Milé čtenářky, 

přeji vám pěkné odpoledne. Já vím, že už jste nedoufaly (občas už nedoufám ani já), ale přesto tu mám nový díl. Možná mne za něj nebudete mít rády, ale slovy jedné z postav „každý z nás dělá to, co musí“. No a příště…příště to bude divoké…

Vaše Sirael

„Kde jsi?“ Nadia sotva hýbala ústy, přesto to Storm na druhém konci linky připadalo, jako kdyby ječela.

„V Praze. Nechceš se zastavit? Mají tu vážně dobré pivo.“

„Už jsi dávno měla najít Domenica a tu lidskou holku.“

Páni, to znělo, jako by zuby drtila štěrk. „Chystám se na to. Musela jsem si obstarat jeden podstatný doplněk, kterým to provedu.“

„Storm, na člověka by ti klidně stačily tesáky,“ Nadie evidentně docházela trpělivost.

„Hm. Na ni ano,“ odpověděla neurčitě.

„Domenica se ani nedotkneš, je ti to jasné?“

„Promiň, co jsi říkala? Mám tady nějaký špatný signál.“

„Jestli mu zkřivíš jediný vlas, budeš se mi osobně zodpovídat.“ Teď už skutečně zvyšovala hlas. S odstupem času se jí pověřit Storm tímto důležitým úkolem jevilo víc a víc jako vyloženě špatný nápad. Měla se o to postarat sama, i kdyby po zbytek své existence musela snášet Domenicův hněv.

„Pokud se ti budu někdy zodpovídat, jak říkáš, pak to bude jedině v pekle.“ S tím zavěsila a okamžitě vypnula telefon. Na tohle opravdu neměla náladu. Nikdo jí nebude rozkazovat. Tím míň Nadia, králův nohsled číslo jedna.

⭐ ⭐ ⭐

Joyce se opírala o zárubeň dveří a sledovala Domenica při práci. Její úchvatný přítel se činil v kuchyni, právě pro ni připravoval večeři v podobě salátu. Dnes se rozhodli strávit večer doma, možná si budou jen tak povídat nebo si pustí film.

„Tak ven s tím.“ Domenico zručně krájel zeleninu, aniž by ostrému noži v blízkosti svých prstů věnoval sebemenší pozornost.

„Jak tohle děláš?“ Zlobila se naoko.

„Jednoduše tě znám. Není v tom žádný upíří trik,“ pokrčil rameny a plynulým pohybem nasypal veškeré ingredience do misky. Nebylo ani trochu fér, že i při tak obyčejné činnosti vypadal jako bůh.

Protočila oči v sloup a ještě chvíli otálela, než znovu promluvila. „Nechci, aby to vypadalo jako žalování,“ začala opatrně, „ale vážně si nemyslím, že ta taneční škola byl dobrý nápad.“

Domenico se tiše uchechtl. Byl to tak nenápadný zvuk, že si zprvu nebyla jistá, že ho skutečně zaslechla. Jediný pohled ji však utvrdil v tom, že se náramně baví. „Vidím, že mi nepomůžeš.“

Ve vteřině nasadil vážný výraz. „Mám si promluvit s Lucou?“

„Ne, nech to plavat. Vyřídím si to s ním sama.“

„Joycelynn Fieldsová, nemůžeš něco nakousnout a pak to nechat být.“

„To samé bych mohla říct já tobě.“

„Nemyslím, že bych tě někdy nakousl.“ Najednou byl nebezpečně blízko jejího krku. Spodním rtem jí jemně přejel po hlavní tepně a zastavil se těsně pod čelistí. Na krátký okamžik zapomněla dýchat.

„Domenico,“ zašeptala toužebně.

„Si, amore?“

„Udělej to. Kousni,“ vybídla ho, ačkoli dobře věděla, že si zahrává s ohněm.

