíš tvoje návrhy, protože jestli si to správně pamatuji, byl problém na tvé straně hřiště.“

„Ale to není fér, Domenico. Přijdeš si sem bez pozvání a pak po mně chceš řešení, které neexistuje.“ Zamračila se na něj. Co od ní ksakru očekává? Že mu po tom všem padne do náruče a omluví se mu za to, že odjela? Tak to tedy v žádném případě.

„Ne, nehraju fér. S tebou jsem nikdy nehrál fér.“

„Tak začni. Řekni mi, co chceš. A popravdě, prosím.“

Domenico uhnul pohledem, protože se už dál nedokázal dívat do těch ledově modrých očí, které ho teď doslova propalovaly skrz naskrz. „Vím jen, co určitě nechci. Nechci žít ve světě, jehož nejsi součástí, cara. Nemůžu s tebou žít jako normální člověk, ale zároveň se nemohu držet zpátky. Připadám si jako v očistci, když tě nemám poblíž. Jak už jsem dnes jednou řekl, jsem sobecký upír, takže neudělám to, co je eticky správné, a budu o tebe bojovat.“

„Ustup a půjde to bez boje.“ Jeho slova způsobila, že se jí zamžily oči slzami. Rychle zamrkala, aby je zahnala na ústup, ale bylo jí jasné, že mu to neuniklo.

„Ne. Přej si cokoli kromě tohoto. Důvody pro tvou nesmrtelnost pominuly smrtí Ravliče a rozprášením Laskavých. Už se z jejich strany není čeho obávat.“

„To vím. Ale existují i jiné důvody.“

„Rozmar, Joy. Stále jsi mladší než já, když mě proměnili.“

„Znamená to, že až mi bude dvacet šest, že mě taky proměníš?“ Znala odpověď na svou otázku předem, ale musela to zkusit. Naděje umírá poslední.

„Hádej, cara,“ tón jeho hlasu ji nenechával na pochybách o jeho úmyslech.

„V tom případě by ses měl raději věnovat své práci a na mě zapomenout.“ Podařilo se jí zachovat kamennou tvář.

„Ne. Budu bojovat. Přesněji budu bojovat s tebou o tebe.“ Pohladil ji hřbetem ruky po tváři a pak se z ničeho nic usmál. „Však já tě přesvědčím, bellezza, že spolu můžeme být. A teď je čas na tvou večeři.“ Nečekal na její odpověď a nastartoval auto. Za několik minut už byli zpátky ve městě.

„Jsi zatvrzelý a nesnesitelný,“ zabrblala tiše, ale nemyslela to tak úplně vážně.

„A přesně to na mně miluješ.“ Znovu se sebejistě usmál. Proč ho to nenapadlo dřív? Takový jednoduchý, leč geniální plán.

Joyce neodpověděla. Na mysli jí vytanula pouhá dvě slova. Ten prevít.

—————————————————————-

—————————————————————-