Domenico se zamračil a pomalu se odtáhl. Tohle rozhodně nebylo to, co si přál slyšet. „Až se najíš, rád bych tě vzal na malou návštěvu.“

Joyce zklamaně vydechla. Kouzlo okamžiku bylo pryč. „Návštěvu?“ To slovo vážně neměla v lásce. Nevědomky nakrčila nos jako králík.

„Slibuji, že tentokrát proti mému výběru přátel nebudeš mít námitek. Enzo je můj nejstarší přítel. Bude se ti líbit.“

„To je ten, co mi má udělat přednášku na témaVěčný život nestojí za nic?“ Protočila oči v sloup.

„Myslím, že sis špatně přečetla program. Stojí tam Přednáška o lidské duši.“

Joyce otráveně povzdechla. „Je na tu slávu předepsán nějaký dress code?“

⭐ ⭐ ⭐

„Jaký máte vztah se svými rodiči?“

Opat Enzo nevypadal jako klasický psychiatr, ale Joyce se neubránila myšlence na kožené křeslo v pěkně zařízené pracovně nějakého na slovo vzatého odborníka. Tohle už byla několikátá otázka, která se přímo nevztahovala k Domenicovi a upířím záležitostem. Možná by mu měla naznačit, že mu do toho nic není. Nechtěla ho ovšem urazit, na to byl až moc milý. A starý. Joyce k němu okamžitě pocítila určitý přirozený respekt. Domenico měl pravdu. Enzo se jí skutečně líbil.

„Prosím?“ Přeptala se, ačkoliv otázku slyšela víc než dobře.

„Nemusíte mi odpovídat, Joyce. Spíš mě zajímalo, jestli se často stýkáte, jestli máte mezi sebou pevné vazby. Ptám se proto, že po vaší přeměně už to nebude možné.“

„Rodina nebude problém. Stačí telefon.“ Byla to chabá odpověď, nicméně pravdivá. Neměla se za co stydět.

Stařec krátce pokýval hlavou. „Dobrá. Děkuji vám za upřímnost. Myslím, že mi to stačí.“

„Počkat,“ ohradila se rázně, „to je všechno? Žádné kázání o zatracené duši a promrhaném lidském životě?“

„Nač? Domnívám se, že by to bylo k ničemu. Nejste věřící. Nemá tedy cenu pouštět se do teologických úvah nebo něčeho podobného.Navíc na rozdíl od Domenica nevěřím, že by všechny duše byly přeměnou automaticky ztraceny. Všichni nejsme stvůry. Proč by Domenico zachraňovalvšechny ty lidi, naše zdroje, kdyby v jádru nebyl dobrý?“ Enzo vstal ze svého křesla a došel až k ní. „Domenico je lepší než většina z nás. A protože jste si vybrala právě jeho, pak by váš život byl promarněný bez něj.“

Joyce pod tíhou jeho pohledu odvrátila oči. Měla pocit, jakoby jí viděl až do nejhlubšího nitra, a nebylo jí to příjemné.

„Jestli ho milujete, Joyce, zůstaňte s ním. Vytrvejte. Jednoho dne to pochopí i on sám.“

„Pomůžete mi?“ Jiskra naděje jí prozářila obličej.

„Udělám, co bude v mých silách,“ slíbil jí a pak z náhlého popudu nad ní udělal znamení kříže.

⭐ ⭐ ⭐

„Mě nepřekvapíš, miláčku.“ Luca slil špagety a teprve pak se otočil ke svému návštěvníkovi. Domenico seděl nenuceně u stolu a zaujatě sledoval přípravu večeře, jakoby neměl nic lepšího na práci.

„Já vím. Dnes jsem na mírové misi.“

„V tom případě ti něco chybí.“

„Můžu si klidně půjčit tvůj ubrus, jestli na tom trváš. Jako vlajka by posloužil dobře.“

„Jen ho nech tam, kde je. Posílá tě náš anděl?“ Luca obřadně ochutnal omáčku a po vteřinové úvaze do ní přidal špetku tymiánu.

„Jak se to vezme. Kdyby bylo po jejím, musel bych tě pod pohrůžkou násilí přinutit, abys ji odhlásil z taneční školy.“

„Jenže to ty z nějakého neznámého důvodu neuděláš,“ odhadl vlkodlak.

„Ne. Chci po tobě pravý opak.“

„Jsem v šoku, upíre. A nebudu předstírat, že ne.“

„Abychom si rozuměli –ty ji dál budeš nutit tančit a já budu z obliga.“

„Jasně, chápu. Ty přece nemůžeš být ten zlý, za to chudáček Luca riskuje minimálně zlomený nos. Ale prozraď mi, proč tohle všechno?“

„Dvě slova. Benátský ples.“ Domenico věděl, že tímhle vlkodlaka přetáhne definitivně na svou stranu. Je jen málo prestižnějších akcí, kde by tenhle seladon nechtěl chybět.

„Pokud budu moci jet s vámi, jsem tvůj.“

Domenico nasadil útrpný výraz. „Myslím, že místo řidiče je ještě volné.“

⭐ ⭐ ⭐

Yennefer kráčela setmělým městem stále vpřed. Věděla, že ji Bjarne celou dobu sleduje, ale neotočila se, ani se mu nesnažila utéct. Naštěstí měl tolik rozumu, že si od ní udržoval bezpečný odstup. Nebyla si jistá, co by měla teď dělat. Poslušně se vrátit do jeho domu a snášet jeho soucitné pohledy? Vyklidit pole a nechat jejich vztah vyšumět do ztracena? Evidentně pro něj nebyla tou správnou partnerkou. Nebo jí spíš nechtěla být. Ne za těchto podmínek. S každým dalším krokem nabývala jistoty. Ona se nezmění, nemůže a nechce. Bude tedy Bjarne tím, kdo obětuje svůj styl života pro jejich vztah? Nebo to všechno skončí tak rychle, jako to začalo?

Půl kilometru za městem se zastavila a čekala. Netrvalo mu ani půl minuty, aby se dostal na lesní mýtinu, kterou pro jejich schůzku zvolila. Stála k němu otočená zády, neschopna se mu podívat do tváře. Zastavil se od ní na vzdálenost tří metrů.Okamžitě si uvědomila, že Bjarne stojí nezvykle daleko. Obvykle je dělilo jen pár centimetrů. Takže už mu to také došlo. A jeho volba byla předem jasná. Sklonila hlavu na znamení porážky. Tenhle boj zkrátka nemůže nikdy vyhrát.

„Yenn,“ oslovil ji tiše.

„Ne, Bjarne. Prosím tě, mlč.“ Musí před ním zůstat silná, což by nedokázala, kdyby jí připomněl jejich společné zážitky. Na bolest bude dost času později.

„Já to nedokážu.“ V tónu jeho hlasu zaslechla lítost smíšenou s odhodláním.

„Já vím. O nic tě nežádám.“Protože by to nemělo smysl. Protože jsme, jací jsme. Protože máme svoje priority.

„Proč jsi tak chladná, Yenn? Přece musí existovat řešení.“

Lehce natočila hlavu jeho směrem, ale nenašla odvahu, aby se setkala s jeho pohledem. „Ano. O jednom řešení bych věděla.“

„Jsi si jistá, že to tak chceš? Utečeš – ale před čím? Přede mnou? Před tím chudákem tam ve městě? Nebo před sebou, Yenn?“

Vzpomněla si na jejich rozhovor na střeše domu, když byli na útěku před Laskavými. Tam jí říkal něco podobného. Točili se v začarovaném kruhu. A jak je obecně známo, kruh je geometrický tvar bez konce. I kdyby dnešní krizi bez větších škod překonali, bude mezi nimi otázka krve viset jako Damoklův meč.

„Nevím. Na tom nezáleží. Nebraň mi v odchodu, Bjarne.“ Poprvé vyslovila nahlas to, čeho se oba obávali. „Každý z nás dělá to, co musí.“

„Zatraceně, Yennefer! Dělej tedy to, co musíš. Ale slib mi jednu věc.“ Najednou stál u ní tak těsně, jak jen mu to jejich šaty dovolovaly. „Dávej na sebe pozor.“ Vztáhl ruku, aby ji naposledy pohladil po vlasech, ale to už se vzlykem tichým jako jarní déšť prchala lesem vpřed, co nejdál od jeho teplé náruče a náruživých rtů.

⭐ ⭐ ⭐

„Tak jak to probíhalo?“ Domenico a Joyce nastoupili do zapůjčeného SUV kousek od kláštera.

„Opat Enzo je velmi laskavý,“ Joyce volila opatrně slova, aby její partner nepojal žádné podezření. Musela krotit svůj výraz i radost, klokotající jí v krvi. Dnes se výrazně přiblížila svému cíli, který jí Domenico tak vehementně odpíral. Kdyby jen tušil, že namísto avizované přednášky jí Enzo ještě podpoří v jejím záměru, nikdy by ji sem nepřivedl. Nejspíš by to od opata chápal jako zradu, a proto musela Joyce v této záležitosti slíbit absolutní mlčenlivost.

Domenico pouze přikývl. Očekával, že bude Joyce mrzutá nebo zamlklá, ale třpyt v jejích modrých očích ho z neznámého důvodu znepokojil. Dal by sto let svého života za to, aby mohl být přítomen jejich rozhovoru.Ještě před svítáním se musí zastavit za Enzem a zjistit podrobnosti.

„Nechceš se zastavit ještě v nějaké vinárně? Můžeme si udělat pěkný večer,“ navrhl jí nevinně. A u skleničky mi pěkně všechno povíš, má malá čarodějko.

„Raději bych jela domů, pokud by ti to nevadilo. Mám toho spoustu na přemýšlení.“ Pokusila se o obviňující pohled, ale příliš se jí nepovedl. Na to měla až moc dobrou náladu.

„Jak chceš,“ stočil volant prudce doprava a auto hladce zatočilo do další uličky. Však on se to stejně dozví.

Ještě než dojeli domů, rozvibroval se v kapse Domenicova kabátu telefon. Samozřejmě si to uvědomil setinu vteřiny poté, co mobil poprvé zavrněl, ale rozhodl se neodbytný přístroj ignorovat. Kdokoliv mu teď volá, nepřináší dobré zprávy.

„Myslím, že bys to měl vzít,“po šestém zavrčení už nevydržela déle mlčet. Než stačila zahlédnout jakýkoliv pohyb, měl Domenico telefon v ruce a mračil se na displej.

„Asi máš pravdu.“ Obratně zaparkoval vůz ke kraji silnice. „Hned jsem zpátky.“ Vystoupil z auta, zatímco mobil stále vibroval.

„Jistě, pane tajemný,“ řekla tiše, ale byla si jistá, že ji slyšel.

Ušel pár metrů od auta a pak hovor konečně přijal. „Poslouchám.“

„Král tě chce vidět.“ Nadia použila tón hlasu, který by Joyce označila jako „ultrixovský“.

„Co když ale já nechci vidět jeho?“

„Na tohle nemám čas, Domenico. Nařídil mi, abych tě přivedla. Ty víš, co to znamená. Už nejsi malý kluk, abych tě vodila za ruku.“

„To ne, mia maestra⭐. Dokonce už mám i dívku.“

„Jak dlouho, Domenico? Pár let, než zestárne a ztratíš o ni zájem? Už jsem ti to řekla jednou. Zbav se jí a vrať se ke dvoru.“

„Nebo co?“ Jeho ostrý tón ji překvapil.

„Nebo se tvá Joyce nedožije jara. Nemůžu králi vzdorovat věčně. Opusť ji nebo ji zabij, než to udělá někdo jiný.“ Třeba Storm, chtěla dodat, ale to už byl telefon hluchý.

⭐mia maestra (z italštiny) – moje učitelko